Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 38. kapitola

07.09.2010 (14:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3809×

„Takže Cullenovi vládnou?“ oslovil mě Jacob v kuchyni. Lekla jsem se ho. Nadskočila jsem a v šoku upustila kudlu těsně vedle jeho nohy. Zapíchla se špičkou do dřevěné podlahy.

„Promiň,“ vzdychla jsem.

„V pořádku. Tahle kuchyně už toho má hodně za sebou, tomu věř,“ ujišťoval mě.

„Tahle?“

„Jo. Nevím, jestli to víš, ale v tomhle domě kdysi žila i Bella. Alespoň v našem světě to tak bylo.“

„Páni,“ vydechla jsem překvapením.

„Tenkrát jsem se tu řízl do ruky. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Jenže od té doby se toho hodně změnilo. Uteklo moc vody,“ vzpomínal smutně.

„Jak to bylo s Triem, když přišli kvůli Nessie?“ zeptala jsem se opatrně.

„Svolali jsme svědky a Trio muselo odejít,“ řekl.

„Tak to je stejné, jako u nás. Víš, pořád přemýšlím, co se stalo jinak, že tady vládnou oni a u nás vy.“

„Takže vážně? Kéž by to byla pravda. Nechci trůn, to vážně ne, ale chci se jich zbavit. Schovávat se před nimi a bát se vyjít ven, kvůli Nessie a Rory.“

„Jestli ti to pomůže, jsi skvělý vlčí král, Jacobe,“ utěšovala jsem ho a on se opět usmál. „Josh by byl pyšný,“ dodala jsem a spolkla hořkou slzu.

„Lure, hele pokoušel jsem se to vysvětlit už té naší, ale je paličatá. Můj syn je… Můj syn byl… Já jsem na něj byl neuvěřitelně pyšný. To, co udělal… Byl tam s ní, s tou šílenou Tiffany, a pokoušel se ji uklidnit, místo toho, aby si zachránil život. Myslel jen na Lure, chápeš to? Ale není to její vina a nikdo z rodiny si to nemyslí, věř mi.“ Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět, tak jsem se jen ohnula pro nůž, který stále trčel ze země.

„Proboha! Kdo jí dal do ruky nůž?“ ječela Bella a než jsem stihla mrknout, byl pryč.

„Myslíš, že je stejně šikovná jako Lure?“ spekulovala Nessie.

„No, pokoušet to nebudeme, ne?“ zasmála se Bella.

„No pardon! Náhodou jsem pekla medovník,“ osočila jsem se.

„Aha,“ pronesla Bella takovým tím hlasem, ve kterém byla slyšet otázka typu: Kolik hasičů přijelo? Neměla jsi horečku? Přežil to někdo?

„Rory pekla se mnou!“ bránila jsem se a Rory zbledla.

„Já? Asi omyl, ne?“ vymlouvala se.

„Jistěže ne ty, ale naše Rory,“ opravila jsem se.

„I tak!“ zvolala a začala se smát.

„Vaše babička prvně selhala! Nenaučila vařit jedinou novou generaci,“ smála se Nessie.

„Ty jsi to uměla, Nessie, ale jsi lenoch a Rory to samé. Učila ji nejen Esme, ale i já a stejně nic. Jediný, kdo tak nějak ovládal plotnu, byl Josh,“ vyhrkla s úsměvem dřív, než jí dostihla váha slov.

„Josh a vařit? Málem mě přiotrávil!“ obrátila jsem to ve vtip.

„Tebe?“

„Jo, syrová vejce,“ zaskučela jsem a vzpomněla si na tu pokaženou snídani. Žaludek se mi jen z té vzpomínky zhoupnul.

„No fuj,“ zašklebila se Bella.

„Hej, rozpusťte diskusní kroužek. Není moc času,“ vybídl nás z obýváku Edward. Jacob se na mě pousmál a dal mi přednost ve dveřích. Znejistěla jsem. Tohohle bych klidně vzala sebou. Náš Jake byl pěkný bručoun. Edward se rozesmál a Nessie jen protočila panenky. Teta seděla nad volterskou knihou a civěla na jakýsi obrazec.

„Hele, hele, Lure. Pojď sem, koukej,“ vybídla mě nadšeně. Naklonila jsem hlavu na stranu a pokoušela se pojmenovat to, co jsem viděla. Přes celou stránku byl nakreslený terč.

„Chceš hrát šipky?“ ušklíbla jsem se a v tu ránu mi přiletěl pohlavek.

„Soustřeď se!“ zavrčela na mě.

„Hele, Lure se bije. Není to nějaký autosadimus?“ zasmál se Taav. Ušklíbla jsem se jeho směrem a Rory se kousla do hřbetu ruky. Když jsem obrátila opět pozornost k tetě a terči – to mi nikdo nevymluví – zaslechla jsem zdušený smích za zády a tiché opakování Taavettiho slov:

„Autosadismus, ty jsi pako,“ šeptal Jacob. Tak asi nebude tak moc odlišný od našeho Jakea, zazubila jsem se v duchu.

„Vnímáš mě?“ mávala mi teta před očima dlaní.

„Jasně!“

„Co jsem říkala?“ vyhrkla.

„Nevím,“ kuňkla jsem a přikrčila se.

„Nic jsem neříkala,“ zpražila mě teta. „Ale stejně poslouchej. Tohle je brána.“ Takže ne terč? Fajn, vymluvila mi to. „Podle Hedgese by měla fungovat jako exit ve velkých domech. Chápeš to?“ Souhlasně jsem kývala a pokoušela se to v hlavě složit. „Nemáš tušení, co ti říkám, že ne?“ Ve stejném kývavém intervalu jsem hlavou zavrtěla.

„To je tele!“ zařehtal se Taav. „Au!“ vyjekl. Nejspíš dostal od někoho políček.

„Vyveďte toho upíra, nebo z něj udělám pádlo,“ sykla teta a Taavetti zmizel sám.

„Kouzla nefungují na lidi,“ zašeptala jsem.

„Já vím, ale on to neví,“ zasmála se teta. „A neodbočuj!“ zvážněla opět. „Prostě je tohle brána zpět do tvé reality,“ řekla konečně srozumitelně.

„Tak tohle chápu. Příště prosím bez exitu jo?“ prosila jsem a teta protočila panenky.

„Ten kříž uprostřed jsou světové strany. Měly bychom stát uvnitř. Na každém konci bude jeden zástupce živlu. Oheň zastoupí svíčky…“ začala.

„Hele a vzduch? To chceš běhat po lese jako divoženka a chytat vzduch do sklenice?“ vyzvídala Rory.

„Ne, prdnu si do sáčku,“ sykla teta a vážně už začínala být rozčilená. Naštěstí její vlastní slova ji sebrala vítr – nevhodné spojení – z plachet. Edward už to nevydržel a začal se smát.

„A dost!“ prosil. Jen jsem omluvně pokrčila rameny a teta si utřela slzy od smíchu.

„Tohle je vážný,“ kuňkla mezi vzlyky. „Vodu dáme do misky. No, prostě to je kruh a my tam budeme. Obě. Podle Hedgese je k návratu potřeba velké síly, což my dohromady máme. Jenže je problém, že každá z nás potřebuje jinam, chápeš?“ Kývala jsem, dokud se nezeptala. Pak jsem zase zavrtěla hlavou a dodala tiché: „Ne.“

„Víš co? Kašli na to. Tohle stejně nepotřebuješ vědět. Obstarám to já, jako vždy. Jen musíme dát dohromady verše. Bez nich to nepůjde.“

„Lure, zase to děláš!“ osočil se Edward.

„Co?“ vyhrkly jsme s tetou unisono.

„Ty ne, ale naše Lure. Zase nevěří. Lure, malou Lure jsi to naučila, tak je čas, aby ses to naučila i ty!“

„Nejsem malá!“ bránila jsem se, ale moje připomínka vyzněla do ticha.

„Já jí věřím, ale není čas to vysvětlovat.“

„Zkus to,“ řekla Bella opatrně a teta vzdychla.

„Lure, tohle je důležité,“ zaprosil Edward a zahleděl se do prázdna. „Je to naděje pro nás pro všechny. Jestli se to podaří… Nestane se to. Josh nikdy nepřijde o život a my se nebudeme mstít. A Volturiovi… ať už to dopadne jakkoliv, tenhle důvod pro jejich trestnou výpravu pomine. Prosím vás obě… zanás za všechny. Berte to vážně. Musíte do toho dát všechno.“

Po jeho řeči se v pokoji rozhostilo ticho. Teprve teď každému z nich došlo, o co tu vlastně jde, a nátěr vtípků a veselosti z nich opadal. Teta polkla a kývla.

„Lure, koukej,“ zkusila to znovu. „Kruh. Kříž. Voda, oheň, země, vzduch. Svíčky a nakonec vyřčené kouzlo. Vrátí nás to obě zpět. Každou tam, kam patří. Zachráníme tím Joshe od uhoření. Obě.“ A pak, že to nejde.

„Jo, už je mi to jasné,“ souhlasila jsem a teta povytáhla jedno obočí. Ze zahrady se k nám nesl Taavettiho úlevný smích.

„Podle mého však jen kouzlo nestačí,“ přemýšlel Edward.
„Proč myslíš?“ znejistěla teta.

„Sem vás taky nedostalo jen kouzlo, ne?“

„Mě ano!“ bránila se teta.

„Já nevím,“ přiznala jsem se.

„No u starší Lure šlo podle mě spíš jen o zpětnou vazbu. Vynulovalo se nevhodné kouzlo a ji to vrátilo zpět, ale jak ses tu ty zjevila, to je mi záhadou,“ vrtěl hlavou Edward.

„Ty to nevidíš, lásko?“ promluvila Bella tiše. „Malá Lure věřila a víra je velké kouzlo samo o sobě, no ne?“ obrátila svou pozornost ke mně a k tetě, abychom jí to odkývaly.

„Víra hory přenáší,“ zasnil se Jacob poeticky.

„To je láska, miláčku. Láska hory přenáší,“ opravila ho Nessie a já se automaticky otočila k tetě. Nejspíš ji to napadlo ve stejnou chvíli jako mě.

„Láska!“ vyhrkla.

„Víra!“ dodala jsem.

„To není špatné,“ okomentoval naše myšlenkové pochody Edward.

Dostala mě sem víra v to, že jí dokážu pomoct, protože miluju. Vždyť láska znamená i důvěru v toho druhého a to já dokázala. Joshovi jsem věřila a spoléhala na něj, že mi pomůže zpět. Volal mě ze snů. Slyšela jsem ho. To se mi přeci nemohlo jen zdát? Věřila jsem, že se vrátím, protože kdyby ne, nepovedlo by se to. Když budu věřit, že se dokážu vrátit a moje láska bude tak moc silná… Povede se to! Musí! Nepotřebuju upíří krev k otevření brány! Stačí mi víra. Víra ve mně, v tetu a v Joshovu lásku. S tím celým uvědoměním se mi před očima začala vykreslovat slova. Teta měla na tváři stejně záhadný pohled a jen mimoděk jsem slyšela Edwarda:

„Podej mi papír, Rory,“ šeptal.

Byla jsem jako v transu. Ten oční kontakt s tetou, to propojení myslí… Slyšíš?... Mám ji v hlavě! Teta je v mé hlavě… Ano… A já jsem v její? Jistěže! Tety zorničky se roztáhly ve stejném úžasu. Slova ke mně přicházela a zase odcházela. Létala v mysli jako listí v podzimním větru… Volám tě, sílo předků mých,

volám tě, přijď mi na pomoc, vlij svoji moc dnes do rukou mých, spoj ve mně den a zároveň noc… V ozvěně jsem slyšela tety hlas. Vlastně zněl jako můj, ale byl starší, moudřejší… Volám tě, sílo zděděná, překonám v sobě svůj strach i svou zlost a moje láska ztracená pomůže změnit mi minulost… Poslouchala jsem její verše v němém úžasu. Její hlava nepatrně pokynula. Věděla jsem, že je moje chvíle. Věděla jsem, po čem jediném toužím. Dostat se k Joshovi a zabránit Tiffany, aby ho zabila… Volám tě, sílo z dávných let, pomoz mi, já tě zaklínám, dovol mi bránu otevřít hned, abych se vrátila, kde srdce mám… Viděla jsem v tetiných očích, jak vyskočil roj ohnivých jisker, který rozfoukal vítr a v zápětí jej následoval gejzír vody ze suché země… Oheň a voda, země a vzduch, magická sílo, přijď mezi nás, společně s námi spojte se v kruh, otevřete bránu, prostor i čas!

Naše hlasy opět utichly v naprostém souladu. Zmateně jsem zamrkala a teta si promnula kořen nosu.

„Páni,“ vydechla jsem.

„To by šlo,“ odsouhlasila ona.

„Prosím? Jen: To by šlo? Cítila jsi to?“ řekla jsem dotčeně.

„Dost mě to vyčerpalo, Lure. Nejsem už tak moc nabitá energií. To celé jsi převážně sponzorovala ty. Já svou energii pro postup časem už vyčerpala. Jsem zralá do důchodu. Jestli se nám to nepovede, jiná šance už nebude,“ vysvětlovala.

„Nám se to povede, věř tomu,“ prosila jsem a teta se usmála.

„Tak to půjdeme sepsat,“ vybídla mě.

„Není potřeba. Tady to je,“ podal nám Edward kus papíru s úhledným písmem a rozepsanými verši Zázraků. „Byly jste nepřekonatelné, dámy,“ zalichotil nám a mírně se poklonil. Zrudla jsem rozpaky a krev se mi vlila snad až do kořínků vlasů. Edwardův úsměv zamrzl na tváři ve stejné chvíli, kdy do domu vpadl Taavetti.

„Jsou tu!“ zařval a přeletěl místnost, aby sevřel Rory v náruči.

„Kolik?“ vyzvídal Jacob.

„Dvacet, není šance,“ vrčel Taavetti a Nessie vzlykla. Bella objala Edwarda, který si ji změřil pohledem.

„Vy dvě,“ otočil se k nám Edward. „Zmizte. Zdržíme je, co to půjde. Zachraňte budoucnost.“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

„Pomůžeme vám!“

„A jak? Umřít umíme sami!“ odsekla Nessie. „Vypadněte! Jděte nahoru! Tak padejte!“ ječeli všichni. Teta mě trhavými pohyby táhla do schodů.

„Jdi od okna!“ zaslechla jsem Edwardův křik a vzápětí tříštící se sklo a Roryin křik.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 38. kapitola: