Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 45. kapitola

18.03.2012 (16:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4641×

Alex:
Několik nekonečných vteřin jsem hleděla na to – pro mé srdce tolik bolestivé - sousoší, než jsem se skloněnou hlavou potichu přešla přes pokoj a zmizela v chodbách hradu.

Neplakala jsem. Už ne. Copak na tom bylo něco překvapivého? Tohle už se přeci stalo – opět někdo dal přednost někomu jinému, respektive nějaké jiné, přede mnou.

Od Jane by se takové podlé chování dalo očekávat, už od prvopočátku mě neměla ráda, ale od Martina? Od toho něžného upíra, který mě vzal na tolik krásných výletů, který kvůli mně skočil z mostu a plaval za mnou, abych mu neunikla? Který riskoval hněv vládců, když mi chtěl být i přes strohý rozkaz po boku? Který mě utěšoval, když mi bylo nejhůř? Který mi byl oporou, když přijela má vlastní rodina? Ten upír, do kterého jsem se tak bláznivě zamilovala a upřednostnila ho před svými rodiči? To krev sající dokonalé ztělesnění krásy? Ne, od něj jsem to opravdu ani v tom nejhorším snu nečekala.

Měla jsem dát na Renesmé. Ona mě svým způsobem varovala, tehdy, v tom snu. Říkala, že není můj – a nikdy nebude. Že mě jen využívá. A měla pravdu.

Chtěl snad vykoupit svobodu svou a své milenky za tu mou? Přivedl mě do Volterry, abych je vysvobodila? Myšlenky tohoto typu mi běhaly hlavou celou dobu, co jsem bloudila chodbami. Neměla jsem žádný cíl, jen jsem chodila a přemítala. A vyhýbala se všem, kteří se mihli kolem.

Celou dobu jsem se pečlivě hlídala, abych se nevydala zpět do západního křídla a nevyřvala na ně všechnu svou bolest. Ne, oni nesmí pocítit, jak moc mi ublížili. Nesmí vědět, jak jsem zranitelná. Už nikdy se nesmím na nikoho upnout, nesmím ukázat slabost, když by mi někdo opět ublížil. Život samotáře byl pro mě jako stvořený. A ten měl zanedlouho začít…

Po několika minutách jsem došla ke svému pokoji. Rozhlédla jsem se po něm, vidíc samé připomínky toho, že tento pokoj se mnou tolikrát sdílel Martin, a to i přesto, že jeho pokoj byl o patro níže. Zuřivě jsem otevřela skříň a spatřila několik kousků jeho oblečení – černého, jak jinak. Sentimentálně jsem se natáhla po jednom triku, pevně ho sevřela v dlaních a zabořila do něj obličej.

Tak krásně vonělo tou jeho smyslnou vůní, která omámila všechny mé mozkové buňky a já nebyla s to přemýšlet. Chvíli jsem jen tak postávala před skříní a nasávala opojnou a velmi osobitou vůni, než jsem se od ní dokázala odpoutat. Odnášela totiž bolest a zradu, ale to já nemohla dovolit. Nemohla jsem dovolit, aby mu to prošlo, aby mnou mohl dál zametat a hrát to na dvě strany.

Vztekle jsem mrštila tričkem na postel a zbavila se tak veškerým nadějí na společnou budoucnost. Hystericky jsem hrábla do skříně a veškeré černé oblečení vyhodila na podlahu. Když se nakupilo na zemi před skříní, dětinsky jsem po něm začala dupat, cítíc alespoň chvilkové zadostiučinění.

S chladnou hlavou jsem vytáhla zpod postele svůj batoh a začala do něj skládat všechny své věci – vyjma těch, které mi ten černou milující zloduch kdy koupil, aby mě zmanipulovat a já sem jela s ním.
Když bylo v batohu všechno oblečení, vzala jsem věci ze stolu a naskládala je na malou kupičku mého šatstva. Potom jsem přejela pokoj pohledem, abych se ujistila, že jsem na nic nezapomněla. Ne, měla jsem všechno. Teď zbývalo poslední – rozloučit se. A pokusit se mu svými slovy ublížit tak, jako on ublížil mně.
Z nočního stolku jsem vytáhla blok a tužku a bez nějakého zdlouhavého přemítání začala psát to první, co mi přišlo na mysl.  

Můj drahý Martine,
bylo to tu krásné, ale je čas jít dál. Už mě to tu začíná nudit – ty mě začínáš nudit. Je načase, abych si našla nového ochránce, který mě bude provázet kusem věčnosti, na jiném místě a za jiných podmínek.
Děkuji ti za krásné chvíle, který jsi mi přichystal. Opravdu jsem si to užila. A také ti děkuji za podporu, kterou jsi mi byl, když přijela má rodina, které se nelíbil tulácký způsob mého života. Ale každý jsme nějaký… Mé nestálé srdce naléhavě volá po novém dobrodružství – a já se ho rozhodla vyslyšet.  
Je mi líto, že se s tebou nemohu rozloučit osobně, ale můj nový doprovod už na mě čeká.
Poděkuj za mě vládcům za vlídné přijetí a řekni jim, že jejich zájmy budu zdálky ochraňovat i nadále.
Přeji ti jen to nejlepší. A buď s Jane šťastný – slušelo vám to spolu, jste krásný páreček.
Navždy vděčná
Alex

Se slzami v očích jsem na spodní stranu listu bez rozmyslu a s pořádnou dávkou sentimentu dopsala ta až příliš pravdivá slova. Nemohla jsem si to odpustit – možná mu budu připadat pošetilá a bude se nad tím s Jane královsky bavit, ale musí to vědět. Prostě musí. Za ten úžasný čas, který mi dovolil s ním strávit, si zaslouží po těch nevděčných a drásavých slovech nějaké… obměkčení. A hlavně si zaslouží vědět pravdu, kterou jsem mu nikdy nebyla schopná říct do očí – snad z obavy z odmítnutí…

P.S.: Miluji tě.

Avšak v tu chvíli mé oči povolily tu pomyslnou hráz a slzy se mi rozlily po tvářích, odkud stekly na papír a zastřely poslední řádku. Už jsem neměla sílu slova přepsat. A možná… možná je to tak i lepší.

Položila jsem papír na polštář a blok s tužkou vracela do šuplíku. V tu chvíli jsem si všimla svazku fotografií ukrytých v nočním stolku, o kterých jsem neměla ani tušení.

Já při závodě gondol.

Já v oblečku, který mi na závod koupil.

Já, spící na palubě jachty.

Já, krmící na náměstí holuby.

Já, nastavující tvář zapadajícímu slunci.

My dva v láskyplném objetí, sledujíce zboží u jednoho ze stánků. Martin musel někoho požádat, aby nás vyfotil. A pak ještě spousta dalších fotek.

Dívala jsem se na poslední fotku z trhů a myslela na to, jak to bylo krásné. Jedna slza skanula na fotografii a stekla po zamilované dvojici na ní. Sledujíc svou známku slabosti jsem se znechuceně ušklíbla a přimhouřila oči. Fotografie náhle vzplanula jasným plamenem. Chladně jsem se dívala, jak se rozpadá na popel.

Poté, co fotografii definitivně pohltil oheň, jsem pocítila… úlevu. Teď už jsem dokázala odejít, teď už ano.

Pohled mi padl na jeho mobil, který byl pohozený na stole. Vtom mi hlavou bleskl nápad. Uchopila jsem mobil a z boční kapsy batohu vytáhla kartičku s rozmáchle napsaným číslem. Vyťukala jsem číslo a stiskla tlačítko pro hovor.

„Marco? Tady Alex. Pamatuješ si na mě? Super. Stále ještě máš chuť dělat mi průvodce?“

Pamatujete si ještě Marca? Já psala, že ještě bude důležitý.

Věnováno mé skvělé hvězdičce Teen - a vůbec nevadí, že si to nikdy nepřečte. I když není čtenářem povídky, dokáže mě přimět dotáhnout to do konce, za což jí moc děkuju.

Povídka slaví jeden rok! 

(Gratulace vítané, je to minimálně slušnost. :P)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 45. kapitola :