Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 45. kapitola

Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Pálení mostů minulosti... Doslova.

18.03.2012 (16:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4642×

 

Alex:
Několik nekonečných vteřin jsem hleděla na to – pro mé srdce tolik bolestivé - sousoší, než jsem se skloněnou hlavou potichu přešla přes pokoj a zmizela v chodbách hradu.

Neplakala jsem. Už ne. Copak na tom bylo něco překvapivého? Tohle už se přeci stalo – opět někdo dal přednost někomu jinému, respektive nějaké jiné, přede mnou.

Od Jane by se takové podlé chování dalo očekávat, už od prvopočátku mě neměla ráda, ale od Martina? Od toho něžného upíra, který mě vzal na tolik krásných výletů, který kvůli mně skočil z mostu a plaval za mnou, abych mu neunikla? Který riskoval hněv vládců, když mi chtěl být i přes strohý rozkaz po boku? Který mě utěšoval, když mi bylo nejhůř? Který mi byl oporou, když přijela má vlastní rodina? Ten upír, do kterého jsem se tak bláznivě zamilovala a upřednostnila ho před svými rodiči? To krev sající dokonalé ztělesnění krásy? Ne, od něj jsem to opravdu ani v tom nejhorším snu nečekala.

Měla jsem dát na Renesmé. Ona mě svým způsobem varovala, tehdy, v tom snu. Říkala, že není můj – a nikdy nebude. Že mě jen využívá. A měla pravdu.

Chtěl snad vykoupit svobodu svou a své milenky za tu mou? Přivedl mě do Volterry, abych je vysvobodila? Myšlenky tohoto typu mi běhaly hlavou celou dobu, co jsem bloudila chodbami. Neměla jsem žádný cíl, jen jsem chodila a přemítala. A vyhýbala se všem, kteří se mihli kolem.

Celou dobu jsem se pečlivě hlídala, abych se nevydala zpět do západního křídla a nevyřvala na ně všechnu svou bolest. Ne, oni nesmí pocítit, jak moc mi ublížili. Nesmí vědět, jak jsem zranitelná. Už nikdy se nesmím na nikoho upnout, nesmím ukázat slabost, když by mi někdo opět ublížil. Život samotáře byl pro mě jako stvořený. A ten měl zanedlouho začít…

Po několika minutách jsem došla ke svému pokoji. Rozhlédla jsem se po něm, vidíc samé připomínky toho, že tento pokoj se mnou tolikrát sdílel Martin, a to i přesto, že jeho pokoj byl o patro níže. Zuřivě jsem otevřela skříň a spatřila několik kousků jeho oblečení – černého, jak jinak. Sentimentálně jsem se natáhla po jednom triku, pevně ho sevřela v dlaních a zabořila do něj obličej.

Tak krásně vonělo tou jeho smyslnou vůní, která omámila všechny mé mozkové buňky a já nebyla s to přemýšlet. Chvíli jsem jen tak postávala před skříní a nasávala opojnou a velmi osobitou vůni, než jsem se od ní dokázala odpoutat. Odnášela totiž bolest a zradu, ale to já nemohla dovolit. Nemohla jsem dovolit, aby mu to prošlo, aby mnou mohl dál zametat a hrát to na dvě strany.

Vztekle jsem mrštila tričkem na postel a zbavila se tak veškerým nadějí na společnou budoucnost. Hystericky jsem hrábla do skříně a veškeré černé oblečení vyhodila na podlahu. Když se nakupilo na zemi před skříní, dětinsky jsem po něm začala dupat, cítíc alespoň chvilkové zadostiučinění.

S chladnou hlavou jsem vytáhla zpod postele svůj batoh a začala do něj skládat všechny své věci – vyjma těch, které mi ten černou milující zloduch kdy koupil, aby mě zmanipulovat a já sem jela s ním.
Když bylo v batohu všechno oblečení, vzala jsem věci ze stolu a naskládala je na malou kupičku mého šatstva. Potom jsem přejela pokoj pohledem, abych se ujistila, že jsem na nic nezapomněla. Ne, měla jsem všechno. Teď zbývalo poslední – rozloučit se. A pokusit se mu svými slovy ublížit tak, jako on ublížil mně.
Z nočního stolku jsem vytáhla blok a tužku a bez nějakého zdlouhavého přemítání začala psát to první, co mi přišlo na mysl.  

Můj drahý Martine,
bylo to tu krásné, ale je čas jít dál. Už mě to tu začíná nudit – ty mě začínáš nudit. Je načase, abych si našla nového ochránce, který mě bude provázet kusem věčnosti, na jiném místě a za jiných podmínek.
Děkuji ti za krásné chvíle, který jsi mi přichystal. Opravdu jsem si to užila. A také ti děkuji za podporu, kterou jsi mi byl, když přijela má rodina, které se nelíbil tulácký způsob mého života. Ale každý jsme nějaký… Mé nestálé srdce naléhavě volá po novém dobrodružství – a já se ho rozhodla vyslyšet.  
Je mi líto, že se s tebou nemohu rozloučit osobně, ale můj nový doprovod už na mě čeká.
Poděkuj za mě vládcům za vlídné přijetí a řekni jim, že jejich zájmy budu zdálky ochraňovat i nadále.
Přeji ti jen to nejlepší. A buď s Jane šťastný – slušelo vám to spolu, jste krásný páreček.
Navždy vděčná
Alex

Se slzami v očích jsem na spodní stranu listu bez rozmyslu a s pořádnou dávkou sentimentu dopsala ta až příliš pravdivá slova. Nemohla jsem si to odpustit – možná mu budu připadat pošetilá a bude se nad tím s Jane královsky bavit, ale musí to vědět. Prostě musí. Za ten úžasný čas, který mi dovolil s ním strávit, si zaslouží po těch nevděčných a drásavých slovech nějaké… obměkčení. A hlavně si zaslouží vědět pravdu, kterou jsem mu nikdy nebyla schopná říct do očí – snad z obavy z odmítnutí…

P.S.: Miluji tě.

Avšak v tu chvíli mé oči povolily tu pomyslnou hráz a slzy se mi rozlily po tvářích, odkud stekly na papír a zastřely poslední řádku. Už jsem neměla sílu slova přepsat. A možná… možná je to tak i lepší.

Položila jsem papír na polštář a blok s tužkou vracela do šuplíku. V tu chvíli jsem si všimla svazku fotografií ukrytých v nočním stolku, o kterých jsem neměla ani tušení.

Já při závodě gondol.

Já v oblečku, který mi na závod koupil.

Já, spící na palubě jachty.

Já, krmící na náměstí holuby.

Já, nastavující tvář zapadajícímu slunci.

My dva v láskyplném objetí, sledujíce zboží u jednoho ze stánků. Martin musel někoho požádat, aby nás vyfotil. A pak ještě spousta dalších fotek.

Dívala jsem se na poslední fotku z trhů a myslela na to, jak to bylo krásné. Jedna slza skanula na fotografii a stekla po zamilované dvojici na ní. Sledujíc svou známku slabosti jsem se znechuceně ušklíbla a přimhouřila oči. Fotografie náhle vzplanula jasným plamenem. Chladně jsem se dívala, jak se rozpadá na popel.

Poté, co fotografii definitivně pohltil oheň, jsem pocítila… úlevu. Teď už jsem dokázala odejít, teď už ano.

Pohled mi padl na jeho mobil, který byl pohozený na stole. Vtom mi hlavou bleskl nápad. Uchopila jsem mobil a z boční kapsy batohu vytáhla kartičku s rozmáchle napsaným číslem. Vyťukala jsem číslo a stiskla tlačítko pro hovor.

„Marco? Tady Alex. Pamatuješ si na mě? Super. Stále ještě máš chuť dělat mi průvodce?“

---

Pamatujete si ještě Marca? Já psala, že ještě bude důležitý.

---

Věnováno mé skvělé hvězdičce Teen - a vůbec nevadí, že si to nikdy nepřečte. I když není čtenářem povídky, dokáže mě přimět dotáhnout to do konce, za což jí moc děkuju.

---

Povídka slaví jeden rok! 

(Gratulace vítané, je to minimálně slušnost. :P)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 45. kapitola :

Já nemám slov! Prostě nádhera! Bomba. Jsem hrozně zvědavá, co bude dál. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Tak písej, písej další kapču!
A gratuluji k výročí!

A ještě něco... Já omylem napsala "dvojčátkem" místo "vnoučátkem". A už fakt končím...

A já už gratulovala, takže... :P :D

Ano, Marca si pamatuju, i když je to asi tím, že jsem o něm před nedávnem četla. Když o tom tak přemýšlím... Tuhle povídku jsem četla s přetávkou asi necelých pět dnů (nej pět dnů mýho života ). A ona tak rychle utekla... Mno, ona bude ještě utíkat, ale mrzí mě to, klidně jsem mohla se čtením ještě nějaký ten pátek počkat, abych jenom klikala na odkazy na další kapitoly, které si nechávala v každé té kapitolce, za což ti moc děkuju, páč mi to usnadnilo hromadu práce.

Ještě před pár dny byla Alex malé dítě a teď? Teď chce odejít od kluka, kterého miluje a on ji taky. Jak rychle vyrostla. Jednoho dne se i ty probudíš s prvním šedivým vlasem, později s vnoučátkem po pravé ruce, později s pleškou, později s dalším dvojčátkem a než se naděješ, tak budeš mít hvězdy nad hrobem. (Vidíš, jak jsi skvělá? Tvá povídka mi pomohla pochopit koloběh života, nebo jak se tomu říká :D)
Jen doufám, že se vše vyjasní. A že další bude brzy. Viděla jsem, že hledáš kritika... Já kritik nejsem, ale rozhodně se nebudu bránit, když mi další kapitolu pošleš na mejl (jestli tě překecám, tak jako zkopírovaný text, děkuju předem a moc )
Já asi končím, bááj...
A ještě něco...
Piš, piš, piš!
Miluju Tu druhou...
A miluju, že píšeš...
Tak piš TD a budu šťastná!
Bez lásky Ciel

Takže, první věc. I když si možná myslíš, že jsem na tebe a TD zapomněla, není tomu tak. Čtu pečlivě, poctivě každej díl, a kaju se, protože vím, že u některých kapitol jsem nezanechala komentář. A tak se ti velice a hluboce za to omlouvám.
A druhá věc - kapitola byla úžasná. Alex je pěkně blbá, jedná dřív, než si to všechno promyslí. Bych ji v tuhle chvíli nejradši ani neviděla, jak jsem na ni nasraná!
A - budu tě popohánět všemi možnými prostředky, to si piš!!!
Sir, jsi dokonalá!

1) Kruci fix, kdo je to ten Marco?! Já mám totálně vymeteno :DD Jen počkej, až budeš na icq, tak tě vyzvpovídám, jako bys právě spáchala vraždu a já byla členem FBI! :DDD Mno, neber to špatně, já jen... Mám hrozně dutou hlavu a na nic si zkrátka nepamatuju, ale nový dílek mě neskutečně potěšil, ač to nedokážu potvrdit časem, který mi trval, než jsem si konečně udělala chvilku jen pro tento příběh...
2) Juhů, všechno nejlepší k narozeninám, naše milovaná povídko! :DD Popravdě, ani bych neřekla, že to píšeš tak dlouho. Netuším, jestli jsem ji začala číst hned od začátku, nebo jsem vzala několik kapitol najednou se zpožděním a ač jsem dlouho na některé kapitolky čekala, opravdu bych neřekla, že už ji tak dlouho čtu. Nicméně doufám, že jednou zase najdeš chuť právě na tuto povídku a psaní ti půjde lépe, jelikož já ji mám velice ráda, ač vím, jakou nechuť k ní cítíš... Já k ní cítím pravý opak a kdybys náhodou zrušila své rozhodnutí o čistém štítu, přišla bych tě asi ukamenovat, to mi vět! :DD
3) Tak u třetího bodu ti chci vysvětlit, jak moc šťastná jsem byla, když jsem si uvědomila, co jsi mi na icq psala. V tu chvíli jsem byla docela mimo a mé myšlenky se zrovna v tu chvíli motaly kolem toho, jestli hlavou do zdi mám vrazit, nebo ne, ale později mi to došlo a já byla ráda. Vyčkávala jsem, kdy budu mít klid a nikdo mě nebude otravovat při tom, až si to budu číst, až budu mít takovou tu pohodičku, jakou si dělají staří důchodci, když čekají na svůj seriál a poté jej lačně hltají. Já sic nevidím hýbající se obraz přímo, ale mám celkem bujnou představivost a každé slovo, které má mysl zaznamená, si ukládám a poté se mi stvoří obraz. Obraz Alex a jejich příběhů ze života, které nám tady podáváš a celkem to s ní prožívám, ač se někdy chytám za hlavu, jak ona vlastně hloupá je, když má všechno před nosem, avšak zabouchne si dveře. Já být jí, asi bych Jane usmažila :DDD Ač bych se první zhroutila z toho, že ta mrcha mi ho objímala, byť se jen na něj podívala :DD... Mno, jaksik odbočuju od toho, co jsem chtěla psát... Prostě jsi mi udělala radost, že přeci jen si porušila své "slovo", že další kapitolka bude až ve chvíli, kdy to celé dopíšeš. Jak jsem říkala, já sic nerada čekám, ale na něco, co mám ráda a čtu to s radostí - a také je to od tebe :P - si klidně počkám ten další rok, abych Alex pohla popřát k druhému roku existence. Chápu, že to máš při psaní této povídky těžší, ale pamatuj, že vždy jsou tu lidi, kteří to hodně rádi uvidí a obdivují tě za to, jak krásně to vše umíš napsat. Jen se podívej! Tolik komentářů i za tu dobu, co jsi ťukala pár písmenek za den a nechtěla jsi nám ukázat ani slovo :D. Přes dvacet! Já doufám, že tě to aspoň krapet nakopne a uvědomíš si, jak moc lidí ji má rádo, ač jsou někteří tak tupý, že prostě ani smajla hodit neumí...
4) Teď ke kapitolce obecně... Já už jsem se rozepsala v minulých bodech, ale jak to tak vypadá, rozepíšu se znova, jelikož se mi chce a taky ti chci objasnit, jak to vidím já. Zrovna mám růžové brýle, jelikož jsem dočetla další díl povídky: Ta druhá..., kterou prostě zvožňuju a její pisatelka, ač ji píše nerada, je zkrátka úžasná, že umí stvořit něco tak hezkého. Něco, co čtenáře vtrhne do děje a dokáže si to představit. Není to takový ten obyčejný "škvár", jako některé další povídky, co tady jsou. Toto je pro mě neobyčejná povídky a možná také proto, že ji píše neobyčejný člověk, který mi i dokáže pomoct, ale to je vedlejší. Prostě ti chci říct, že každé slovo, které jsi napsala do této kapitolky, se mi líbilo. To, jak jsi to nám čtenářům podala, bylo opravdu moc hezké a já doufám, že další dílky, které budou stejně dokonalé, jako ty předešlé, budou co nejdříve, ač vím, že zřejmě ne. Ale já nekolabuju ani nic podobného - zatím - jelikož vím, že ty bys mi snad takovou smrt neudělala, abys opravdu už nikdy nevydala další díly a závěr. To bych tě přišla přinutit s kudličkou v ruce! :DDD
Takže ve zkratce... Povídka je dokonalá a jsem strašně ráda, že je zde další díl. Jsem ráda za to, že jsi s ní ještě stále nesekla a myslíš na nás, věrné čtenáře, kteří vyčkávají na další dílek.

Dnes to opravdu vezmu jen hodně stručně, ale myslím, že to i tak bude dosti výstižné - krásné.

Tak taky můžu dát vědět, když to dopíšu a vydám, ne? Já pak nic nevím, přehlídnu to a je z toho zbytečný stres, tak pro příště... Vilince se dává vědět přednostně. Pak ke kapitole... tak jako, ale fakt jen jako ( ) se mi kapitola dost líbila, jako. Takže to bylo jako dobrý, no. A teď bych chtěla říct, že já si teda rozhodně nepamatuju, kdo je to ten "Marco", takže být tebou, okamžitě dolezu na icko a osvěžím mi paměť, protože jinak se v tom brzo ztratím... Jinak gratuluju k narozeninám, 1 rok je krásný věk. No, jo, taky jsem ho kdysi slavila, ale i to bude nějaký ten vzdálený pátek... Tak to je asi tak všechno, co bych k tomu dneska řekla, snad koment stačí...

P.S. Těch keců kolem si nevšímej, jen mi malinko hrabe a to je fakt přehlédnutelné.

Přidat komentář:

Nick:

Text: