Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 7

22.02.2010 (10:15) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5437×

Po naší koupeli jsem ji zabalil do županu a pořádně vysušil. Oblékla si na sebe oblečení na doma a stočila se na posteli. Zdála se být unavená, tak jsem si k ní přilehl a začal broukat její ukolébavku.

,,Zase jsi mě nechal spát,“ stěžovala jsem si.

,,Potřebovala sis odpočinout,“ řekl mi na oplátku Edward a pohladil mě po tváři.

,,A odkdy o tom rozhoduješ?“

,,Děje se něco?“ zeptal se zmateně.

,,To teda děje. Já nechci pořád ležet, Edwarde.“

,,Ale, Bello…“

,,Žádný ale, Bello,“ skočila jsem mu do řeči. ,,Edwarde, mě to věčný ležení ubíjí. Koukni na mě. Jsem ve druhém měsíci a ty děláš, jako bych byla nejmíň v pátém. Proboha, já tohle nevydržím, potřebuju se hýbat. Když to tak shrnu, tak buď jím, zvracím nebo spím.“

,,Carlisle říkal, že budeš unavenější.“

,,A já četla, že se těhotný mají trošku hýbat, pokud nemají nějaké obtíže. Já žádné obtíže nemám. Jediný problém je, že mám až přehnaně bojácného přítele“

,,Bojácného?“ zopakoval po mně a nadzvednul obočí.

,,Nemyslím to tak, že máš strach z jiných věcí. Chtěla jsem jen říct…“

,,Co jsi chtěla říct?“ nenechal mě domluvit.

,,Prostě mě musíš nechat sem tam se projít na čerstvém vzduchu. Copak si myslíš, že jsem si nevšimla, jak se na mě vyděšeně koukáš vždy, když maličko škobrtnu. Já vím, že teď musím být obzvlášť opatrná a věř mi, že o to maličké nechci přijít. Jen si myslím, že být stále zavřená doma a vyjít ven pouze při cestě k autu není nejlepší. Cítím se jako v nějaké kleci.“

,,Já se moc omlouvám, Bello. Myslel jsem, že bude lepší, když budeš doma. Nikdy mě nenapadlo, jak to na tebe může působit. Máš pravdu, jsem v tomhle směru až přehnaně bojácný. Myslím, že je to taky kvůli tomu, že je to pro mě nové.  Pokaždé, když jsem tě v posledních dnech viděl u záchodu, tvůj obličej zkřivený smutkem, protože jsi právě vyzvracela jídlo, které jsi snědla ani ne pět minut předtím. Ta bezmoc, kterou jsem cítil, chtěl jsem ti to co nejvíc usnadnit a myslel jsem, že zůstat doma bude nejlepší možnost.“

,,Jak jsi řekl s tou únavou, i ranní nevolnost k těhotenství patří. Nesmíš z toho být tak zdrcený a hlavně si to nesmíš vyčítat. Slib mi to,“ dorážela jsem na něj.

,,Dobře, slibuju.“

,,Fajn,“ překulila jsem se na posteli blíž k němu a stočila se mu v náručí.

,,Nedáš si něco k jídlu?“ zeptal se. Nemusela jsem odpovídat, vše za mě udělalo hřmotné zakručení v mém břiše.

,,Slyšel jsi,“ zasmála jsem se na něj a vstala z postele.

Došli jsme společně do kuchyně a Edward začal prozkoumávat ledničku.

,,Tak co si dáš, zlato?“ zeptal se mile.

,,Co myslíš broučku? Dovolíš tátovi, aby nám udělal nějaký pořádný kus masa?“ zeptala jsem se svého bříška.

,,Maso?“ ujišťoval se Edward.

,,No co? Poslední dobou jsem ho moc nedostávala, tak se nediv, že mám na to chuť.“

,,Já proti tomu nic nemám,“ bránil se a z lednice vyndával pořádný kus kuřecího masa.

Sledovala jsem ho, jak mi připravuje večeři. V kuchyni se pohyboval natolik zkušeně, že by si nikdo, nemohl myslet, že není člověk. Asi po deseti minutách přede mě položil talíř s pořádným flákem masa a bohatou zeleninovou oblohou. Nasála jsem vůni toho božsky vypadajícího jídla.

,,Hm, krásně to voní.“

,,Jsi si jistá? Mě to teda moc nevoní,“ rýpnul si a přihodil pokřivený úsměv.

,,Edwarde!“ natáhla jsem se po talíři a tak mi ho podal.

,,Tak co?“ zeptal se po pěti minutách mého přežvykování.

,,Co, co?“ zeptala jsem se.

,,Takže špatný?“

,,Blázne, je to výborný. Musíš si trošku víc věřit, co se vaření týče.“

,,Zítra bychom měli zajet za Charliem,“ řekl, když jsem dojedla.

,,Dobrý nápad. Mohla bych mu dát tu fotku a určitě nás rád uvidí.“

,,Máš ještě hlad?“ zeptal se, když viděl, jak jsem do sebe tu večeři rychle naházela.

,,Už ani ne. Děkuji.“ Vstala jsem a vzala talíř, že ho půjdu umýt, když mi zmizel z rukou. ,,Edwarde! Myslela jsem, že jsme se na něčem dohodli.“

,,To už platí ode dneška?“ rozpustile se usmál.

,,Ano, platí.“ Natáhla jsem ruce a on mi do nich talíř neochotně vrátil.

,,Proč mi nechceš dovolit, co nejvíc ti to usnadnit.“

,,A proč ty nechápeš, že chci něco dělat? Zatím vypadám pořád normálně, až budu mít břicho jako balón, budeš si užívat mého obskakování tolik, že tě to po chvíli omrzí.“ Přešla jsem ke dřezu a smývala z talíře zbytky po mé večeři.

,,To mě nikdy neomrzí. Starám se o tebe rád.“ Kolem pasu se mi obmotaly dvě silné paže a na tváři mi přistál drobný polibek.

,,Jdeme spát?“ zeptal se, když jsem talíř i příbor domyla.

,,Nevím, jak ty, ale já nejsem unavená. Neměj ale obavy a klidně si jdi dáchnout, já se mezitím kouknu na nějaký film. Přeju sladké sny.“ Políbila jsem ho na tvář a mašírovala si to do obýváku.

Pohodlně jsem se usadila na té měkoučké sedačce a pustila si televizi.

,,To si děláš srandu?“ zeptal se Edward, který se během půlminuty objevil v obýváku.

,,Nerozumím,“ odpověděla jsem, aniž by můj zrak opustil televizi.

,,Mohla bys jít přeci se mnou ne? Já s tebou taky vždycky ležím, když spíš,“ stěžoval si.

,,Chystáš se spát?“ pozvedla jsem obočí a s úsměvem se na něj podívala.

,,Vždyť jsi mi to sama doporučila.“ Sedl si ke mně na sedačku a přetáhl si mě na sebe. Hlavu jsem si mu položila do klína a nohy vyhodila nahoru na sedačku. Edward mě zachumlal do teplé deky a hlavu mi podložil polštářem.

,,Nesnaž se mě uspat,“ pohrozila jsem mu.

,,To by mně ani ve snu nenapadlo?“

Koukala jsem na nějakou komedii a Edward si hrál s mými vlasy. Přesně jsem věděla, o co mu jde. Moc dobře věděl, že vískání ve vlasech miluju a je to pro mě velmi uklidňující.

,,Edwarde,“ řekla jsem polohlasně, protože se mi začala klížit víčka.

,,Copak, lásko?“

,,Dobrá, vyhrál jsi, ale zítra se půjdeme trošku projít. Teď mě můžeš odnést do postele, jestli ti to udělá radost.“

,,Ani nevíš jakou,“ zasmál se svým melodickým smíchem. Cítila jsem, jak mě opatrně bere do náručí a vynáší nahoru do patra.

,,Vstávej, je čas jít do školy,“ ozvalo se mi u ucha a na tváři mě šimraly studené prsty.

,,Nechce se mi,“ zamručela jsem.

,,No tak, lásko, chtěla ses přeci víc hýbat.“

,,Dnes nemám náladu.“ Pomalu jsem rozlepila oči a zakoukala do vysmáté tváře mého přítele.

,,Udělám ti snídani.“

,,Díky.“ Zvedla jsem se z postele a přešla ke skříni vybrat si nějaké oblečení.

Sešla jsem dolů, kde pod schody čekal Emmett.

,,Ahoj, Bello,“ vyhrkl a než jsem se stačila vzpamatovat, byl nalepený u mého břicha. ,,Ahoj drobku, tak jak se ti tam daří,“ mluvil k mému břichu a já se musela usmát.

,,Myslím, že dobře,“ odpověděla jsem no otázku, kterou položil mému dítku.

,,Ty jo, Bello, ono mě slyší a dokonce mi odpovědělo.“

,,No jistě, Emmette,“ říkala právě přicházející Rose a smála se nad počínáním svého muže. ,,Ahoj, Bello, jak se dnes máš.“

,,Celkem to jde. Emmette, pustíš mě, chtěla bych se nasnídat,“ zaprosila jsem.

,,Jo, jasně, Bello.“ Vydala jsem se do kuchyně, když mě Emmett znovu zastavil.

,,Ještě něco, Bello.“ Za zadní kapsy svých kalhot vytáhl peněženku. ,,Koukej,“ dramatickým gestem ji otevřel a na mě vykoukl snímek mého děťátka. ,,Rose se ani nezlobila, že jsem její fotku zakryl,“ usmál se na Rose a ta přikývla.

,,Teď už ale nech Bellu najíst,“ snažila se uvolnit mě z Emmettových spárů.

,,Bello, kde jsi tak dlouho!“ volal Edward a vešel do obýváku. Když mě uviděl s Emmettem po boku, nejspíš pochopil.

,,Byla jsem maličko zdržena,“ usmála jsem se na Emmetta a přešla k Edwardovi, který mi podával talíř obložených chlebů.

Ve škole bylo zatím všechno v nejlepším pořádku. Nikdo kromě mě, Charlieho a Cullenů nevěděl nic o mém těhotenství. Zatím jsem stále nebyla rozhodnuta, na kdy chci přeložit závěrečné zkoušky. Edward mi nechával času, kolik jen budu chtít, že to pak s Copeovou vyřídí.

Chtěla jsem svoje těhotenství tajit tak dlouho, jak jen to půjde. Ne že bych se za to styděla, to rozhodně ne. Už jsem se nemohla dočkat malého zázraku, který bude podobný Edwardovi. Charlie mi v tomhle nechával volnou ruku. Přes nemocnici se to taky nikdo nemohl dozvědět, jelikož mě zásadně ošetřoval Carlisle. Alice byla trošku nevrlá, protože už chtěla jet nakupovat nějaké těhotenské šaty, ale já si stála pevně za svým. Chci mít ještě chvilku klidu, a jakmile se roznese, že jsem v tom, tak ho rozhodně mít nebudu. Edward v tomhle stál za mnou a docela mě překvapilo, že se k němu přidala i Rose. Bránili mě před neustálými Alicinými ataky zuby nehty, dokud to Alice nevzdala.

Po škole jsme jeli navštívit Charlieho.

,,Ahoj, holčičko,“ zdravil mě ode dveří.

,,Ahoj, tati.“ Vešla jsem do domu s Edwardem v patách. Moje první kroky směřovaly ke kuchyni. Zhrozila jsem se při pohledu na neumyté nádobí.

,,No co?“ ptal se táta.

,,To nemyslíš vážně, tati. Jsem z domu jen krátce a už to tu vypadá jako po výbuchu bomby. Trochu to tu poklidím a uvařím ti večeři.“

,,Ale to ne, Bello,“ protestoval.

,,Žádné ale. Nejsem nemohoucí, jenom těhotná. Ještě předtím ti něco musíme dát,“ kývla jsem na Edwarda.

,,Copak?“ ptal se zvědavě Charlie. Došla jsem k Edwardovi a vzala si od něj fotku.

,,Tady,“ podávala jsem ji Charliemu, ,,to je první snímek tvého vnoučka nebo vnučky.“ Charlie si ode mě snímek vzal a chvíli ho pozorně sledoval.

,,Mockrát děkuju, Bello, je to krása.“ V oku se mu zaleskla slza.

,,Jsem ráda, že se ti to líbí. Teď se jdi s Edwardem dívat na nějaký zápas a já to tu mezitím trošku poklidím.“

Zbytek dne jsem se motala v kuchyni. Dala jsem ještě Charliemu vyprat prádlo a pak jsem šla navařit do zásoby nějaké jídlo. S Edwardem jsme odjížděli o půl osmé. Navečeřela jsem se u Charlieho a byla jsem za to vděčná, protože na mě padala únava.

Týden uběhl rychleji, než jsem si přála. Sice mě pomalu opouštěly ranní nevolnosti, ale mně začínalo být nevolno z úplně jiného důvodu. Bylo pondělní ráno a já se bála setkání s maminkou. Táta ji měl, vyzvednou při cestě z práce a já s Edwardem měli přijít odpoledne po škole.

,,Bude to dobré,“ uklidňoval mě už poněkolikáté Edward.

,,Mám divný pocit, Edwarde.“ Už od rána jsem měla zlé tušení, které se prohlubovalo, čím blíž jsme byli u Charlieho domu.

Edward jel pomaleji, než obvykle jezdíval. Nejspíš mi chtěl dát trošku času na uklidnění.

,,Edwarde, já to nezvládnu,“ šeptala jsem, když zaparkoval u táty před domem.

,,Neboj, budu tam s tebou.“ Edward si mě na moment přetáhl na klín a kolíbal mě za strany na stranu. Hladil mě po zádech a šeptal mi uklidňující slůvka.

,,Ale ten pocit…“

,,Necháme tady v autě,“ dokončil mou větu. ,,Měli bychom jít. Charlie i Renée už o nás ví.“ Neochotně jsem mu slezla z klína a vystoupila z auta. Edward došel ke mně a chytil mě kolem pasu. Namáčkla jsem se na něj, jak nejvíc to šlo a společně jsme vyšli vstříc dalšímu pro mě obtížnému úkolu.

,,Bello, zlatíčko!“ maminka přiběhla do chodby a vrhla se na mě. Viděla jsem Edwardův ustrašený výraz, když viděl, jak na mě maminka skoro skočila.

,,Mami, dávej trošku pozor nebo mě umačkáš,“ prohodila jsem v žertu.

,,Jsem tak ráda, že tě vidím, Bell. Jak se máš? Když Charlie zavolal, abych přijela, byla jsem nadšená. Tak povídej, přeháněj.“ Táhla mě do obýváku na sedačku.

Charlie seděl v křesle a usmíval se. Edward přisedl vedle mě a chytil mě za ruku.

,,Edwarde, tak ráda tě zase vidím,“ vydechla Renée, když k nám přisedl.

,,Taky vás rád vidím Renée,“ odpověděl jako vždy přespříliš zdvořile na dnešní dobu.

,,Pozdravuje vás Phil. Strašně moc chtěl přijet, ale něco mu do toho vlezlo,“ chrlila ze sebe mamka jednu větu za druhou.

,,Tak ho taky pozdravuj,“ řekla jsem na oplátku a víc se přitiskla k Edwardovi.

,,Děje se něco? Připadáš mi nějaká roztěkaná,“ zeptala se mamka.

,,Nic se neděje,“ vyhrkla jsem, ale asi ji to moc nepřesvědčilo.

,,V tom případě mi můžeš konečně povědět, co je tu nového. Charlie mi nechtěl nic říct. Ani mi nechtěl naznačit, proč jste si vyžádali mou pozornost,“ stěžovala si naoko naštvaně.

,,Prostě jsem chtěla vidět svou mamku. Nemusím mít přeci důvod.“

,,Jenže ty ho máš a nevykládej mi, že ne. Poznám na tobě, když lžeš.“

,,Máš pravdu. Je tu jeden důvod. Docela důležitý důvod,“ říkala jsem pomalu.

,,Jaký?“ zeptala se nadšeně.

,,Víš, mami, asi to nemá cenu protahovat, takže to řeknu rovnou. Jsem těhotná.“ Během toho co jsem to říkala, mi Edward stisknul víc ruku.

,,Co-cože?“ vykoktala mamka.

,,Jsem těhotná,“ zopakovala jsem svou předchozí větu.

,,Ty jsi to věděl?“ otočila se na Charlieho a ten mlčky přikývnul. ,,Věděl jsi to a nic jsi mi neřekl?!“ křičela na tátu.

,,Myslel jsem, že bude lepší, když ti to řekne Bella sama,“ hájil se. Uslyšela jsem, jak vedle mě Edward slabě zavrčel a v tu chvíli se na mě mamka znovu otočila.

,,Jak dlouho?“ zeptala se.

,,Jsem v sedmém týdnu,“ oznámila jsem hrdě.

,,V sedmém,“ zopakovala moje maminka a Edward znovu zavrčel. Nechápavě jsem na něj koukla.

,,Děje se něco?“ zeptala jsem se ho šeptem.

,,Takže se s tím dá ještě něco dělat,“ řekla z ničeho nic Renée. V tu chvíli jsem pochopila Edwardovo vrčení.

,,Dělat?“ zeptala jsem se.

,,No ovšem. Jsi v půlce druhého měsíce, ještě není pozdě,“ mluvila jak smyslů zbavená.

,,To snad nemyslíš vážně! Já si to dítě nechám!“ křičela jsem na ni a přitom jsem pustila Edwardovu ruku a prudce se vyšvihla na nohy.

,,Copak jsi úplně bláhová? Chceš si zkazit život?“ ptala se máma a teď stála naproti mně.

,,Zkazit život? Tím mi chceš říct, že když jsi měla mě, tak sis zkazila život?“

,,Bello, to bylo něco jiného.“

,,A co na tom bylo jiné?“ zeptala jsem se.

,,Je ti osmnáct, celý život máš před sebou a chceš si ho zkazit.“

,,Tobě bylo devatenáct a já si nemyslím, že bych si tím, že si to malé nechám, kazila život,“ prskala jsem vztekle.

,,Rozmysli si to ještě, dokud je čas,“ nabádala mě.

,,Tady není co si rozmýšlet. Já jsem rozhodnutá. Byla jsem asi moc bláhová, když jsem doufala, že mě podpoříš.“

,,A v čem? Prokrista, Bello, k tomuhle jsem tě přeci nevychovávala!“ vztekala se máma.

,,Tohle není o výchově, mami. Prostě se to stalo a už s tím nejde nic dělat. Myslela jsem si, že si spolu sedneme, že to probereme, že ti dám tohle,“ mrskla jsem po ní snímek z ultrazvuku, který jsem vytáhla z kapsy. Máma chtěla něco říct, ale nějak se mi zamotala hlava. Sledovala jsem snímek, který se pomalu snášel k zemi společně se mnou.

,,Renée, tohle si trochu přehnala, nemyslíš?“ slyšela jsem z dálky hlas mého táty.

,,Bello, slyšíš mě, probuď se,“ sametový hlas mě nabádal k nějaké reakci. Stále mě obalovala temnota a nechtěla mě pustit ze svých spárů.

,,Nevím, co s ní je, Charlie. Zavolám Carlislovi, aby se na ni přijel podívat.“

,,Dobře,“ odvětil mu Charlie.

,,Carlisle, Bella omdlela. Můžeš co nejdřív přijet k Charliemu?“

,,Tak co?“ zeptal se táta.

,,Přijede za deset minut. Bello, Bellinko, otevři oči,“ prosil ten sametový hlas a já mu chtěla vyhovět.

,,Edwarde, vezmi mě domů,“ zašeptala jsem.

,,Lásko, měl jsem o tebe takový strach,“ říkal, když mi pomáhal pohodlněji se usadit na sedačce.

,,Bello, já…“ začala Renée.

,,Nic neříkej. Pochopila jsem, že na to máš jiný názor. Dál tě tím nebudu nikterak obtěžovat,“ řekla jsem tvrdě.

,,Jsi v pořádku?“ zeptal se táta.

,,Vypadá to tak,“ odpověděla jsem. ,,Prosím, Edwarde, vezmi mě domů,“ zopakovala jsem svou předchozí prosbu.

,,Pojedeme hned, ale musíš chvíli počkat. Carlisle je na cestě, aby se na tebe podíval, pak pojedeme.“ Chytil mě za ruku a kreslil mi na ní uklidňující tvary.

Asi za pět minut jsem uslyšela parkovat auto před domem. Zaslechla jsem zaklepání a Charlie šel otevřít.

,,Bello, jsi v pořádku?“ do obýváku vtrhl Carlisle a okamžitě mě začal prohlížet.

,,Ano, jsem. Pouze jsem omdlela.“

,,Změřím ti tlak, jestli ho nemáš moc vysoký. Musíš být teď opatrnější, když budeš moc dlouho stát, hrozí, že můžeš omdlít, což se teď stalo. Esme jsi vyděsila k smrti, chtěla jet se mnou. Vlastně všechny jsi vyděsila, kdyby je Jasper neuklidnil, tak by se mi všichni nahrnuli do auta.“ Jen já a Edward jsme věděli, jak to s tím uklidňováním od Jaspera myslel.

Ozvalo se hřmotné klepání na dveře. Charlie na malý moment odběhl a vrátil se zbytkem Cullenovic rodiny.

,,Bello, zlatíčko, jak jsi na tom,“ přiběhla ke mně vyděšená Esme.

,,Nechceš něco k jídlu nebo pití?“ ptala se Rose a sledovala Carlislovo počínání.

,,Je v pořádku?“ zajímala se Alice.

,,Možná by bylo nejlepší odvést ji do nemocnice,“ přidal se Jasper.

,,Je něco mé neteři nebo synovečkovi? A co ty, Bello?“ otázal se Emmett. Byli tu všichni, celá má milující rodina. Má máma nevěřícně koukala na zástup Cullenů a táta se usmíval nejspíš nad tím, že se o mě tolik starají.

,,Krevní tlak máš v pořádku, ale Jasper má pravdu. Pojedeme se podívat na to maličké do nemocnice na ultrazvuk. Chceš jet s námi, Charlie?“ zeptal se mého táty.

,,Rád,“ přisvědčil a šel za zbytkem rodiny.

,,Udělala jsem ti nějaké sendviče a do lahve jsem ti vzala vodu,“ podávala mi jídlo Rose.

,,Mockrát děkuji,“ vzala jsem si od ní jídlo a položila si ho na břicho. Edward mě totiž k autu nesl.

Se mnou a Edwardem jel v autě Charlie. Esme jela s Carlislem a zbytek se usadil v Emmettově Jeepu.

Carlisle mi udělal ultrazvuk, při kterém nemohl chybět nikdo z Cullenů včetně Charlieho a konstatoval, že všechno je v pořádku. Zavezli jsme Charlieho domů a pak už jsme se konečně i my vydali k nám domů.

Dala jsem si pořádně dlouhou sprchu. Když jsem vyšla z pokoje, Edward tam nebyl. Cítila jsem se docela nesvá a strašně opuštěná. Zavrtala jsem se do peřin a vdechovala Edwardovu vůni, kterou byla postel nasáklá. Uslyšela jsem klapnout dveře. Myslela jsem, že je to Edward, ale mýlila jsem se.

,,Můžu na chvíli?“ zeptala se Rosalie a tak jsem uvolnila místo na posteli. Sedla si vedle mě a nohy si dala do tureckého sedu.

,,Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

,,Nevím, co se tam přesně stalo. Vím jen to, co nám před chvílí řekl Edward. Byl hrozně rozčílený a musel si skočit na lov. Jen chci, abys věděla, že jsme tu pro tebe, Bello. Cokoliv budeš potřebovat, tak si o to řekni. Já vím, že jsme se spolu nikdy moc nebavily a už jsme si i vysvětlily důvody. Já ti chci jen říct, že se mnou můžeš počítat za každých okolností.“ Tímhle mě naprosto překvapila.

,,Rose, já… mockrát děkuju. Myslím, že to malé bude mít skvělou tetu,“ řekla jsem jí a tím jí vykouzlila na tváři ohromující úsměv.

,,A co já, co já?“ do pokoje vtančila Alice.

,,Jak si můžeš myslet, že bych na tebe zapomněla ty malý čertíku.“ Alice si lehla na postel vedle mě a Rose se taky položila.

,,A my jsme vosk?“ do pokoje vtrhli Emmett s Jasperem a svalili se na posteli u mých nohou.

,,Ne, vy jste ti nejlepší strýčkové pod sluncem,“ řekla jsem jim. Byla jsem opravdu šťastná. Leželi jsme všichni v posteli a povídali si. Divila jsem se, že se tam všichni vejdeme, ale byla jsem šťastná, že ano.

,,Tak šup, všichni ven. Nechte Bellu taky trochu vyspat,“ zaslechla jsem můj nejoblíbenější hlas – jeho hlas. Během vteřiny byli všichni pryč a kolem mě se obmotaly Edwardovy ruce.

,,Myslíš, že to bude s mámou dobré?“ zeptala jsem se.

,,Určitě bude, Charlie ji trošku uklidní. Byla vážně vyděšená, když jsi omdlela.“

,,Doufám, že mě nakonec podpoří.“

,,Neměj strach, lásko. Všechno bude v pořádku a teď už bys měla spát.“ Dal mi pusu na čelo a začal mi broukat. A já díky té úžasné melodii linoucí se z jeho úst usnula.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------



Konec další kapitoly. Snažila jsem se, aby byla trošku delší, takže snad jsem potěšila. Doufám, že se Vám dílek líbil, a že mi tu necháte nějaký ten komentář.

Ještě bych chtěla tento díl věnovat všem, co tuto povídku čtou. Všem co komentují a všem co kometovat budou. Díky moc.

A taky moc děkuji těm, co pro tuto povídku hlasovali v Nej povídce v únoru. Mockrát děkuji.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 7: