Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 12.

19.03.2010 (08:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5550×

„Bello, ted' není čas. Vše ti vysvětlím později,“ procedil mezi zuby. Rosalie mě táhla z druhé strany a Emmett šel před námi. Vstoupili jsme do malé uličky, kde nikdo nebyl. Moje panika vzrostla do neuvěřitelných rozměrů. Šli jsme ještě asi půl minuty, než mě Edward chytil do náruče a začal se pohybovat upíří rychlostí. Vylekala jsem se, co když tu mají někde kamery? Ničemu jsem nerozuměla...

A pak mě oslepilo přímé denní světlo. Ano, bylo zataženo, ale na mnoha místach si sluneční paprsky úspěšně tlačily cestu přes slabá mračna.

„Nemůžeme jim utéct,“ špitla Rose.

„Rose, vezmi Bellu co nejdál odtud. Já a Emmett se o to postaráme,“ zavrčel Edward a Rose si mě v rychlosti vzala do náručí. Nemohlo uběhnout více, jak několik krátkých vteřin, přesto jsme se nedostali z opuštěného nekrytého skladiště, jelikož do nás něco narazilo. S kutálením jsem spadla na zem a zmateně se rozhlížela. A pak jsem pochopila...

Emmett stál před Rose a snažil se ji tak chránit, zatímco se Edward snažil dostat ke mně. Jediné, co mu bránilo, byla smečka čtyř vlkodlaků. Byli velcí a jejich srst měla světlé odstíny bílé, krémové, žluté a hnědé barvy. Srst měli naježenou, cenili tesáky a nebezpečně vrčeli. Dva z nich se vrhli na Emmetta, který je jedním mávnutím ruky odhodil několik metrů daleko. Všechno jsem to vyděšeně sledovala.

Edward bojoval s jedním z nich, byl nepochybně Alfou. Jejich pohyby byly tak rychlé, že jsem je nedokázala pořádně sledovat. Až jsem uslyšela lámání skály a Rosaliinin výkřik. Ten sněhově bílý držel v tlamě Rosaliinu ruku a drtil ji ve svých čelistech. Emmett na něj ihned zaútočil, rval se s ním, co mu síly stačily. Chtěla jsem vykřiknout, at' toho nechají, ale nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku, mé tělo jakoby zmrzlo.

Edward mezi tím usilovně bojoval s tím největším, s tím hnědým a k mému štěstí vyhrával. Tomu vlkodlakovi nezbývalo mnoho sil. Najednou jsem slyšela, jak dopadl kus kamene. Rosaliinina ruka byla ode mě jen několik málo metrů. Byly na ní viditelné cáry jejího černého svetru, neváhala jsem a vzala ji. Vlkodlaci společně s Emmettem a Edwardem byli daleko, takže jsem se bez problémů dostala až k Rose. Její ruku jsem přiložila k místu a ta přede mnou srostla.

„Pojd',“ pobídla mě a já se znovu ocitla v jejím náručí. Zaběhla se mnou za několik velkých železných kontejnerů a postavila mě zpět na nohy.

„Kam jdeš?“ A zatahala jsem ji za paži. Nemůže tam jít, je to pro ni stále nebezpečné.

„Bude to v pořádku, Bello.“ A s tím zmizela. Stála jsem tam jak opařená a nemohla jsem nic dělat. Ta bezmoc, ten pocit, že Edward bojuje o život a já mu nemůžu pomoct, mě zžíral za živa. Slyšela jsem vytí a následě i výkřiky, které naštěstí nepatřily nikomu z Cullenů.

„Ne!“ vykřikl Edward. Než jsem stačila cokoliv udělat, stál přede mnou ten žlutý, jeho srst vypadala, jak srst nějakého labradora. Ustoupila jsem o krok vzad. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, co si ti vlkodlaci myslí. Že mě chtějí Cullenovi zabít a já jsem jen vyděšená obět'. Chtěla jsem křičet a řvát, že oni jsou má rodina a že mi neublíží, ale nedokázala jsem promluvit. Trvalo to snad vteřinu, vlkodlak se ke mně pomalu přibližoval, než ho strhlo něco stranou. Byl to Edward a skolil ho jedním úderem na zem. Vlk se válel na zemi, Edward nad ním a hrozivě na něj vrčel. Chtěl se ho chystat zabít a to jsem nemohla dovolit. Edward nevzal nikomu život před více jak osmdesáti lety a dnes tomu nebude jinak.

„Ne, Edwarde,“ zašetpala jsem. Nevěděla jsem, jestli jsem opravdu promluvila. Sama jsem svůj hlas neslyšela, ale Edward se na mě otočil a pohlédl mi do očí. Znovu jsem o krok ustoupila, i na tu dálku jsem viděla, tu nenávist v jeho očích, které byly zčernalé touhou po zabíjení.

Ale jeho pohled zjihl a nakonec se ode mě odvrátil. Znovu pohlédl na vlka a natáhl svou paži. Zavřela jsem pevně oči, nechtěla jsem to vidět. Uslyšela jsem ránu a znovu pohlédla na tu hrůzu. Edward stál nad mladíkem, pěsti zatnuté. Pomalu se otáčel a pohlédl na mě. Začal se ke mně velmi pomalu přibližovat a já ani nedutala.

„Neboj se, už je po všem. Já ti neublížím, slibuji.“ A stále se ke mně přibližoval, zatímco jeho oči nebíraly zlatavý odstín.

„Ty jsi ho zabil?“ zašeptala jsem.

„Ne, jen omráčil,“ odpověděl Edward, jen pár kroků ode mě. Vrhla jsem se mu do náruče a pevně ho objala.

„Už je to dobré,“ konejšil mě.

„Emmett a Rose?“ zeptala jsem se se strachem.

„Jsou v pořádku. Emmett dva z nich složil, jsou v bezvědomí jako tenhle. Ten poslední z nich byl nejmladší vlk, Emmett mu vyvětlil, kdo jsme a on se stáhnul,“ zavrčel a hodil po něm vražedný pohled. „Tak moc bych ho chtěl zabít.“

„To neříkej!“ okřikla jsem ho.

„Bello, ty nevíš, co mě v plánu. Jak jsi pomohla Rose, došlo mu, že víš, kdo jsme a chtěl tě zabít. Kdybys nevykřikla, už by byl dávno mrtvý. I Emmett je chtěl zabít, za to, co udělali Rose, ale neudělal to kvůli Carlisleovi. Nejsme vrahové.“

„Jste oba v pořádku?“ strachoval se Emmett. Držel Rose okolo pasu a i když mluvil na nás s Edwardem, nespustil z ní oči. Edward jen přikývl a já se dívala se strachem na Rosalii.

„Jsem v pořádku, děkuji.“ usmála se na mě.

„Co ted'?“ zeptala jsem se. Byla jsem tak zmatená a na rozdíl od ostatních neinformovaná. Vůbec jsem nevěděla, co ted' bude.

„No, v první řadě odsud zmizíme,“ zavelel Edward a táhnul mě zpět na letiště. Rose si sundala zbytky roztrhaného svetru a Emmett ji podal svoje sako. Záviděla jsem jim. At' se stane cokoliv, oni si budou vždy jistí tím druhým. To já už nemůžu. „Zmeškali jsme letadlo a dnes už žádný přímý spoj neletí,“ konstatoval Edward.

„Můžeme někde přestoupit?“ zeptala jsem se.

„Jdeme to s Rose zjistit,“ houkl Emmett a vzal Rose za ruku. Společně se nám stratili z dohledu. Edward mě vzal zpátku na lavičku a starostlivě na mě hleděl. Nechápala jsem proč. Vždyt' to on bojoval, málem přišel o život, zatímco jsem se já schovávala.

„Co se děje?“ zeptal se starostlivě.

„Nic, co by se mělo dít,“ odsekla jsem mu. Byla jsem tak naštvaná, naštvaná na sebe. Za to, jak moc jsem byla opět na obtíž.

„Bell, prosím,“ vydechl zoufale.

„Vůbec jsem nepomohla. Zase jsem jen přidělávala všem starosti,“ svěřila jsem se mu se svým trápením. Edward si mě přitáhl do náruče, nebránila jsem se. Bylo to tak příjemné.

„Ani nevíš, jak moc jsi byla statečná, když jsi pomohla Rose. Je ti za to opravdu vděčná, stejně tak i Emmett. Ale kdyby sis jen uměla představit, jak moc se na tebe zlobím, měla jsi se držet dál. Já vím, chceš pomáhat, chceš být užitečná... Ale nemáš ponětí, jak moc jsi pro všechny důležitá a pro mě... Pro mě jsi to nejcennější,“ šeptal mi do vlasů a já bojovala sama se sebou, abych ho nepolíbila. Stačilo by jen trochu otočit hlavou a naše rty by se setkaly. Jen trošku...

„Tak ne. I kdybychom přesoupili, dřív jak zítra do Skotska nedostaneme. Takže počkáme do zítřka na další let,“ houkl Emmett a já rychle odvrátila hlavu. Kdyby přišli jen o vteřinu později, zase bych podlehla.



„Na co myslíš?“ zeptal se mě Edward, když jsme jeli zpět do hotelu.

„Na Zacha. Na co jiného bych měla myslet,“ odsekla jsem mu. To byla ta jediná obrana, kterou jsem měla. Musím použít všechnu svou bolest a nenávost, co mám, abych se ubránila té lásce, která mě ničí.

Edward mě vzal za ruku a zadíval se mi do očí. „Bude to v pořádku,“ zašeptal. Nechtěla jsem mu odpovídat, nemohla jsem ho znovu zranit, zranit nás oba. Tak jsem se jen zadívala na rušné ulice a vymanila svou ruku z té jeho.

„Takže v kolik nám to zítra letí?“ zeptala jsem se, když jsem pohodila svou cestovní tašku na postel.

„Až v deset hodin odpoledne,“ odpověděla mi Rosali. Poraženesky jsem vydechla a objednala si u hotelové služby jídlo. Štěstí, že tu mají i jiná jídla, než ta japonská. Už vidím, jak do sebe házím ty jejich všelijaké potvory.

Po jídle jsem odešla do svého pokoje a natáhla se na postel. Už jsem skoro spala, když jsem někdo zaklepal na dveře.

„Ano,“ pobídla jsem svého návštěvníka. Dveře se otevřely a zpoza nich vykoukla Rosali.

„Můžu dál?“ zeptala se.

„Ano, pojd'.“ Rosali si sedla na kraj postele a nervozně po mě pokukovala.

„Víš, jen jsem ti chtěla poděkovat. Byla jsi tak statečná, moc si toho vážím.“ Byla jsem v šoku. Rosali se ke mně nikdy nechovala hezky. Ani když jsme se znovu setkali a ona se dozvěděla o Zachovi. Spíš v sobě začala vidět tetu a její nepřátelství se ještě zesílilo. Nevyhledala jsem je, abych jim řekla, že čekám dítě. Ale ted' byla její slova upřímná.

„Nemáš zač děkovat,“ odpověděla jsem jí. Jindy bych byla ráda a snažila se s ní navázat přátelství, ale ne ted'. Už nemám zájem se s kýmkoliv sbližovat. Stejně to nemá cenu, všichni mi jen lhali.

„No... já už půjdu,“ vykoktala ze sebe a odešla. Pravděpodobně byla nervozní z mého chování. Musela vycítit to napjetí, co kdysi vyvolávala jen ona. Snažila jsem sama sebe uklidnit a po chvíli jsem usnula.



Byla nepochybně noc, když jsem se vzbudila. Tma, která byla v pokoji to dosvědčovala. Byla jsem celá rozlámaná a tak jsem se rozhodla pro sprchu. Zalezla jsem do koupelny a pustila proud horké vody. V koupelně se začala vytvářet pára, která roznášela vůni kokosového gelu. Když se všechny mé svaly prohřály a uvolnily, vylezla jsem ze sprchového koutu a převlékla se do oblečení, které jsem si přinesla.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se postavy sedící na posteli.

„Musíme si promluvit,“ opáčil Edward.

„Nemáme o čem mluvit,“ odsekla jsem. Edward vstal a přišel ke mně. Chtěla jsem ho ignorovat a obejít ho, ale v tom mi zabránily jeho ruce, které utvořily pouta na těch mých.

„Bells, prosím.“

„Nepros! Až bude po všem, znovu zmizím z tvého života a ty si budeš moct užívat jako doted',“ vyštěkla jsem.

„Ne, až bude po všem, zůstaneš se mnou a my budeme rodina,“ zašeptal, přesto byla jeho slova odhodlaná.

„Edwarde, já odejdu se Zachem zpátky do Forks a ty už se mi nebudeš plést do života!“ procedila jsem skrz zuby. Jak dlouho mě bude chtít trápit myšlenkou na náš společný život. Až mu znovu uvěřím, vypaří se z mého života a já budu znovu trpět.

Jeho ruce zesílily stisk a já sykla bolestí. „Jestli chceš odejít, odejdi si. Ale můj syn zůstane se mnou,“ zavrčel.




               předchozí kapitola     Shrnutí      další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 12.: