Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 13.

23.03.2010 (10:30) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5995×

Jeho ruce zesílily stisk a já sykla bolestí. „Jestli chceš odejít, odejdi si. Ale můj syn zůstane se mnou,“ zavrčel a moje srdce se zastavilo. Chce mi vzít mého andílka, odloučit mě od něj.

„Co... co jsi to řekl?“ vykoktala jsem ze sebe a moje oči zaplavil příval slz. Ne, tohle nemůže myslet vážně. Co se se mnou stane, až mi ho vezme a zmizí z mého života.

Ne, ne! To mi nemůže udělat, nesmí. Copak mě chce zabít? Vzít mi i to poslední, co mě drží při životě?

Edward okamžitě pustil moje ruce a přemístil je na má ramena. „Lásko, já to tak nemyslel. Nevěděl jsem, co říkám,“ začal se omlouvat.

Nevěřila jsem mu. Konečně se ukázal v pravém světle. Je to jen sobec, co si chtěl zpestřit svou nekonečnou existenci a jako bonus dostal dítě. Ale on ho nemiluje, ani ho nezná. Já bych pro Zacha i dýchala, obětovala bych mu vše na světě. Je to mé dítě, mé světlo.

„Věděl si moc dobře, co říkáš! Ale tohle mi nemůžeš udělat! Jsi sice jeho otec, ale pouze biologicky. Jinak na něj nemáš žádné právo! Kde jsi byl, když v noci plakal, když byl nespokojený nebo když byly jakékoliv jiné problémy, hm? Ty nejsi jeho otec, poslouchej mě dobře. Nejsi!“ křičela jsem na něj, co mi síly stačily. Byla jsem tak zoufalá, co když dostojí svému slovu a vezme mi ho. Jeho rodina by se postavila na jeho stranu a já bych byla ztracená...

„Bells, miláčku. Prosím, poslouchej mě,“ naléhal. Jeho hlas byl zoufalý, stejně jako jeho pohled. Ale ve mně bublala nenávist a zloba. Jak mě vůbec může oslovovat miláčkem, když mi řekl, že mi vezme dítě? Co to se mnou hraje za krutou hru?

„Ne! Odejdi!“ nakázala jsem mu. Ale on mě neposlouchal. Stále mě držel za ramena a hleděl mi do očí. „Neslyšel jsi, Edwarde? Vypadni a nech mě už na pokoji!“ křičela jsem na něj, jak smyslů zbavená.

„Prosím, nevyháněj mě. Miluji tě, stejně jako našeho syna. Potřebuji vás oba,“ zoufal si. Ale tohle nedokázaly napravit ani ty nejúpřímější omluvy. Edward ve mně vzbudil poplach, který na mě křičel. Chce mi vzít mé dítě...

„Jak... Jak...“ Nedokázala jsem to vyslovit. Můj hlas přeskočil pokaždé, když jsem se o to pokusila. „Jak může bezdůché monstrum někoho milovat?“ procedila jsem. Najednou Edwardovi ruce opustily má ramena.

Svěsil hlavu a prostě odešel. Během vteřiny jsem slyšela, jak někdo prásknul s dveřmi od aparmánu. Nedivila bych se, kdyby se vyrvaly z pantů.

V mysli jsem si přehrávala slova, která jsem mu řekla a která řekl on mě. Už jsem to dál nevydžela a sesunula se podél stěny na zem. Prohrála jsem svůj boj s pláčem a hysterií. Pak jsem jasně ucítila, jak mě objaly dvě studené paže. Obejtí jsem vrátila a plakala do Rosaliiných zlatých vlasů.

„Ššt, to bude dobré,“ šeptala. A to bylo to poslední, co si pamatuji.

Vzbudila jsem se a přála si, abych zas usla. Nechtěla jsem čelit Edwardovi, nechtěla jsem si připomínat to, co se stalo v noci.

Ale věděla jsem, že dříve nebo později budu muset vylézt z postele a až se to stane, budu se muset s Edwardem setkat. Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že nejlepší bude ho ignorovat. Nevšímat si jeho pohledů a slov. Nic víc udělat nemůžu.

Vyhrabala jsem se z postele a šla do koupelny. Po nutné ranní očistě jsem se převlékla a objednala si snídani. Byla jsem už skoro hodinu vzhůru a stále jsem nevyšla ze svého pokoje. Věděla jsem, že se tu nebudu moct schovávat na věky, ale chtěla jsem to oddalovat, co nejvíc to šlo.

Ozvalo se klepání na dveře, nejspíš má snídaně. Zhluboka jsem se nadechla a napíčítala do deseti. Když jsem usoudila, že jsem připravená, vyšla jsem ze svého pokoje. Nikdo tu ale nebyl. Obývací pokoj zel prázdnotou. Tím líp, pomyslela jsem si a otevřela hotelové službě.

Ani jsem nedojedla a do pokoje vpadnul Emmett. „Už musíme jít. Pomůžu ti s taškou.“ A už odnášel mé malé příruční zavazadlo. Rosalie se ode mě nehnula ani na krok. Dalo by se říct, že mě hlídala. Její počínání mě docela děsilo. Spřádají plány, jak mě zbavit mého chlapečka?

Dorazili jsme na letiště a bez problémů jsme vzlétli. Chtěla jsem zavřít oči a usnout, jen na chvíli utéct od té kruté reality, ale nemohla jsem. Nešlo to. Edward neseděl vedle mě, nýbrž za mnou, skenoval mě pohledem a moc dobře věděl, jak nepříjemné to pro mě je.

Slyšela jsem hlas letušky, jak s ním flirtuje, ale nevadilo mi to. Nebo jsem to spíš nechtěla dát na jevo. Nejradši bych se otočila a vyhodila ji za letu z letadla, ale proč? Nemám na Edwarda žádné právo, nechci, nesmím ho milovat.

Celých osm hodin jsem byla jako na jehlách, ulevilo se mi, až když sme přistáli. Carlisle a Jasper už na nás čekali. Cestou k domu nám říkali, co zatím zjistili. Stopovali Victorii až k jednomu malému městečku, kde se jim ale ztratila. Skotcko ale neopustila, tím si byli jisti. Jasper musel vycítit mou úzkost a zdělil to Edwardovi. Ten se na mě poprvé od doby, kdy jsme se pohádali podíval. Ignorovala jsem to a dál se dívala z okénka.

„Co ted' bude?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby otázka nebyla mířená na Edwarda, přesto mi odpověděl.

„Ty zůstaneš tady společně s Rose. My se zatím vydáme stopovat.“ Raději jsem mu neodpovídala a jako vždy jsem od něj odvrátila zrak. Radši jsem se zašila do pokoje a nepřítomně koukala z okna.

To byla v poslední době má jediná aktivita, přesto se u toho dobře přemýšlelo. Jen tak jsem se dívala na okolní lesy a louky, sledovala zamračené nebe a hledala jakýkoliv náznak života.

Mezi tím, se v mé hlavě míhaly myšlenky a křičely na mě dva hlasy. Oba dva jsem bedlivě poslouchala, ale nechtěla dát přednost ani jednomu z nich. Ten první mi říkal, abych zapomněla na Edwarda. Abych našla Zacha a utekla. Ten hlas říkal, že až všechno skončí, vrátím se do svého normálního života. Dokončím střední školu, půjdu na vysokou a vytvořím pro svého syna útulný a št'astný domov.

Ten druhý zněl lépe a já dovolila, aby překřičel ten první. Říkal, ba zpíval mému srdci, že zůstanu s Edwardem a budeme vychovávat naše dět'átko společně. Zach dostane ty nejlepší prarodiče, tety a strýce. Bude to nejmilovanější dítě na světě, nikdy mu nic nebude chybět. Vždy mu bude někdo před spaním vyprávět pohádky, vždy ho někdo obejme a dá pusu na čelo.

Dost! Okřikla jsem ten líbezný hlas ve své hlavě. My nikdy nebudeme rodina. Ano, kdysi jsem se tak cítila, ale to už je dávno. Ted' je důležitější to, co zamýšlí Edward. Právě to mi nedá spát.

Kdyby mi chtěl opravdu vzít mého drobečka, nic by ho nezastavilo, tím jsem si jistá. Musím najít způsob, jak tomu zabránit. Nic mě ale nenapadlo a zachvátila mě panika.

Opravdu není žádný způsob, jak Edwarda vystrašit, nebo uplatit...

Sama sobě jsem se musela hořce zasmát. Edward je nesmrtelný upír, co může mít téměř cokoliv na světě, zatímco já jeho přirozená potrava. Takže jediné, co mi zbývá, je hrát tu jeho nečistou hru. Ale dokážu to? Šeptat sladká slůvka a malovat vzdušné zámky?

Ta bolest mě zžírá a spaluje. Každou setinou se propadám dál a dál do té nikdy nekončící propasti, zvané bezmoc. Nemohu nic jiného, než lhát, ale lhát sama sobě. Copak to dokážu? Říct, že mu odpouštím, že ho miluji a že bude vše, tak jako před tím? A pak prostě zmizet, zmizet, ale s mým chlapečkem v náručí?




                   předchozí kapitola    Shrnutí    další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 13.: