Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 10.

13.03.2010 (08:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5305×

„Rose a Emmett něco mají,“ šeptnul a mě svitla nová naděje. V tu chvíli se ve dveřích objevil Emmett. Pohlédl na mě a kdyby nebyla situace vážná, určitě by už měl kupu připomínek. Jen něco neskutečně rychle sdělil Edwardovi a zmizel z pokoje.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem.

„V jedné chudinské čtvrti je zastavila jedna Japonka. Jestli nehledají svou příbuznou, protože tam bydlí žena, která je jim hodně podobná. Rose hned přitakala, že ano a že ta žena má i malého chlapce. Ta Japonka jim dala adresu, ale Victoria tam už nebyla.“ Význam jeho slov mi ihned došel. Victorie jim utekla, ale můj chlapeček je s ní.

„Je na živu,“ zašeptala jsem a do očí se mi vehnaly slzy štěstí. Najednou mou pozornost upoutal již zcela oblečený Edward.

„Co to děláš?“ zeptal se, když viděl, jak se v rychlosti oblékám.

„Co asi. Nebudu po Tokiu pobíhat nahá.“ Z vedlejší místnosti jsem uslyšela Emmettův smích, ale ignorovala jsem ho. Edward vypadal téměř rozzuřeně.

„Na něčem jsme se domluvili. Řekl jsem, že vždy budeš zůstávat v hotelu. To byla má podmínka, abys jela s námi.“

„Edwarde, snad si nemyslíš, že tu zůstanu!“ vyjela jsem na něj.

„Ne, nemyslím. Já to vím.“ A v tu chvíli byl pryč. Vyběhla jsem do obývacího pokoje, ale ani tam nebyl.

„Edwarde!“ křikla jsem, ale nic. „Rosalie, Emmette!“ Nemohla jsem tomu uvěřit, oni prostě utekli. Vzala jsem si bundu a další potřebné věci a běžela ke dveřím. Vzala jsem za kliku, ale nešlo otevřít. Kam až může Edward zajít, když mě tu zamkl. Hodila jsem bundou neznámo kam a posadila se na gauč. Nemělo cenu volat hotelovou službu. Určitě i to Edward zařídil. Nejspíš je podplatil, nebo vystrašil. Poraženecky jsem přešla k oknu a zadívala se na rušné Tokio. Tolik lidí, bylo jich tam jako včel. Je vůbec v Edwardových silách, najít mého syna. Cullenovi jsou poháněni láskou, zatímco Victoria nenávistí, co je silnější?

„Ach Zachu, kde jsi?“ zašeptala jsem do ticha

Edward

Křečovitě jsem svíral volant a snažil se neprorazit nohou pedály. Je někde tady, v tohle městě a má mého syna. Mého a Belly. Pořád jsem si myslel, že větší zrůdou už být nemůžu, ale opak je pravdou. S každým nepotřebným nádechem jsem větší a větší netvor, co jen ubližuje a trápí mou ženu. Nikdy jsem neměl odejít, nebo ji vůbec potkat. Když jsem jí jednou vstoupil do života, neměl jsem odcházet. Její slova mi zněla v hlavě a já věděl, že má pravdu. Kdybych neodešel, nebo se vrátil, nyní by náš syn byl v Bellině náručí a byli bychom št'astni.

Syn...

Nikdy jsem nějak netrpěl tím, že nejsem člověk. Ale když jsem potkal Bellu, vše se změnilo. Toužil jsem po tom, aby se mé tiché srdce znovu rozbušilo. Pak bych se jí mohl dotýkat beze strachu, mohl bych se těšit z našich dětí a vnoučat a pak zemřít po jejím boku. Ale nemohl jsem, nebo jsem si to myslel. Jsem nyní otecm. Otcem přenádherného chlapečka, jenž nosí mé a Belliné rysy.

Tak moc toužím, abych ho našel a vrátil do Belliné náruče. Sledovat jeho první krůčky a slyšet jeho první slova, pořádat narozeninové oslavy a chodit na jeho fotbalové zápasy. Tohle má být má práce, oba je zahrnovat láskou a něhou, chránit je a milovat.

A co jsem dokázal? Co vše jsem svou mizernou existencí způsobil? Opustil jsem svou těhotnou ženu, která mou vinou přišla o naše dítě. Každou vteřinou jen trpí a ani ve spánku nemá klid. A nejhorší je, že jsem neublížil jen těm, které na světě miluji nejvíce, ale i své adoptované rodině. Esmé a Carlisle tak moc trpěli, když přišli o svou nejmaldší dceru, Alice a Emmett o svou sestru a Jasper si neustále dával za vinu to, co se stalo na oslavě. Je to tak zžírající pocit, nenávidět sám sebe. Nikoho, ani Jamese nebo Victorii nenávidím více, jak sebe a svou existenci.

„Tady,“ poukázala Rosalie na jednu ulici, kde měla Victoria žít. Lidskou rychlostí jsme vystoupili z auta a vešli do domu. Tam jsme se po schodech rozeběhli svou vlastní rychlostí a vyrazili dveře od bytu, který se nacházel v pátém patře.

„Já si vezmu její ložnici, vy prohledejte zbytek bytu,“ nařídil jsem. Byt byl pořád zařízený a ve skříních se válely zbytky oblečení. Začal jsem prohledávat všechny šuplíky a skříně, ale nic jsem nenašel. Až pak jsem si uvědomil, že nedýchám. Zhluboka jsem se nadechl přes nos a ucítil tu nádhernou vůni. Cítil jsem slabý odvar Belliné krve, smíchané s upíří a jemnou vůni květin. Byla to vůně mého syna. Byla tak nádherná, ale nezpívala mě, tak jako dříve ta Belliná, nýbrž mému mrtvému srdci. Následoval jsem ji až do vedlejšího pokoje. Nebyl ani vymalován, ale dětská kolébka, přebalovací pult a malá truhla na oblečení tu byly stále. Neodolal jsem a pohladil místo, kde ještě nedávno spal můj syn. Znovu mě ovládl vztek, vztek na všechno a na všechny.

„Edwarde!“ zavolal na mě Emmett z obývacího pokoje. „Tady.“ A podal mi malý lísteček, na kterém byla jedna adresa. Nebyla celá, papír byl vzhozen do malých kamen, která předčasně dohořela.

„Je tu jen název čtvrti,“ oznámil jsem. Na nic jsme nečekali a vydali jsme se na místo. Hned z dálky jsme poznali, že je to vykřičená čtvrt'. Všude u silnic byly prostitutky a veřejně si tu lidé kupovali drogy. Co tu Victoria dělala s mým synem?

„Je to vážně tahle adresa? Nenapadá mě nic, co by tu mohla chtít Victorie,“ polemizovala Rosalie.

„Je to ona. Musíme se tu trochu porozhlédnout. Najít nějakého jejich nadřízeného,“ zavelel jsem.

„Bráško, tohle není žádná firma. Ale ted' se dívej, jak se schánějí informace.“ A odešel za nějakou dívkou. Ta se v myšlenkách tetelila štěstím, že si ji chce zaplatit zrovna on. Už dávno za námi chtěla jít a nabídnout nám své služby zadarmo. Emmett k ní šel a snažil se ji nevystrašit, ale naopak okouzlit. Z dívčiných myšlenek jsem zjistil, že se mu to daří. S plynulou japonštinou se jí zeptal, kdo je tady šéfem a že by se k němu rád dostal. Dívka se zdráhala, dostala strach, že by mohl Emmett představovat nebezpečí, ale jakmile se na ni zářivě usmál, dívka naprosto podlehla.

„Pan Tanaka, je vždy v zadní části restaurace Takaso, ve čtvri Mikanato. Ale nemůžeš k němu přijít jen tak, musíš zaplatit, jinak tě nevyslechne,“ vydechla dívka, oči stále upřené na Emmetta.

„Díky“ usmál se Emmett a podal jí malou ruličku peněz. Pak se prostě obrátil a šel zas k nám. Nasoupili jsme do auta a jeli tam, kam nám řekla ta dívka. Emmett seděl na zadním sedadle vedle Rosalie, která pukala zlostí.

„Ale miláčku, jen jsem chtěl pomoct,“ omlouval se jí, ale moc to nepomáhalo.

„Nemusels být tak přehnaně okouzlující. Stačilo ji jenom podplatit, nebo vystrašit,“ odsekla mu a dál se s ním odmítala bavit. Z přihrádky na straně spolujezdce jsem vytáhl obálku plnou peněz. Nikdo z nás nechtěl dělat rozruch, ale pokud ani peníze nepomůžou, jsme schopní zajít až do konce.



                         předchozí kapitola      Shrnutí   další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 10.: