Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 36.

27.02.2010 (09:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3822×

Bella:

Vešla jsem do jídelny a chtěla jsem počkat na René, ale jak jsem se prudce otočila, vrazila jsem do něčeho velikého, tvrdého a ledového. Než jsem se stačila vzpamatovat a zjistit, do kterého muže rodiny Cullenových jsem vrazila, napověděl mi hlasitý smích.

„Tak co, kotě? Těšíš se?“ zachechtal se Emmet.

„Na co se mám těšit?“ zajímala jsem se a mnula jsem si čelo, protože jsem čekala velkou bouli.

„Na večeři přece,“ zakoulel očima, jako bych byla blázen. Chtěla jsem odpovědět, ale zarazila mě druhá ledová paže.

„Emmete, sedíš na druhé straně, nevšiml sis?“ upozornil ho Edward a ukázal na malé vizitky u talířů. Emmet se rozhlédl na všechny strany a když spatřil Rose, jak stojí s rukama na prsou a hněvivě na něho zírá, radši utekl na svoje místo. Bohužel jeho místo bylo naproti mně. Nevím, koho to napadlo, ale už jsem si byla jista, že to bude v háji.

Opřela jsem se o židli a čekala jsem, až se všichni dostaví. Esme , Carlisle a René se zasekli u krásného obrazu v chodbě a mě už to čekání nebavilo. Edward stál vedle mě a pozoroval mě.

„Stalo se něco?“ ptal se.

„Co já vím tak ne, ale možná o něčem ví René,“ odsekla jsem a vůbec jsem nechápala, co to do mě vjelo. Edward na mě koukal ještě vyjeveněji a já se k němu odvrátila zády. Radši jsem pozorovala Emmeta, jak něco loví ze skříně.

Později mi došlo, že dnes lovil až příliš. Přichystal si lahev vína. Divila jsem se, jak hezky se ujal role hostitele. Pomocí vývrtky otevřel lahev a přišel ke stolu.

„Dáš si víno, Bells?“ zeptal se slušně. Nevěřila jsem. Mohla jsem čekat, že to bude chyták, ale něco tak nechutného by mě nenapadlo.

Normálně nepiju, ale sklenka vína mi neuškodí. Přikývla jsem. Emmet se natáhl pro moji sklenici a nalíval. Tekutina, která vytékala z lahve, byla hustá, krvavě červená a do nosu se mi linula nechutná vůně rzi.  Emmet dolil do půlky sklenky a podával mi ji. Začínala jsem pociťovat, jak se mi obrací žaludek a dělají se mi mžitky před očima. Emmetova paže se ke mně přibližovala.

Zamrkala jsem a čekala jsem pád na tvrdou zemi, ale Edward mě zachytil. Přitom stihl Emmetovi vzít sklenici a vyměnil ji s jeho. Do jídelny zrovna vcházel Carlisle a vnímavým čichem zhodnotil situaci. Střelil po Emmetovi rozzlobený výraz. Ještě jsem ho takto neviděla. Emmet asi taky ne.

Kdyby mohl, červenal by se. Odnesl sklenici ke dřezu. Přes svoje těžká víčka jsem jen zaznamenala, že sklenici vypil jako panáka vodky a vrátil se ke stolu. Edward mi podal trochu čisté vody. Udělalo se mi hned líp. Carlisle stačil schovat Emmetovu zásobu upířího vína a pak se posadil do čela stolu. Po jeho boku seděla moje matka a z druhé strany Esme. Ostatní se poskládali podle svých vizitek s mašličkou.

Všechno to bylo krásné. Velké svíce hořely v celé jídelně. Všechno to úžasné jídlo bylo přichystané. Kolem byli poházené plátky růží a malé stříbrné perličky, světlé odstíny kontrastovaly s pečeným masem. Bylo to v dokonalé harmonii. Nádherná vůně se linula všemi směry a já nevěděla, na kterou tu vůni se soustředit. Nikdy jsem o jídle takto nesmýšlela, ale tohle bylo jako královská hostina v pohádkách.

Jak jsem pozorovala René, také nic takového nikdy neviděla, soudím podle jejích vyjevených očí. Esme byla na sebe pyšná a s očekáváním se usmívala. Rose byla taky nadšená, celá zářila a Alice byla jako rozzářené sluníčko. Bylo milé, že jim to dělá radost. Rozhlédla jsem se po stole a podívala se opatrně na Jaspera. Poplašeně zíral do prázdného talíře. Bylo mi ho líto. Vlastně všech, až na Emmeta. Ten ať si to užije.

Všichni jsme si nandali podle chuti a pravé červené víno rozlíval Edward. Nalil všem mimo sebe. Měl výbornou výmluvu, bude přece řídit.

Zvláštní bylo, že ženy rodu Cullenů si nabírali vetší porce než muži. Jen Carlisle si nandal pořádný nášup. Po očku jsem pokukovala po Edwardovi, který seděl vedle mě. Zkoumavě si pohlížel kuličku hrášku, která byla asi v zeleninovém salátu.

„To je hrášek,“ zašeptala jsem posměšně a potichu aby mě mamka neslyšela.

„Já vím. Nesnášel jsem ho už jako člověk,“ frknul na mě a já se musela od srdce zasmát. Opravdu to byla docela legrace.

René si povídala s Esme a s Carlislem. Nevnímala jsem, o čem se bavili. Já se bavila po svém. Pozorovat všechny členy té úžasné rodiny, bylo to nejlepší, co jsem viděla, za několik let. Bylo to jako večeřet v cirkuse.

Jasper se ve všem jen tiše štoural. Občas něco nenápadně nastrkal do ubrousku a následně do kapsy. Rose se nacpávala k prasknutí. Pořád si pobrukovala jaká je to dobrota a když spokojeně přežvykovala, štouchala do Emma, aby taky něco snědl.

Alice pojala pojem vegetarián po svém, jedla jen salát. Je pravda, že to asi vyřešila nejlíp, ale ten zelný salát, který měla šprajclý v bělistvých zubech jí moc nesvěčil. Neustále se usmívala, tak ho ukazovala hrdě všem. Začínala jsem mít křeče v tvářích, jak jsem se snažila zachovat klidnou tvář.

Edward to měl asi nejlepší. Byl schovaný za mnou a nebylo na něho vidět. Okusil několik soust, křivila se mu tlamka a pak všechno pečlivě spolknul.

Emmet se neustále snažil od jídla odpoutat pozornost anebo se spíš snažil upoutat ji na sebe. Polívku srkal jako správné prasátko a chudák Rose se asi ukopala. Vždy když hlasitě srkl, byla slyšet obrovská rána, jako když narazí skála do skály a následně se rozklepal celý stůl. Rose se omluvně usmála na René, která jen valila očka a nechápala. Chudinka moje maminka.

Esme se neustále omlouvala za svého syna a Carlisle házel po Emmetovi nazlobené pohledy. Škoda, že tu nebudu moct večer zůstat, abych viděla, jaký bude jeho trest.

Při hlavním chodu Emmet zakrojil do srnčího masa a zlomil stříbrný příbor.

„Hups,“ pokrčil rameny a usmíval se jako neviňátko. Esme vykulila oči a těkala z Emmeta na René.

I já jsem byla polekaná, jak jen vysvětlí, že zlomil příbor ze stříbra? Emmet to ale vyřešil. Sice to vysvětlovalo vše, ale myslí, že Esme nerušil komfortní styl.

„Jejda, mami kde jsi to kupovala? U stánkařů?“ ptal se hloupě a usmíval se jako měsíček na hnoji. Nastalo hrobové ticho. Všichni upíři byli napjatí a já měla pocit, že už začínám napodobovat jejich zmražený pohyb, když se René rozesmála. Ostatní se plaše přidali po ní.

„Z toho si nic nedělejte, náhodou občas mívají hezké věci, ale rozhodně bych to neřekla do těch příborů,“ řekla a zkoumavě si prohlédla příbor, který držela v ruce.

Všichni se zase vrátili k jídlu a dokonce byl chvilku klid. Pokračovala nevinná konverzace.

„Víte, zajímalo by mě, jak je možné, že máte dům tak krásně zařízený. Nezlobte se na mě. Nemám představu, ale myslím, že v tak malém městě jako je Forks si moc asi vydělat nemůžete,“ zajímala se maminka. No, to by nebyla ona, aby se nešťourala v takových věcech.  Pomalu přežvykovala a čekala, až jí někdo s dospělých odpoví. Carlisle zrovna dlouho kousal sousto masa a očividně mu to nešlo spolknout. Zapil to velké sousto douškem vody a pak se usmál.

„Vím, že bych mohl pracovat třeba v Los Angeles, ale nám se líbí tady, v lesích. Rozhodně na výchovu dětí to má vliv. Kdyby vyrůstali ve větším městě, rozhodně by nebyli tak slušní. Ale jak vidím, jednoho z našich synů nevychováme ani na samotě v lesích,“ dořekl příkře a zabodl svůj pohled na Emmeta.

„Ano, jistě, máte pravdu. Kor když jich máte tolik. Já měla na Bells čas, ale věnovat se tolika dětem, jste nejspíš svatí,“ řekla a pokračovala ve večeři.

Emmet se zvesela rozřechtal. Přiletěla další rána pod stolem. Jen tentokrát mi to přišlo jako dvojitá rána. Že by si kopla i Esme?

„Děkujeme mockrát. Jsou to ale hodné děti, moc práce s nimi nebylo,“ usmívala se mile.

Začínala jsem mít pocit, že prasknu. Škoda, že jsem neměla kalhoty, jinak bych si je povolila. Někteří z nás už dojídali, jen René s Rose ještě neměly dost. Divné.

Vytírala jsem posledním bramborem talíř, strčila ho do pusy a s pomalým přežvykováním se přemlouvala k spolknutí.

Edward také všechno statečně snědl. Vlastně všichni až na Emmeta. Ten zanechal skoro všechno na svém talíři nedotknuté a pořád se pižlal s vidličkou v mase.

„Tobě nechutnalo, Emme?“ zeptala se přátelsky René. Nechápala jsem, proč se v tom šťourá, ale tohle byla přesně moje maminka.

Emmet na ni zakoulel očima a usmál se.

„Chutnalo, jen je škoda, že nemáme pejska,“ zazubil se na ni. Rose už to vzdala a položila si čelo do dlaní. Jasper se prvně za večer zasmál a Esme spadly koutky úst, které byly neustále v úsměvu. Carlisle spráskl ruce nad prázdným talířem a pořádně si promnul dlaně. Edward se uculoval a já nemohla jinak, taky jsem se smála.

René nechápala ten vtípek a byla jsem ráda. Mrzelo mě, že jí nevidím do hlavy a v tom mi došlo, že Edward se třeba nesměje ani Emmetovi, ale právě mysli moji mamky. Esme vstala a s pomocí Rose odnášely špinavé nádobí do kuchyně.

Chtěla jsem se zvednout a trochu si protáhnout nohy, ale nešlo to. Přibrala jsem aspoň deset kilo. Všechno mě bolelo, protože jsem měla nohy omotané kolem nohou židle. Emmet se jen tak, tak vešel pod stůl a svoje dlouhé nohy naskládal tak, že já už jsem neměla místo.

Podívala jsem se naproti a vražedně do něho zabodla oči. Usmíval se, ne on se mi vysmíval. Chtěla jsem ho aspoň náznakově kopnout, ale on se rozhodl, že vstane. Jak se pokusil vyprostit nohy z pod stolu nakopnul jednu nohu mojí židle a já cítila zavrávorání dřeva pode mnou.