Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 37.

03.03.2010 (14:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3606×

Bella:

Padala jsem do zadu a instinktivně jsem se chytla okraje stolu. Edward mě upíří rychlostí zachytil včas, ale nedokázal zabránit mým chabým pokusům se udržet. Jak jsem máchala rukama, zvrhla jsem na sebe nalévací dózu s brusinkovou omáčkou. Rovnou na moji sukni. Všichni zpozorněli a čekali, jestli se stalo něco, co by vyvolalo útok jednoho z nich. Nic vážného se mi nestalo. Naštěstí.

Bylo by vyloženě super, kdyby se opakovalo to, co na moje narozeniny a byla u toho René.

„Bells, ty jsi vážně trdlo,“ ohodnotila situaci René. Emmet se náramně bavil a dusil se smíchy. Edward mi pomohl na nohy a nevěděl co dřív. Jestli rozbít Emmovi tlamu anebo mi pomoct očistit šaty.

„Zajdi si ke mně do pokoje. Očisti se a vezmi si ve skříni cokoliv, ano?“ zavolala na mě Alice od dřezu, aniž by se otočila. Jen němě jsem kývla.

„Omluvte mě,“ kuňkla jsem tiše a odešla z jídelny. Vyběhla jsem po schodech a zamířila si to rovnou k Alice do pokoje. Přešla jsem z ložnice do koupelny. Zkontrolovala sukni a zjistila jsem, že je rovnou na vyhození. Brusinky vyprat nepůjdou. Vysvlékla jsem si ji a v umyvadle jsem se pokusila ji očistit. Vzala jsem si trochu mýdla a drhla jemnou látku.

Dveře pokoje trochu zavrzali. Zbystřila jsem a hleděla ke dveřím. Stála jsem tam jen v kalhotkách, a kdyby to byl třeba Jasper, asi bych se propadla. Ale nikdo nepřišel. Asi průvan. Pokračovala jsem v drhnutí.

„Tohle nemá cenu,“ rozčilovala jsem se nad špinavou sukni.

Ozvalo se zaklepání. Hrozně jsem se lekla. Vzala mokrou sukni a automaticka jsem ji přiložila ke svému klínu.

Byl to Edward. Zaklepal na otevřené dveře do koupelny. Málem jsem měla infarkt. Práskla jsem sukní do umyvadla a vydýchával šok.

„Omlouvám se, chtěl jsem ti jen pomoct,“ řekl s úsměvem.

„No, tak to děkuju. Pomůžeš mi akorát do hrobu,“ prskala jsem, jak jsem nemohla popadnout dech. Nedošlo mi, že ty slova jsou tak trochu nevhodná, v naší situaci.

Edward se podíval do země a kouzelný usměv opustil jeho krásnou tvář.

„Promiň, nemyslela jsem to tak. Jen jsem se polekala,“ omluvila jsem se.

„Já vím,“ řekl posmutněle.

Osušila jsem si ruce do ručníku, který byl na věšáčku vedle umyvadla. Vtáhla jsem Edwarda za ruku do koupelny a zavřela jsem za ním dveře. Vrátila jsem se k sukni a nevzdávala její očistu.

Edward stál za mnou a prohlížel si mě. Všimla jsem si jeho pohledu v obrovském zrcadle. Usmíval se na mě a v očích měl takové krásné jiskřičky. Neodolala jsem a usmála jsem se na něho také. Najednou jsem zapomněla na jeho nevšímavost. Ve stejnou chvíli jako on jsem si uvědomila, že jsme sami, ale to už stál za mým tělem a objímal mě. Když jsem cítila jeho blízkost, celá jsem pookřála.

Zavřela jsem oči a opřela se o něho. Cítila jsem jeho polibky na mé šíji. Byla to krása. Chyběl mi. Zajímavé bylo, že i když jsem s ním byla celý den, stačil jenom okamžik, kdy jsem s ním nebyla a už mi chyběl. Byla jsem na něm závislá.

„Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal mi do ucha a jeho dech mě polechtal.

„Ty mě taky,“ řekla jsem tiše. Otočila jsem se k němu čelem a pořádně jsem ho objala v pase.

Přitiskl si mě k sobě a hladil mě po zádech. Jeho dech mě rozpaloval a bála jsem se, že se přestanu ovládat. Nebylo by vhodné užívat si v pokoji Alice a Jaspera, když v přízemí sedí moje matka sama s rodinou upírů.

Ale mně to bylo jedno. Nemyslela jsem na to. Vlastně jsem nemyslela na nic. V jeho přítomnosti se to nedalo. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo oplácet mu jeho dotyky a doufat, že to nikdy neskončí.

Na chvilku opustil moje rty a já se zavřenýma očima lapala po dalším polibku.

„Můžeš mi něco říct?“ zasmál se tiše a mě tak přinutil otevřít oči. Usmíval se na mě pokřiveným úsměvem a byla jsem ráda, že mě drží.

„Co to mělo znamenat tam dole? Zlobíš se na mě?“ zajímal se a mě tak připomněl, jak mě přehlížel. Podívala jsem se do země.

„No, přijde mi, že se René věnuješ až moc,“ kuňkla jsem.

Znovu se zasmál a jedním prstem zvedl moji bradu, aby mi viděl do očí.

„Ty žárlíš?“ ptal se pobaveně.

„Ne!“ řekla jsem jednoznačně. Pozvedl jedno obočí a já se přiznala.

„Možná malinko. Nevšímáš si mě,“ řekla jsem zastyděna svým uvažováním.

„Aha, nevšímám,“ podotkl udiveně. Vyzvedl si mě do náruče a držel si mě na svém těle.

„A tohle je co?“ zeptal se nevině.

Posadil mě na mramorovou desku pultu, v kterém bylo zasazené umyvadlo. Trochu jsem usykla, plocha, na které jsem seděla, byla ledová, ale když mě pohladil po mém nahém stehně, teplota jeho doteků se shodovala. Jednou rukou jsem ho objímala kolem krku a druhou jsem se opírala. Laskal moji pokožku na krku a pomalu se přesouval níž do hlubokého výstřihu.

Vzdechy, které se mi draly z úst, jsem dusila. Nechtěla jsem, aby nás přišel někdo zkontrolovat. Ovládaná touhou jsem si přitáhla Edwardovi rty a bez čekání jsem do nich zastrčila svůj nedočkavý jazyk. Nečekal na dlouhé pobízení a vedl náš vášnivý tanec.

Sama jsem slyšela splašené údery mého srdce. Svoji mysl jsem přemlouvala, abych se vrátila nohama pevně na zem, ale nešlo to. Lítala jsem na blankytně modrém nebi a nechtělo se mi dolů. Ani za cenu toho, že celá rodina věděla co se tady děje.

Vzrušení se stupňovalo a já začínala uvažovat o tom, že ten krásně padnoucí oblek z Edwardova těla vysvléknu. Sama jsem se divila, že jsem stále měla na sobě ještě tričko, ale vypadalo to tak, že za nedlouho už z něho budou cáry.

Jeho chladivé prsty se něžnými doteky mazlili s mojí pokožkou, a když mě polechtal, neubránila jsem se a propustila jsem skrz zduřelé rty vzdech. Tak, jako vždy se Edwardova touha prohloubila. Nepoznala jsem, že by se semnou pohyboval, ale náraz na tvrdé dřevené dveře jsem rozpoznala.

Nepřestával mě líbat ani hladit. Vzrušeně vydechoval chladivý větřík a já se pod ním otřásala. Věděla jsem, že nebýt vyrušení už by nebylo cesty zpět, ale možná je dobře, že se tak stalo.

Poznala jsem z jeho polibků, že je něco jinak. Byly stále vášnivé, ale s určitým nádechem smutku a rozloučení. Jeho vzrušený dech se zpomaloval a já se snažila o to samé. Bohužel, u mě to nebylo tak jednoduché.

Opřel si ledové čelo o to moje rozpálené a hleděl mi do očí. Ani jsem nevěděla, že to dělám, ale olízla jsem si rty a cítila jsem tu sladkou chuť jeho rtů. Rychlým pohybem mě postavil na nohy. Už jsem si zvykala na tu šílenou rychlost. Opřela jsem se o dveře a vydýchávala jsem se.

Edward poodstoupil a ztuhle se díval do země. Zajímalo mě, co se stalo, že přestal.  Když už jsem si byla jistá, že neupadnu, došla jsem k umyvadlu. Ochladila jsem se ledovou vodou a ledovou dlaní jsem si ochladila i dekolt. Edward mě pozoroval.

„Radši toho nech,“ napomenula jsem ho s ruměncem ve tvářích. Zazubil se na mě jako neviňátko a odešel z koupelny.

Pořádně jsem si vydechla. Tyhle vášnivé chvilky mě zabijí. Radši jsem vyždímala mokrou sukni a přehodila jsem ji přes okraj vany. Vyšla jsem z koupelny. Myslela jsem, že už Edward odešel, ale ne, byl v obrovské šatně, kterou měla Alice. Je pravda, že sama bych se v ní nevyznala. Opatrně jsem tam nakoukla a už mi podával dlouhou zelenou sukni.

Byla bavlněná, což se asi v Alicinině šatníku hledalo špatně. Taktně se na mě usmál a vypařil se. Sukně mi padla dobře. Ještě jsem se prohlédla v zrcadle. Nebyla jsem jako modelka, ale docela to šlo. Už takhle jsme byli dlouho pryč.

V chodbě na mě počkal. Políbil mě na čelo a v ruku v ruce mě dovedl až ke schodům.

„Počkej tady, napočítej do dvaceti a pak jdi dolů,“ zašeptal mi do ouška, políbil moji dlaň v jeho a pomalu ji pustil k mému tělu. Zmizel ve svém pokoji. Nechápala jsem, o co mu jde, ale poslechla jsem a pomalu jsem v duchu počítala. Vnímala jsem, jestli zaslechnu něco z dolního patra.

Slyšela jsem René, jak si povídá s Esme. Hrála tam tiše hudba a slyšela jsem Alice, jak se směje. Blížila jsem se k číslu dvacet a nevěděla jsem, jestli mohu vyrazit. Udělala jsem krok a zaslechla jsem Emmeta.

„No Edwarde, kde jsi byl? Už jsem myslel, že jsi Bells ukradl a šli jste někam dělat čunárničky,“ zařehtal se Emmet. Nechtělo se mi do takové atmosféry chodit, ale věděla jsem, že i tak to bude nápadné. Sešla jsem několik schodů a pomalu pokračovala. Všichni ke mně vzhlídli, čekali, že jeden z nás nepřítomnost vysvětlí. Teda tušila jsem, že všichni až na maminku přesně vědí, co se dělo.

„Zašel jsem si pro něco do garáže,“ řekl Edward pohotově a hlavně přesvědčivě. Kdybych tam nahoře nebyla s ním, určitě bych mu to věřila. Réné si mě prohlédla a já věděla, že se taky budu muset svěřovat, co mi tam trvalo tak dlouho.

„Kdybys viděla jakou má Alice šatnu, pochopila bys,“ nepatrně jsem na ní kývla a posadila jsem se vedle René.

„Edwarde, když už jsi tady, nechceš ukázat René něco z tvého umění?“ zeptala se rychle Esme a dlaní pokynula k nablýskanému klavíru.

„No já jsem si zrovna říkala, kdo na tu nádheru umí,“ řekla mamka a rozzářila se jí očíčka. Edward se usmál a bez jediného slova se posadil ke klavíru. Začal tiše a zpaměti hrát. Hned v prvních tónech jsem poznala moji ukolébavku. Emmet se zvedl z pohovky.

„Tak tohle oželím, žalozpěvy,“ zahudral a zmizel ani nevím kde. Nevěnovala jsem mu moc pozornosti. Nemohla jsem spustit oči z toho nádherného anděla co tak sebejistě a s takovou lehkostí hladil jednotlivé klávesy.

Přesto, že jsem tu skladbu slyšela tolikrát, neustále jsem byla udivená, jak je krásná. René vedle mě skoro ani nedýchala a Esme se pyšně usmívala. Nedivila jsem se. Taky jsem byla pyšná. Byl tak dokonalý.

Po mojí ukolébavce zahrál Edward ještě několik krásných skladeb, když skončil, René mu nadšeně tleskala. Trochu jsem se zastyděla, ale když se přidala i Esme, ovšem s nenuceným lehkým potleskem, dál jsem to neřešila. Následně se k nám posadil a rozvinula se přátelská debata.

Emmet:

Večeře byla vyloženě nechutná. Začal jsem uvažovat o tom, že pro tyhle případy bych si sehnal psa. Jen nevím, jestli by u nás přežil, chudák. Mohl bych si s ním hrát, ale obávám se, že kdyby to vydrželi ostatní členové mé rodiny, tak Jazz asi těžko. Bylo by po chlupáčovi a Alice by si z něho udělala kožich. Co se mi vyloženě povedlo, bylo, když jsem málem Belle podkopnul židli a ona se celá polila omáčkou. To bylo opravdu k popukání.

Věděl jsem, že až odejdou, tak to odnesu a jen jsem doufal, že Carlisle neukecá Rose, aby mě donutila abstinovat. Ale ten Bellin výraz za to snad i stál.

Po večeři Esme zavelela a my jsme se měli přemístit do obýváku, abychom se věnovali návštěvě. Jaká otrava, ale já se pokusím si to nějak zpříjemnit. Edward se nenápadně vypařil. Opravdu velice nenápadné.

Po chvilce ubohého a nudného tlachání jsem přestal doufat, že bude nějaké pozdvižení.

Nikdo si mě nevšímal tak jsem si došel pro lahvinku, kterou jsem měl schovanou ve skřínce se skoro novými hrnci. Vytahovat zátku pomocí vývrtky nebylo nutné. Tak jsem si chytl povylezlý korek zuby a s hlasitým mlasknutím odplivl zátku do koše. Jo, dobrá trefa.

Vyndal jsem si skleničku, přece to nebudu lemcat rovnou z lahve. Jsem kultivovaný upír, no ne? Stačí, že krev už dávno vychladla, ale studená lepší než žádná. Nalil jsem tu lákavě voňavou tekutinu a hltavě si loknul. No, ještě, že mám zásobu. Sosat to po skleničkách bude pěkná otrava.

Naléval jsem si znovu a znovu, když v tom jsem zjistil, že v kuchyni nejsem sám. Otočil jsem se obával se, že to bude Rose nebo Carlisle. Naštěstí to byl jen Jazz. Určitě si taky rád dá.

„Emme, co tu zase vyvádíš?“ řekl pobaveně a ušklíbl se na mě jako správný rebel.

„No co asi. Dáš si taky, brácho?“ zeptal jsem se. Jasper se nejistě ohlídl za sebe a hned se ke mně vrhnul. Vzal si taky skleničku a chystal si trochu nalít.

„Pánové, nalijete mi také prosím?“ ozval se hlas za námi. Oba jsme se rychle otočili. René. No to vypadá zajímavě.

„Jistě,“ usmál jsem se na ni a viděl úžasnou příležitost jak se pobavit. Jasperovi se to moc nelíbilo. Stál poblíž lahvičky s krví a ještě přišel objekt plný horké lahodné tekutiny. Jasper ztuhnul a René se s úsměvem a prázdnou sklenkou přiblížila k nám. Už sem sahal po láhvi, že René naliji, ale potom, co Jasper těkal očima ze mě a zpátky k René, mi vytrhl lahev a celou ji do sebe překlopil.

Bellina matka na něho pohoršeně hleděla a já se snažil, abych nepuknul smíchy. Jasper dopil „víno“ do dna. Ani kapičku nenechal. Položil lahev na linku a s velkým přemáháním odešel. René za ním neustále koukala a pak se nechápavým výrazem podívala na mě.

„To je ale nenasyta,“ řekl jsem a nevěřícně jsem kroutil hlavou jeho směrem.

„Co tady zase vyvádíte?“ zajímala se Alice, která právě přitančila do kuchyně. Rychle zhodnotila situaci a bez toho aby na sobě dala něco znát, se ujala záchrany. Vyndala lahev červeného vína ze stojanu, který byl na stěně, vzala René za ruku a vedla ji zpátky do obýváku.

„Pojďte, znáte to, kluci,“ usmála se na ni a já byl konečně sám. Jen jsem proklínal Jazze, že mi to všechno vypil.

Po chvilce jsem se vrátil k ostatním. Nuda a nuda. Co jiného. Zaposlouchal jsem se co se dělo v domě a náramně jsem se bavil. Škoda, že jsem je nemohl pozorovat. No vlastně by to možná šlo. Vyšplhám na strom a juknu se oknem. Už jsem se zvedal, že svůj plán uskutečním, když v tom se vedle mě posadila Alice a zarazila mě zpátky do sedačky.

Bohužel se k ní přidala i Rose a já musel zůstat na místě. Vopruz. Musí mi zkazit každou srandu.

Čekám na komentáře :D snad se tu nějaké ukážou ;)