Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 35.

21.02.2010 (10:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3964×

Když jsem přijel domů z lovu, zatahal jsem zvěř na okraj lesa za dům. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl a zarazil můj dokonalý plán hned na začátku. Spoléhal jsem se na to, že ženský mají v baráku ruce plný práce. Přinesl jsem si lahve s červeným vínem. Všechno jsem pečlivě uschoval pod jehličí a větve, které jsem utrhl ze stromu. Snad to nikdo nenajde. To by bylo zase keců.

Oprášil jsem ze sebe nečistoty a s výrazem neviňátka jsem se proplížil do kuchyně. Opatrně jsem nakoukl, jestli je vzduch čistý a kupodivu jsem měl štěstí. V celé kuchyni šíleně páchlo vařené maso a všechna ta nechutná vůně se protínala s párou, která vycházela z hrnců. Nechtěl jsem ani vědět co v nich je. Nakoukl jsem do chodby, jestli tam někdo není, ale nikdo nikde. Vzal jsem si vývrtku a pořádný nabroušený nůž. Ještě jednou jsem zjistil, jestli jsem nebyl nachytán na švestkách a pospíchal jsem ke své schovce.

Všechny lahve jsem otevřel. Mohlo to být snazší, ale protože jsem chtěl zanechat vzhled lahve, aby vypadala jako nepoškozená musel jsem použít svoji sílu jen částečně. Obsah lahví jsem nalil Esme do červených růží, které si pěstovala. Určitě porostou líp. Opatrně jsem nařízl lani tepnu a pak jsem začal nachytávat do lahví. Chviličku to trvalo, ale když jsem byl hotov, byl jsem sám se sebou spokojen.

Pečlivě jsem lahve zase zazátkoval, abych si tu slaďoučkou tekutinu nerozlil. Zdechliny mrtvé zvěře jsem zakopal v lese a byl jsem spokojen, že jsem na večeři připraven. Lahve jsem si schoval v garáži a dvě jsem propašoval do domu. Jednu jsem si schoval pod dřezem v kuchyni a druhou ve skříni. Něco jako špajz. Když jsem zavíral dveře od skříně, načapala mě Rose.

„Emme, co tady zase vyvádíš? Proč se neoblíkáš?“ prskala na mě moje sexy dračice.

„Dostal jsem na něco chuť, ale myslím, že už jsem to našel,“ mrkl jsem na svoji kočičku a pevně jsem si uvěznil ve svém náručí. Normálně se nebránila, ale dneska byla na odstřel.

„Emmete, okamžitě mě pusť!“ Vyzvedl jsem ji do výšky a mačkal ve své náruči.

„Nechceš se věnovat svýmu manžílkovi, kočičko?“ zkusil jsem. Jak se semnou prala a otírala o mě svoje krásné tělo, dostal jsem na ni hroznou chuť. Chtěl jsem s ní laškovat a vyzkoušet třeba novou polohu v knize kamasutry.

„Emmete, dej si pohov!“ prskala jedovatě a vyhrožovala mi.

„Pust mě nebo uvidíš! Jestli toho hned nenecháš, nebude nic aspoň pět let,“ pokračovala a já když jsem zaslechl její výhružku, byla pro mě jako ortel smrti. Okamžitě jsem ji položil na pevnou zem.

„Omlouvám se andílku, už budu hodnej,“ políbil jsem jí pravou dlaň. Vítězně se na mě usmála a mně se podlamovala kolena. Ale něco takovýho jako chlap nemůžu přiznat, ne?

„Okamžitě pojď semnou. Kde jsi byl? Smrdíš jako zdechlej pes,“ chtěl jsem protestovat, ale radši jsem se neodvážil.

Zatáhla mě do našeho pokoje a začala mě rychle vysvlékat. Ani můj ostříží pohled jí skoro nezastihl, jak byla hbitá. Začínalo se mi to líbit. Vypadalo to docela slibně. Všechny moje svršky létaly na jednu hromadu a já začínal očekávat, že si přeci jen moji nabídku rozmyslela. Už jsem po ní chňapnul, ale rychle se mi vysmekla. Mrška jedna.

„Co to zase zkoušíš?“ rozčilovala se.

„No tak Rose, takhle mě týrat, že se nestydíš. Naladíš mě a já mám s tímhle teďka dělat co?“ zajímalo mě a ukázal jsem rukou na místo pod podbřiškem, které se značně hlásilo o pozornost mojí ženy.

Zhodnotila moje tělo zkoumavým pohledem. Pak se usmála, vzala za kliku a než zmizela, řekla.

„Umýt, to bys měl udělat.“ Měla štěstí, že stihla vyklouznout, než jsem jí chytil.

Normálně bych ji chytil, ale zrovna teďka jsem neměl chuť běhat po baráku na Adama. Povzdechl jsem si a sklonil pohled ke kámošovi tam dole.

„Máme smůlu brácho, snad večer,“ řekl jsem smutně tam dolů.

A poslušně jsem udělal, jak moje bohyně chtěla. Pečlivě jsem se namydlil a osprchoval. Nebavilo mě to. Normálně se koupeme s Rose spolu.

Když jsem byl osušený, vyšel jsem z koupelny nahý a myslel jsem, že se obleču. No i jiná osoba si myslela, že potřebuju oblíct, ale bohužel to nebyla Rose. V klidu si vejdu do pokoje, a kdo nesedí na naší postýlce? Ten malej skrček. Nestačil jsem rychle zareagovat, ale na poslední chvíli jsem sebral to první, co jsem měl po ruce a bohužel to byla červená sametová podprsenka.

Alice se začala hihňat, ale nepřestávala tam jen tak klidně sedět a čekala, až se jí budu plně věnovat.

„Alice, vypadni! Hned! Teď!“ Už jsem měl dnešního dne plný zuby. Kupodivu jsem ji nemusel dlouho ukecávat. Vstala a nepřestala se hlasitě smát. Odešla ke dveřím.

„Na posteli máš oblečení,“ zasmála se znovu a odešla. Skřítek jeden mrňavej. Počkej, já ti to vrátím. Pomyslel jsem si výhružně ke své poťouchlé sestřičce.

Vzal jsem další kousek oblečení. Ani jsem nezkoumal, co to bylo, jen vím, že to byla další část Rosaliiného prádla. Zakryl jsem si jí zadek a pomalu se přesunul k posteli, sebral jsem připravené oblečení a rychle se schoval v koupelně.

Konečně jsem byl oblečený a svýho kámoše jsem přestal ukazovat světu. Nevěděl jsem, jestli mám čekat v pokoji, anebo vkročit do jámy lvové. Vzpomněl jsem si, na chudáka Jazze a šel jsem radši za ním. Třeba už to není ani chlap. Ty jezinky jsou všeho schopné.

Seběhl jsem schody a naštěstí byl brašule v obýváku. Koukal na basket. Hupnul jsem sebou na sedačku a pozoroval ty obrovský hráče a litoval jsem, že nemohu taky hrát. Bych jim to všem natřel.

Bella:

Počkali jsme na René v chodbě u dveří. Když byly slyšet její kroky, přidal se k nám i Charlie. Mamka vypadala krásně, začínala jsem pociťovat, že jediná, kdo se bude vyjímat, budu já. Edward na ni počkal pod schody a nabídl ji své rámě. Charlie koulel očima a s otevřenou pusou zíral na maminku. Já zase zírala na Edwarda, jak se k ní chová hezky.

„Tak se měj hezky Charlie,“ mávla René otci na rozloučenou a za pomocí Edwarda odcházeli z domu. Mě tam zanechali. Byl to velký nezvyk. Usmála jsem se omluvně na tátu a vyběhla jsem za nimi.

Edward doprovodil René na místo spolujezdce, podržel jí dveře a s okouzlujícím úsměvem ji usadil. Čekala jsem, že to samé udělá u mě, jako vždy, ale ne. Už seděl za volantem. Tak to ne, mě přehlížet nebudeš. Zafuněla jsem si naštvaně v mysli a doufala jsem, že by začala moje hlava fungovat jak má, aby to slyšel. Posadila jsem se a připoutala jsem se. Edward jel strašně pomalu. Dodržoval i ty předpisy, které já ignorovala.

Cesta tedy byla dlouhá a taky tichá, až na maminčino koketní chichotání a Edwardův hlas plný obdivu. Štvalo mě to. Žárlila jsem. Styděla jsem se za to, ale bylo to tak. Byl to divný pocit. Znala jsem, že jsem žárlila na spolužačky nebo na jiné holky v mém věku co se k Edwardovi lísala, ale tak nějak jsem vždy věděla, že je stále semnou. Tohle bylo jiné. Nevím, proč mi vadilo, že věnuje větší pozornost René. Měla jsem být ráda, že spolu tak dobře vychází, ale nikdy jsem ho neviděla chovat se tak mile k někomu jinému než ke mně. Ted mě ale přehlížel a naparoval se jako kohout.

V tom jsem si uvědomila, jak se asi cítil, když jsem jezdívala za Jacobem. Chvilku jsem nad tím přemýšlela a tak sem vlastně přehlušila jejich veselou zábavu.

Přesto, že cesta trvala nekonečně dlouho, přijížděli jsme k jejich domu. René vykukovala z okýnka a s otevřenou pusou si prohlížela jejich dům. Nečekala jsem, až se jí zase ujme Edward. Vyskočila jsem z auta a došla jsem si pro ni sama. Edward šel napřed ke dveřím, kde na nás počkal.

„To je krása,“ pošeptala mi mamka. Zasmála jsem se.

„To ještě nic není,“ pošeptala jsem jí nazpátek. Edward se na nás usmíval, a když jsme vyšli pár schodů ke dveřím, otevřel dveře. Vešla jsem první a René hned zamnou. Hned u dveří stála Esme s Carlisle po boku.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem všechny slušně, aby maminka nenadávala. Esme se na mě krásně usmívala. Oplatila jsem jí úsměv a pustila jsem dovnitř i René.

„Esme tohle je moje maminka,“ představila jsem ji. Pak už všechno pokračovalo jako po másle, až na Emmeta, ale maminka si s ním poradila. Překvapovalo mě, jak se chovala Rosalie. Byla hrozně milá a usmívala se jako sluníčko. Nechápala jsem, o co jí jde. Jasper vše zvládl velice dobře. Byla jsem ráda, že se snaží.

Alice nás zavedla do obýváku, posadila nás a postavila před nás tác s jednohubkami.

„Nabídněte si prosím,“ zašvitořila Alice zvonivě. Vyměnily jsme si pohled a ona na mě mrkla. Byla jsem tak ráda, že je tady. Vždy mi uměla zvednout náladu. Byla to kamarádka, se kterou se zasmějete, ale i popláčete, i když jí to zrovna moc nešlo.

„Copak bude dobrého?“ zajímala se René.

„Tady máme naservírovaný studený předkrm, který je ze zvěřinové paštičky s brusinkami na bílém toastu. V jídelně na nás čeká, teplý překrm, kachní jatýrka po Burgunsku a dýňová polévka. Hlavní chod jsou srnčí medailonky podávané s teplou hruškovou nebo šípkovou omáčkou, podle chuti, s brambory,“ odpověděla Rosalie medovým hláskem. Nestačila jsem zírat. Takových dobrot a ještě k tomu Rose, takhle miloučká. To není normální.

„To zní velice lákavě,“ usoudila René. Bylo vidět, že je ze všeho tak nesvá. Nedivila jsem se jí. Natáhla se pro kousek toastu s paštikou a nacpala si ho do pusy. Rose se očividně hra na lidi líbila. Také se natáhla pro předkrm a s úsměvem ho slupla. Podle toho jak mi popisoval Edward, se mi udělalo špatně.

„Teda, to je dobrota,“ řekla René s plnou pusou a hned se natahovala pro další. Rose udělala to samé.

„Esme je vynikající kuchařka,“ pochválila jsem ji. Maminku jsem urazit nemohla, ona sama věděla, že vařit neumí. Nechtěla jsem přispívat všem těm nejedlíkům a ochutnala jsem také. Opravdu to bylo výborný. Jako všechno.

Esme byla s Alice v kuchyni. Společnost nám dělali pánové. Carlisle se s René bavili o medicíně. Maminku to vždy moc zajímalo, ale stejně jako mě se jí dělalo z krve špatně. Emmet se tvářil jako úplné neviňátko a sem tam po mě chlípně mrkl. Nevím, jak dlouho ho to bude bavit, ale vím, že mě to nebaví už teď. Edward seděl vedle mě. Choval se jako netykavka a mě to štvalo snad ještě víc než ta jeho přehnaná laskavost k René. Jediný Jasper se choval jako normálně. Seděl co nejdál a díval se nepřítomně z okna.

„Můžeme jít, už je všechno nachystané,“ přicupitala Alice a zase odskotačila do jídelny. Vstala jsem tedy první. Carlisle doprovodil René za mnou a zbytek se líně zvedal, až na Rose, která mě předběhla, asi abych jí to nesnědla.

René:

Byla jsem tak šťastná, že jsem byla se svojí holčičkou. Moc mi chyběla, ale byla jsem ráda, že na Charlieho dohlíží. Když jsem viděla, že jeho dům vypadá pořád stejně od té doby, co jsem vzala malou Bells a odešla od něho. Mrzelo mě, že to mezi námi dopadlo takhle.

Když jsme byli mladí, byla to láska jako trám. Byl to fešák a byl tam milý. Vlastně to mu zůstalo. Sportovní typ jsem nikdy nebyla, ale bavilo mě s ním sedávat u televize a fandit. To jsem dělala i s Philem, když zrovna nehrál.

Bohužel jsem ale nemohla žít na maloměstě. Nic se tady neutajilo. Když jsem měla podezření, že se naše rodina rozroste, koupila jsem si těhotenský test. Těšila jsem se, až tu novinku budu moct Charliemu oznámit a čekala jsem na něho, až se vrátí z práce. Když se vrátil, už všechno věděl, protože si o tom každý šuškal. Takhle to bylo se vším. Neustálá zima a déšť mi na náladě nepřidávaly.

Ve Phoenixu bylo krásně. Sluníčko a teplíčko, přesně podle mého gusta.

Je pravda, že teď mi vlhko ani zima moc nevadili. Bylo to tak uklidňující. Bylo vidět, že Bella tu byla šťastná. A vím moc dobře, proč se jí nechtělo bydlet u nás.

Edward byl úžasný kluk. Nevím, co se na něm Charliemu nelíbilo. Byl tak milý, slušný a hezký. Moc hezký. Je pravda, že jeho krása vylučovala všechno to ostatní, ale nebylo možné, aby mě obalamutil. Bylo na něm vidět, že moji holčičku miluje. Tak krásně na ni kouká. Jsem ráda, že si Bells našla někoho takového. Těšila jsem se, až poznám jeho rodinu. Nevím proč a co, ale něco mi říkalo, že jednou budeme jedna velká rodina.

Bella sice vždy uvažovala tak dospěle, ale myslím, že konečně našla někoho, kvůli komu zapomene na rozum a dá na svoje srdce.

Připravila jsem se a doufala jsem, že to není moc přehnané. Podle toho co říkala Bella, rodina Cullenových byla velice elegantní. No snad nebudu jako pěst na oko.

Pomalu jsem sešla ze schodů. Už na mě čekali. I Charlie se přišel podívat, jaká jsem kočka. Bella se na mě usmívala a Edward na mě počkal pod schody. Je možný, aby byl tak hezký a šarmantní? Aniž by to byl lump a holkař? Kladla jsem si tuto otázku stále dokola, ale když jsem pohlédla do těch krásných očí, byla jsem přesvědčena, že si na nic nehraje. Je možné, aby měl zlaté oči? Trochu jsem se nad tím zarazila, ale vyrušili mě vykulené oči Charlieho. Musela jsem se smát.

Edward mě vedl ke svému autu a já se pohodlně posadila do toho žihadla. Bells byla nějaká zamlklá.

Kontrolovala jsem Edwardovi rychlost. Zajímalo mě, jaký je řidič, když vozí moji dcerušku do školy. Udivilo mě, že jel velice pomalu, což se mi líbilo. Neměli jsme kam spěchat.

Podle Belliných povzdechů, jsme byli konečně na místě. Nechtělo se mi věřit, že to vysoké prosklené sídlo je jejich dům. Bella mi pomohla ze dveří a vedla mě po několika schodech k dřevěným velkým dveřím. Nekoukala jsem na cestu. Udiveně jsem zírala na úchvatnou budovu a stačila jsem postřehnout i krásnou květinovou zahrádku. Ještě, že mě Bella vedla. Úplně jsem se viděla, jak se natáhnu, protože od té krásy nešli odtrhnout oči.

Edward nám otevřel dveře. Bella vešla první a pozdravila. Slušně jsem ji vychovala. Já se proklouzla za ní a byla jsem ještě ve větším šoku. Stačila jsem si všimnout čistých zářivých podlah a krásně zařízeného domu. Když jsem ale uviděla postavy stojící přede mnou, nevěřila jsem už vůbec.

Všichni byli tak krásní. Muž vypadající sotva na třicet s úchvatným úsměvem, byl už od pohledu stejně šarmantní jako Edward. Už vím, kde svoje zvyky pochytil. Vlastně jsem měla malou šanci se s ním seznámit už tehdy ve Phoenixu, když Bella utekla a on byl tak laskavý, že ji jel přemluvit.

Drobná žena s čokoládovými vlasy po jeho boku byla také krásná. Měla rozkošné šaty smetanové barvy se zelenými doplňky. Měla i blyštivou sponu ve vlnitých vlasech. Dávala jsem si pozor, abych nezírala s otevřenou pusou. Za nimi stála překrásná sošná dívka, blondýnka. Měla nádherný úsměv filmové hvězdy. Každý hedvábný dlouhý vlas barvy slunečního světla, měla na svém místě. Vedle ní stál obrovský mladý muž. Rozhodně bych si nemyslela, že jde o teenagera. Šklíbivě se usmíval, ale bylo vidět, že je to dobrák pro každou srandu.

Malé děvče s roztřepenými vlasy na všechny strany jsem poznala hned. Určitě to byla Alice. Bellina nejlepší kamarádka. Bylo na ní hned poznat, že je taková jakou mi ji Bells popisovala. A mladík po jejím boku se tvářil trochu poplašeně, ale i tak se snažil o nenucený úsměv. Všichni byli tak krásní a bezchybní. Trochu jsem se za svoje šaty zastyděla. Všichni bez výjimek vypadali jako modelové nebo filmové hvězdy a oblečení, které měli, bylo určitě velice drahé.

Bells říkala, že jsou všichni adoptovaní. Nechápala jsem tedy, kde se bere ta podoba mezi nimi. Měli krásnou světlou pokožku. A to jsem myslela, že jsem bledá. Proti nim jsem byla skoro jako indiánka. Nemohla jsem si všimnout výrazné jiskry v jejich očích.

„Esme, tohle je moje maminka,“ promluvila Bella po mém boku a já se konečně probrala z transu. Ta krásná brunetka mi podala svoji hebkou dlaň a já ji přijala. Byla velice milá, usmívala se na mě a já jí to oplatila.

„Moc mě těší pani Cullenová,“ řekla jsem. Její výraz malinko ztvrdl. Pak se znovu usmála.

„Ale, přece mi nebudete říkat pani. Jsem Esme, Edwardova matka. Moc mě těší, že vás konečně poznávám, Bella o vás hodně mluvila,“ řekla.

„Dobře, těší mě Esme,“ usmála jsem se na a ona mi to oplatila. Byla tak sladká.

Esme malinko poodstoupila a přišel ke mně její muž. Podal mi ruku a pevným stiskem mě pozdravil.

„Vítám vás u nás,“ řekl a byl tak šarmantní, neuvěřitelné. Nikdy jsem takového muže nepoznala.

„Děkuji moc, máte to tu opravdu krásné,“ poděkovala jsem za přivítání.

„Děkujeme, jsme rádi, že se vám u nás líbí,“ řekl Carlisle, jak jsem si pamatovala jeho jméno.

„Tohle jsou naše děti,“ otočil se ke svým plnoletým ratolestem a poukazoval na ně paží.

Alice přiskočila jako první a malinko mě zarazilo, že mě objala, ale podle toho co říkala Bella, to bylo normální.

„Já jsem Alice,“ zašvitořila jako vrabčáček.

„Těší mě, děvenko,“ oplatila jsem jí její sevření a byla jsem ráda, že jsou všichni tak přátelští.

„Já jsem Rosalie,“ promluvila na mě blonďatá kráska a ukázala mi své krásné zuby v úsměvu filmové hvězdy. Podala mi svoji štíhlou paži a já ji napodobila. O ní mi moc Bells nevyprávěla. Nevěděla jsem proč, byla moc hodná.

„Těší mě Rose.“ pokusila jsem se o zkráceninu toho krásného zajímavého jména a nejspíš jsem se trefila.

Pak se na mě zazubil ten velikán a podal mi svoji mohutnou dlaň.

„Já jsem Emmet, pokud budete potřebovat, dejte vědět,“ mrkl na mě rošťáčky a pak se začal hlasitě smát. Podle toho jak se tvářili všichni okolo, to asi standardní přivítání nebylo ale co. Sranda musí být a přesto, že to byl vtipálek, byl mi sympatický.

„To si piš,“ mrkla jsem na něho a užívala jsem si jeho vykulené oči. Bells se za mnou zasmála a ostatní s ní. Dobře, tak jsem zabodovala. Emmet se skrčil v ramenech a postavil se zpátky na svoje místo.

Už mi zbýval poslední člen rodiny. Nesměle se ke mně přiblížil, podal mi ruku, představil se a zase se vzdálil. No aspoň někdo je z nich plachý. Usmála jsem se na něho na znamení, že ho nekousnu a snad to pochopil. Jasper, zajímavé jméno. Skoro jako pro psa.

Po zdlouhavém seznamování jsme se posadili do obývacího pokoje. Carlisle se posadil vedle mě a Esme s Rose se vzdálily do kuchyně. Chuděrky, určitě si s tím dali hodně práce.

Alice přitančila s podnosem plným něčeho dobrého a položila ho na stolek.

„Nabídněte si prosím,“ řekla zpěvně a posadila se k Bells.

„Copak bude dobrého?“ zajímala jsem se. Byla jsem opravdu zvědavá, co může taková rodinka podávat.

Z ničeho nic se vedle mě posadila Rose.

„Tady máme naservírovaný studený předkrm, který je ze zvěřinové paštičky s brusinkami na bílém toastu. V jídelně na nás čeká, teplý překrm, kachní jatýrka po Burgunsku a dýňová polévka. Hlavní chod jsou srnčí medailonky podávané s teplou hruškovou nebo šípkovou omáčkou, podle chuti a brambory,“ řekla medovým hláskem Rose. Byla překrásná. Nemohla jsem z ní zpustit oči.

„To zní velice lákavě,“ přiznala jsem. Opravdu! Takovou hostinu jsem snad nikdy nezažila ani na svých svatbách. Natáhla jsem se po lákavém toastu a nacpala jsem si ho do pusy. Rose se hned natáhla po mně. No bylo to vynikající.

Ještě jsem se stačila dozvědět, že Esme je vynikající kuchařka. Začala jsem být ráda, za to, že jsem dneska ještě nic nejedla, protože mi bylo jasné, že se nadlábnu až, až.

Děvčata ještě něco připravovala v kuchyni, já se cpala těmi toasty a povídala jsem si s Carlislem. Bylo zajímavé si povídat s lékařem. Vždy mě to zajímalo, ale neměla jsem na to žaludek. Vyslechla jsem si o několika zajímavých případech. Edwardův adoptivní otec byl opravdu dokonalý muž, tedy na první pohled.

Jsem strašně moc zvědavá na Vaše komentáře ;) Myslím, že dnešní kapitolka přibyla hlavně kvůli komentům k pátému dílu Sence of my life. Měla jsem tolik krásných komentářů, že jsem pak napsala tuhle kapitolku. Vaše komentáře jsou pro mě jako droga a dokáží mě nastartovat do neuvěřitelných výkonů, aspoň si tak připadám :D Děkuji, děkuji mooooc!!!!

Takže hoooonem piště komentáře, chvály i kritiky abych Vám sem mohla rychle hodit pokračování. ;)

« Kapitola 34. ♥ Kapitola 36.»

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - Kapitola 35.: