Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 51 - Zpátky doma

29.09.2010 (12:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2302×

51. Zpátky doma

22:30

Oči jsem otevřela, až když jsme se blížili k letišti. „Pusť mě," zaprosila jsem.

Seth mě beze slova postavil na nohy, prohlédl si mě a pak se zašklebil. „Vypadáš hrozně."

„Kolikrát už jsem tohle slyšela?" zabručela jsem potichu.

„Pojď, musíme jít, nebo nám uletí letadlo," postrčil mě. Collin rychle přikývl.

Rychle jsme se proplétali mezi spěchajícími lidmi. Šla jsem ze sebe smýt všechnu tu krev a prach. Když jsem dala zraněné dlaně pod vodu, sykla jsem. Pálilo to. Drobné odřené ranky všude po pažích byly nepříjemné. Namočila jsem si obličej a vydrhla ho.

Když jsem se vrátila, Collin už držel můj batoh.

„Vypadáš líp," usmál se na mě.

„Díky," vrátila jsem mu úsměv.

Za pár minut už jsme všichni tři seděli na pohodlných sedadlech v letadle. Opřela jsem si unaveně hlavu o Sethovo rameno.

„Spi, Jul," pohladil mě po tváři.

„Ještě ne," zaprotestovala jsem a přinutila svoje tělo, aby mě ještě chvíli poslouchalo.

„Proč ne?" zeptal se Collin, který seděl vedle mě z druhé strany.

„Chápu, co tam dělal Collin - že mě celou dobu měl na starosti. Ale proč jsi se tady objevil ty?"

„Chceš slyšet celou verzi?" povzdechl si Seth.

Opatrně jsem přikývla.

„Ráno jsem na tobě poznal, že máš z něčeho radost. Byla jsi příliš neklidná. Měli jsme s Jakem plán - kdyby se něco stalo, Collina neznáš a tak ti to snad nebude nápadný," začal vyprávět.

Nadechla jsem se k otázce - Jacobovo jméno mě dokonale probralo. Seth mi svými prsty stisknul rty k sobě a zavrtěl hlavou. „Nepřerušuj mě.“

„Dobře,“ zamumlala jsem.

Pustil mě a pokračoval: „Celý týden jsi byla v bezpečí. Zdálo se mi všechno v pořádku. Až jsem se v noci probudil se strašně nepříjemným pocitem. Víš, že jsem s tím od začátku nesouhlasil - stalo se to, co jsem předpokládal - ubližuje to vám oběma. No, ale vraťme se k pointě příběhu. A protože byl Jacob moc daleko - bylo to na mně, abych tě udržel naživu. Přišel jsem akorát včas." Povzdechl si.

„Jak na tobě?" řekla jsem a zlomil se mi hlas.

„To je na dlouho, on ti to řekne sám," zakroutil hlavou a usmál se.

„Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" nechápala jsem.

Poklepal si na spánek. „Jednoduše."

„Hm," šeptla jsem. Byla jsem absolutně bez energie. Nemohla jsem ani mluvit – natož přemýšlet. Vůbec jsem nevěděla, co mě tak vyčerpalo…

„Ty už spíš, viď?" usmál se Seth.

„Nejspíš jo," zívla jsem a zpátky se opřela o Sethovo rameno. Blízkost jeho horkého těla mi byla strašně příjemná. Cítila jsem se v bezpečí. Můj nejlepší přítel mě zachránil. A já mu byla vděčná.

Z usínání mě vyrušil stevardův hlas: „Budete si něco přát? Deku nebo polštář pro vaši slečnu?"

Chtěla jsem namítnout, že nic takového nepotřebuju, ale nějak to nešlo. „Deku, prosím," odpověděl klidně Seth.

„Sethe?" zamumlala jsem.

„Ano, Jul?"

„Dej mi ruku, potřebuju vědět…" odmlčela jsem se, „… potřebuju vědět, že se mi to nezdá."

Chytnul moji ledovou ruku do své horké dlaně.

Bylo chvíli ticho. „Tady máte, pane," slyšela jsem, „budete si ještě něco přát?"

„Ne, děkujeme," řekl Collin.

Collin přese mě hodil deku, pořádně mě do ní zabalil. Zdálo se mi to zbytečné - zvlášť když jsem měla vedle sebe Setha a jeho. Ale nic jsem nenamítala.

Pak bylo ticho.

V hlavě jsem si přehrávala Sethova slova. Se zavřenýma očima se mi dařilo třídit si myšlenky. „Sethe? Vrátí se?"

Cítila jsem, jak si povzdechl: „To nevím."

Doufala jsem, že mi lže. Chtěla jsem, aby se Jacob vrátil. Nic jiného jsem si nepřála.

sobota, Seattle, 29.5., 6:20

„July, vstávej," budil mě Seth.

„Ahoj," zamumlala jsem a otevřela oči. Posadila jsem se. Pořád jsme byli v letadle.

„Už budeme doma. Bella na nás už čeká," usmál se.

„Nezlobili se na vás?" vzpomněla jsem si najednou. Na svůj podraz.

„Ne," zakroutil hlavou.

„Jake jim…" odmlčel se. „Chtěl jsem říct, že to vzali poměrně v klidu. Až na Bellu. Ta se za tebou chtěla hned vydat. Ale byl s tebou Collin, takže to nebylo potřeba."

Nechala jsem jeho slova být. Ani jsem nevěděla, co se pořádně děje. Asi za půl hodinu jsem byla v Bellině náruči. Horečně se mi omlouvala a já nechápala proč. Edward byl zamyšlený, ale zdálo se mi, že mě rád vidí.

„To si piš," zamumlal s úsměvem na rtech.

„Tak je něco nového?" usmála jsem se.

Oba si vyměnili vyděšený pohled: „Ty o tom nic nevíš? Včera k večeru došlo k erupci na Slunci. Všichni vědci zkoumají, co to bylo."

„Vážně?" vykulila jsem oči.

„No jo," přikývl Seth, „včera na letišti to řešil skoro každý. Byla jsi hodně unavená – nemohlas to zaznamenat."

„To asi ne," připustila jsem.

Pak jsme se všichni nasoukali do auta a když se mnou Bella vystoupila před domem, zaplavil mě příjemný pocit, že jsem konečně doma. Utíkat byl rozhodně špatný nápad.

„Jsi ostříhaná," řekla Bella najednou.

„Uhm, jo," začervenala jsem se.

„Sluší ti to," pochválila mě.

„Díky, jsi první, kdo si toho všiml."

„Nejsem. Kluci si toho taky všimli - jen ti nic neřekli. To víš, měli jste moc práce." Lehce se zasmála.

„No to jo," zašklebila jsem se.

„Škola je už opravená," informovala mě.

„Jo? Škoda," povzdechla jsem si.

„Chápu," usmála se.

„Tak mě napadá," otočila jsem se k ní, „Will si dal s těma pojistkama hodně záležet, viď?"

„Jak to víš?" vykulila svoje zlaté oči.

„Kdyby to neudělal, neutekla bych tak brzy. Věděli jste to. Alice mě musela vidět, jak píšu ten zatracenej dopis. A pak… je toho spoustu. Rozhodla jsem se příliš brzy - moje podvědomí za mě rozhodlo dřív, než jsem na to dokázala přijít sama," povzdechla jsem si.

„Ano, viděla tě," přikývla Bella, „ale Santiaga ne. Collin už byl s tebou." Zamračila se.

„Nic se nestalo. Všichni jsme na živu a bez škrábnutí. Pak musím brášku pochválit - rozhodně by školu mohl příště vyhodit do povětří," zamumlala jsem.

„To bych nikdy neudělal, sestřičko," ozvalo se za mnou pobaveně, „unudila by ses jinak k smrti. Do školy se chodit musí."

Kapitola 50 * Kapitola 52

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 51 - Zpátky doma: