Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slunce 50 - Záhadné plameny

28.09.2010 (07:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2516×

50. Záhadné plameny

pátek 28.5., 15:50

Bylo už docela pozdě odpoledne, ale do odletu letadla jsem měla ještě několik hodin času. Proto jsem se rozhodla, že se ještě půjdu projít mimo město. Batoh jsem nechala v úschovně na letišti a vydala se po polní cestě někam hodně daleko.

Když jsem po dvou hodinách chůze došla na kraj lesa, stmívalo se. Zjistila jsem, že je mi to úplně jedno. Šla jsem pořád po cestě a ani mě nenapadlo se vrátit.

Pak se kolem mě strašně rychle rozvířil vzduch a to mě přimělo zastavit se.

Na sucho jsem polkla. Zapomněla jsem, jak nebezpečné může být, když nejsem mezi lidmi.

Vůbec se mi nechtělo smát, když se pár metrů ode mě vyloupla ze stínů postava.

Blonďaté vlasy, dlouhé asi někam k uším - mu povlávaly kolem obličeje. Jeho tmavě rudé oči mě zkoumaly a bezkrevné rty se roztáhly do spokojeného úsměvu.

„July, poslal mě Caius," ozval se jeho tichý melodický hlas.

Přikývla jsem. „Změna pravidel."

„Samozřejmě," zasmál se, „Aro už nebude mít šanci. Budeš tou dobou totiž dávno mrtvá."

„To je mi jasné," odpověděla jsem.

Udělal dva kroky směrem ke mně. „Netušil jsem, že bude tak jednoduché se k tobě dostat. Většinou jsi kolem sebe měla spoustu stráží."

„To ano," připustila jsem.

Zase udělal pár kroků a stál přede mnou. Fascinovaně si mě prohlížel.

„Chápu Felixe, bohužel bude mít smůlu," zašeptal zlomyslně.

Už jsem si nemusela přikládat ruce ke spánkům. Přišlo to samo…

„Santiago, já tě prosím," šeptla jsem.

„Jsi opravdu úžasná," zasmál se, „ta tvoje schopnost. Aro měl pravdu. Nikdy jsi mě neviděla a najednou mě oslovíš jménem. Naprosto úžasné."

Přejel mi rukou po čelisti. Zajiskřilo to. „Au," ujelo mu a stáhnul ruku zase zpátky.

Překvapeně jsem se na něj podívala. Ale už se tvářil normálně.

V tu chvíli do něj v plné rychlosti vrazilo obrovské huňaté tělo. Obrovský hnědočerný vlk se přede mě postavil a cenil zuby na upíra, který už zase stál na nohou - ale tentokrát pár metrů od nás.

„Nejsi sama," odfrkl si pobaveně, „budu mít akorát práci navíc. Nejdřív se zbavím tohohle štěněte a pak tebe."

Panikou se mi rozšířily oči. Já ani nevěděla, kdo to přede mnou je. Nikdo ze smečky, koho bych znala, takhle nevypadal.

Vlk ale neustoupil ani o krok. Naopak ho udělal směrem k upírovi. Santiago se zhoupl na špičkách - připraven udělat výpad. Stačilo by jediné kousnutí a můj zachránce umře.

Představ si to, poručil mi můj hlas. Byl můj, ale vlastně mi vůbec nepatřil.

A co? ptala jsem se zoufale. Co si mám představit?

Přesuň se o pár měsíců zpátky, July. Umíš to… Poddej se tomu. Už víš, co bys viděla?

Nervózně jsem zakroutila hlavou. Neumím to. Neumím nic. Já nic nevidím - vůbec nic. Vlk přešlápl a z hrdla se mu ozvalo výhružné zavrčení. Santiago po mně blýsknul pohledem a přenesl váhu z nohy na nohu.

Představ si to… Jako by vedle toho vlka stál ještě jeden. Mám ti napovědět? Pískově žlutý… Máš to? Správně. A teď si místo toho černého kožichu svého zachránce představ o něco větší vlče… O něco víc bolestivého.

Ano, v hlavě jsem si to dokázala vybavit. Jako by tam stál Seth a… Jacob.

Ne… To po mně nemůže moje vlastní hlava chtít… Ne!

Vidíš to co já? Určitě bude stejně starý jako ty. No tak, udělej to… Obětuj ho a sama se zachraň. Zachraň sebe a Jacoba.

Ne! Nikdy bych to neudělala! Slyšíš! Nikdy!

Nemusela jsem ani hnout rukou. Proud oslnivého světla vyšel z míst, kde jsem stála já a přímo do očí nepřátelského upíra.

Obrovský vlk po něm skočil a ledová bílá ruka letěla pár metrů od upířího těla. Ale nestačilo to. Santiago vstal a pořád se snažil dostat k vlkovi. Světlo přestalo svítit a on konečně viděl.

Ledová ruka chňapala po jehličí a já vyděšeně přestala dýchat.

Vlk skočil na Santiaga znovu. Odletěl další kus kůže a ozvalo se křupnutí. Byl to hrozitánský zvuk. A já věděla, co to bylo. Kost v těle vlka. Musel mít zlomenou nohu - určitě.

Ale bylo to mnohem horší. Muselo to být horší.

Protože vlk už se nezvedl. Víčka se těžce zavřela a znetvořený Santiago si klekl a pomalu přibližoval své rty na jeho šíji.

„Ne!" vykřikla jsem.

Všimla jsem si, jak se usmál a už už se mu chystal prokousnout tepnu, když vzduchem proletěla světlá chlupatá šmouha a znovu ho srazila k zemi.

Dvě černé oči se na mě na vteřinu podívaly a pak se Seth vrhnul na Santiaga a utrhnul mu druhou ruku.

Upír zařval. Rozeběhl se směrem k Sethovi a nabral ho obrovskou silou, že Seth odletěl několik metrů, než se zastavil o strom. Ten se zlomil v půli.

Seth se hrabal na nohy a upír se mezitím přiblížil ke mně.

V tu chvíli, kdy se moje oči upřely do prostoru mezi mě a zraněné vlky, se to malé vznášející těleso objevilo znovu. Ale udělalo něco zvláštního. Obrovskou rychlostí se začalo přibližovat ke mně a pak do mě naletělo. Měla jsem pocit, jako by mi prorazilo hruď a já umírala. Spadla jsem na zem a Santiago po mě skočil. V tu chvíli ho z posledních sil Seth srazil k zemi.

Ale když jsem naplno otevřela oči, cítila jsem něco jiného.

Sluneční paprsky zapadajícího slunce se stáhly z celého okolí jen na Santiaga. Zářil. Znetvořený upír se podíval na oba ležící vlky a spokojeně se usmál.

„Jsi sama a až se proberou - najdou tě mrtvou!" zasmál se.

„Ne," odpověděla jsem rozhodným hlasem, „protože až se proberou, najdou mrtvého tebe."

„Jak to chceš udělat? Nemáš nic, čím bys mě dokázala zničit," jeho rudé oči najednou ztmavly a z hrdla se mu ozvalo slastné zasténání.

Podívala jsem se na své ruce. Byly odřené - do krve.

Sakra, to ne…

Santiago zavrčel a v tom se to stalo.

Bylo to jako výbuch, výbuch mojí energie. Odhodilo mě to několik metrů od místa, kde jsem stála. Viděla jsem, jak Santiaga zasáhla stejná vlna jako mě a pak začal hořet. Vzduchem se rozneslo bolestivé zasténání.

On opravdu hořel.

Všechny části jeho těla, jako by si oheň našel. Odtrhnuté ruce, kusy kůže - to všechno bylo pohlceno plameny. Okolí zůstalo ušetřeno. Ani suché jehličí nechytlo.

Když oheň uhasl, sluneční paprsky se ztratily společně se zapadajícím sluncem.

Otevřela jsem naplno oči. Vyčerpaně jsem se postavila na nohy a škrábala se k místu, kde leželi vlci.

Oba měli zavřené oči. První byl Seth. Zabořila jsem obličej do jeho srsti a po tvářích mi začaly téct slzy.

„Sethe, prosím," šeptala jsem.

Víčka se mu zachvěla a pak otevřel oči.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho.

Nepatrně zakýval hlavou. Pak mě přední tlapou jemně odstrčil a zmizel mezi stromy. Za pár vteřin se vrátil zpátky - tentokrát v lidské podobě. Beze slova mě popadl do náruče. Tiskl mě ke svému horkému tělu obrovskou silou a nic neříkal.

„Sethe?" zakňourala jsem nervózně.

„Jsem v pořádku," vydechl, „promiň mi to, promiň."

„Počkej… kdo to je?" kývla jsem hlavou a vyprostila se z jeho pevného sevření. Rychle jsem si klekla k obrovskému černohnědému vlku.

„Collin," povzdechl si Seth, „je ze smečky nejmladší."

Klekl si vedle mě a položil mu ruku na záda. „Měl zlomenou páteř," zamumlal směrem ke mně, „doufám, že mu to nepoškodilo míchu, když mu to začalo srůstat."

Když asi po půl hodině začal Collin přicházet k vědomí, se Sethovou pomocí se pomalu proměňoval zpátky. Zalapala jsem po dechu, protože jsem zjistila, že to byl ten kluk, co nastoupil do autobusu za mnou, ten, který mě chytil v letadle, abych nespadla. Takže jsem nebyla ani na minutu sama, jak jsem si naivně myslela.

„Colline?" vyjekla jsem, když si lehnul na záda a po tváři mu přejel náznak bolesti.

„V pohodě, July, fakt," ujistil mě, „naštěstí je všechno v pohodě. Rupnul jen nějakej obratel, teď už je zase v pořádku."

Na zpáteční cestu na letiště jsme se vydali asi o hodinu později. Seth mě po pár metrech musel vzít do náruče, protože jsem se cítila úplně bez života.

Po tom týdnu jsem se konečně těšila domů. Rozhodně se nebudu s dalším upírem muset potýkat ještě pár měsíců. Ze všech těch náhodných setkání mi šla hlava kolem. Kdyby nebylo vlků, jsem už nejspíš dávno mrtvá. Poprvé mě zachránil Jacob se Sethem a Leou, teď Seth s Collinem. Budu jim muset ještě poděkovat. Ale až v letadle. Teď se mi chce strašně spát…

Kapitola 49 * Kapitola 51

Dostala jsem naprosto překrásný e-mail do slečny s nickem MoiAlice, která k němu připojila i dvě své oblíbené písničky. =)

Pevně doufám, že Ti nebude vadit, když se s nimi podělím s ostatními - protože jsem si je rychle oblíbila taky. =)

Takže Ti moc děkuju, Lucko - jak za rozšíření mého playlistu, tak za krásný mail! =)

The Mitch Hansen Band

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce 50 - Záhadné plameny: