Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 8. kapitola

01.05.2011 (11:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 8509×

„Chci tě,“ zašeptal mi do ucha a pak mi jemně skousl lalůček. Vyprostila jsem své ruce a chytila ho za obličej, který jsem si přitáhla k sobě. Naše jazyky se vášnivě proplétaly a on mi rozepnul podprsenku. Sama jsem si ji stáhla a hodila ji bůhvíkam. Pak jsme opět spojili naše rty. A potom se událo něco nečekaného. Edward ztuhl a odtáhl se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem.

„Naši jsou doma,“ vysvětlil mi a přesunul mě vedle sebe. Vstal a oblékl si košili. Mně podal mé věci a odešel z pokoje. Chvíli jsem ještě seděla na posteli, ale pak jsem se oblékla. Jak mohl vědět, že jsou doma? Já jsem nikoho neslyšela. Po chvilce se otevřely dveře.

„Bello, omlouvám se, ale musíme to dneska ukončit,“ usmál se tím svým dech beroucím úsměvem. Přikývla jsem a vzala si věci. Sešli jsme do obýváku, kde byli ostatní členové jeho rodiny.

„Rád tě zase vidím, Bello,“ řekl jeho otec.

„Já vás také,“ usmála jsem se.

„Tohle je moje máma.“ Edward poukázal na drobnou hnědovlásku, která stála vedle Carlislea.

„Moc ráda vás poznávám,“ řekla jsem mile.

„Já tebe taky,“ usmála se.

„A tohle jsou mí sourozenci.“ Poukázal na čtveřici, která seděla na gauči.

„Jasper.“ Blonďatý kluk, který vypadal dost nervózně, se na mě usmál a zamával. Taky jsem zvedla ruku na pozdrav.

„Alice, tu už znáš.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Čau,“ řekla příkře a odvrátila se k televizi.

„Emmett.“ Černovlasý kluk s poťouchlým úsměvem a šibalskými jiskřičkami v očích.

„Čau, Bello. To je dost, že tě Edward přivedl ukázat,“ zazubil se.

„Emmette,“ okřikl ho můj kamarád. Dotyčný jen pohodil rameny a nevinně se usmál.

„A Rosalie.“ Bohyně s blonďatými vlasy.

„Ahoj,“ řekla jsem nervózně, protože její pohled mě upřímně děsil. Neodpověděla a otočila se k televizi jako Alice.

„Tak my pojedeme,“ řekl Edward a táhl mě ven.

Když jsme seděli v autě, nikdo z nás nemluvil.  Setkání s členy jeho rodiny bylo dost divné. Nešlo si nevšimnout napjaté atmosféry a otevřeného nepřátelství ze strany Edwardových sester vůči mojí osobě. Bylo mi to líto,  ale ještě víc jsem litovala toho, že příchod jeho rodiny překazil to jiskření a chtíč, který byl z obou stran očividný. Chtěl mě a já jeho taky. Byla jsem si jistá, že bych se mu vyznala. Řekla bych mu, že jsem se do něj zamilovala. Tím, co jsme dělali, mi dával pocit, že i mu na mě ještě záleží tak, jak to řekl v tom kumbále. Vlastně nevidím důvod, proč bych mu to nemohla povědět teď.

„Edwarde, já…“ Skočil mi do řeči.

„Bello, hlavně neříkej, že toho lituješ, jasný? Stalo se a s tím už nic neuděláme. Nemusíš se bát, na našem vztahu se nic nemění. Pořád jsme jen přátelé,“ řekl hněvivě s naprosto vážnou tváří a pak se dál díval na silnici. Odvrátila jsem se k okýnku a rychle mrkala, abych zahnala slzy. Tentokrát se netrefil. Tohle nebylo to, co jsem chtěla říct.

Hodiny se měnily v dny. Dny v týdny a týdny v měsíci. Den díkuvzdání, Vánoce, Nový rok i Valentýn uběhly neuvěřitelně rychle. Moje a Edwardova role se vyměnily. Teď jsem to byla já, kdo se zamiloval. Kolikrát jsem ho chtěla zatáhnout do toho kumbálu jako on mě a říct mu o svých citech. Samozřejmě v zápětí ho požádat o to, aby se mi vyhýbal, ale na nic z toho jsem neměla odvahu. Matematiku mě stále doučoval, ale už ne u něho doma. Jezdili jsme k nim do baru každý pátek po škole. Edward tam musel přebírat zboží a chystat podnik na večer. Já počítala příklady a po očku ho sledovala.

Abych si Edwarda vytloukla z hlavy, začala jsem se ještě intenzivněji věnovat studiu. Uměla jsem dokonce učivo, které se mělo probírat v prvním semestru na univerzitě. Kupodivu se mi to podařilo a v Edwardovi jsem zase viděla jen kamaráda. Snesla jsem jeho přítomnost, aniž bych měla nutkání se na něj vrhnout. Motýlky v břiše jsem perfektně ignorovala, a když se na mě usmál, nepadala jsem do mdlob. Už mě ani neoslňoval. Byl mým nejlepším kamarádem.

S partou jsme jezdili na výlety, do kina a na koncerty. Párkrát jsme jeli i do La noche. Ang, Jess, Mike a Erik většinu noci protancovali a já seděla u baru. Edward musel pracovat, ale i tak si našel volnou chvilku, abychom si popovídali. Párkrát jsem mu dokonce i pomohla. Za barem jsme byli neskutečná dvojka. Práce nám šla od ruky. Dokázali jsme spolupracovat tak, že jsme náčiní ani neodkládali a předávali si ho z ruky do ruky. Přece jen v pátek večer se za barem nezastavíte a lidi pijí pořád to stejné. Panák, minerálka, cola, sem tam mojito, nebo cuba libre. Když si někdo objednal jiný koktejl, byl to zázrak. S Edwardem jsme se vždy dohadovali, kdo ho přichystá. Většinou jsme si střihli. Ostatní se nám posmívali, že jsme jako malé děti, ale my jsme si z toho nic nedělali. Začali jsme na sebe šišlat a u toho se popichovali barevnými paraplíčky, která sloužily na zdobení drinků. Tím jsme samozřejmě spustili další salvu smíchu.

Bylo mi dobře. Cítila jsem se fajn. Dá se říct, že to bylo mé šťastně období. S ostatními jsme trávili každé odpoledne, ale i přesto jsme většinu času trávili sami spolu. Každou středu jsme si dělali filmový večer. Ve škole jsme se domluvili, jaký film si půjčíme a večer k nám Edward přijel s DVDčkem. Já objednala pizzu a nachystala popcorn. On sice nikdy nic nesnědl, ale colu vypil.

Dva ze tří testů jsme měli s úspěchem za sebou. Šance, že se dostanu na Dartmouth, se zvětšila. Měla jsem hned po Edwardovi nejvyšší počet bodů. V den, kdy jsme dopsali i třetí test, jsme s ostatními seděli v jídelně. Edward přišel asi o deset minut později. Unaveně si sedl na židli a povzdechl si.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Měla jsi pravdu,“ řekl. No to já většinou mívám, ale teď jsem nevěděla, o čem mluví.

„V čem konkrétně?“

„Ohledně Lauren.“ Všichni jsme vyprskli smíchy. Moc dobře jsme věděli, že Lauren neunikne. Mike poplácal Edwarda po rameni.

Moc děkuji za krásné komentáře u minulé kapitoly. Tento díl byl hooodně přechodový a nudný, a proto jsem poslala k publikaci dvě kapitoly naráz. Potřebovala jsem se posunout v čase. A co vás čeká příště? Bella zachrání Edwarda před Lauren. Ale samozřejmě to nebude zadarmo, a tak se octnou sami u Belly doma...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 8. kapitola: