Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 7. kapitola

26.04.2011 (20:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 10647×

Líbali jsme se a já věděla, že chci víc, než jen tohle. Rukama jsem sjela až k lemu jeho trička a pomalu mu ho vysvlékla. Pochopil správně, co jsem mu tím chtěla naznačit, a tak mi začal vyhrnovat tílko. Rty jsme rozpojili jen na dobu nezbytně nutnou a pak…

„Edwarde,“ zavolal jeho táta. Oba jsme si povzdechli a přestali s tím, co jsme dělali. Edward vstal a oblékal si svoje tričko, které se válelo u noh postele. Já jsem si dlaněmi přikryla obličej a začala jasně uvažovat.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho.

„Bello, neboj se. Nedělám si iluze, že bychom byli spolu. Mezi námi se nic nemění. Pořád jsme kamarádi,“ nádherně se usmál.

„Děkuju,“ řekla jsem vděčně.

„Už jsi mi poděkovala,“ mrkl na mě a odešel. A pak se ve mně zčista jasna probudil nový pocit. Zklamání. Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem ho využívat. A nechtěla jsem, aby náš vztah nadále zůstával na úrovni přátelství. Ale copak jsem tohle mohla po něm žádat? Za ten měsíc, co tu bydlel, jsme se sblížili tak, že si ostatní mysleli, že spolu něco máme. Trvalo nám dlouho je přesvědčit, že tak to není. A teď najednou mi to chybělo.

Druhý den ve škole se všechny moje pocity ještě umocnily. Nemusela jsem mít vystudovanou medicínu, abych si mohla diagnostikovat další nemoc, která mě ochromila. Příznaky lásky byly očividné. V jeho přítomnosti jsem se tetelila blahem. Když se na mě podíval, sklopila jsem zrak, protože jsem měla pocit, že mi vidí až na dno duše. Když se usmál, moje koutky se taky vytáhly dovrchu a když se mračil, měla jsem sto chutí zničit důvod, kvůli kterému se tak tvářil.

V tu dobu jsme opět takto seděli v jídelně. Mike s Erikem rozebírali nějaký zápas, co byl v televizi, a Angela si probírala poznámky do historie, protože měli psát nějaký test. Jessica se prohlížela v zrcátku a pak si přetřela rty leskem. Edward seděl mezi námi a nimral se jako obvykle v jídle. Najednou si Jessica posunula svoji židli k němu.

„Edwarde,“ oslovila ho váhavě. Dotyčný se na ni podíval.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ Nahodila svůdný úsměv.

„O co jde?“ Otočil se k ní.

„Víš, v pondělí píšeme test z fyziky a já tomu moc nerozumím. Mohl bys mi to, prosím, vysvětlit?“ Zamrkala řasami.

„Jistě. Máš tady učebnici?“ Jessica se sehnula do tašky a vytáhla ji. Nalistovala stránku a ukázala, čemu nerozumí. Edward si přečetl název a pak vytáhl papír a tužku. Začal jí to vysvětlovat a Jess na něj házela jeden pohled za druhým. Kdykoliv se na ni podíval, nahodila výraz absolutního blba a se slovy, že je pitomá, že to nechápe, ho ponoukla k tomu, aby ve výkladu pokračoval. Po nekonečně dlouhých pěti minutách se vítězoslavně usmála.

„Díky, Edwarde, zachránil jsi mě před jistou koulí.“ Nečekaně ho objala a vlepila mu pusu na tvář.

„Jseš zlatej.“ Ještě jednou vyloudila na tom svým ksichtu škleb, což měl být zřejmě okouzlující úsměv a schovala si knížku i s papírem do tašky. Pak zazvonilo a ona odešla.

„Bello, jsi v pořádku?“ Edward.

„Jo, jasně,“ řekla jsem ne moc přesvědčivě.

„Já jen, že vypadáš jako sopka těsně před výbuchem,“ zachichotal se.

„To se ti jen zdá,“ odpověděla jsem rázně a odešla z jídelny.

A takovéhle situace se opakovaly ještě několikrát. Jessicu jsem od té doby nemohla vystát. Štvalo mě i to, když mě jen pozdravila. Nemohla jsem jí přijít na jméno a kdykoliv se k Edwardovi přiblížila víc jak na metr, zabíjela jsem ji pohledem.

Od listopadu nám učitelé dávali čím dál tím více úkolů. Psali jsme více testů, řešili složitější úlohy a vyplňovali všelijaké testy. Jediným důvodem toho všeho byl blížící se první ze tří testů, jehož výsledek ovlivňoval naše ne/přijetí na univerzitu. Celé dny jsem ležela v knížkách. Tedy nejen já, ale my všichni kromě Edwarda. Ten to nepotřeboval. Jeho známky byly vždycky výborné a všemu rozuměl.

Když si všiml, jak bojuji z matematikou, nabídl mi svoji pomoc. Nemusím říkat, že jsem jeho nabídku přijala s obrovským nadšením. Každou sobotu jsme jezdili k němu domů, aby mi pomohl řešit různé příklady. Jeho výkladu jsem vždy rozuměla mnohem lépe, než když nám tu stejnou látku vysvětloval profesor. Vždycky mě v pět vyzvedl u mě doma a pak nás odvezl k sobě. Většinou jsme tam byli sami. Musela jsem se zatraceně soustředit, abych vnímala, co vůbec říká.

„Chápeš, Bello?“ zeptal se tak nějak z dálky. Mou mysl zaplňovala jeho tvář. Pozorovala jsem, jak se mu krčí čelo, když nevěděl, jak mi to co nejlépe vysvětlit. Sledovala jsem to, jak špulil rty, když přepisoval příklad na papír.

„Bello?“ zeptal se nejistě a rukou mi zamával před obličejem.

„Ano?“

„Nad čím přemýšlíš, že jsi duchem mimo?“

„Nad tebou,“ pravda mi vylétla z pusy, ani nevím jak.

„Nade mnou?“ zeptal se nejistě. Bože, co mu mám říct?

„Jo.“

„A co tě tak zaujalo?“

„Nic.“ Povytáhl jedno obočí. Odsunula jsem sešit a vstala. Přešla jsem k oknu. Co mu mám říct? To, že se na každou sobotu těším tak moc, že ráno nejsem schopna dospat? Že mi vadí, když se baví s Jessicou nebo Angelou a mě ignoruje? Že žárlím, když se na ně usměje tím svým pokřiveným úsměvem a mně věnuje jen takový ten přátelský? Že toužím se ho dotýkat a líbat ho, když jsme v jeho pokoji sami?

„To nic bude mít určitě větší váhu,“ zašeptal mi u ucha. Cítila jsem, jak mi jeho dech pohladil kůži. Nad tím, že se tak potichu objevil za mnou, jsem se už nepozastavovala. Jen jsem zakroutila hlavou.

„No tak, řekni mi to,“ naléhal tlumeným hlasem. Dlaně mi položil na ramena a pomalu s nimi sjel až k loktům. Pak mě pevněji chytil a donutil mě se k němu otočit. Pozorovala jsem nášivku na prsní kapse jeho košile a sbírala odvahu. Současně s tím jsem přemýšlela, jak se z toho vyvlíknout. S hlubokým nádechem jsem se mu podívala do očí.

A pak… jsem se hladově vrhla na jeho rty. Byl překvapený, ale začal spolupracovat. Přitáhl si mě k sobě a já mu vpletla prsty do vlasů. Jemně jsem ho za ně tahala a on mi dlaněmi jezdil po zádech. Rukama jsem sjela k jeho límečku a rozepnula první knoflík. Polibek jsem ukončila a líbala ho na krku. Jazykem jsem ochutnávala jeho kůži a sem tam jsem ji jemně skousla. Jeho tichý sten mi pozvedl koutky úst. Dlaněmi zabloudil pod moje tričko a něžně mě hladil. Pak se sehnul k mé šíji a začal ji laskat svými rty. Košili jsem mu stáhla z ramen a nechala ji spadnout na zem. Edward mě začal tlačit k posteli. Dobrovolně jsem se nechala vést. Chtěla jsem ho. Potřebovala jsem ho. Naléhavě mi vysvlékl tričko a převzal iniciativu. Opatrně nás položil a věnoval  se mému hrudníku. Rukou mi zajel pod podprsenku a dráždil mi bradavku. Přitáhla jsem si jeho rty a okamžitě mu po nich přejela jazykem. Nenechal se pobízet. Prsty jsem obkreslovala svaly na jeho pažích a poté dlaněmi zatlačila na jeho hruď. Pochopil a překulil nás. Seděla jsem na něm obkročmo a cítila jeho vzrušení. Edward propletl svoje prsty s těmi mými.

„Chci tě,“ zašeptal mi do ucha a pak mi jemně skousl lalůček. Vyprostila jsem své ruce a chytila ho za obličej, který jsem si přitáhla k sobě. Naše jazyky se vášnivě proplétaly a on mi rozepnul podprsenku. Sama jsem si ji stáhla a hodila ji bůhvíkam. Pak jsme opět spojili naše rty. A potom se událo něco nečekaného...

Moc vám děkuji za komentáře u předchozího dílu. Doufám, že vás tato kapitola nezklamala. Bella už ví, co cítí, a příště nás čeká seznámení s Cullenovými, které nebude tak vřelé, jako to bylo v knížce. Bella se odhodlá vyznat Edwardovi, ale tentokrát to bude on, kdo zareaguje jinak...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 7. kapitola: