Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 6. kapitola

23.04.2011 (16:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 8871×

Ví, že my dva nebudeme spolu, a nijak ho to snad neovlivní, když se budeme přátelit. Pak se vrátili ostatní z parketu. Byli překvapení, tak jsem se ujala slova a začala je všechny představovat.

Od toho večera se Edward stal mým kamarádem. Ze začátku to bylo zvláštní. Několikrát jsem ho přistihla, jak mě zasněně pozoruje, ale jakmile zjistil, že jsem si toho všimla, se na mě mile usmál a podíval se jinam. Dokonce s námi sedával u jednoho stolu při obědě. Vždy snědl jen tři sousta, nebo vůbec nic. Když se Mike zeptal, proč nejí, vysvětlil to tím, že po škole chodí běhat. A kdyby měl plný žaludek, udělalo by se mu zle. Moc dobře mezi nás zapadl. S kluky probíral sport a s holkami se bavil tak nějak normálně. Někdy s nimi vedl debatu na téma školních povinností, úkolů a učitelů. Kolikrát jsem měla pocit, že ho mají radši než mě. Vyhledávaly jeho společnost a snažily se ho všelijak zaujmout. Od Jessicy jsem to očekávala, ale když s ním začala nesměle flirtovat i Angela, byla jsem dost překvapená. Žárlila jsem. Nevěděla jsem přesně proč. Měla jsem to, co jsem chtěla, ale ne jednou jsem si chtěla přitáhnout jeho pozornost jen samu pro sebe. Chtěla jsem se zachovat majetnicky, ale pak jsem se vždy vzpamatovala.

Byl to zhruba měsíc po mých narozeninách, když jsem se to ráno probudila. Na to, že jsem spala deset hodin, jsem se cítila víc unavená, než když jsem si večer lehala do postele. Silou vůle jsem se donutila vstát. Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem si stoupla, ale v hlavě mi začala pulzovat slabá bolest. Chvíli jsem jen tak stála a držela se za hlavu. Pak jsem se vydala do koupelny. Když jsem si opláchla obličej studenou vodou, trošku se mi ulevilo.

Ke škole jsem stihla dojet těsně před zazvoněním. Rychle jsem vběhla do třídy a posadila se na židli. Z teplého vzduchu, který byl způsobený horkým topením, se mi dělalo mdlo. K mé smůle se opět ozývala ta bolest. Při každém pohybu byla ostřejší. Nevím, jak se mi to povedlo, ale dopolední vyučování jsem přežila. I když bych se samozřejmě raději vydala zpátky domů do postele. V nočním stolku jsem měla prášky, které mi dal doktor. Měla jsem je použít, kdyby se objevil jeden z příznaků té hrozné nemoci, které způsobovaly bolení. Nejradši bych se k těm lékům rozběhla, ale už mi zbývaly jen dvě hodiny. Když jsem to vydržela do teď, tak to už zvládnu. Pomalu jsem se došourala do jídelny. Snažila jsem se opatrně našlapovat, protože při každém kroku, se mi do hlavy zabodávalo milion střepů. Moc tomu nepomáhal ruch, který z jídelny vycházel.

Posadila jsem se k ostatním a koukala na jídlo, které jsem si koupila. Neměla jsem na nic z toho chuť. Nejhorší to bylo, když přišel Mike. Zavrzal židlí, na kterou si chtěl sednout. Bolest, kterou způsobil ten zvuk, mi nahnal slzy do očí. Neměla jsem daleko k zasténání. Silně jsem si skousla ret a porozhlédla se po ostatních. Setkala jsem se s Edwardovým starostlivým pohledem. Musel vědět, že se mnou není něco v pořádku, ale nezeptal se. Už před tím jsem ho požádala, aby si moji diagnózu nechal pro sebe a aby, kdyby se mi náhodou  udělalo zle, si mě nevšímal. Nesnášela jsem, když se o mě někdo snažil pečovat.

„Bello, ty nebudeš jíst?“ zeptal se Erik. Málem jsem si ten ret rozkousla. Hlasitost jeho hlasu byla příliš vysoká.

„Ale jo,“ zamumlala jsem co nejtišeji, ale zároveň tak, aby mě slyšel. Vzala jsem do ruky vidličku a napíchla na ni kousek salátu. Sousto jsem vložila do úst a s velkým sebepřemáháním ho spolkla. O dva stoly dál se ozval mohutný výbuch smíchu. To už jsem nevydržela. Pustila jsem vidličku a požádala Angelu, aby můj oběd vyhodila. Pak jsem se rozběhla ven z jídelny. Zastavila jsem se až u svého auta. Potřebovala jsem ty léky. Ruce se mi třásly, takže se mi nedařilo zastrčit klíček do zámku. Hlava mě třeštila a slzy bolesti mi stékaly po tváři. Vzlyky jsem se nesnažila utišit. Na parkovišti nikdo nebyl, kdo by mě viděl takhle indisponovanou.

Sedla jsem za volant a položila si na něj hlavu. Zhluboka jsem dýchala. Pak jsem se podívala před sebe a… nemohla tomu uvěřit. Zamrkala jsem očima, jako bych se toho mohla zbavit. Zavřela jsem pravé oko a viděla jsem… nic. Jen tma. Začala jsem se třást pod přívalem nových vzlyků. Rukama jsem pevněji sevřela volant a zavřela i druhé oko. Když má člověk zavřené oči, normálně nic nevidí. To mi dávalo falešný pocit, že tato ‚slepota‘ je přirozená. Slyšela jsem, jak někdo otevřel moje dveře.

„Bello, co se děje?“ ozval se starostlivý hlas. Edward. Zakroutila jsem hlavou a chtěla ho poslat pryč.

„No tak, Bello, mluv se mnou!“ přikázal mi a rukama si mě otočil tak, že jsem seděla naproti němu.

„Podívej se na mě,“ požádal mě. Opět jsem jen zakroutila hlavou.

„Sakra, Bello, okamžitě se na mě podívej,“ jemně se mnou zatřásl.

„Já… nemůžu,“ hlesla jsem.

„Jak nemůžeš?“ zeptal se se znatelnými obavami. Otevřela jsem oči a viděla jen jedním okem. Ihned jsem se k němu přitiskla a objala ho. Mé gesto opětoval.

„Já nevidím,“ zašeptala jsem a brečela dál. Odtáhl se ode mě a jednou rukou zamával před mým obličejem.

„Nevidím na levé oko,“ vysvětlila jsem mu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu, jsem se díky jeho přítomnosti dokázala uklidnit. Slzy mi sice ještě tekly, ale už ne tak rychle, a vzlyky se mi nedraly z hrdla vůbec. Vytáhl mě z auta a zabouchl dveře. Chytil mě okolo pasu a vedl ke svému Volvu. Pomohl mi nastoupit a pak jsme se rozjeli.

„Kam mě to vezeš?“

„Můj táta je doktor, vezu tě za ním do nemocnice.“

„Edwarde, to nepomůže.“ Pohladil mě po tváři.

„Já vím, ale zkontroluje tě.“

Po prohlídce, která nepřinesla nic nového, mě Edward odvezl domů. Pomohl mi vyjít schody a počkal na mě, dokud se nepřevléknu. Zakázal mi zavřít dveře od koupelny, aby mě slyšel, kdybych náhodou omdlela nebo něco podobného. Pak mě uložil do postele. Bolest jsem už neměla, protože Carlisle mi píchnul nějaká analgetika.

„Ví tvůj táta o RS?“ zašeptal.

„Ne,“ vydechla jsem. Nechtěla jsem to řešit. Byla jsem až moc unavená. Tajně jsem doufala, že se mi podaří můj zdravotní stav před Charliem tajit minimálně do té doby, než budu na vysoké. Jediným důvodem byla jeho přehnaná péče, které by nešetřil. A to bylo přesně to, co jsem nechtěla. Určitě by přestal jezdit na ryby a snažil by se mě mít neustále na očích, a tím bych ztratila své soukromí.

„Měla bys mu to říct,“ poradil mi Edward.

„Já vím. Udělám to, ale až mi bude líp.“ Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Spánek bylo to, co jsem v tu chvíli potřebovala nejvíce.

„Dobře, tak já půjdu. Odpočiň si. Až se vzbudíš, měla bys zase normálně vidět. Kdyby ne, tak mi zavolej a já za tebou pošlu Carlislea.“ Vstal a odešel.

xxx

S lehkým trhnutím jsem se probudila. Sledovala jsem strop mého pokoje a snažila se sama sebe přesvědčit, že to, co se stalo, nebyla skutečnost. V místnosti bylo šero. Kolik mohlo být hodin? Převalila jsem se na druhý bok a koukla na zelené číslice. 19:47. A pak mi to došlo. Já vidím!!! Zamrkala jsem očima a pořád jsem viděla. Rychle jsem vyskočila na nohy a běžela k vypínači. Rozsvítila jsem a rozhlédla se po pokoji. Vše jsem viděla naprosto zřetelně. Zavřela jsem pravé oko a levým okem jsem sjela po místnosti. Úleva se mi rozlila po celém těle a ztěžka jsem si oddychla. Najednou se zespod ozvala rána, jako když o sebe třísknou hrnce. Sešla jsem do kuchyně a našla Charlieho, jak zavírá troubu.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho. Otočil se na mě.

„Ahoj, Bells. Dělám večeři. Dáš si?“ zeptal se.

„Měl si mě vzbudit. Něco bych udělala.“

„Když tys tak tvrdě spala. Navíc od té doby, co jsi tady, jsem nevařil,“ reagoval a podával mi plný talíř.

Večeři jsme dojedli a táta se začal zvedat, že si půjde pustit televizi. Jenže já měla v plánu mu říct o své nemoci.

„Tati, posaď se,“ řekla jsem mu a ukázala na židli, ze které se zvedal.

„Co se děje, Bells?“

„Musím ti něco říct.“ Ztěžka jsem polkla a mlčela.

„Bello, děsíš mě.“

„Tati, pamatuješ, jak jsem v létě jela do Tacomy?“ Přikývl. „Já jsem tam nejela na výlet. Byla jsem na…“ nedokázala jsem pokračovat.

„Na čem?“

„Na jednom vyšetření,“ téměř jsem šeptala.

„Na jakém vyšetření?“ zeptal se naléhavě.

„Diagnostikovali mi RS.“

„Co je to RS?“

„Roztroušená skleróza.“ Chvíli se na mě upřeně díval a pak se mu vlily slzy do očí. Přešel ke mně a vytáhl si mě do objetí.

„To znamená, že na mě zapomeneš?“ zeptal se po chvíli. Zakroutila jsem hlavou. „Tak co to znamená? Bello, prosím, potřebuji víc informací,“ žádal mě. Odtáhla jsem se od něj a šla k telefonu. Vytočila jsem číslo, které jsem si už za ten měsíc pamatovala zpaměti. Po prvním zvonění se ozval ten hlas.

„Bello?“

„Edwarde, mohl bys, prosím, přijet se svým tátou k nám domů?“ zeptala jsem se.

„Jo, jistě… Vidíš?“

„Jo, je to v pořádku, ale chci, aby Carlisle vysvětlil tátovi, co znamená moje nemoc.“

„Do dvaceti minut jsme tam.“ Zavěsil. Přešla jsem k tátovi, který mě neustále sledoval se slzami v očích.

„Tati, neboj. Všechno bude v pořádku.“ Spolu jsme přešli do obýváku. Edward se svým tátou přijeli do čtvrt hodiny. Zatímco Carlisle Charliemu vysvětloval všechno, co se RS týkalo, my s Edwardem jsme odešli do mého pokoje.

„Děkuji,“ řekla jsem, když jsme si vedle sebe sedli na postel. Podíval se na mě.

„Nemáš za co děkovat. Od toho jsou kamarádi.“ Smutně se usmál. Věděla jsem, že tím, co teď udělám, zajdu dál, než je hranice přátelství, ale nemohla jsem si pomoct.

Rukou jsem ho pohladila po tváři. Nejdříve byl překvapený, ale pak zavřel oči a tvář si opřel do mé dlaně. Pomalu jsem se k němu přibližovala. Jen okrajově jsem vnímala, že se mi zrychlil dech i tep. Otřela jsem svoje rty o ty jeho. Bála jsem se, že nebude reagovat, a odstrčí mě od sebe. Přece jenom jsem si v koutku mysli pamatovala to, co mi řekl v kumbále. Tímto jednáním jsem mu vlastně ubližovala a dávala falešnou naději. Ale Edward mi polibek oplatil a sám začal určovat jeho tempo. Něžné líbání se stávalo naléhavějším a vášnivějším.

„Nemusíš to dělat,“ řekl chraplavým hlasem.

„Já vím,“ rychle jsem odpověděla. Rty jsme si drtili navzájem, a když už ani to nestačilo, jazyky převzaly vládu nad naším počínáním. Jeho ruce začaly bloudit po mém těle a ty mé si ho k sobě přitahovaly blíž a blíž. Edward jakoby vycítil moji potřebu nadechnout se, a tak se přesunul na můj krk. Pak jsem cítila jeho chladný dotyk na mém boku. Pomalu nás položil. Dlaněmi jsem ho hladila po zádech. Líbali jsme se a já věděla, že chci víc, než jen tohle. Rukama jsem sjela až k lemu jeho trička a pomalu mu ho vysvlékla. Pochopil správně, co jsem mu tím chtěla naznačit, a tak mi začal vyhrnovat tílko. Rty jsme rozpojily jen na dobu nezbytně nutnou a pak…

Moc vám děkuji za komentáře u předchozího dílu. Co se týče této kapitoly, tak je taková... divná. Ale v té příští Bella ochutná hořkost žárlivosti.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 6. kapitola: