Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 5. kapitola

20.04.2011 (16:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 9543×

Po vyučování jsem odjela domů. Byla jsem ve svém světě. Neustále jsem myslela na Edwarda. Snažila jsem se rozpomenout na to, o čem jsme si povídali v ten den. Ale moc se mi to nedařilo. Mou mysl stále zaplavovaly jen útržky z té noci. Cítila jsem se jako mrcha. Sama sebe jsem nechápala.

Následující dny mi ubíhaly stejně. Ráno do školy, odpoledne ze školy. Pak vaření večeře a psaní úloh. S Edwardem jsme na sebe moc nenarazili. Viděli jsme se jen při hodinách italštiny a na obědě. Italština vždy probíhala stejně. Pozdravili jsme se, aniž by se na mě podíval. Když jsme měli pracovat ve dvojicích, tak jsme používali jen otřepané zdvořilostní fráze. Na obědě se vždy bavil se svými sourozenci. Po pár dnech si už nikdo nevzpomněl na první den, kdy jsme se políbili. Naštěstí se mě nikdo na nic nevyptával a já byla ráda, protože bych nevěděla, jak reagovat. Nevyznala jsem se sama v sobě. Zmatek, to bylo to pravé slovo, které charakterizovalo stav mé mysli.

Jedno poledne jsme takhle seděli zase na obědě. Jessica se s ostatními bavila o nějaké akci, ale já jim nevěnovala žádnou pozornost. Sledovala jsem Cullenovi. Před tím jsem si toho nevšimla, ale opravdu si byli hodně podobní. Bledá kůže, stejné oči a nikdy nejedli. Teda pokud nepočítám ta tři sousta, která většinou spolkli s velkým znechucením.

„Bello?“ Angela mě vytrhla z mého zkoumání.

„Hm?“ podívala jsem se na ni.

„Jak oslavíme tvoje narozeniny?“ Ani jsem si neuvědomila, že za čtyři dny mám osmnáct.

„Ang,“ povzdychla jsem si. „Víš, že nemám ráda oslavy.“

„Bello, to víme všichni, ale pokud si nepamatuješ, tak jsme si na konci minulého školního roku slíbili, že osmnáctiny oslavíme. Všichni. To znamená i ty,“ řekla Jessica takovým tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„No, jo.“ Nerada porušuji svoje sliby. „Ale já fakt nevím, jak je oslavit. Co třeba kino?“ navrhla jsem. Jess si odfrkla a pak se vítězoslavně usmála.

„Mám nápad. Nechej to na mně. Zařídím oslavu. Od tebe jen potřebuji, abys tam přišla. Nebo lepší bude, když tě vyzvednu.“ Mrkla na mě a začala si šeptat s Mikem. Nic jsem nenamítala. Takhle mi to vlastně vyhovovalo. Určitě to dopadne tak, že pojedeme na nějaký koncert a pak se najíme v nějakém bistru. Teda takhle vypadala Erikova oslava.

Ty čtyři dny do mých narozenin utekly opravdu neuvěřitelnou rychlostí. Byla sobota. Podle Jessičiných instrukcí, jsem si oblékla modré šaty, které jsem si koupila v létě ve Phoenixu. Měly tříčtvrteční rukáv s véčkovým výstřihem a délku nad kolena. K nim jsem si obula černé balerínky a v sedm hodin čekala na Mikea, který mě měl vyzvednout.

Jeli jsme do Port Angeles. Doufala jsem, že pojedeme ke koncertnímu sálu, ale místo toho jsme zastavili před nějakým barem. Byl na promenádě. Pak jsem si uvědomila, že to je podnik, který zřejmě patřil Cullenovým. Doufala jsem, že tam nenarazím na Edwarda. Přece jen si přál, abychom se vyhýbali a já teď naruším jeho teritorium.

Jednalo se o menší podnik než ten, co byl v Tacomě. Naproti dveřím stál barový pult se čtyřmi vysokými židlemi. Po obvodu stěn byly velké boxy a nalevo od baru byl malý prostor, který zřejmě sloužil jako taneční parket. Mike mě vedl k našemu místu. Všichni na sobě měli barevné papírové čepičky a Jessica měla v puse frkačku.

„Všechno nejlepší,“ zakřičeli sborově a nahrnuli se ke mně, aby mi popřáli. Donutila jsem se usmát. Nechtěla jsem jim kazit radost. Svůj pohled jsem stále směrovala k baru, jestli tam neuvidím Edwarda. Naštěstí tam nebyl. Stál tam nějaký cizí kluk. Oddychla jsem si a snažila se bavit. Po chvilce se bar začal zaplňovat. Okolo deváté hodiny začala hrát hudba. Mí kamarádi se rozhodli jít tancovat.

„Bello, pojď s námi,“ žádala mě Angela.

„Promiň, Ang, ale ne. Víš, že to není moje parketa,“ úpěnlivě jsem prosila. Naštěstí Jessica chytla Angelu za ruku a táhla ji na parket. Někdy je Jess dost vnímavá.

Osamotněla jsem. Dívala jsem se okolo sebe a snažila se trošku uvolnit. Vůbec se mi to nedařilo. Stále jsem byla jak na trní. Vlastně jsem se takhle cítila od té doby, co mi Edward řekl, že se do mě zamiloval. Cítila jsem se strašně. Měla jsem výčitky a přesto jsem věděla, že bych je mít neměla. Vždyť mi sám potvrdil, že jsem ho nevyužila, ale i tak mi to nepomáhalo.

Dopila jsem svůj nealko koktejl. Všude bylo plno, takže obsluha určitě nebude chodit mezi stoly a přijímat objednávky. Divila jsem se, že se do tak malého prostoru vměstnalo tolik lidí. Je pravda, že atmosféra tohoto podniku byla úžasná. Byl zařízen v kubánském stylu, což bylo v Port docela neobvyklé. To byl možná ten důvod, proč se tento bar stal mezi místními oblíbený. Bylo fajn se alespoň na jeden večer ocitnout někde v Karibiku, když ve skutečnosti venku lilo jako z konve.

Vstala jsem a prodírala se mezi lidmi, abych se dostala k barovému pultu. Dívala jsem se pod nohy, abych o někoho nezakopla. Když jsem se dostala ke svému cíli, zůstala jsem nepřítomně zírat na osobu před sebou. Edward stál za barem a zrovna míchal nějaký koktejl. Zhluboka jsem se nadechla a postavila k baru.

„Co to bude?“ zeptal se mě ten kluk, který tu byl od začátku mé oslavy.

„Jednu minerálku.“ Přikývl a otočil se k ledničce, aby ji vytáhl, ale Edward ho zastavil. Něco mu řekl a ten kluk šel obsloužit někoho jiného. Doufala jsem, že mě Edward nebude takhle ignorovat. Na chvíli jsem dostala vztek. Myslela jsem, že zrušil moje pití a odmítne mě obsloužit, ale k mému překvapení přede mě postavil sklenici pomerančového džusu.

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Usmíval se tím pokřiveným úsměvem a v očích mu jiskřilo. To mě donutilo se taky usmát. Rukou ukázal na židli, která se právě uvolnila. Sedla jsem si na ni a pozorovala ho u práce. Šla mu od ruky. Drinky míchal jeden za druhým a u toho na mě sem tam mrkl. DJ začal pouštět známé latinskoamerické písničky, a tak se prostor u baru vylidnil.

„Takové malé deja vu, nepřijde ti?“ zeptal se Edward. Přikývla jsem. Nějak jsem nedokázala pochopit tu změnu jeho nálady.

„Bello, mohl bych s tebou mluvit o samotě?“ požádal mě. Místo souhlasu jsem vstala a následovala ho. Zašli jsme do místnosti za pultem. Byl to sklad.

„Víš, chci se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě poslední dobou choval.“

„To nemusíš. Rozumím ti a nic ti nevyčítám.“ Mírně se pousmál.

„Platí ještě ta tvoje nabídka, že budeme kamarádi?“ zeptal se.

„Ano, ale…“ Nenechal mě domluvit.

„Neboj se. Nic od tebe neočekávám. Jen chci být tvůj kamarád a byl bych rád, kdybys zapomněla na to, co se stalo v tom kumbále.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. Pak mě vzal za ruku a táhl ven. Za barem stála Alice s Emmettem. Prošli jsme kolem nich a došli k našemu boxu. Tam jsme si sedli. Náhle jsem ucítila silnou potřebu si to s ním vyjasnit.

„Edwarde?“ zeptala jsem se váhavě. Podíval se na mě. „Vím, že jsem ti slíbila, že na ten kumbál zapomenu, ale…“

„Bello, prostě na to zapomeň. Nedělám si žádné plané naděje, že bys mohla změnit názor. Chápu, že je to na tebe příliš rychlé a věř mi, že já jsem se smířil s tím, že to necítíš stejně, takže to, prosím, nech být,“ žádal mě naléhavě. Přikývla jsem, protože mi vlastně odpověděl na mou otázku.

Ví, že my dva nebudeme spolu a nijak ho to snad neovlivní, když se budeme přátelit. Pak se vrátili ostatní z parketu. Byli překvapení, tak jsem se ujala slova a začala je všechny představovat.

Moc vám děkuji za komenty u minulé kapitoly. Tahle byla tak trochu překlenovací a příště se Charlie dozví o Bellině nemoci. Bude i Edward, který Belle pomůže, a nakonec Bella šlápne vedle. Nebo vlastně nešlápne... Záleží na tom, jak to pochopíte. :-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 5. kapitola: