Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puto duše - 3. kapitola

01.04.2010 (19:00) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2352×

3. kapitola

„Jake, prečo si im o mne nepovedal?“ spýtala som sa ho počas chôdze. Ostal na chvíľu ticho no, hneď potom prehovoril.

„Nepovedal som im o tebe, pretože...

***

„Neřekl jsem jim o tobě, protože...“ začal, ale jaksi to nedořekl, protože jsem se zhluboka nadechla a ucítila nádhernou vůni, která mě naprosto ovládla. Rychle jsem se rozběhla směrem do lesa. Slyšela jsem, jak zamnou Jake volá, ale teď jsem měla něco důležitějšího na práci. Během chvilky jsem byla v lese u zraněné srny, která krvácela. Rychle jsem podlehla instinktům a přisála jsem se na její tepnu. Krkem mi začala stékat ta blahodárná tekutina a mě tím zbavovala toho nepříjemného škrábání v krku. Jen, co jsem srnu dopila jsem její mrtvé tělo zvedla a schovala do jeskyně, která byla kousek ode mě. Tak teď už vím, že jsem upír. No, v krku mě pořád škrábalo, tak jsem zavětřila další vůni, která byla mnohem lepší. Zase jsem se za ní rozběhla a už jsem byla přitisklá svojí pusou na krku pumy. Dopila jsem ji a mrtvolu zahrabala. Pomalu jsem si stoupla a hledala Jacoba, jestli tu někde není. Nebyl, ale cítila jsem jeho vůni. Rozběhla jsem se za ní a zastavila se u Jacoba, který se na mě otočil.

„Promiň,“ omluvně jsem se usmála a čekala, co udělá. On se jenom usmál. Po chvíli ticha na mě promluvil: „Nevadí, už jsem si říkal, kdy se to stane... Jen jsem na to čekal.“ a znovu se usmál. Chytil mě za ruku a vedl mě k místu, kam jsme měli původně namířeno. Nedalo mi to a já se znovu zeptala.

„Jaku, proč jsi jim o mě teda neřekl?“ řekla jsem jen tak, ipřestože jsem odpověď už znala.

„Neřekl jsem jim o tobě, protože jsi upír. No, vlastně nejsi tak úplně upír. Jsi něco mezi upírem a něčím, co nevím, jak nazvat. Víš, abych pravdu řekl, myslím si, že jsi spíše z většiny upír a zbytek, asi tak jedna třetina, je to, co nevím. Chápeš mě? Člověk to ale není. Opravdu nevím, co by to mohlo být. Mám otázku... Čím jsi byla než jsi spadla na zem?“ dokončil svůj monolog.

„Víš, já opravdu nevím. Zapoměla jsem to. Nevím nic, co bylo před měsícem, než jsi mě našel. Opravdu nevím... Je mi to líto...“ odpověděla jsem mu a on na mě vykuleně koukal...

„Co?“ zeptala jsem se, protože na mě stále koukal a mě to začínalo vadit.

„Nic, já jen... že by mě zajímalo, proč si na nic nepamatuješ...“ řekl doztracena a já jen pokrčila ramena. To už jsme ovšem stáli před dřevěným domečkem, který vypadal spíš jako nějaká bouda...

„Fajn, Isabello, teď mě dobře poslouchej. Oni o tobě nic neví... Neví, že jsem tě našel, prostě neví nic... Oni jsou trošku více výbušní... Dávej si pozor hlavně na Paula... Tak a teď pojď,“ řekl mi, ale to už před boudou stáli 4 lidi. Vlkodlaci. Všichni se na mě dívali ostražitě, ale nejvíc kluk, který stál po pravé straně toho hlavního, Sama, jak jsem si domyslela.

„Jacobe, co to má znamenat? Co tu dělá ten upír?“ zeptal se Sam, aniž by ode mne oddtrhl zrak.

„Same, klid. Ona není upír. Pořádně se nadechni a zjistíš, že tě její vůně neštípe, ale voní ti. No, tak dělej... Nadechni se...“ řekl mu Jake a všichni se nadechli.

„Fajn máš pravdu, není to upír. Alespoň ne stoprocentní,“ přiznal po hodné chvíli ostražitého pozorování mě.

„Mimochodem, jmenuje se Isabella,“ řekl jim jen tak mimochodem Jake. Já se jen rozpačitě zatvářila a pokusila se vytvořit úsměv, který ovšem vypadal spíš jako úšklebek.

„Těší mě Isabello, já jsem Sam, tohle je Paul,“ ukázal na kluka po jeho pravici, který se teď tvářil mnohem uvolněněji, než předtím, „tohle je Jared a Embry,“ ukázal na dva kluky po jeho levici, „a Jacoba určitě znáš,“ konstatoval a já jen přikývla.

„Jacobe, co s ní teď budeš dělat?“ zeptal se Sam, jakobych tam ani nebyla.

„Ona nemá kam jít, takže teď bude žít u mě. Snad ti to nevadí?“ zeptal se Jake a Sam záporně zakýval hlavou.

„Půjdete dál?“ zeptala se nějaká dívka, která vyšla z domu... Jen jsem nakoukla a všimla si její jizvy, která se jí táhla po celé jedné tváři. Od koutka oka ke koutku rtů. Rychle jsem odvrátila pohled, protože už vidím, jak jsem se tvářila. Pusa otevřená dokořán a vykulené oči. Jake se na mě podíval a čekal, co řeknu.

„Já nevím, Jaku, necítím se tu ve své kůžu... Ale jestli chceš, kli-“ začala jsem, ale Jacob mě zastavil v půli slova.

„Ne, jestli nejdeš ty, tak já taky ne. Sama tu chodit nebudeš. Kdo ví, jaké nebezpečí na tebe nastražil les.“ řekl mi a já se zplna hrdla rozesmála... Jen se na mě nevěřícně koukal.

„Jacobe, právě jsem přišla na to, že jsem upír a ty se o mě bojíš? Kdo ví, co jsem byla než jsem sem spadla. Mohla jsem být o mnoho mocnější než jsem teď, takže se o mě neboj... Klidně jdi. Jsou to tvoji přátelé!“ odůvodnila jsem mu svůj záchvat.

„Fajn, ale jestli tě tam nenajdu, tak... tak... “ začal se pomalu zakoktávat.

„Tak co?“ zeptala jsem se potichu. Jake si jen poraženě povzdechl a obejmul mě na rozloučenou.

„Neboj se trefím tam... Užij si to tam...“ uklidnila jsem ho a jen se otočila na pomyslném podpatku a rozběhla se do svého dočasného domova. Divila jsem se, že není nikdo z nich na té jejich hlídce. Jacob říkal, že se střídají, tak že by jich bylo více? Netuším, ale, co by se stalo, kdyby se tu objevil nějaký upír? Nejspíš mají jen nějakou oddychovou chvilku, kdy si užívají svého volna v té malé dřevěné boudě. Musela jsem se usmát. Bylo až nesmyslné si představit 5 obrovských kluků v takové malé boudě, bohužel se tam vešli. Takto jsem přemýšlela, než jsem dorazila k Jacobovu skromnému domu. Měl to tu útulné. Malý červený domeček s černou střechou. Měl tu taky garáž, nebo co to bylo. Měl v ní rozdělané auto. Černé, nevím, co za značku, v autech se opravdu nevyznám. Nevím, kde jsem žila předtím, než jsem dopadla na zem, ale nejspíš tam auta nebyla.

Uvědomila jsem si, že dokud mi Jake neřekl, že to je auto, nevěděla jsem to. Nechala jsem to být a rychle jsem vběhla do domu a hledala nějaké zrcadlo. Od doby, co jsem se probudila, jsem se neviděla. Našla jsem nějaké v chodbičce u kuchyně. Podívala jsem se na sebe a zůstala němě zírat. Měla jsem po pás dlouhé mahagonové vlasy, které se točily v jemných loknách. Oči byly hluboké, čokoládové a byla v nich vidět moudrost. Měla jsem mrtvolně bledou barvu kůže. Oproti Jakovi, jsem opravdu byla jako mrtvola. Na sobě jsem měla krásné bílé šaty, které byly dlouhé asi tak nad kolena. A na nohou jsem měla takové stříbrné sandálky. Vypadaly jako ty, co nosili gladiátoři za dob Ceasara. Celkově mi to slušelo. No, šaty byli pořád krásně bílé a nebyl na ní ani sebemenší náznak špíny. Ve vlasech jsem navíc měla krásnou čelenku. Vypadala jsem jako anděl. Celá v bílém. Možná spíš jako nevěsta.

Musela jsem se pousmát. Opravdu jsem byla krásná. A teď to nemyslím nijak povrchně, ale jako pouhý názor. Přestala jsem na sebe zírat a šla si sednout do obýváku. Chtěla jsem si zapnout televizi, jenže jsem nemohla najít ovladač. Začala jsem si v duchu přát, aby se tu jen tak objevil. A hádejte co se asi tak stalo? Ano, objevil se mi v ruce. Já se tak lekla až jsem vyjekla a ovladač mi vypadl z ruky. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Dívala jsem se před sebe a nic nevnímala. Pořád jsem jen vystrašeně hleděla před sebe, dokud mi někdo nevstoupil do zorného pole. Byl to Jake.

„Isabello, co se stalo? Je ti něco?“ zeptal se hystericky. Já se rychle probudila ze svého transu a předvedla mu, co mě tak vylekalo. On jenom zalapal po dechu, když se mi v ruce objevil balíček čipsů.

„No, slyšel jsem něco o tom, že upíři mají dary. Vypadá to, že ty máš taky dar. A to ten, že když si něco přeješ objeví se ti to v ruce,“ řekl mi ho hodné chvíli jeho zadumanosti a mého nepřítomného pohledu někam za něj.

„Fajn, takže já mám dar... Můžu mít cokoliv, co si budu přát. Jenže, já takový dar nechci... Chci být obyčejný upír, který není jen tak obyčejný, protože není jenom upír...“ začala jsem tam mlít páty přes devátý, až jsem sama nechápala, o čem mluvím.

Jake se jen uchechtl a já ho probodla vražedným pohledem. Najednou jsem měla před očima nějakou rodinku. Viděla jsem ji jenom zezadu, ale bylo jich 7. Blonďák a vedle něj hnědovláska. Byla jsem si nastoprocent jistá, že jsem toho blonďáka už někdy viděla. Kruci, ale kde? Vedle nich stál obr s tmavými vlasy a objímal nějakou blondýnku kolem pasu. Vedle nich stála malá holka, svojí výškou podobající se skřítkovi a držela za ruku druhého blonďáka, který měl vlasy jako hřívu. Vedle něj stál chlapec s bronzovými vlasy a já měla opět pocit, že jsem ho někdy viděla. Byla jsem v nějakém lese a přede mnou se tyčil obrovský bílý dům.

Najednou jsem se opět objevila u Jake. On se na mě zaraženě díval a nejspíš čekal vysvětlení. Užuž se nadechoval, že něco řekne, ale vyrušil ho výkřik... Rychle jsme oba vyběhli ven a to, co se tam odehrávalo mě vylekalo, snad ještě více než, když se mi objevil ovladač v ruce...

Předemnou bylo...

← →

BellaCullenSwan x BlackStar

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puto duše - 3. kapitola: