Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti proudu - 13. kapitola

19.09.2010 (10:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1868×

13. kapitola

„Připravena?“ ptal se mě Jacob, kterému jsem křečovitě svírala ruku, ještěže byl vlkodlak, jinak by to pro jeho ruku nemuselo dopadnout dobře. Jen nepatrně jsem přikývla, ale jistá jsem si nebyla.

„Neboj se, budou nadšení, že ses jim vrátila,“ přesvědčoval mě Jake, „stejně tak jako já,“ dodal a něžně mě políbil.

„A co když ne? Třeba na mě už zapomněli přesně, jak jsem zamýšlela!“ namítala jsem hystericky a Jacob nad tím jen kroutil hlavou, ale já jsem měla vážně strach vejít do toho domu, který je mi víc než domovem, a podívat se do tváře rodiny, které jsem tolik ublížila.

„Ness, prosím, neříkej hlouposti a pojď už,“ řekl Jake, chytil mě za ruku a i přesto, že jsem se malinko vzpínala, táhl mě za sebou jako pírko.

Došli jsme až k bílým proskleným dveřím a chystali se vejít dovnitř. Už tak bylo podivné, že si nás zatím stále nikdo nevšiml a uvnitř se mé obavy potvrdily.

Jacob otevřel dveře a zatáhl mě do našeho starého obýváku, který se ale vůbec nezměnil a na mě tak dolehly příjemné vzpomínky, které jsem z tohoto místa měla. Jenomže byl tu jeden velký problém… v domě nikdo nebyl.

„Vidíš? Říkala jsem, že tu nikdo nebude, neměli jsme sem chodit. Oni si zařídili svůj život beze mě a já jim to v žádném případě nemůžu zazlívat, takže co kdybychom teď šli a zařídili si i my život po svém. Tedy pokud chceš, můžu jít zase sama…,“ řekla jsem a postupně se mi nahrnuly slzy do očí. Sice jsem si myslela, že odejdou, ale v hloubi duše jsem věřila, že jim chybět budu, zřejmě jsem se mýlila…

„Nessie, zlato, nezačínej zase, prosím. Určitě existuje nějaké logické vysvětlení, proč tu nejsou. Nemusel bych Bellu ani znát tak dobře, abych si nevšiml, jakou lásku chová ke své rodině a především ke své dceři. Takže mi tu nemel hlouposti a raději mi podej telefon, zavolám jim,“ přikázal a utřel mi slzy, které mi stékaly už po narudlých tvářích. Vší silou jsem se na něj pousmála a podala mu telefon.

Zatímco se Jake snažil vytočit číslo na někoho z mých rodičů, případně jiných příslušníků rodiny, ozval se od zadního vchodu domu nějaký hluk.

„Je tu někdo?“ ozval se přívětivý hlas mé milující dobrosrdečné babičky, až mi poskočilo srdce blahem. Že by na mě přeci jen nezapomněli a Jake měl pravdu?

„Nessie? Nessie! Oh, bože, moje malá Renesmé,“ křičela Esmé nadšením jakmile zjistila, kdo že je ten záhadný návštěvník a okamžitě se mi vrhla kolem ruku. „Zlatíčko, tolik jsi nám chyběla. Už jsme se báli, že tě nikdy neuvidíme. Kdepak jsi byla?“ ptala se mě babička a přitom mě stihla drtit ve svém náručí a líbat do vlasů.

„Taky jste mi chyběli… a moc,“ říkala jsem mezi vzlyky, ale tentokrát jsem brečela štěstím. „A kde jsou vlastně ostatní? Máma, táta?“

„Jsou na lovu. Neustále totiž pořádáme pátrací výpravy, které by našli jen sebemenší důkaz, kam jsi zmizela. Hledali jsme tě celé dny a týdny, ale ty jako by ses propadla do země. Každým dnem jsme byli zoufalejší a zoufalejší, ale naděje, i když na malém vlásku, se nás stále držela. Zítra jsme právě měli vyrazit na další výpravu, proto jsme se chtěli ještě posilnit, ale jak je vidět už to nebude potřeba… Jsem tak ráda, že ses nám vrátila,“ vzlykala Esmé bez slz a opět mě zavinula do své náruče.

Chtěla jsem něco ještě říct, nějak se omluvit, ale uslyšela jsem kroky, které se upíří rychlostí blížily k domu.

„Už jdou,“ podotkla Esmé fakt, který už jsem dávno sama zaregistrovala. Babička mě pustila ze své náruče a já napjatě čekala na příchod mé rodiny. Jacob i Esmé si stoupli za mě a oba mi položili ruku na rameno, aby tím dali najevo, že vše bud vše pořádku. Snad mají pravdu.

„Jacobe? Co tu… ?“ slyšela jsem maminku, která byla evidentně na Jacoba naštvaná a pravděpodobně ho chtěla okamžitě vykázat z domu, jenomže se její pohled zastavil na mně.

„Renesmé?“ řekla tiše, jakoby si nebyla jistá, jestli když to vysloví nahlas, nezmizím jako pára nad hrncem.

„Maminko! Maminko, je mi to tak líto,“ začala jsem se rychle omlouvat, vrhla jsem se jí do náruče a smáčela její bavlněné tričko svými nezadržitelnými slzami.

„Renesmé moje,“ pronášela stále s malou dávkou šoku. Po chvilce se vzpamatovali i ostatní a kolem mě a mamky se utvořil kruh a každý se se mnou chtěl přivítat, další hned po mamce samozřejmě následoval táta, pak Rose a tak dále, až jsem prošla každou náručí minimálně pětkrát, až jsem byla překvapená, jak rychle mi odpustili.

„Hrozně moc se vám omlouvám,“ zkoušela jsem se už asi po sté omluvit, ale vždy mě přerušili.

„Nic se nestalo, zlato, hlavně že jsi zpět,“ řekl táta a políbil mě do vlasů.

„Jako bych to neříkal,“ pronesl Jake se smíchem. Celou dobu stál tak trochu mimo náš kruh a já se to rozhodla změnit. Vyprostila jsem se z objetí rodinného kruhu, přistoupila jsem k Jakovi a vášnivě ho políbila.

„Miluju tě, Jacobe Blacku, vždy jsem tě milovala, jen jsem si to nechtěla připustit. A děkuju ti za to, že jsi vytrval, že si ve mně víru neztratil a především, že si mi pomohl zase najít samu sebe a mé místo na světě.“

„Nemáš zač. Vždyť co bych bez tebe dělal,“ řekl s úsměvem a opět mě políbil. Byli jsme konečně kompletní rodina a já si po dlouhé době připadala úplná a jistá ve svých krocích. Konečně vím, že dělám správnou věc.

Po třech měsících:

„Alice, řekni mi už konečně, o co jde, nebo se do těch šatů neobleču,“ lamentovala jsem. Ale samozřejmě mi to bylo platný jak mrtvému zimník, dnes si prostě každý se mnou dělal, co chtěl a mou vůli naprosto ignorovali. Celý tři hodiny mě tu s Rose držely a snažily se mě zkrášlit a absolutně nebraly v potaz moje dotazy a připomínky. Už toho mám vážně dost!

„Buď to půjde po dobrým, anebo po zlým, ale stejně to půjde,“ řekla Alice rozhodně a během chvíle jsem na sobě měla dlouhé červené saténové šaty.

„Zatraceně, Alice, tady člověk nemá ani sebemenší svobodnou vůli,“ nadávala jsem a snažila se vyprostit z jejích spárů.

„Ness, nech toho,“ připojila se i máma. „Uvidíš, že se ti to bude líbit.“

„Ještě ty začínej! Celý den mi nic jiného neřeknete. Sama moc dobře víš, jak nesnáším překvapení, ostatně to mám po tobě!“

„No dobře, uznávám, že je ti to teď nepříjemné, ale slibuju ti, že pak budeš nadšená,“ cukrovala.

„To určitě,“ řekla jsem kysele.

„Tak hotovo,“ pronesly s hrdostí Alice s Rose, když se na mě dostatečně vyřádily.

„No konečně,“ řekla jsem a chtěla se posadit, ale jejich paže mě opět zastavily. Skvělé! Teď už si nemohu ani sednout.

„Nasedíš se ještě dost, teď není čas. Pojď!“ přikázaly a vedly mě dolů do obýváku, kde už byli všichni připraveni. Bylo to čím dál divnější.

„Sluší ti to, zlatíčko,“ rozplývala se Esmé.

„Díky, babi.“

„Páni, Ness, skoro se bojím tě pustit ven,“ zažertoval táta.

„Se mnou se jí nic nestane,“ ozval se Jasper a přistoupil ke mně. „Půjdeme, mladá dámo?“ zeptal se mě a gentlemansky mi nabídl své rámě. Se smíchem jsem přijala a kráčela jsem vedle něho k limuzíně, která na mě čekala před domem. Jasper mi otevřel dveře a pomohl mi do auta, usadila jsem se na pohodlných sedačkách a auto se rozjelo.

předchozí kapitola ♥ následující kapitola

Verony1 a Paes

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proti proudu - 13. kapitola: