Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 8. kapitola

08.03.2011 (19:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2891×

8. kapitola – Flashback

Seděla jsem v pokoji u svého psacího stolu a dívala se na stromy za oknem, které se prohýbaly pod silou větru. Táta odjel před malou chvílí do práce a já se najednou cítila až moc sama. Nechráněná a zranitelná.

Poslední dobou jsem byla přecitlivělá. Strašně moc. Povzdechla jsem si a oči zaměřila na popsaný kus papíru před sebou. Dopis Jesseimu. Další z mnoha, který si nejspíš ani nepřečte – natož aby odpověděl.

Jak dlouho to už je, co mi napsal? Měsíc? Nebo dva? Mně to připadalo jako věčnost. Co když ho někdo postřelil? Co když právě teď leží někde v příkopu a krvácí?

Napadaly mě různé scénáře, jak to tam – v Izraeli – může vypadat. Děsila mě představa, že jsme s Charliem zůstali už jen my dva…

Rukávem mikiny jsem si utřela slzy a vzala dopis do ruky. Na tenhle odpoví - musí! uklidňovala jsem se. Poté dopis dala do obálky a zalepila. Teď už ho jen stačilo odvést na poštu.

Když obálka mizela v poštovní schránce, oddechla jsem si. Nevím proč, ale bála jsem se to udělat. Teď už to ale bylo hotové a já mohla nasednout do náklaďáčku a vyrazit do nemocnice.

Už nějakou dobu jsem měla problémy a dnes si jela pro výsledky. Normálně bych k doktorovi nešla, ale táta na tom trval. Bál se, že by to mohlo být něco vážného. Bál se takhle pořád od doby, co umřela máma. Já jsem si stejně byla jistá, že to není nic vážného. Maximálně nachlazení - vždyť jsem jenom chraptěla.

„Posaďte se, slečno Swanová,“ řekl doktor a měřil si mě zvláštním pohledem, kterému jsem nerozuměla.

„Tak co mi je, doktore?“ začala jsem zvesela. „Mám rýmu?“

Doktor se zamračil, ale jinak nedal na vědomí, že si mého pokusu o vtip vůbec všiml. Divné, většinou s ním byla sranda. Umřela mu snad kočka? I když pochybuji, že nějakou měl.

„Víte o tom, že chrapot a jiné příznaky ohledně hrtanu a hlasivek můžou mít i jiné odůvodnění, než kašel a nachlazení?“ zeptal se mě s vážnou tváří a já trochu znejistila.

„Eh... asi jo?“

Povzdechl si. „Nevím, jak vám to mám říct, Isabello.“

Nejistě jsem se usmála. „Jen to vybalte. Myslím, že to zvládnu.“

Znovu si povzdechl a zavřel oči. „Normálně bych to zvládl, ale vás znám odmalička.“ Otevřel oči. „Mám podezření na rakovinu hrtanu.“

Chvíli jsem na něj jenom zírala a potom propukla v smích. „Dobrej fór, doktore. Napíšete mi recept na nějaký ty kapky?“

Doktor se mi podíval zpříma do očí a můj úsměv zamrzl. Přeci to, co říkal, nemohla být pravda, ne?

„O takových věcech nežertuji. Je mi to líto. Musíte co nejdříve na onkologii a podstoupit pár vyšetření. Tam vám s jistotou můžou říct, jestli mám pravdu nebo ne.“

Můj svět se zastavil. Jen okrajově jsem vnímala, co říká. Já a... rakovina? Moje máma umřela na rakovinu, ano, ale... Nechtěla jsem umřít. Rozhodně ne takhle mladá. Proč se mi to musí dít?

„Isabello! Posloucháte mě?“ řekl dostatečně hlasitě, aby upoutal mou pozornost.

Nebyla jsem schopna slova, jen jsem tupě zírala. „A co si myslíte vy? Mám, nebo nemám rakovinu?“

Jedno gesto vám prozradí vše. Jen jednoho gesto - to stupidní odvrácení hlavy! „Snad ne. Upřímně doufám, že se mýlím,“ odpověděl vyhýbavě. Ale mně stejně došlo, co si doopravdy myslí.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. „Co se mnou teď bude?“

Snažila jsem se působit co nejklidněji, jako by o nic nešlo. Přetvářka mi většinou šla. Kolem lidí být šťastná a složit se doma, až… za zavřenými dveřmi vlastního pokoje.

„Jak už jsem říkal - musíte co nejdříve na onkologii, tam vám vše řeknou.“

„Co se mi stane? Co to obnáší?“

„Co prosím?“

„Hrtan. Říkal jste, že je to hrtan. Tak co se mi stane? To jako nebudu moct dýchat, udusím se, nebo jako co?“

„To možná taky, ale rakovina hrtanu zasahuje zpravidla hlasivky.“

Hlasivky? Zajíkla jsem se.

„To jako už nebudu moct zpívat?“ Už jsem to nevydržela. Nebyla jsem tak silná. Brečela jsem. Zpěv a hudba - to byl můj život. To, co mi pomohlo, když mi umřela máma. Když se táta upnul na práci a na nás s bratrem neměl čas. To, co mi zbylo, když odešel Jeese do války.

Doktor se zatvářil ještě soucitněji. „Obávám se, že pokud se vaše nemoc potvrdí, budete ráda, když budete moct mluvit.“

Všechno co následovalo po návštěvě u lékaře, jsem si s odstupem času nedokázala pořádně vybavit. Jako by to bylo v mlze, do které se moje podvědomí skrylo, aby uniklo před tím vším.

Jen jednu jedinou větu jsem stále dokola slyšela. Byla se mnou, pečlivě ukrytá a neustále se vracející. Budete ráda, když budete moci mluvit… Jak strašný ortel to byl. Jak nevratně mi ta věta změnila budoucnost. Sny.

A tak jsem teď seděla v jednom baru na kraji Forks, před sebou poloprázdnou skleničku s alkoholem. Moje oči už odmítaly vyprodukovat jedinou slzu, takže mi zbývalo jen sedět a apaticky zírat na stůl před sebou.

Přemýšlela jsem, jak to teď asi bude vypadat. Co všechno bude jinak než dřív. Měla bych se jít léčit. Chemoterapie a podobné věci, ale chtěla jsem to vůbec? Stála jsem o něco takového? Jaký smysl mělo bojovat?

Obrátila jsem do sebe zbývající obsah skleničky a mávla na barmana, aby mi donesl novou. Co na tom, že bych neměla pít, když jsem nemocná? Na takové drobnosti nezáleží.

Jakmile jsem na sobě pocítila účinky alkoholu, zaplatila jsem a vydala se domů. Tohle mi stačilo – jen jsem chtěla, aby ta věta z mojí mysli zmizela. Alespoň na chvíli. Nad ničím teď nepřemýšlet. Nic neřešit.

Když jsem vylezla z baru, byla tma. Ani jsem netušila, že jsem tam byla tak dlouho.

Přitáhla jsem si bundu těsněji k tělu a objala trup pažemi. Přestože je konec července, je dost zima.

Potichu jsem našlapovala na mokrý chodník, abych nadělala co nejmenší hluk. Na konci ulice jsem zahnula doprava. Byla to nejkratší cesta domů a já teď netoužila po ničem jiném, než si zalézt do postele a pořádně se vyspat.

Na ulici nikdo nebyl. Nejspíš bylo už dost pozdě.

Už mi zbývalo jen několik set metrů od našeho domu, když jsem za sebou uslyšela kroky. Takové to dunivé našlapování, ze kterého vám běhá mráz po zádech.

Přidala jsem do kroku a snažila se co nejvíce poslouchat. Najednou jsem byla úplně střízlivá.

Ruce jsem zaťala v pěst a stiskla rty k sobě. Jak zní základy sebeobrany? pomyslela jsem si. Jenomže moje mysl odmítala spolupracovat. Vnímala jen ty kroky. Neustále se přibližující kroky.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že moje srdce nemůže bít rychleji, dopadla na moje rameno cizí ruka.

Vyjekla jsem a instinktivně uskočila stranou.

Stál proti mně, jen několik centimetrů. Na tváři se mu zračil arogantní úsměv. Vypadal slizky. A oplzle. Na první pohled bylo vidět, že nežije až tak normálně.

„Co tady tak sama, děvenko?“ ozval se jeho hlas. Pohnul se směrem ke mně a zmenšil tak mezeru mezi námi. „Neměla by ses potulovat sama takhle v noci. Nevíš, na koho narazíš.“ Všechno, co říkal, znělo jako syčení hada. Byla v tom skrytá hrozba. A blížící se nebezpečí.

Na sucho jsem polkla. Hlavou mi prolétla myšlenka, jestli bych mu zvládla utéct. Nebo alespoň něco, čím bych se od něj dostala daleko.

Jenže než jsem stačila cokoli zrealizovat, popadl mě prudce za paži a přitáhl k sobě. Druhou ruku mi přitiskl na ústa.

„Trochu si spolu užijeme, co říkáš,“ zasmál se.

Zmítala jsem sebou a snažila se mu nějak vyklouznout. Marně. Držel mě pevně, zatím co se nás snažil dostat do postranní uličky.

Z očí mi vytryskly slzy, když mi došlo, kam tohle směřuje. Jak tohle skončí. Škubla jsem rukou, kterou mě stále držel. Zaškobrtl, ale než jsem stačila udělat něco dalšího, znovu mě pevně držel.

„Do hajzlu,“ zaklel. Sklonil se ke mně tak rychle, až jsem to nečekala. „Když budeš v klidu, nebude to tak bolet.“

Znovu jsem vyděšeně polkla a z očí mi vytryskly další slzy. Chtěla jsem řvát. Bránit se. Ale nešlo to. Jako by se moje tělo smířilo s tím, co ho teď nejspíš čeká. Jenže mysl tuhle bitvu nechtěla tak snadno vzdát.

Narazil mě tvrdě na zeď. Zatmělo se mi před očima, když se moje hlava dotkla betonu. Vzlykla jsem a zavřela oči. Nechtěla jsem se na něj dívat. Přesto že mi bylo jasné, že jeho obličej z mysli už nikdy nedostanu. Nikdy.

Zrychleně dýchal. Smrděl cigaretami a potem.

Zvedal se mi žaludek.

Jasně bylo cítit jeho vzrušení. Nadšení, jak moc si tuhle chvíli užívá.

A já se přestala bránit. Nemělo to smysl, byl silnější než já.

Ztratila jsem vědomí dřív, než se mi dostal do kalhot.

Ruka mi automaticky vystřelila k hlavě. Přišlo mi, že ten pohyb trval déle, než měl. Byla mi zima. A kousek ode mě se ozývaly podivné zvuky. Jako by blízko mého pokoje projížděly auta - což nebylo možné. Náš dům se nenacházel až tak blízko –

A pak mi to došlo. Můj mozek začal pracovat tak, jak měl. Pochopila jsem, proč je mi zima. Proč nejsem něčím přikrytá. A proč ležím na tom tvrdém.

Otevřela jsem oči a vyhoupla se do sedu.

Ten pohyb mi ale neudělal dobře. Zaúpěla jsem a padla zpátky na záda. Pomalu, dlouze jsem vydechla a podívala se na své nohy.

Vybavilo se mi všechno. Celý včerejší den. Ale i večer. I to, co se stalo tady v…

Zavřela jsem oči a snažila se zapomenout. Snažila jsem se vymazat ze světa sebe. A když to nešlo, tak alespoň svoje vzpomínky.

Hlasitě jsem se rozvzlykala, ale v blízkosti nebyl nikdo, kdo by to slyšel. Všichni ještě spali.

Ani nevím, kde jsem v sobě našla tu sílu se zvednout. Teď jsem byla ráda, že v ulicích ještě nikdo nebyl.

Když jsem dorazila k domu, chtěla jsem co nejtišeji odemknout, abych nevzbudila Charlieho, ale jeho auto bylo pryč. Už zase byl v práci.

Vešla jsem do domu a ihned vyrazila do koupelny. Pustila jsem sprchu a oblečená si sedla do kouta.

Rozplakala jsem se.

Jen jsem tam tak seděla - celé hodiny - a plakala. Snažila se ze sebe smýt tu špínu, ale jako by se mi vedrala pod kůži. Byla tu - pořád. Nalila jsem na sebe tuny mýdla a šampónu. Drhla si kůži, až byla celá rudá. Nepomohlo to. Připadala jsem si špinavá a bezcenná.

Pomalu jsem ze sebe svlékla oblečení a vyhodila ho do koše v koupelně. Oblékla jsem si župan a sešla dolů do obýváku.

Najednou se domem rozezněl zvonek. Nadskočila jsem.

Pomalu jsem zamířila ke dveřím.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

„To jsem já, Jake. Bells, pusť mě dál. Prší!“ Rychle jsem odemkla dveře a pustila ho dovnitř. Jake si sundal mokrou bundu a zatřepal vlasy. Usmál se na mě a chtěl mě obejmout, ale já rychle ucukla a udělala krok dozadu.

Zamračil se. „Děje se něco, Bells?“ zeptal se a zalapal po dechu, když uviděl moje červené oči. Znovu udělal krok ke mně a já krok dozadu - nechtěla jsem ho mít blízko.

„Bell, co se ti stalo? Ty... ty to víš?“ zeptal se nejistě s dávkou nervozity.

Zamračila jsem se. „Nic,“ odsekla jsem. „A co jako vím?“

Zdálo se, že ho moje jednoduché „Nic.“ dokázalo přelstít. Vlastně mi vůbec nevěnoval pozornost. Usmíval se. „No... Víš, jak jsme ti u ohně vykládali historky našeho kmene? Tak je pravda i to o otisku!“ Zazubil se. „No a já... já jsem se otiskl,“ dodal, lehce zamračeně.

Chvíli jsem musela pátrat v paměti, co to znamená. A když mi to došlo, bylo to jako dýka do mého už tak puklého a bolavého srdce. Došlo mi, že když říká, že se otiskl, nebylo to do mě.

Čekala jsem na slzy, které mi začnou stékat po tvářích, ale žádné nepřišly. Dneska už jsem plakala až moc.

„Takže... tohle je jako konec?“ zaskřehotala jsem a skousla si ret. Moje oči automaticky zabloudily k oknu, aby se tak vyhnuly pohledu na něj.

„Bells, mě to moc mrzí, ale víš, že s tím nic neudělám. A navíc - měla bys vidět Lauren. Ona je… naprosto úžasná!“ Když o ní mluvil, rozzářil se jeho obličej jako sluníčko a já vzlykla.

Jako by si až teď uvědomil, co udělal, vyvalil oči a zatvářil se soucitně. Natáhl ke mně ruku, ale já ucukla.

„Běž pryč, Jacobe.“

„Ale, Bells -“

„Běž pryč!“ vykřikla jsem a svezla se na zem.  

Nevnímala jsem, kdy odešel. Nějak jsem se nedokázala soustředit. Můj mozek odmítal jakkoli spolupracovat. Odmítal jakoukoliv namáhavější činnost.

Potlačila jsem vzlyk a sklonila hlavu mezi ramena. Ne, nebudu brečet. Už ne.

Zaťala jsem pěsti a měla chuť do něčeho pořádně udeřit. Nebo do někoho. Prostě jen tak – vybít si na něm svůj vztek. Bylo mi jasné, že s největší pravděpodobností by mi to bylo naprosto k ničemu, ale i jen ta snaha zaměstnat tělo byla více než lákavá.

Zvedla jsem se a prošla domem jako v mrákotách.

Jenže i když jsem se dostala k sobě do pokoje, nepomohlo to. Měla jsem pocit, jako by se ty zdi scvrkávaly. Jako by mě chtěly zadusit.

S podivným skřekem jsem se vrhla k šatní skříni a vytáhla z ní nějaké oblečení.

Prolétla jsem domem a zastavila se až na chodníku u silnice.

Nepřemýšlela jsem, kam přesně se chci dostat. Prostě jsem jen nutila nohy k pohybu…

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem šla právě sem, neodpověděla bych. Proč jsem si vybrala zrovna tohle místo? Nevím.

Jediný most ve městě se tyčil nad řekou kousek od města. Nebyla to hlavní cesta, takže o nějakém zázračně velkém provozu se nedalo mluvit. Proto jsem měla tohle místo tak ráda – bylo tu kouzelné ticho a klid.

A díky tomu i čas přemýšlet. Nechat svoji mysl plout tak, jak se jí zlíbí. Zrekapitulovat si předchozí den. Bez všech zastřených detailů a toho, čím jsem si to poupravila. Prostě a jednoduše tak, jak se to stalo…

Přehoupla jsem se na římsu a sedla si. Zábradlí bylo tlusté a betonové, takže nehrozilo, že bych spadla. Pokud bych nechtěla.

Seděla jsem a přemýšlela.

Koukla jsme se dolů k vodě. Pamatovala jsem si to tam moc dobře. Jako malí jsme si tam často hráli. Pamatuju, jak nás vždy rodiče napomínali, abychom nechodili až k vodě.

Stýskalo se mi po těch časem. Nic mě netrápilo, všechno bylo v pořádku. Žádné starosti, trápení. Byla jsem... šťastná. Ale to už je dávno pryč. Čas vrátit nejde a já musela žít dál, i přes všechnu bolest, která mě tížila.

Znovu jsem pohlédla do černých hlubin řeky a zamyslela se.

Usmála jsem se, když mi to došlo. Proč bych měla dál žít, když se vše může vyřešit i jinak?

Moje myšlenky přerušilo zvonění mobilu, automaticky jsem po něm sáhla do kapsy a zvedla ho, aniž bych se koukala, kdo mi volá.

„Bell, jsi v pořádku?“ ozval se ze sluchátka ustaraný hlas. Hned jsem ho poznala - byl to Bryan.

Odkašlala jsem si. „Jo... jsem v pohodě. Děje se něco?“

„Měli jsme se dneska sejít. Pamatuješ? U Teresy. Máme zkoušku.“

Promnula jsem si a oči. Úplně jsem na to zapomněla. „Aha. Hele, já musím jít.“

„Počkej, Bello! Co se děje? Kde jsi?“

Povzdechla jsem si. „Jsem u řeky, musím si něco zařídit. Sbohem, Bryane.“

„Bello, počkej -“

Zaklapla jsem telefon a dala ho zpět do kapsy.

Z mraků se zase spustil hustý déšť a vypadalo to na bouřku. Déšť mi nevadil. Stejně budu za chvíli mokrá až na kost, tak co?

Nevnímala jsem čas, takže nevím přesně, jak dlouho jsem tam ještě seděla, ale najednou jsem se odhodlala. Z ničeho nic mě to přemohlo. Poslední částečka mojí touhy žít odumřela a já se bezhlavě vrhla do hlubin Forkské řeky.

Hned při pády do řeky jsem musela ztratit vědomí, protože jediné, co si pamatuju, byla bolest na mém týlu a chlad řeky. Pak už nic.

Najednou jsem uslyšela hlas anděla, někde blízko mě: „Bello! Bello, prober se, prosím. Panebože, ty krvácíš!“ Chtěla jsem mu říct, ať o mě nemá strach. Že budu v pořádku, ale byla jsem příliš slabá. Moje tělo... bolelo. Tohle mělo být nebe?

Tma mě znovu pohltila do svých hlubin.

Když jsem se probrala, neměla jsem tušení, kde se nacházím. Jediné, čeho jsem si všimla, byla bolest pulzující celým mým tělem.

Pokusila jsem se otevřít oči, ale ztěžklá víčka mi to nedovolily. Nechtěly poslouchat. Alespoň jsem se pokusila posadit, ale něčí ruka mi v tom zabránila.

„Ne, Bell, lež. Jsi zraněná,“ dolehl na mě hlas, který jsem slyšela u řeky. Byl to ten nádherný andělský hlas. Copak už jsem v nebi? Copak je i tady tolik bolesti?

„Já... Kdo jsi?“ vydechla jsem.

Anděl si smutně povzdechl. „To jsem já, Bell, Bryan. Dovezl jsem tě do nemocnice k tátovi, postaral se o tebe.“

Vzpomněla jsem si, kdo je Bryan. Chvíli mi to trvalo, ale ne až tak moc dlouho… Vzpomněla jsem si i na to, co se stalo – z jakého důvodu jsem teď ležela na jednotce intenzivní péče a kolem mě poskakovaly sestry, aby mi jakkoli pomohly.

Jenže od té doby jsem to nebyla já.

Po návratu z nemocnice jsem se snažila, aby bylo vše jako dřív. Chodila jsem do školy a – i přes protesty mého lékaře - dál zpívala. Usmívala jsem se na přátele a dělala, jak je všechno dokonalé. A v pořádku.

Jenže někteří lidé se nedali tak snadno přesvědčit. Maska na mé tváři nebyla věčná a čas od času prostě spadla. A byla jsem zase jen Bella. Ta holka s pokusem o sebevraždu a rakovinou v těle.

Upřímný úsměv na mé tváři byl poté jen jednou – když jsem seděla v tetovacím salonu na ošoupaném křesle a dívala se na papír v rukou. Byl na něm zvláštní symbol, o kterém se mi jedné noci zdálo. A přesně ten jsem si teď chtěla nechat vytetovat na zadní stranu krku, aby skryl moje jizvy. Aby schovaly moji slabost…

Myslím, že mi Rock dá za pravdu, když řeknu, že tohle byla prozatím jedna z nejtěžších kapitol celé povídky… a nejspíš i nejdelší :)

Rock <<< X >>> martisek

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 8. kapitola: