Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 9. kapitola

24.04.2011 (18:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2396×

9. kapitola

Koukla jsem mu do očí a zajíkla se. Byl to můj nejlepší přítel, udělal by pro mě cokoliv, jenže tohle jsem v jeho očích neviděla.

Nechápu, že jsem si toho nevšimla dřív. Vážně byl do mě blázen.

Nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Měla jsem ho ráda - a moc. Byl to můj nejlepší přítel. Ale myslet na něco jiného, než na přátelství, bylo pro mě nemyslitelné. Ne po tom, co...

„Bell, jsi v pořádku?“ ozval se znovu ustaraně.

„Ehm, jo,“ usmála jsem se, „v pohodě. Tak pojedeme domů, ne?“

Když jsme dorazili k nám, jako obvykle byl Charlie pořád v práci. I Jeese byl v trapu.

„Chceš, abych tu s tebou zůstal?“ zeptal se Bryan a pořád si mě ustaraně měřil. Deptalo mě to.

„Ne, jsem v pohodě. Uvidíme se zítra,“ vyhrkla jsem, políbila ho na tvář a s Děkuju si od něj vzala obraz, div jsem mu nezabouchla před nosem. No, vlastně zabouchla.

Odebrala jsem se k sobě do pokoje a rozplácla se na posteli. Byla jsem naprosto vyčerpaná - a to nejenom fyzicky.

Zavřela jsem oči a promnula spánky. Byl to dlouhý den.

Překulila jsem se na břicho, nadzvedla se a přisunula obraz k sobě. Rozbalila jsem ho z papíru, do kterého ho dali v galerii, a znovu pohlédla do očí toho muže před sebou.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se hloupě, jako bych doufala, že mi ten obraz může odpovědět. Ještě chvíli jsem zírala do těch rudých očí a nakonec si povzdechla. Co jsem čekala?

Naštvaně jsem jím pohodila vedle sebe a znovu se překulila na záda.

Možná bych se měla přestat šťourat v minulosti, napadlo mě. Jasně, hned zítra zajedu znovu do Seattlu a vrátím ho.

Popadla jsem obraz, abych ho znova zabalila, když jsem si všimla jedné věci. Na jeho zadní straně byla přilepená nějaká obálka.

Nechápavě jsem na ni hleděla.

Po chvilce ji odlepila od obrazu. Zírala jsem, jako bych tu věc nikdy dříve neviděla. Napadlo mě, že bylo možná dobré ji otevřít.

Na svoji předešlou řeč o nešťourání se v minulosti jsem ihned zapomněla a rozložila zteřelý dopis.

Drahá Renée,

Ten dopis byl rozhodně zvláštní. A soukromý. Ale já si ho musela přečíst znovu. A pak ještě jednou.

Přišlo mi, jako by byl vážně hodně důležitý, jen jsem si nebyla moc jistá v čem. Dávalo to smysl – tedy to, co tam Nathaniel napsal. Přesto mi to nepřineslo nic dobrého. Divný pocit u srdce se jen zvětšil a moje plíce odmítaly prosby mozku, aby zvýšily svoji činnost.

Nejspíš jsem si potřebovala nějak pročistit hlavu. A vyměnit všechny myšlenky a vzpomínky. Chtělo se mi smát. Hystericky brečet a křičet. Nechápala jsem, jak se může v jednom obyčejném lidském těle nacházet tolik rozdílných pocitů. Jak se sem vůbec mohou vlézt.

Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala tyhle myšlenky, a znovu zvažovala výlet do přírody.

Než jsem stačila nějaký nápad najít a zrealizovat, zazvonil mi mobil.

Natáhla jsem se pro něj a při pohledu na displej ve mně trochu hrklo. Co jen může chtít? Proto, abych to zjistila, jsem hovor přijala.

„Ano, Kat? Děje se něco?“

Jak už je u Kat zvykem, začala chrlit jednu informaci za druhou. „Bello! To víš, že se děje! Už mě to nebaví, víš? To, že ti to Bryan toleruje, neznamená, že my taky. Poslední dobou s tebou něco je a navíc vůbec nezkoušíme. Pokud už tě to nebaví, najdeme si jinou zpěvačku!“ křičela, dokud stačila s dechem. Nakonec přestala a na lince bylo slyšet jen její hlasité oddechování.

„Už jsi skončila?“ zeptala jsem se pobaveně, i když jsem na srandičky neměla ani trochu náladu.

„Bello!“ vykřikla káravě. Skvěle jsem si představila, jak u toho rozhazuje rukama. Skoro jsem se zasmála. Skoro...

Unaveně jsem si povzdechla, zavřela oči a promnula čelo. „Uděláme zkoušku tenhle týden, jo? Slibuju. Jen mi, prosím, teď dej pokoj.“

„Ale, Bello...“ Slyšela jsem ji říkat, když najednou linka „vypadla“. Asi nějaká závada, nebo co.

Odplahočila jsem se do kuchyně a nachystal asi rychlou večeři. Jelikož jsem dnes nebyla nakoupit, bylo tu jen staré pečivo a nějaký jogurt, který nevypadal moc lákavě. Vzala jsem si rohlík a vrátila se do pokoje.

I když jsem se na to snažila nemyslet, nešlo to. Pořád jsem před očima měla ten dopis. Znamenalo to, že ten rodokmen lhal? Nebylo to mé jméno, jak jsem si původně myslela. Byl Charlie mým skutečným otcem?

Doufala jsem, že dnešním dnem dostanu nějaké odpovědi, ale ne. Bylo tu více nezodpovězených otázek, než odpovědí.

Když jsem dojedla suchý rohlík, unaveně jsem sebou plácla na postel. Neměla jsem sílu cokoli dělat. Byla jsem na to příliš vyčerpaná. Během pěti minut jsem usnula a za celou noc se neprobudila z bezesného spánku.

Do mysli se mi vtíralo protivné světlo. Ještě několik minut jsem se ho snažila ignorovat, ale nakonec stejně vylezla z vyhřáté postele a nějakým způsobem se dostala do koupelny.

Všichni ostatní ještě spali, a tak jsem se snažila dělat co nejmenší rámus při pouštění sprchy a následném čištění zubů.

S pocitem, že je ze mě někdo jiný, jsem se vrátila do pokoje a převlékla se, abych mohla vyrazit do školy. Cítila jsem, že dnešní den bude jiný – hlavně tedy proto, že jsem absolutně netušila, jak bych se měla chovat k Bryanovi.

Mám dělat, že jsem nic nepochopila, a že je vše jako dřív? Že se vůbec nic nezměnilo?

S povzdechem jsem sešla do kuchyně a z lednice vytáhla krabici s džusem. Nic jiného by můj žaludek asi nezvládl.

V domě bylo stále ticho, a tak jsem se vydala k náklaďáčku. Co na tom, že byl ještě čas…

Na školním parkovišti bylo jen několik málo aut, a tak mi nedělalo problém zaparkovat. Jenže pořád jsem netušila, co bych tady měla tak brzy dělat. Očividně mi cesta netrvala tak dlouho, jak bych chtěla.

Sedla jsem si na jednu z laviček u velkého stolu, které se nacházely kousek od vchodu do jídelny, a zadívala se směrem k příjezdové cestě. Prostě budu čekat, dokud se tady neobjeví někdo z party, pomyslela jsem si.

Zřejmě dnes byl ale jeden z těch dnů, protože potkat hned takhle po ránu toho otravného člověka, nemůže být obyčejná náhoda. Možná jsem byla jen nemožně nevšímavá, nebo jsem prostě nedokázala postřehnout, jak se na protější lavičce objevil Edward Cullen.

„Tak jak bylo v Seattlu?“ zeptal se mě tím svým omamujícím hlasem a upřel svoje oči do těch mých. Nevím, jak přesně se mu to vždy podařilo, ale dostaly mě. Barva i hloubka.

Raději jsem hlavu odvrátila a tiše zamumlala: „Fajn.“

Neměla jsem na něj náladu. Dělo se toho teď tolik, že zrovna on mi do mých myšlenek vháněl ještě větší nepořádek, než tam už byl.

Koutkem oka jsem zahlédla sotva postřehnutelný pohyb. A když jsem zvedla hlavu, Edward se ke mně nakláněl přes stůl. Vypadal jinak. Jako by ho něco zaujalo. A odmítal povolit, dokud se nedozví odpověď.

„Ale no tak, Bello. Víš, že mi můžeš říct cokoli.“

Krátce jsem se zasmála – hystericky, aby pochopil, co si o jeho slovech myslím.

„Jasně, trpíš syndromem starostlivosti o moji maličkost.. Určitě v tom není ten tvůj pošahanej zlozvyk strkat nos do cizích věcí. Podotýkám, že soukromých věcí.“

Protočil oči a přísahám, že si i nespokojeně mlasknul. Jeho dech mi ovanul tvář, protože se naklonil ještě blíž. „Vážně ti chci pomoct.“

Obočí mi automaticky vzlétlo vzhůru. Ušklíbla jsem se a zvedla od stolu, protože na parkoviště zrovna přijelo Bryanovo auto.

„Nech mě být, Cullene. Jasný?“

Ani jsem se neohlédla a bez rozloučení se vydala pryč. Nechtěla jsem s ním být už ani minutu.

Byla jsem být nervózní. Věděla jsem, že Bryanovi to zřejmě nedošlo, takže jsem se mohla chovat, jako že nic nevím, jenže... Nezničilo by tohle všechno naše přátelství? A co teprve to další, co se teď dozvídám? Vždyť pomalu nevím, čí jsem. A to bohužel doslova...

„Ahoj, Bells,“ pozdravil mě Bryan s úsměvem, když vylezl z auta.

„Ahoj, Bryane, jak se máš?“ Snažila jsem se působit nevzrušeně, prostě normální rozhovor s kámošem. Ale Bryan už mi nevěnoval pozornost, koukal někam za mě. Zvědavě jsem se otočila a uviděla Cullena, jak na nás zírá. Povzdechla jsem si.

„Pořád tě otravuje?“ řekl Bryan tvrdě. Takový tón jsem u něj nikdy neslýchala - trochu mě to vyděsilo.

„On mě neotravuje,“ začala jsem pomalu, „jen je prostě,“ - otravnej - „jinej. To je fuk, nech to být.“ Pokrčila jsem rameny a s úsměvem ho začala tahat za rameno do školy.

„No jasně, cokoliv, co řekneš,“ řekl Bryan, když mě doprovodil na mou první hodinu.

„Poslyš,“ začal, když už jsem chtěla jít do učebny, a chytil mě za ruku. „Co se takhle po škole sejít?“ Najednou působil hrozně nejistě, jako by se bál, že ho pošlu do háje. Ale co je divného na tom, aby si dva kámoši po škole pokecali? Leda, že by nešlo o kamarádství.

Vykulila jsem oči. „Ehm... no, totiž, Kat je na mě tak trochu naštvaná, možná by bylo lepší, kdybychom se sešli všichni.“

Viděla jsem, že lehce posmutněl a pustil mou ruku, ale najednou jako by zase ožil. „Já s ní mám teď hodinu. Domluvím to, po škole zajedem k nám, a oni se k nám za hoďku připojí, co ty na to?“ Usmál se.

„Jasně.“ Znělo to spíše jako otázka, ale on si toho nevšiml, protože doslova běžel na svou hodinu.

Děsila mě představa, co všechno si na mě mohl vymyslet. Tušila jsem, proč chce, abychom strávili nějaký čas společně, ale stále jsem si ještě nebyla jistá, jestli chci já - slovo sblížení jsem si bála byť jen pomyslet. Jak se k tomu mám postavit? A co odpovím na jakoukoli otázku týkající se nás a naší budoucnosti.

Chci, aby vůbec nějaká naše budoucnost byla? Chci jeho? Je to skvělý kluk a já? Jen sobecká a bezohledná holka, co se moc nedívá kolem sebe. Tedy alespoň poslední dobou.

Nechtěla jsem mu ublížit – on si nic takového nezasloužil. Jasně mi ukazuje, co by chtěl. Jenže já mu to nejspíš nedokážu dát. Mám ho ráda, ale dokážu svoje srdce přinutit k něčemu dalšímu? Většímu?

Do reality mě dostal až školní zvonek oznamující začátek vyučování, a tak jsem vzala za kliku a vešla do třídy.

Rock <<< X >>> martisek

8. kapitola - 10. kapitola

Novou kapitolu přidáme s min. 7 komentáři zde. Děkujem za pochopení.. ;)

...

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 9. kapitola: