Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh jedné lásky - 2. Kapitola

06.01.2010 (08:45) • Heidi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2697×

Nessi:

,,Bezva," řekla jsem ,,co teď budeme dělat?" Byla jsem zmatená. Ještě před chvíli jsem se smála umělým figurkám a pak zjistím, že nemáme kufry s veškerými našimi věcmi.

Ještě než stihnu začít hysterčit, zasáhne Jacob.

„Nessie, v klídku. Peníze máme u sebe, tak si po cestě na hotel koupíme nějaké oblečení. No a zítra se sem stavíme pro věci. Není to žádná tragédie," řekne a přidá milý úsměv. Pro něho to sice tragédie není, ale pro mě ano. Schválně jsem si sebou zabalila noční  košilku s vlčkama, abych ho potěšila a teď nebudu moc.

„Tak fajn," řeknu smutně.

Nejdřív jsem pěkně smutná (asi tak dvě minuty), neboť ta košilka mě vážně mrzí, ale s Jacobem smutná být nejde. Usměje se na mě tím svým odzbrojujícím úsměvem, ze kterého mě v tu ránu zalije oáza pohody a klidu, jenže kdyby jenom to, málem se mi podlomí kolena.

,,Hele koukni," natočí mě Jacob na pravou stranu a posunkem hlavy mi ukáže obchůdek s oblečením. ,,Tady by šlo jít na ty nákupy, ne?"

,,Jo jasně. U Alice by to sice neobstálo, ale mě to stačí."

Jake se zasmál mé poznámce a vydal se směrem k obchodu. Počkali jsme až přejede pár aut, abychom mohli přejít silnici. Před obchodem mi Jacob podržel dveře a pokynul mi dovnitř. ,,Díky," řekla jsem. Pak moje pozornost sklouzla na věšáky s oblečením.

Nebyl to takový ten nóbl obchod, do kterých jsme chodili nakupovat s Alicí. Stačilo se jen podívat na ceny a na uspořádání a sladění věcí. Mě to však bylo fuk. Nepotřebuji chodit vyšňořená. Hlavně, že to bude pohodlné.

Zase jsem si vzpomněla na tu košilku. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím pyžama. Bingo! Na jednom regále vysely docela hezké kousky. Zamířila jsem jejich směrem. Pyžama a i košilky, která tam také vysely byly pěkné. Ale opravdu žádná neměla vzor s vlčky. Našla jsem tam srdíčkové, kostkované, beze vzoru a s kytkami. To byl celý výběr, jenže pak mou pozornost zaměstnala slečna, která vracela košilku s pejskama, kteří žužlají kostičky.

Jo to je ono, projelo mi hned hlavou. Rychle jsem si košilku vzala a šla do kabinky, abych zjistila jestli mi bude sedět. V obchodě byla jen jedna jediná kabinka a ta právě byla obsazená. Slyšela jsem, jak osoba, která je v kabince, zadržuje dech, pak se ozval zvonivý zvuk a dolů spadl knoflík od kalhot. Uchechtla jsem se… Než špehovat dál situaci v kabince, vydala jsem se hledat další oblečení.

Začala jsem hledat potřebné věci. Nějaká náhradní trička, kalhoty, a taky spodní prádlo. Stála jsem před výběrem krajkovaných podprsenek různých vzorů a přemýšlela. Jak až daleko chci zajít? Přesunula jsem se k výběru s klasickým, pohodlným a zcela ,,normálním" prádlem. Hodila jsem do košíku dva kousky. To stačí, pomyslela jsem si.

Zítra si půjdeme vyzvednout kufry, tam mám plno věci, které jsem sem netahala zbytečně. Tady si koupím jen to nejdůležitější. Ještě jsem si vybrala jednu mikinu, kdyby byla docela větší zima než je teď. A všichni by se po mě ohlíželi, jak můžu chodit jen v lehounkém tričku. Někdy je být napůl upírem docela výhodné.

Uviděla jsem, jak se jedna záclona u kabinek rozhrnula a vyšla mladá dívka. Nejdřív si něco šuškala se starší paní, zřejmě její matka, pomyslela jsem si, a pak se rozešli k pokladně. ,,No konečně," usmála jsem se a přispěchala k volné kabince. Zahrnula jsem závěs a dala se do zkoušení věcí.

První jsem si vyzkoušela pyžamko, protože na to jsem se těšila nejvíc. Dokonale mi padlo, jak šité na mě. Z košíku jsem vytáhla triko, které mělo světle modrou barvu ani jsem si ho nestihla přehodit přes hlavu a za kabinkou se ozvalo: ,,Nessie tak, co jak ti to sedí?"

Než jsem stihla odpovědět rozhrnul se závěs a do kabinky strčil hlavu Jacob! Chvilku jsme na sebe nehnutě oba zírali, pak se Jake vzpamatoval a vycouval. Slyšela jsem, jak tím couváním do něčeho prudce vrazil. Pak se zase závěs rychle rozhrnul a Jacob se nasomroval vedle mě. V omluvném gestu šeptal: ,,Proboha, to se rozbilo a já nemám u sebe tolik peněz na zaplacení. Musel jsem se někam schovat."

,,A cos to rozbil?" zeptala jsem se a zakryla si své polonahé tělo trikem.

,,To velky zrcadlo před kabinkou. Já nechtěl... ale to nějak samo... jak jsem couval, no."

Snažím se ututlat svůj smích, ale nejde to. Začnu se nehorázně nahlas řehtat.

,,Nessie! Ticho! Prozradíš nás a já to vážně nemám čím zaplatit, většinu peněz mám v kufru. Jen jsem ti to nechtěl říct, abys nevyváděla."

Ani tohle mě neuklidní, je tak moc roztomilý a já se směji ještě hlasitěji. Na Jacobovi jde vidět, jak přemýšlí, čím mě umlčet. Musím se tomu ještě víc smát, protože vážně není nic, co by mě umlčelo. Nic? Tak to jsem si opravdu jen myslela.

Jake se ke mě nahne a spojí naše rty. V tom okamžiku mě přejde všechen smích. Není tady nic směšného. Jsem zaskočená. Tohle jsem opravdu nečekala. Jacob se ode mě odkloní a podívá se mi do očí. Zřejmě si vyčítá, že to vůbec udělal. Čekal na mou reakci, ale já jsem stála jako přikovaná k zemi. Nezmohla jsem se na ani na slovo. Místo toho jsem ho přitáhla blíž a polibek mu oplatila.

Pustím i to světle modré triko, které jsem měla, jako obraný štít, aby mě neviděl a své ruce využiji jinak a to mnohem lépe. Pravou rukou zabloudím do jeho rozcuchu a levou mu začnu jezdit po zádech. Ani nevím, kde se to ve mě bere. Já nemám žádné zkušenosti, ale tohle jde tak nějak samo. On také nemá ruce jen tak volně okolo těla, ale jednou mi přidržuje bradu a druhou jezdí po rameni až to příjemně šimrá.

Stojíme tam a líbáme se, ale pak v jednu chvilku se od sebe odtrhneme.

,,To byla asi jediná možnost, aby mi nebylo do smíchu. Promiň..."

,,Ne, to já promiň.. Neměl jsem ti sem vůbec lézt. Tak by se ani nerozbilo to zrcadlo a…“

,,Jaku!" zastavila jsem ho. Zase, jak už byl jeho dobromyslný zvyk, dával všechnu vinu sobě.

,,Ty nemůžeš za to, že jsem se smála, jak pominutá. Ještě jednou se ti omlouvám."

Jake chtěl říct ještě nějakou námitku, ale můj výraz, že to nechci slyšet, ho zastavil.

,,No, radši už půjdu," řekl rychle a v mžiku vyklouzl z kabinky. Sedla jsem si na židličku, jež byla výbavou kabinky a chvíli vstřebávala zážitky těchto pěti minut. Musela jsem si to ujasnit v hlavě... Jo, jasně ujasnit. To se sice lehko řekne, ale jak to udělat? Myšlenky mi lítají daleko za hranice mého chápání. Ještě cítím Jacobovi ruce na mém těla jeho jazyk propletený s tím mým a to příjemné lechtání v podbřišku, které vše doprovázelo.

Stop! Zakážu si všechny tyhle myšlenky. Hodím zpátky do košíku věci, které jsem si vybrala a to bez jakéhokoliv zkoušení. Teď na to opravdu nemám. Obleču si své oblečení a ještě celá nesvá vylezu z kabinky.

Jacob:

,,No, radši už půjdu," řekl jsem a vyklouzl z kabinky.

Zrcadlo, které jsem před chvilkou rozbil už bylo uklizeno. Nikdo mě z ničeho nepodezříval - asi jsem se opravdu rychle schoval. Třeba si mysleli, že bylo nějak špatně postavené, nebo že tak úžasně líbá.

,,Proboha Jacobe seber se," okřikl jsem se. Ovšem, jak zabránit těmhle novým emocím, když jsou tak... tak silné? Říká se, že když rozbijete zrcadlo budete mít sedm let neštěstí, ale to, co se stalo teď, tuhle teorii naprosto vyvrací. Vyvrací, a to na plné čáře.

Stoupl jsem si k pokladně a čekal na Nessi. Zahleděl jsem se na kabinky a viděl, jak vychází. Tak brzy? Určitě si nic nezkoušela, jen chce co nejdřív vypadnout z tohoto obchodu, zamknout se v hotelu do koupelky a dřepět tam třeba celou noc. Proboha, co jsem to jenom udělal? Doufám, že až tak moc naštvaná nebude. Jo, ty moje hloupé nápady. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na špičky mých bot. Jak to teď bude dál? Škoda, že tady není Alice. I když, přímo ji bych tady nechtěl, jen její schopnosti. Usmál jsem se nad mým debilním myšlením.

,,Tak co? Už máš vybráno? Můžeme jít?" řekl zvonivý hlas vedle mě. Zvedl jsem hlavu a uviděl přešlapující, zřejmě nervózní, Nessi.

,,Jo jasně. Jdeme," odpověděl jsem a společně jsme vyrazili k pokladně.

Ze své peněženky jsem vytáhl dvě papírové bankovky, položil je na platební stůl, vzal všechno oblečení a vydal se směrem na ulici.

,,Tak, teď ještě najít náš hotel," řekl jsem, aby nebylo trapné ticho.

„Hele není to on?“ řekla Nessie a její prst ukazoval na budovu, která mi byla tak povědomá. Nebyl jsem si ale úplně jistý, protože jsem ho viděl jen na obrázku.

„Jo to asi bude on," řekl jsem a my se vydali do vstupní haly. Přistoupil jsem k recepční a zeptal se: „Dobrý den, prosím mám tu rezervaci na jméno Jacob Black?"

Recepční zapátrala ve svých lejstrech a po chvíli mi odpověděla: „Ano máte tu rezervaci. Pan a paní Blackovi. Před chvilkou nám byly i poslány peníze a volala myslím vaše sestra, že je to jako svatební dar od ní a celé rodiny, takže vám zaplatila nejlepší apartmá, které jsme měli. No a za chvilku pošle i vaše doklady. Prý jste si je v tom spěchu na svatební noc zapomněli," řekla a uchechtla se. Já na ni jen šokovaně zíral. Bylo mi jasné, kdo má tohle na svědomí.

„Tady máte klíče. Je to 7 patro, třetí apartmá. A kdyby jste cokoliv potřebovali hned zavolejte, pro novomanželé máme speciální výhody," zakončila svou řeč a do ruky mi strčila klíče.

Naprosto šokovaný bez jakékoliv odpovědi jsem se vydal k výtahu. Slyšel jsem, jak Nessie za mnou cupitá a přitom zadržuje smích. Že by se na mě nezlobila? Výtah byl v tomhle patře, takže jsme hned nastoupili a já zadal sedmé patro.

„Ta Alice," bylo jediné co za celou cestu Nessie řekla a pak se jen z jejích úst ozýval smích. Nejdřív jsem se nechtěl začít smát, ale bylo to nakažlivé. Tak jsem se tomu poddal. No co, smích je zdravý, řekl jsem si.

Dveře výtahu se otevřely a my vstoupili do sedmého patra. Prošli jsme útulnou chodbou k apartmá 3. Už i na chodbě bylo vidět, jak je všechno drahé a moderní. Nechtěl jsem zas něco rozbít, jak v tom obchodě. Zase jsem si vzpomněl na tu scénku. Sakra, to mi ještě scházelo. S velkým úsilím jsem zapudil myšlenky a otevřel dveře.

,,Ty bláho," slyšel jsem za sebou Nessi. Mezitím, co jsem pokládal tašky na zem, ona proletěla všemi místnostmi s úsměvem na tváři. Nevěřil jsem svým očím.

,,Alice," řekl jsem jen na objasněnou.

,,Jo," uchechtla se Nessi a svalila se na postel.

Teď přišla řada na mě, abych se na všechno podíval. Můj zrak prvně padl na postel, na které už Nessie ležela. Byla to manželská postel, která měla nebesa. Ten pokoj byl něco jako ložnice a zároveň obývák. V rohu měl i gauč, křesla a televizi s DVD přehrávačem. Všude po stěnách vysely obrazy. Rád bych se sice rozplýval nad jejich krásou, ale s Nessie po boku to opravdu nešlo. Pozorovala totiž, co dělám. Došel jsem ještě do kuchyně. Ta byla moderně vybavená a opravdu jí nic nechybělo. Pak jsem se vrátil zpátky za Nessie a sedl si do gauče. Tak na tomhle teď budu spát pomyslel jsem si hořce.

Předchozí kapitola: (1),  Další kapitola:  (3)

Shrnutí povídek Heidi

Shrnutí povídek twilightchild

Autor: Heidi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jedné lásky - 2. Kapitola: