Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh jedné lásky - 1. kapitola

05.01.2010 (17:00) • TwilightChild • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3013×

Jacob:

Vstal jsem a protáhl se do pátečního rána. Otevřeným oknem jsem slyšel jak prší. Jindy by mi to vadilo, ale dnes ne. Dnes mi náladu opravdu nic nezkazí. Nessi má totiž sedmnácté narozeniny a já mám úžasný plán. Sice se pěkně ztrapním, ale hlavně když to Nessie udělá radost. Vlezu si do krabice s mašlí jako dáreček. Nevím, jestli to ocení. Lepší by bylo, kdybychom spolu chodili, ale o tom nemá Nessi ani tušení. Nic o otisku neví. Je to proto, aby měla možnost volby - to si vynutila Bella. Prý jestli jsme si souzeni nemusí o tom vědět nic. Jenže, kdo ví.

Jako obvykle mé první kroky směřovaly k ledničce. Přitom jsem ale dál promýšlel svůj plán.

Mohl bych si na hlavu nasadit slavnostní čepeček, do ruky kytici růží a do pusy nafukovací píšťalku. V kapse pro ni budu mít ještě jeden dárek, ten hlavní. Letenky do Paříže. Doufám, že ho příjme. Víkend se mnou… Prostě jen mi dva a Paříž - město zamilovaných. Ona sice do mě není zamilovaná, jenže Alice říkala, že by se to mělo ze sedmnáctým rokem prolomit. A jí je dnes sedmnáct! Jen při té myšlence, že budeme spolu mi srdce poskočilo radostí.

Alici se postupem času zlepšilo vidění i na vlky a Nessi už může vidět taky, takže mi podává informace. Je to celkem otrava, ale aspoň mám některé informace s předstihem.

Vzal jsem si nějaké jídlo a sedl si ke stolu. Dneska jsem ani nevnímal, co jím. Do pusy jsem strčil první sousto a dál se nechal unášet myšlenkami o mé nejmilovanější, o tom jak to provedu s dárky.

Krabici mám v garáži, ale kde sehnat tu velkou mašli? Už to mám, Alice. Určitě bude mít vidění a dojede nebo jí prostě zavolám. Cullenovi už mají do La Push normální přístup, takže by pro ni neměl být problém dojet až sem. Stejně mě někdo musí zabalit a dovést mě tam. A Alice je ta pravá. Ona nebude mít nejmenší problém mě unést i s mašlí, narozeninovým čepečkem, slavnostní píšťalkou a letenkami.

Někdo zaťukal na dveře.

„Dále,“ řekl jsem.

Dveře se rychle otevřely a stejně tak rychle zavřely. Vedle mě stála malá drobná postava. Alice, jak se dalo čekat.

„To je skvělé! Viděla jsem Nessi rozbalovat dárek a napadlo mě, že by jsi potřeboval pomoc. Dalo mi to sice námahu dojet až sem, ale když už sem máme volný přístup, tak proč toho nevyužít,“ zpustila. „Oslava je po tom co Nessi přijde ze školy a dnes je pátek, takže můžete odjed do Paříže hned na víkend. Paříž je tak krásná. To já, když jsem tam byla s Jasperem….,“ brebentila dál, ale to já už neposlouchal. Své znechucení jsem nedával najevo. Dnes přežiji i tohle.

Šel jsem se oblíknou a mezitím jela Alice shánět mašli a ty ostatní věci. Chvíle ticha, pomyslel jsem si. Rozevřel jsem skříň a zase probíral Nessinku. Bojím se, že mě odmítne. Pro ni jsem takový hodný strejda Jake. Ach jo…

Po nějakém čase:

Postavený v krabici do krkolomné pozice jsem čekal, až mě Alice ováže mašlí. Celé mé tělo mě začínalo bolet a to byla jen chvíle, co jsem jako dárek. Začínal jsem mít tušení, že můj výstup nebude vypadat nejvhodněji. Budu neskutečně šťastný, když se narovnám. Všechno mě bude bolet, a tak se mi budu blbě předvádět mé narozeninové číslo. Doufám, že od toho víka nebudu mít pokrčenou slavností čepičku. I když by to nebylo zas tak špatný. Byl bych přinejmenším vtipný. Šašek s křivenou čepicí. Zavrtěl jsem hlavou nad čím si dělám takové starosti. Největší má starost byla, aby Nessi přijala můj dárek.

„Žiješ? Nebo to je vlastně jedno,“ uslyšel jsem Alicin hlas „už tě nesu do auta. Za chvilku tam budeme. Tak se připrav," řekla mi.

Nevím proč, ale dostal jsem nepříjemný pocit. Co když Alice nepoužila na zabalení tu krásnou mašli, ale něco jiného. Třeba, třeba toaleťák. To je první věc, která mě napadne. A to ona měla na promýšlení víc času. Co když mi to celé zkazí? Zbývá mi jen doufal, že se všechno podaří.

Podle toho, jak jsem se kymácel, jela aspoň stovkou. Musela s auta vymačkávat všechnu sílu, aby tam byla co nejdřív. V poslední zatáčce se krabice převrhla a já se rozplácl na bok.

,,Sakra práce,“ nadal jsem do uzavřeného prostoru kolem sebe, ale když jsem si uvědomil pro koho to dělám, všechna zloba mě přešla. Pro ni klidně přežiji i tohle, jízdu v krabici a ještě k tomu v nepříjemné poloze.

U Cullenů doma:

Alice mě někam položila ze slovy: „Ještě chvilku vydrž. Jdu pro Nessi,“  teď se mě naprosto zmocnila panika. Co to byl za hloupý nápad? Už vidím Emmetta, ten ze mě bude mít druhé Vánoce. Snad když vytáhnu ty letenky, tak to nějak vyžehlím a nebude to takový trapas. Snad...

Všude okolo mě jsem slyšel kroky. A potom někdo začal zpívat písničku ,,Happy Brithday.“ Cítil jsem známou vůni. Tu nádhernou vůni, která patřila jen jediné osobě. Byla tam a blížila se. Určitě šla k tomu největšímu dárku. Ke mně. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky. Hlavou mi letělo plno myšlenek a otázek. Co když se jí to nebude líbit? Co když jí to přijde až moc dětinské? Co když odmítne? Co když... ? Pokoušel jsem se uklidnit, ale moc se mi to nedařilo.

Něco začalo nahoře šramotit a já věděl, že právě teď rozvazuje velkou mašli. Zatajil jsem dech.

Krabice se otevřela. A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak je můj plán nedokonalý. Já chtěl vyskočit a předat jí letenky, ale teď mám venku jen kousek hlavy a skákat opravdu nemůžu.

Obvykle nerudnu, jenže teď jsem cítil, jak mi hoří tváře. Někdo se začal hlasitě smát. Stoupl jsem si tak, abych ji viděl do oči a zvolal: ,,Všechno nejlepší Nessi!“

Ještě jsem bleskově vyndal z kapsy píšťalku a zapískal na ni. Do ruky jsem jí vrazil kytici růži, která byla s cesty trochu pomačkaná, ale aspoň něco. Viděl jsem v jejích tvářích velké překvapení. Tohle opravdu nečekala.

,,Jacobe...och, díky… to jsi nemusel,“ koktala ze sebe.

,,A to není vše!" řekl jsem a usmál se na ni. Sáhl jsem do druhé kapsy a vytáhl dvě letenky do Paříže. Zamával jsem s nimi nad hlavou a jednu jí podal. Udiveně se na mě podívala. Ajajaj, už je to tady, pomyslel jsem si. Já říkal, že se jí to nebude líbit. Ale pak se její reakce změnila. Nadšeně se začala usmívat, vrazila mi pusu a obmotala kolem mě ruce. A já? Já byl v sedmém nebi.

Nessie v letadle:

Celou cestu v letadle se na mě Jacob divně díval. Bylo to, jako by ode mě něco očekával, ale já nevěděla co. A proto jsem byla ráda, když ohlásily ať se připoutáme, že budeme přistávat. Byla jsem celá očekávání, co se z našeho výletu vyvrbí.

Jacob, jako pravý gentleman mě nechal sedět u okna. Využila jsem toho a hleděla ven. Nevěděla jsem, o čem bych si s ním měla povídat. Nechápala jsem to. Vždy jsme si měli o čem povídat. Když jsem byli spolu, ani na malou minutu jsme se nenudili. Ale co se to stalo? Něco je jinak. Připadá mi, že se bojím, abych neřekla něco trapného. Proč ale? S Jakem je to jedno. Můžu mu říct všechno. Je to můj nejlepší kamarád. Při té myšlence jsem se zarazila. Kamarád, který se mi hodně líbí, no možná právě v tom bude ten problém.

Otočila jsem hlavu od skleněného okna a podívala jsem se na něj. Prohlížel si nějaký časopis, který mu podala letuška. Jeho oči byli zaneprázdněny textem, a tak jsem ho mohla pozorovat, aniž by jsi toho všimnul. Připadal mi... roztomilý. Jeho hnědé vlasy byli rozcuchané na všechny strany, ale mě se to líbilo. Jacob zvedl hlavu a podíval se na mě. Zadívala jsem se do jeho hnědých očí, jako by mě hypnotizovaly. Nemohla jsem uhnout pohledem.

,,Co to čteš?“ zeptala jsem se, abych prolomila tuhle trapnou chvíli.

„Ehm,“ řekl a sjel očima do časopisu „něco o rostlinách,“ odpověděl nakonec.

Přišlo mi to jakoby nic nečetl, jen se díval na stránku a myslel na něco jiného. Ale na co potom myslel? No pochybuji, že zrovna Jacob by si četl o kytičkách. Prostě zajímavé, no. Nechtěla jsem to nějak zkoumat, a proto jsem znovu vyhlédla z okýnka. Už jsme byli poměrně nízko, takže jsem začala rozeznávat různé tvary domů, parkovišť, paneláků a taky… kolotoče. Kousek od letiště jsou kolotoče. Tak to je super, pomyslela jsem si. Hned se tam budeme muset vydat. Myslím, že Jacob bude souhlasit, on mi nic neupře. Ostatně já jemu také ne.

Přistání bylo rychlé. Nemám z letadel žádný strach, takže mi nevadilo ani to chvění, které vše doprovázelo. Nevím proč bych taky měla mít strach. Mě to neublíží a Jacobovi taky ne... Zadrhla jsem se v polovině myšlenky. Mu by to mohlo ublížit. On přece není, jak my, nesmrtelný. Co kdyby se mu něco stalo? Proboha co bych jen dělala?! Začala mě chytat naprostá panika, která naštěstí netrvala dlouho, neboť letadlo konečně přistálo a ozval se hlas letušky, který oznámil, že jsme na místě. Vstali jsme a vydali se ven. Venku bylo nádherně. Čistý vzdoušek a slunce, to jsem potřebovala.

,,Je tu krásně, nemyslíš?“ ozval se Jacob.

,,Jo je. Už se nemůžu dočkat, až si prohlédneme Paříž,“ usmála jsem se na něho. Popadla jsem svůj velký kufr na kolečkách a ještě menší batoh a vydala se hledat cestu z letiště.

,,Počkej,“ zastavil mě Jake, ,,vezmu ti to," nabídl se a sundal mi batoh z ramen.

,,Ne, to je v pohodě," řekla jsem, ale to už mě nevnímal. Na každém rameni jeden bágl si to šmároval k východu. Doběhla jsem ho, abychom jsme se společně mohli vydat prozkoumávat okolní krásy. A pak mi došlo, že jsem chtěla jít na ty kolotoče a nechci se ještě před tím stavovat někde v hotelu. Chci tam hned.

Zastavila jsem se a zeptala se jedné důvěryhodné madam na cestu. Ona mi ji ráda poradila. Jacob si mého zastavení ani nevšiml a pokračoval dál v cestě a to beze mě. Rychle jsem ho doběhla a chytla za ruku, aby se zastavil. Neušlo mi ani to zachvění, které jeho tělem prošlo při mém dotyku.

„Mám jiný plán než jít na hotel Jaku. Tak pojď a neodmlouvej,“ řekla jsem mu a líbezně se usmála. Pak jsem ho začala táhnou směrem, který mi byl ukázán. Jake se nevzdával a pořád se mě vyptával, kam jdeme. Já mu však nic neřekla. Soustředila jsem se na cestu, kterou mi popsala ta paní. Doufala jsem, že ji nespletu. Chvíli jsme se potulovali ulicemi rušného města a pak jsem to našla!

,,Podívej!" zvolala jsem nadšeně a ukázala směrem ke kolotočům.

,,Nessi! Ty si skvělá," řekl nadšeně a rozešel se směrem k nim. Pak se zastavil a jedno obočí se mu zkřivilo.

,,No, ale co s těma věcma?“ rozmrzele se díval na naše kufry. Na to, co s věcma, jsem přišla hned. Prostě je někomu strčíme a s sebou si vezmeme jen příruční batůžek, kde budeme mít peníze a některé důležité doklady. Vzápětí jsem uviděla stánek s cukrovou vatou, kde seděla mile vypadající paní a bylo mi jasné, kde naše věci skončí. Jacobovi jsem posunkem hlavy naznačila stánek.

„Jé my si dáme cukrovou vatu?“ zeptal se rozzářeně.

„Ne Jaku, tam jsi jen schováme baťohy, ale vatu si kup taky," řekla jsem ze smíchem.

Jak jsem řekla, tak jsme taky udělali. Ta paní byla moc milá a řekla nám, že tašky budou čekat jen na nás, ať se nebojíme. A Jacobovi dala tu největší cukrovou vatu, co tam měli. Asi holt neokouzluje jen mě.

Na té pouti jsme byli celý den. Prošli jsme všechny stánky a střelnice, na kterých mi Jacob vystřelil plno papírových růží. Byli jsme skoro na všech kolotočích a dráhách. Zbývala ještě jedna atrakce, kterou jsem chtěla vyzkoušet. A to velké ruské kolo.

Táhla jsem Jacoba k pokladně koupit si na něho dva lístky. Jakmile jsem je měla, zamířila jsem k atrakci. Jake za mnou cupital jako ocásek. Chvilkou mi ho bylo až líto. Co když tu ani se mnou nechce být a je mu blbé mě odmítnout?

Sedli jsem si do jedné z kabin a čekali až se kolo rozjede. Bylo tam docela hodně volných míst a tak jsme měli štěstí, že jsme seděli sami.

Věděla jsem, že se nemám čeho bát, ale začal ve mě hlodat červíček pochybnosti. Přece jen je to výška a já jsem holka. A holky se obvykle bojí. Navíc nejsme nějak jištění - nejede se totiž hlavou dolů a tak asi usoudily, že se to nepotřebuje nebo co.

Pomalinku se to rozjelo a já chytla Jacoba za ruku. Ani jsem to nějak neplánovala. Přišlo to samo, instinktivně. On se jenom usmál a nic neříkal. Mezitím kolo začalo nabírat na rychlosti. Věděla jsem, že kdybych byla člověk můj žaludek by toto nepřežil. Tak mi ale jen zbývalo mít na tváři zdrclý výraz. Naprosto mě dorazilo, když se kolo zastavilo a mi byly v tom nejvyšším bodě. Znechuceně jsem sebou začala šít ze strany na stranu.

„Neříkej, že se bojíš,“ zeptal se mě ze smíchem Jacob. Tušila jsem, že nemá cenu lhát a tak jsem odpověděla popravdě.

„Jo bojím. Potřebovala bych se něčím rozptýlit. Myslet na něco jiného než na tu hloubku pod námi."

„Tak rozptýlit,“ řekl a zacukali mu koutky. Až teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. Jacob mě chytl kolem pasu.

,,Tak na tu výšku prostě nemysli,“  řekl neodolatelných hlasem. Začalo se ve mě hýřit plno pocitů. Jacob je můj kamarád. Nesmím to brát jinak. A jak jinak? Líbí se mi. To ano. Jenže miluji ho? Ne, to ne. O tom bych přeci věděla.

Otočila jsem se na Jacoba a podívala se mu do očí. Byli plné naděje a... lásky? Cítila jsem jeho obličej čím dál blíž. Vůně jeho dechu mi zamotávala hlavu. V tom kolo cuklo, kabinka se zakymácela a já sklouzla ze sedačky na podlahu. Kolo sebou škublo znova a pomalu se rozjelo.

Zatraceně zrovna teď se to muselo rozjet. Ach jo. Proč mám takovou smůlu.

Vyhrabala jsem se zpátky na sedačku a podívala na Jacoba. Docela jsem byla zvědavá, co on k tomu řekne.

„Nestalo se ti nic?" zeptal se. To je ale pěkně hloupá otázka, dobře ví, že mě se nic stát nemůže.

„Ne nic,“ odpověděla jsem, ale raději bych řekla: „Jo stalo, přišla jsem o pusu.“ No a pak bych se na něj nahnula a napravila to, jenže k tomu já nemám odvahu. Bohužel.

Zbytek cesty už jsme mlčeli. Nedělala mi problém už ani ta výška. Byla jsem zklamaná a to hodně. Po skončení jsme oba rychle vyšli a mlčeli. Pak se ale Jake zadíval před sebe.

„Hele strašidelná dráha. Tam jsme nebyli. Hmm... Tak pojď,“ chytl mě za ruku a šli jsme.

Byl tam poslední volný vozík, a tak jsme nasedli, pořádně se připoutali a čekali až se vyberou lístky.

Někde se ozval hlas vedoucího dráhy, který oznamoval, aby jsme si zkontrolovali, jestli jsme správně připoutaní, jelikož strašidelné dobrodružství právě začíná. Přitiskla jsem se blíž k Jacobovi. Byla jsem zvědavá, co nás tam čeká. Vozíky se rozjely a kolem nás se objevila černočerná tma. Všichni ztichli a čekali na první strašidelné překvapení.

Jacob mě chytl za ruku a do ucha zašeptal: „To kdyby ses náhodou bála.“ Chtěla jsem nějak pohotově zareagovat, ale v tu chvíli před vozíkem lidí před námi vylítla postava. Osoby, co byly před námi řvaly, jak utržení z řetězu. Slyšela jsem i to, jak se jejich tep zrychlil.

Mezitím se i náš vozík dostal na úroveň té postavy. A nám se naskytl pohled na napodobeninu upíra s tesáky. No to je teda gól. S Jacob jsme se na sebe podívali a potom vypukli v nezastavitelný záchvat smíchu. Ti vyděšení lidé na nás nevěřícně zírali. Nechápali, co tu bylo k smíchu. A ani by to asi nepochopili.

Když nás konečně přešel smích, vybafla na nás další postava. Byl to nějaký kostlivec. Po tom smíchu jsem se ho nelekla, jelikož jsem čekala dalšího umělého upíra. Škoda, řekla jsem si v duchu. Ovšem další záchvat smíchu na nás čekal v zápětí.  Přes každý vozíček totiž skočil vlk a strašidelně vyl. Pro ně tedy strašidelně. Pro lidi, ale pro nás? Jen důvod ke smání. Mezi vzlyky smíchů Jacob dodal:

„Když jednou nebudu mít práci, můžu jít tady dělat atrakci." Tím tomu nasadil korunu a my se až do konce programu jen smáli.

Vylezli jsme z atrakce a vysloužili si pár nehezkých pohledů od našich společníků. Asi jsme jim to pěkně rušili, ale my si prostě nemohli pomoc. A to nás hodně omlouvá, myslím.

Ty pohledy nás ovšem nerozhodily, my totiž byli v naprosto skvělé náladě. Strašidelná dráha byla takový zlatý hřeb večera a to naprosto dokonalý.

Ještě s přiblblým úsměvem na tváři jsme se vydali pro svoje zavazadla. Když jsme se ale přiblížili ke stánku, přepadl mě strach. Jasně jsem viděla, že vydávací okénko je zavřené a ve stánku už nikdo není. Vzhlédla jsem k Jacobovi. Jeho výraz dokazoval, že myslí na to samé.

Další kapitola: (2)

Shrnutí povídek twilightchild

Shrnutí povídek Heidi

Autor: TwilightChild (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jedné lásky - 1. kapitola: