Tohle je poslední pohled, kdy se Edward s Bellou konečně setká. Co na ní bude říkat? Může jí číst myšlenky nebo je i v této povídce štít? Nechte se překvapit a prosím o komentíky. Vaše Torenc.
10.05.2010 (15:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3295×
Pohled Edwarda - pokračování
„Emmette, proč jí nemohu číst myšlenky?“ zeptal jsem se sklesle.
„Edwarde, to nemůžeš! Stůj!“ křičel na mě Emmett, ale marně, protože jsem to běžel zjistit.
Zastavil jsem kousek od nich. Něco se mi na té zrzce nelíbilo, ale nějak jsem nedokázal přijít na to co. Prohlížel jsem si jí… docela dlouho, ale když se otočila na mě, zjistil jsem, že je jako my. Upírka, která měla tolik odvahy přijít za Bellou a nezabila ji.
„Emmette, jak dlouho je ona upírka?“ Ukázal jsem na Natali.
„Jak tak na ní koukám – počítám, že půl roku. Možná ani to ne.“
„Proč je s Bellou? Ona je taky…“ nedokázal jsem ani dokončit větu, protože se mi to příčilo.
„Bella je člověk. Je hrozně milá a společenská.“ Tohle řekl Emmett?
„Emmette, máš Rosalii.“
„Já vím, ale ona se tak krásně o tobě starala. U Rosalie pořád poslouchám, Emmette, dneska neotravuj. Mám já to zapotřebí?“ Já jsem se jen ušklíbl a dál sledoval tu brunetku. Její stavba těla mě uchvátila. Byla přímo nádherná. „Edwarde, pojď na lov,“ rozkázal Emmett.
„Proč?“ Byl jsem docela nechápavej, ale na lovu jsem byl. „Na lovu jsem byl!“ odsekl jsem.
„Prostě se neptej a poběž!“ Už jsem nic nenamítal a běžel za ním. Po cestě jsem zavřel oči a zavětřil další pumu. Páni, já mám dneska, ale štěstí. Tohle zvíře mi dává hodně síly.
Rozběhl jsem se tím směrem a měl jsem štěstí. Znovu. Nevěděl jsem, proč mám znovu lovit. Hlad mě netrápil, ale radši jsem poslechl. Pumě jsem se zakousl přímo do krku a vysál z ní všechnu tekutinu, která se mi vlila přímo do celého těla. Po pár vteřinách jsem jí zahrabal hluboko do země a zahladil všechny stopy.
„Emmette, už nechci!“ protestoval jsem, protože s další kořistí by to nedopadlo nejlíp. Už jsem měl dost a to bylo znamení, že by mi bylo špatně. Nevím jak, ale byl jsem si jistý, že by to tak jinak dopadlo.
„Tak jo. Půjdeme domů.“ Konečně první slušná věta, co dneska řekl.
Neotálel jsem a vydal se domů. Emmett měl po cestě divné myšlenky, jako by si je zkoušel uchovat v tajnosti. Ale to mi vlastně vyhovovalo, protože číst myšlenky o sexu s Rose. Ne díky. Zbývalo nám pár minut, ale Emmett se zastavil a já ho už vážně nechápal.
„Co to děláš?“ zařval jsem.
„Mobil,“ omlouval se. Vzal ho do ruky a položil si ho k uchu. Pokoušel jsem se nevnímat jeho hovor. Kupodivu se mi to povedlo. Neslyšel jsem ani slovíčko. Jaký nádherný pocit to byl.
„Dobře,“ odpověděl a zavěsil.
„Jdeme?“ zeptal jsem se ho nedočkavě.
„Jo. Rosalie.“ Ušklíbl se a pak se rozeběhl. Já jako novorozený jsem se rozeběhl za ním a během chviličky ho doběhl.
Všímal jsem si zelené krajiny, která nás obklopovala. Viděl jsem každičký záhyb, slzu z rosy… bylo to neuvěřitelné. Stromy ubíhaly tak rychle, že normální člověk, by to viděl jako pouhou šmouhu.
Blížili jsme se k domu, kde jsem slyšel šramot. U Alice jsem viděl, co měla v hlavě. Obraz někoho, koho jsem znal, ale neviděl jsem to ostře. Rozmazaný obraz, který mi moc nenapověděl.
Vstoupil jsem na verandu a cítil zase tu zvláštní vůni. Nedokázal jsem si vzpomenout odkud jí znám. Chytil jsem kliku a otevřel. Pro všechen případ jsem přestal dýchat. Vlastně to ani nepotřebuju.
Vešel jsem do obýváku a všichni seděli a byli nějak napnutý. V tu chvilku jsem slyšel nový a vábivý hlas. Byl tak příjemný, že jsem si pomalu vybavoval, odkud vycházel. Byla to jedna z dívek, která se o mne starala.
„Můžeš jít zatím do obýváku. Až to bude, zavolám tě,“ řekla Esme té dívce. Dveře se pomalu začaly otevírat a já byl jak na trní.
Poprvé jsem viděl do jiné mysli, než jsou sourozenci nebo rodiče. Viděl jsem, jak si přehrává obrazy, které viděla před týdnem. Byl jsem tam já. Ležím a nehýbám se. Vypadal jsem jak mrtvý, ale zároveň velmi živý.
Bylo to zvláštní vidět se takhle. Ale ze zkoumání její mysli mě probrala osoba, která stála ve dveřích. Kdybych neseděl, asi bych spadl. Jsem sice nesmrtelný, ale i já mohu být nemotorný.
Ona se zastavila, doslova zírala. Byla tam. Přímo kousek ode mne. Všichni nás sledovali. Byl to nepříjemný pocit, který mě upaloval. Ale bylo mi to jedno.
„Edwarde,“ oslovila mě. Alice se jen culila a ostatní? Těch jsme si nevšímali. Oba jsme měli oči jeden pro druhého.
„Ahoj,“ vstal jsem a šel k ní. Byl jsem kousíček od ní. Chyběl kousíček a měl jsem jí v náručí.
„Já jsem Bella.“ Přistoupila blíž a natáhla ruku.
„Moje jméno znáš.“ Stiskl jsem její hebkou ruku a políbil na tvář. Hned se začala červenat a všichni se sborově rozchechtali. „Nevím, co je tady vtipné,“ okřikl jsem je.
„Sedni si prosím,“ řekl jsem zdvořile a ukázal na pohovku, která byla za mnou.
Bella mě obešla a posadila se. Stále na mě koukala, nevím proč, ale přišlo mi to divné. Nebyl jsem na to zvyklí, ale lichotilo mi to.
„Takže žiješ,“ prohodila nesměle.
„Ano,“ odpověděl jsem jednoduše. Vadilo mi, jak na nás ostatní koukají, ale teď jsem tomu moc zabránit nemohl.
Líbilo se? Zanechte komentíky a tak se dozvíte pokračování. :)
Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Prázdninová láska 15. Díl:
Přidat komentář:
- Abi Swanová kapitola 12
- Abi Swanová kapitola 11
- Abi Swanová kapitola 10
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!