Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska 14. Díl

05.05.2010 (14:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3424×

Ahojky, tak je tady slíbený dílek. Doufám, že se bude líbit a já tu najdu zase tolik komentů. :) Moc děkuju a užijte si ho. Limit zůstává nezměněn.

Pohled Edwarda - Pokračování

Cítil jsem, že mohu otevřít oči. Chvilku jsem ještě tak ležel a pak je otevřel.

„Zlatíčko,“ vyhrkla ze sebe nedočkavě Esme.

„Nech ho chvilku rozkoukat,“ pokáral jí Carlisle. Uvědomil jsem si, že mě jen chrání, ale měl by chránit je.

„Holky, pojďte za nás,“ připomenul Jasper. Ty nečekaly a jen vyčuhovaly za zady. Viděl jsem je periferně. Cítil jsem je. Jejich nasládlou vůni, ale také něco, co se mi tu vůbec nelíbilo.

Zvedl jsem se na lokty a začal nasávat ten zvláštní puch. Musel jsem se usmát, protože kromě mé rodiny tam nikdo nebyl.

„Co je to za pach?“ zeptal jsem se a zvedl se takovou rychlostí, že jsem tomu nevěřil.

„Edwarde, klid. Hlavně nedýchej,“ vykřikla Esme.

„Co to je?“ zakřičel jsem. Byl jsem celý zmatený z té vůně. Byla tak vábivá, lákavá, ale co jsem věděl od Carlisla – zakázaná.

„Člověk,“ prolomil ticho Emmett, protože každý čekal na mou reakci.

„Člověk? Co tu dělá… člověk?“ vykoktal jsem ze sebe, ale mou touhou se stupňovala žízeň, kterou jsem cítil.

„Miláčku, to je Bella, kterou cítíš. Starala se o tebe v nemocnici.“ Vstal jsem a šel pomalým krokem k oknu. Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko, jeho paprsky mi dopadaly na kůži. Když jsem vzhlédl k ostatním, leskl jsem se jako diamant. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Nikdy jsem si nemyslel, že se to bude týkat i mě, ale stalo se, a já po dopravní nehodě – jsem se stal nesmrtelný. Ze začátku mi to moc nedocházelo, ale postupem času, co času… po pár minutách mi má nesmrtelnost dala na jevo svou existenci. Chytil jsem se rychle za krk a všichni zpozorněli.

„Edwarde,“ vypískla Alice.

„To pálí,“ vydoloval jsem ze sebe dvě slova, protože víc bych nesvedl.

„Pojď semnou,“ řekl omluvně Emmett. Hned v patách mu byl Jasper, ale ten tam byl spíš pro pocit, že mě může zklidnit. Připadal jsem si chráněný, ale zároveň velmi nebezpečný.

„Jdi. Poslouchej, co ti kluci budou říkat. Nesmíš prozradit nás ani sebe!“ vysvětloval Carlisle. Já jsem jen kývl a následoval Emmetta s Jasperem.

„Kam to zmizeli?“ ptal jsem se zmateně ostatních.

„Tady,“ křičel na mě Emm, ale on se mi spíš vysmíval. Nechtěl jsem být hned za troubu, ale pokud si dobře pamatuju, Carlisle říkal, že novorození mají první rok nejvíc síly. Už se těším, až nakopu Emmetta do zadku. Občas by si to moc zasloužil.

Vyklonil jsem se oknem a viděl, jak se kluci náramně baví. Samozřejmě na můj účet. „Hele, nechte si to jo…“ nadával jsem jak malej, ale věděl jsem, že začátek bude hodně těžký.

„Edwarde, dělej. I moje babička by po smrti byla rychlejší,“ utahoval si ze mě Jasper. Oba úsměvy skrývaly po rukama, ale nebylo jim to nic moc platné. Začal jsem slyšet hlasy. Chytil jsem se za hlavu a sesunul se k zemi.

„Edwarde, co se děje?“ zakřičela Esme hystericky.

„Já… já, nevím. Slyším hlasy. Jediné, co poznávám je Emmett.“ Emmett? Co dělá v mé hlavě?! „Emmette, ty prase. Na co zase myslíš?“ zařval jsem tak, aby mě venku slyšel.

Než jsem to dopověděl, Emmett stál vedle mě a zíral. „Jak na co myslím?“ Uličnicky se podíval na Rose a usmál se. Bylo mi to jasné… čtu myšlenky.

„Carlisle, nemusíš mít strach,“ chlácholil jsem ho.

„Ale – já nic neřekl,“ vypískl Carlisle.

Já se jen usmál, pustil ruce ze spánků a vyletěl oknem jako kometa. Všechny jsem tam nechal stát, ale jediný, komu to neuniklo, byl Emmett. Ten se mi držel přímo za zády a čekal, co vyvedu.

Bez rozmyšlení jsem zastavil, ale tak, že mi Emmík málem skončil na zádech. Byla to docela sranda… když se zastavil i Emmett, zavrčel.

„No co? Máš koukat,“ řekl jsem posměšně. To máš za to, že si ze mě děláš srandu.

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Přibližně deset minut na levou stranu byla puma, která asi zřejmě lovila. Nečekal jsem ani minutu a vystartoval. Když jsem se blížil, zpomalil jsem na lidský krok.

Puma zrovna sledovala svou kořist, která nebyla moc daleko. Nechtěl jsem si hrát, ale bylo zvláštní jí sledovat. Divné a úchylné, ale jícen mě pálil, jako nikdy v životě.

Skočil jsem na ní a ona se začala bránit. Kousala, škrábala, drápala, ale bylo mi to jedno, protože jsem vyhrál a má žízeň byla uhašena.

„Tak co?“ zeptal se mě Emmett.

„No já nevím.“ Pokrčil jsem rameny a čekal, co bude.

Po pár vteřinách jsem se znovu chytil za krk a hned začal větřit, co bude další na seznamu. Nemusel jsem čekat dlouho, protože pár kilometrů od nás bylo něco, co nádherně vonělo.

„Edwarde,“ křičel na mě Emmett. Já jsem, ale následoval svůj instinkt, který jak jsem zjistil – zradil.

Zůstal jsem stát. Ústa dokořán, ruce a nohy bezvládné… co to semnou je? Kdo to je?

„Kdo je to?“ zeptal jsem se Emma, ale pořád jsem si připadal jak v tranzu.

„Ona?“ Kývl hlavou tím směrem a já nebyl schopný mluvit.

„To je Natali… Zrzka, ta se o tebe starala,“ prohodil, ale věděl, že myslím tu druhou.

„Hele, ta je moje,“ zažertoval. Já jsem nějak instinktivně zavrčel, ale nijak nereagoval. „Ježiš Edíku, klídek.“

Vypadala jako anděl. Anděl, kterému chyběla křídla. Ta tvář… oči, rty. Byl jsem tak daleko, ale zároveň blízko. Byl jsem jak vyměněný. Nikdy jsem si nemyslel, že potkám lásku. Ale teď? Teď, když je ze mě krvelačná bestie? Co je tohle za svět?

„Tohle nesmíš. Ještě ne!“ zopakoval Emmett a já jen smutně koukal do země. Nevěděl jsem proč je na tom útesu, protože jsem jí nemohl číst myšlenky.

„Emmette, proč jí nemohu číst myšlenky?“ zeptal jsem se sklesle.

„Edwarde, to nemůžeš! Stůj!“ křičel na mě Emmett, ale marně, protože jsem to běžel zjistit.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninová láska 14. Díl: