Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 23. časť

08.05.2011 (11:30) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1623×

Bella

Dokázala jsem to. Ovládla jsem se a předstírala jsem, že se nic nestalo. Že mám jen radost z Breeina abstinování a z její nově nabité svobody. Když ke mně vpadla s očima navrch hlavy a nejistě ze sebe soukala omluvy, jestli se mě nějak nedotkla, přesvědčila jsem ji, že ona za nic nemůže. Svedla jsem všechno na náhlou žízeň a k mému překvapení vysvětlení přijala.

Usmála se: „Tak pojďme lovit spolu. Zasloužíme si menší večeři na oslavu, ne?“

Tělem se mi šířilo teplo – nevěděla o tom, ale byla jsem tak vděčná, že to navrhla. Užívala jsem si každý okamžik, kdy jsme byly spolu.

Příroda se nejspíš rozhodla oslavovat s námi, protože nám do cesty přivedla dva poměrně statné rysy a k tomu stádo muflonů. Pohostili nás víc než dobře. Když jsme skončily s ukrýváním jejich mrtvol, byla už černočerná noc, zpátky do zatuchlého hradu se nám ale ještě nechtělo.

Posadily jsme se na okraji lesa a dívaly se na svítící město pod námi. Úžasně kontrastovalo s černí okolních kopců. Byl tu takový klid… a my byly tak blízko sebe. Lehký větřík vehnal Bree vlasy do tváře a já nedokázala odolat, abych je nesmetla zpátky, kam patřily. Ruka mě přímo svrběla, abych ten náhodný dotek prodloužila, tak jsem ji raději rychle stáhla zpátky.

Bree se položila do trávy a vztáhla ruku, jako by chtěla dosáhnout na měsíc. „Zdá se tak blízko. Stačilo by trochu se natáhnout a vzala bych ho do dlaní. Pak bych možná dokázala všechno, po čem toužím.“

Tělem mi projelo zachvění jako pokaždé, když jsem ji slyšela promluvit, a hlas mě trochu zradil. „A co by sis přála?“

Bree sklopila hlavu, jako by se styděla. Vypadala tak smutně, až mi to trhalo srdce. Tak ráda bych ji vzala do náruče a utěšila ji, jenže to nešlo. Porušila bych slib, který jsem si dala… a přišla o ni. Určitě. A tak jsem jen čekala a dívala se na ni.

Po chvíli zvedla hlavu a náš pohled se protnul. Ani jsem si nevšimla, že se k ní nakláním stejně jako ona ke mně. Dělila nás už jen minimální vzdálenost, když se za námi ozval jedovatý smích. Jako na povel jsme se otočily. Nedaleko nás stála Jane.

Automaticky jsem roztáhla štít i kolem Bree a Janin pohled mě ujistil, že jsem udělala dobře. Tvář jí zhyzdil úšklebek, když si ověřila, že nemůže ani na jednu z nás. Nemohla-li nám ublížit fyzicky, rozhodla se pro jiný útok.

Z jejích slov zrovna odkapávala nenávist. „Ale to se podívejme, koho jsem tu našla. Ara a Caia bude jistě velmi zajímat, že se zašíváte… a spolu.“

Důraz, který dala na poslední slovo, nás nenechal na pochybách, že si domyslela, k čemu se tu schylovalo. Stačila desetina vteřiny a políbily bychom se.

Myslela jsem na to, jak Jane umlčet, ale ona se se smíchem otočila a rozběhla se k městu.  Uvědomila jsem si, že ji nezastavím, aniž bych ji zabila, a tak jsem se raději otočila k Bree. Měla jsem se omluvit?

Bree vypadala vyděšeně, ale ne tak, jak bych čekala. „Co se teď stane, Bello?“

Pokrčila jsem lítostivě rameny. Neměla jsem tušení, jak Aro zareaguje, ale k trestání neměl právo. Ani jedna jsme se přece ničím neprovinily. Objala jsem ji kolem krku a přitáhla si ji k sobě. Zašeptala jsem jí do vlasů: „Všechno bude dobré, Bree. Věř mi.“

Místo, aby si opřela hlavu o mé rameno, jak jsem čekala, přitiskla na okamžik svou tvář na mou, jakoby sbírala odvahu a pak naše rty rychle spojila. Tělem mi projel šok, vzrušení a radost – to vše zapůsobilo, jako bych právě dostala zásah bleskem. Okamžik jsem nebyla schopna pohybu, ale pak jsem se zapojila do tohoto prvního polibku. Vychutnávala jsem si ho o to víc, že mi vzdálená část mysli našeptávala, že může být zároveň naším posledním.

Ve chvíli, kdy Jane už nejspíš prozrazovala vše, co viděla a co si domyslela, jsem se od Bree oddělila. Něžně jsem se dotkla její tváře a vzdychla: „Měly bychom se vrátit. Bude lepší, když nás Aro najde v hradě.“

Aro

Zprávy, přicházející z japonských ostrovů, byly znepokojující. Někdo tam chystal otevřenou revoltu a my s Caiem měli podezření na Rumuny. Od chvíle, kdy nás porazili Cullenovi, se tyhle bouře odporu rozpoutávaly pravidelně na nejrůznějších místech planety. Hlavní podněcovatelé však vždy dokázali zmizet dřív, než naše garda dorazila, aby potrestala viníky. Byli jsme právě uprostřed rokování, koho do Japonska poslat, když do místnosti vrazila Jane. Překvapeně jsme vzhlédli. Zapomněla na slušné vychování a zářila jako prskavka. Takové chování jsem u ní ještě neviděl… a nehodlal jsem ho tolerovat bez opravdu dobrého důvodu.

Nasadil jsem ledovou masku a přísně jsem jí připomněl: „Jane! Právě tu řešíme věci životně důležité pro vládu nad upírským světem. Doufám, že máš zprávy, které nesnesou odklad, jinak za své drzé vyrušení tvrdě zaplatíš.“

Její rozzářenost trochu pohasla. Sklopila hlavu, jako by si až teď uvědomila svou chybu. Byl jsem spokojen a zloba ustoupila zvědavosti. „Proč jsi přišla?“

Uklonila se a pohledem mě požádala o svolení přistoupit. Caius vztekle zasyčel. Nesnášel, když jsem používal svůj talent, protože to znamenalo, že nebyl ihned zasvěcen do všech informací.

Pokynul jsem jí a nedočkavě ji chytil za ruku. Zrak se mi rozostřil. Její poslední zážitky byly… překvapivé. Podíval jsem se jejíma očima a musel jsem uznat, že sdílím její závěry. Naprosto to vysvětlovalo Bellinu odmítavost. Jen by mě zajímalo, jestli téhle novince ví i její manžel.

Chtělo se mi škodolibě uculit, ale Jane stále čekala na můj verdikt. Ovládl jsem se tedy a kývl jsem: „Ať se k nám dostaví, jakmile dorazí zpátky.“

Jane se uklonila a cestou ven spokojeností málem nadskakovala. Tušila, že nadešla chvíle její odplaty.

Obrátil jsem se zpět ke Caiovi a našim plánům. Z Caiovy tváře se dalo vyčíst, jak moc se zlobí. Tak jako vždy jsem ucítil zvrhlé potěšení. Sotva za Jane zapadly dveře, překonal krátkou vzdálenost mezi námi a chytil mě za nadloktí, aby mě k sobě otočil: „O co jde, Aro? Kdo má přijít?“

Vteřinu jsem uvažoval, že by byla větší zábava nechat ho tápat, ale pak jsem se rozhodl být velkorysý. Shodil jsem jeho ruku. „Bella a Bree. Jane je, zdá se, nachytala ve velmi zajímavé situaci.“

Můj pohled spolu s právě vyřčenými slovy, donutil Caia vytřeštit oči: „Cože?“

Usmál jsem se. „Zdá se, že tajemství těch dvou je vyřešeno. Mají pro sebe slabost.“

Caius se znovu rozzlobil a rozhořčeně vyprskl: „A ty to dovolíš?“

Záhadně jsem se usmál: „Klid, bratře. Rozhodnutí už padlo. Vím přesně, co udělám, tak do toho, prosím, nezasahuj. Jen bys nás oba ztrapnil. A teď zpátky k našim plánům…“

O čtvrthodinu později se ozvalo zaklepání. Jane se spokojeným úsměvem vedla ty dvě. Zastavily se pár kroků od nás. Bella se postavila trochu vpřed, jako by chtěla Bree bránit vlastním tělem. Pobavilo mě to, ale zvládl jsem zachovat vážnou tvář. Jane jsem k její nelibosti pokynem ruky odeslal ven. Věděl jsem, že by dala cokoli za to, aby tu mohla zůstat, ale tím spíš jsem to nedovolil.

Nasadil jsem příjemný úsměv: „Tak, jistě víte, že jste tu kvůli Jane.“

Bella se nahrbila, jakoby se chystala zaútočit: „Nic jsme neprovedly.“

Rychle jsem ji uklidňoval: „To také nikdo netvrdí. Přátelství tu přece není zakázané.“

Pozoroval jsem je, aby mi neunikl ani výraz. Vyměnily si pohledy a Bellina ruka si za jejím tělem našla Breeinu. Nejspíš si myslely, že mi to ušlo.

Spokojeně jsem se usmál. Nepotřeboval jsem další ujišťování. Caius beze slova bublal, ale já na to nebral ohledy. „Bree.“

Můj hlas zněl jako šlehnutí biče. „Přijali jsme tě, protože jsi nebyla připravena být sama. Dnes jsi však konečně dokázala, že jsi vyzrála natolik, abys byla schopná převzít odpovědnost za své činy. Byla by chyba zůstávat tu. Jen bys stagnovala. Naopak – měla by ses pustit do světa a poznat nové věci, lidi, možnosti…“

Zděšení v jejích očích a náhlá nenávist v očích Belly byly tak uspokojující. Konečně jsem se zase mohl cítit jako vládce. Rozhodl jsem o jejich osudu a ony s tím nemohly nic udělat.

„Samozřejmě tě nevyhazuji hned, můžeš se nejdřív svobodně rozhodnout, kam zamíříš. Hodně štěstí, Bree. A ty, Bello… máme pro tebe úkol, který nesnese odklad.“

Přešel jsem ke stolu, na kterém ležela mapa. Netrpělivě jsem se otočil po Belle, ale ta mi ledově odvětila: „Za okamžik budu připravena, Aro.“

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 23. časť: