Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 24. časť

11.05.2011 (20:15) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1326×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

24. časť

Bella

Měla jsem to tušit. Nikdy by nedovolil, abychom tu spolu byly šťastné. Bolestí, která mě pohltila po té, co jsem slyšela Arova slova, se prodralo ulehčení, že Bree bude v pořádku. Když odejde, nebudu se aspoň muset bát, co na ni zase vymyslí. Kdekoli jinde bude bezpečnější než ve Volteře.

Na loučení nebyl čas – Aro nám toleroval jen pár šeptaných vět. Rychle jsem Bree tedy donutila přísahat, že se vrátí ke Cullenům. Přijmou ji s otevřenou náručí, tím jsem si byla jista - navíc jsem se rozhodla zavolat Alici a připravit ji na Breein příchod. Nakonec souhlasila, ale chtěla ještě zkusit najít Freda s Diegem a Rileyho. Kdysi se přece znali. Byli jediní, kdo jí zbyl – kromě mě a Cullenových. Chápala jsem to, jen jsem chtěla mít jistotu, že je v pořádku. Domluvily jsme si pravidelné telefonáty a náš společný čas vypršel.

Ledově se tvářící Caius přešel ke dveřím a otevřel je dokořán. Jeho pohled Bree nedovolil neuposlechnout. Naposled se ke mně přitiskla a byla pryč. Ani polibek jsme si nestihly dát. Přesněji řečeno - před vládci Volterry jsme ho neriskovaly.

Můj výraz se stal neproniknutelným, i když mé mrtvé srdce krvácelo. Přešla jsem ke stolu s plány a donutila se aspoň částí mysli sledovat Arův výklad. Japonsko… země, do které jsem se toužila podívat už dávno. Teď budu mít příležitost. A moji společníci? Obvyklá sestava. Felix, Demetri, Jane, Alec a tentokrát se měl přidat i Afton.

To rozdmýchalo mou zvědavost. „Čekáš velké problémy, že nás jde tolik, Aro?“

Slyšela jsem Caiův sykavý nádech, ale než stihl promluvit (pravděpodobně mě seřvat za tón, kterým jsem mluvila), Aro po něm šlehl rychlým pohledem. Přeslazeně se na mě usmál. „Všechno je možné. Pokud se naše podezření potvrdí, mají nepokoje z posledních let společné viníky. Zatím se nám nepovedlo je chytit, jako kdyby měli k dispozici informace o tom, kdy zasáhneme. Vždy se stáhnou pár hodin před naším příchodem. Jsme si téměř jisti, že ty informace nepochází od nikoho z nás, takže zbývá jen dar. A pokud to tak je, měl by jim to tvůj štít tentokrát ztížit.“

Zadíval se mi do očí: „Chci, abys od chvíle, kdy vyrazíte až do skončení vašeho úkolu, zakrývala všechny členy vaší výpravy. Nemělo by ti to dělat problémy - budete  se pohybovat společně.“

Zamyšleně jsem kývla na souhlas. „Kdy odjíždíme?“

Tentokrát mi odpověděl Caius: „Ihned. Ostatní čekají u aut.“

Rychle jsem zkontrolovala své oblečení. Po lovu na něm nebyla ani památka, a jelikož mě teď čekal další podobný, nebylo vlastně co měnit. Všimla jsem si Arova hodnotícího a trochu lačného pohledu. Vzápětí už se tvářil jako neviňátko, ale nebylo to poprvé, co jsem ho takhle načapala. Raději se tu moc nezdržovat.

Lehce jsem se oběma uklonila a vyběhla jsem z místnosti.

Janin zářivý úsměv trochu pohasl, když jsem se k nim přidala. Zvlášť, když zjistila, že mě Aro nijak nepotrestal. Nejspíš doufala, že přijdu o svá privilegia, vyloučí mě z gardy, možná se i nadobro postarají, abych už ji neotravovala pouhou svou existencí. Zvedla jsem hlavu výš a věnovala jí stejně zářivý úsměv. Můj ledový pohled ji však varoval, aby se ke mně neobracela zády. Za tohle mi zaplatíš, holčičko.

Let do Kumamota byl dlouhý, ale mně to nevadilo. Seděla jsem v první třídě a můj přísný výraz nedovolil nikomu (včetně letušky) odvážit se mě rušit. Aspoň jsem měla čas na vzpomínky. Přehrávala jsem si každou minutu, kterou jsem s Bree strávila a litovala jsem, kolik času jsme promarnily pochybnostmi. Deset let krásných chvil, které mohly být daleko lepší, jen mít odvahu a nezakrývat si oči před pravdou.

Když se letadlo chystalo na přistání, vytrhla jsem se ze vzpomínek. Proč se trápit tím, co nemůžu změnit? Můžu se jen poučit. Postarám se o to, abych odteď jednala jen podle toho, co cítím – bez omluv a starostí, co si kdo myslí.

Všechny indicie nás vedli pod horu Mt. Kinpu. Úkol se zdál jednoduchý. Najít novorozené a zničit je. Bez soudu. Nebyl zapotřebí. Byli tak nápadní, že milost nepřipadala v úvahu. Připomnělo mi to události, za kterých jsme poznali Bree. Tenkrát to přece bylo stejné. Zpozorněla jsem. Až příliš stejné! Ale Victoria přece zemřela. Byla jsem u toho, když ji Edward roztrhal. Jistě, předali jsme ji pak Volturiovým k výslechu, ale…

Jak jsme se blížili, automaticky jsme se rozvinuli do ustálené bojové formace. Byli jsme dobře vycvičeni. Nepotřebovali jsme spolu mluvit a ani jsme po tom netoužili. Nikdo z nás. To, že jsme společně pracovali, neznamenalo, že se přátelíme.

Brzy jsme viděli jasné známky pobytu novorozených. Zlámané stromy, skály, které vypadaly, jako by na nich někdo zkoušel trhavinu (až příliš dobře jsem si vzpomněla na první zkoušku svojí síly)… a krev. Čerstvá krev byla cítit docela nedaleko. Podle uši rvoucího křiku si ten, komu patřila, nejspíš přál, aby už zemřel.

Jane k nám sykla: „Pamatujte. Novorození musí být zničeni, ale nejsou naše priorita. Pokud Bellin štít funguje,“ vrhla po mně nevrlý pohled, „najdeme tam i ty starší. O ty jde Arovi především. A raději je chce živé!“ zdůraznila ještě.

Felix se uculil: „Nějaké požadavky na počet kusů?“

Jane mu úsměv vrátila - sladce: „To nechám na tobě, Felixi. K Arovu výslechu mít všechny končetiny nemusí.“

Trochu jsme zvětšili naše rozestupy a řadu jsme změnili na oblouk. Nešli jsme přímo, aby nás předem neprozradil náš pach, ale stočili jsme se trochu stranou. Chtěli jsme se jim dostat do zad.

Ve chvíli, kdy jsme vyšli na planinu, jsme spatřili asi patnáct novorozených. Někteří se strkali, jiní se prali o kořist – terénní auto se čtyřmi turisty. Ti už většinou nic necítili, protože byli na kusy.

Felix s Aftonem se do nich hned pustili, ale my ostatní se zaměřili na zvláštní trojici po naší pravici blíže k nám, která se chystala zmizet. Dvě muži, stejně křídoví jako Aro, Marcus a Caius a žena. Musela jsem zamrkat, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

Nenávistný pohled, který nám věnovala, mě ale ujistil, že se nepletu. Poznala bych ji kdekoli. To kvůli ní jsem tu byla! Ona byla příčinou všeho zlého, co se mi kdy stalo. A pak už jen záblesk rudých vlasů a byla pryč. Štít byl v tuhle chvíli už zbytečný, a tak jsem ho nechala smrštit tak, aby zaštítil opět jen mě. Ignorovala jsem Janino volání a rozběhla jsem se za Victorií. Všechno do sebe zapadlo jako kousky skládačky. To díky jejímu daru dokázali vždycky včas zmizet.

Nechápala jsem sice, jak je možné, že žije, ale důležitější bylo dostat ji. Tentokrát jsme byly rovnocenné soupeřky. Už mě nesvazovala moje lidská slabost a křehkost. Hnala jsem se za ní řídkým lesem. Sem tam jsem zahlédla rudý záblesk, který mě ujistil, že běžím dobře. Po chvíli jsem poznala, že je stejně rychlá jako já. Problém byl v tom, že měla náskok. Malý, ale přece. Musím zvolit jiný plán. Rozptýlit ji. Donutit, aby se mi postavila.

„Hej, Victorie, to jsi brzy zapomněla na svou pomstu. James už je ti ukradený? … Nebo se mě bojíš?“

Zaslechla jsem, jak vztekle zasyčela a trochu zpomalila, jako by váhala. Ona mě nepoznala! Neví, kdo je její pronásledovatelka?

„Už tehdy v Seattlu ses mě nejspíš bála, co? Proč jinak bys tvořila tolik novorozených?“

Výsměšně jsem dodala. „Kvůli jediné lidské holce…“

Stromy se před námi rozestoupily jako na povel. Victoria se zastavila a vztekle zakřičela. Zněla skoro jako raněné zvíře. Pak se na mě vrhla.

„Tenkrát jsem udělala chybu, když jsem spoléhala na ostatní. Tu už znovu neudělám.“

Posměšně se usmála. „Ale ty jsi taky jednu udělala, Isabello. Kdepak máš své ochránce? Jsi tu sama. Bez nich neznamenáš nic.“

Vyhnula jsem se jejímu úderu a sama nasměrovala svou pěst k její tváři. „Už nejsem bezbranná. Je čas zaplatit, Victorie. Za mě, za Edwarda, za Jaka… a za Bree.“

Zpátky k ostatním mi to trvalo déle, než jsem předpokládala. Člověk ve vzteku vnímá rychlost i vzdálenost jinak. Přivítaly mě dvě obrovské vatry, ze kterých stoupal černý dým a troska, která nejspíš dříve bývala jedním z Victoriiných společníků. Úkol jsme tedy splnili.

Pro mě bylo ale v tu chvíli důležitější dozvědět se pravdu. Jak mohla Victoria přežít? Odpověď na tuhle otázku jsem se rozhodla dostat od Jane. Byla přece Arova pravá ruka… a navíc Victorii tenkrát dopravovala k výslechu.

Vztek ve mně bublal a já se to ani nesnažila skrýt. Jane přede mnou couvala a snažila se donutit Felixe, aby jí přišel na pomoc. Bez svého daru proti mně neměla šanci. Felix vypadal, že se rozmýšlí, já ho však zastavila jediným gestem.

Tak tak jsem po Jane neskočila, ale hlas jsem ovládala: „Chci vysvětlení, Jane! Když řekneš pravdu, nic se ti nestane! Jak to, že s nimi byla Victoria?“

Poprvé za dobu, co jsem Jane znala, se jí chvěl hlas. Zněl skoro plačtivě: „Isabello… prosím! Pochop to. Nesměla ses to dozvědět. Aro Victorii nasadil k Rumunům jako špiona. Nějaký čas to vycházelo, ale pak…“ narazila zády do skály a zajíkla se.

Zastavila jsem se sotva metr před ní. Zatnula jsem pěsti, abych se udržela na místě, prudce jsem kývla hlavou a dokončila větu za ni. „Ale pak se s nimi spojila. Věděli jste to? Poznali jste její úniky?“

Jane se strachem ve tváři zavrtěla hlavou: „Mysleli jsme si, že jen utekla. Že se možná znovu pokusí pomstít…“

Oči mi žhnuly: „Proto jste nic neudělali, co? Znovu jste doufali, že vás zbaví Cullenových?“

Svírala jsem pěsti a zase je rozvírala. Musím odsud! Nedopustím, aby se mojí rodině něco stalo. Ještě teď musím zavolat Alici! Společně vymyslíme, jak zkrátit mou službu Volteře.

koniec  24. časti

23. kapitola 25. kapitola

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 24. časť: