Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo na šťastie - 22. časť

06.05.2011 (14:00) • ada1987 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1232×

22. časť

Bella

Čas otupí i nejostřejší břit. Mě přiměl, abych si zvykla. Ne, že bych se ve Volteře cítila jako doma, ale prožila jsem už horší období. Třeba tehdy, když mě Edward opustil. Nebo když jsem přišla o otce… Už dávno jsem tu nebyla cizinkou. Znala jsem všechny a všichni znali mě.

Dny, týdny a měsíce se přehouply v roky. Za tu dobu jsem si dokázala vydobýt úctu a udržet jakous takous nezávislost. Nepřesvědčili mě ke změně jídelníčku, i když bylo občas hodně obtížné odolat. A diskutovala jsem s Arem tak, jak si nikdo kromě Caia, nedovolil. Navenek se tvářil přísně, ale měla jsem pocit, že ho v hloubi duše bavím.

I přesto všechno jsem stála stranou. Patřila jsem sice do gardy, ale s nikým jsem se dvakrát nebavila. Tedy s nikým z nich. A sex? Ten mi nechyběl. Spolu s láskou k Edwardovi odešla i moje touha. Připadalo mi, jako bych se vrátila do Phoenixu. Tam jsem taky většinou stála stranou a měla jen jednu nejlepší kamarádku. Tady se mi jí stala Bree. Ze začátku jsme své přátelství tajily, ale postupem času si ostatní nemohli nevšimnout.

Neuplynula ani minuta, kterou bych se s Bree nudila. Dokázaly jsme si hodiny a hodiny povídat – o knihách, o svých životech, o plánech do budoucna, o svých přáních… Jen jedno jsem před ní tajila. Nessie. Nemohla jsem riskovat, že se o ní od Bree dozví Aro.

Když mě začal posílat na mise, rozebíraly jsme spolu rozhodnutí, která udělal, a obžaloby potrestaných. Chtěly jsme ho co nejvíc poznat. Tak, abychom rozuměly jeho požadavkům a abychom dokázaly odhadnout, jaký bude další krok. Až skončí dvacetiletá lhůta, chtěly jsme společně odejít a hodlaly jsme zajistit, abychom se s Volturiovými už nesetkaly.

Bree se dokonce rozhodla i pro změnu jídelníčku. Společně bylo jednodušší odolat a svoboda lovu v lesích daleko od hradu byla ještě opojnější. Když na to přišel Caius, málem vyletěl z kůže. Jeho křik jsem slyšela i skrz tlusté zdi, a tak jsem zavolala Ara. Pokud dovolil živit se, jak chci mně, nemohl protestovat ani proti Bree. Patřila Caiovi, ale více méně proto, že si to tak přála. Přijímala svůj úděl jako trest. Aro kdysi řekl, že je to jen její volba… a tu teď změnila.

Caius sice zuřil, ale Aro s mou logikou souhlasil. Aspoň navenek musel Caius přijmout, že Bree už nebude po ruce, kdykoli se mu zachce… že se znovu začne chovat jako svobodná upírka.

Tehdy jsem to ucítila poprvé. Sotva nás rozzlobený Caius s Arem v závěsu opustili, vrhla se mi Bree šťastně kolem krku. Její hebké vlasy se otřely o mou tvář a saténové prsty a dlaně mi způsobovaly mravenčení na nahé kůži krku, kde se mě dotýkaly. Proboha, co se to děje? Její vůně mi zatemňovala rozum.

Úplně vyděšená a rozechvělá jsem si posledním zbytkem rozumu uvědomila, že se musím dostat pryč, dokud se ještě dokážu ovládat. Jak by zareagovala, kdybych zabořila tvář do jejích vlasů a užívala si jejich vůni? Kdybych políbila její pokožku, abych ji ochutnala, jak jsem toužila? Nepochopila by to. Ani já to nechápala. Zamumlala jsem průhlednou výmluvu, že jsem zapomněla na něco důležitého a aniž bych se dívala na její nechápající tvář, utekla jsem jako malá holka.

Vběhla jsem do svého pokoje jako velká voda a práskla jsem za sebou dveřmi tak, že málem vyletěly z pantů. Přecházela jsem po pokoji jako lvice v kleci. Nedokázala jsem se uklidnit. Mozek mi běžel na plné obrátky. Najednou všechno dávalo dokonalý smysl. To, proč už jsem nic necítila k Edwardovi, proč mě nepřitahoval jiný muž, proč mi nechyběl sex…

Moje proměna byla kompletní. Přinesla i změnu pohledu na svět, na sexualitu. Dívala jsem se prostě po špatném pohlaví. To Bree byla má láska. Moje životní partnerka. Tedy byla by, kdybych našla dost odvahy a řekla jí to… a zároveň kdybych měla tolik štěstí, že by byla stejně změněná jako já.

Daleko pravděpodobnější se mi ale zdálo, že by ode mě s křikem utekla a už by se se mnou nechtěla vidět. Bála by se, že se na ni vrhnu… a upřímně… já si nebyla jista, jak dlouho se k ní dokážu chovat jen jako ke kamarádce, když jsem si teď přiznala pravdu. Bylo to vážně ironické. Vzpomněla jsem si na Edwarda a jeho obdivuhodné sebeovládání. Bree sice nebyla člověk, takže fyzicky jsem jí nemohla ublížit, pokud bych nechtěla, ale psychicky… to byla jiná.

Nemohla jsem riskovat, že ji ztratím. Nedokázala bych se od ní držet dál a přitom ji denně vidět, cítit, být jí nablízku a přesto nedosažitelně daleko.

Bree

Naše náhodné doteky s Bellou mi vždycky způsobily šimrání v břiše. Touha dotýkat se jí, soupeřila s rozumem, který mi říkal, že by to nikdy nepřipustila. Nevěděla by, co se děje. Jak by mohla? To já byla ta divná. Ta, která se s muži dokázala jen přátelit. Ani k Diegovi jsem necítila víc než jen náklonnost. Měla jsem ho ráda, ale nedokázala jsem si představit, že bych se s ním třeba jen líbala. Z něčeho víc se mi dělalo nevolno. A nebylo to Diegem. Líbil se mi – rozhodně víc než jakýkoli jiný muž. To proto jsem si ho pustila tak blízko k tělu. Dokázala jsem ho obejmout, chytit za ruku, ale to bylo všechno.

Bella milovala Edwarda se vším všudy. Bylo to z nich tehdy cítit na dálku. Bavily jsme se o všem, ale když jsme se dostaly k tomu, jak ji mohl nechat odejít, vždycky změnila téma. Vyhýbala se tomu, jako by se za tím skrývalo nějaké podivné tajemství. Nenaléhala jsem na ni, protože její pohled prosil, abych to nedělala. Bolelo ji to. Došlo mi, že je to nejspíš něco, co nechce říct Arovi. Mohla jsem přísahat, že mu to neřeknu, ale kdyby se rozhodl mě vyslechnout, nejspíš bych mu její tajemství nedokázala zatajit. Podstoupila jsem to jen jednou, po mém příchodu do Volterry, ale doteď mi z toho probírání vzpomínkami běhala husí kůže po těle.

Mé oči konečně začaly měnit svou barvu. Zrovna jsem si je prohlížela v zrcadle, když mě Caius načapal. Takhle šílet jsem ho ještě neviděla. Těch jmen, co jsem dostala… Schoulila jsem se do klubíčka, zatím co se ke mně zvolna blížil. Zavřela jsem oči a čekala na první ránu. Ale než se mě stihl dotknout, rozrazily se dveře a dovnitř vpadla Bella. Postavila se přede mě bez ohledu na to, že jí to Aro už jednou zakázal. Riskovala hodně, ale když se zanedlouho objevil Aro, pochopila jsem, že tentokrát jsme vyhrály. Šlo tu o mou volbu. Arovo postavení vyžadovalo aspoň iluzi demokracie, a tak mi dovolil zvolit si svůj způsob života stejně jako Belle.

Caius protestoval, ale Aro ho s ledovým pohledem chytil za rameno a vyvedl ho. Ještě jsem zaslechla, jak mu na chodbě tiše poručil, aby si našel jinou hračku. Sotva se za nimi zavřely dveře, skočila jsem Belle kolem krku. Konečně jsem byla zase svobodná.

Byla to spíš instinktivní reakce. Způsob, jak vyjádřit svou vděčnost a radost, ale sotva jsem se jí dotkla, zasáhla mě touha jako spalující šíp. Neodvážila jsem se ani pohnout, abych ji nepolekala. Nebyla jsem si jista, jak dlouho se udržím, ale nechtěla jsem ten okamžik přerušit. Užívala jsem si ho.

A pak se odtáhla. S průhlednou výmluvou a naprostým zděšením v očích utekla pryč. Seděla jsem na místě, ruce, které ještě před chvílí objímaly milovanou osobu, spadlé v klíně. Zírala jsem do zdi a nebyla jsem schopna pohybu. Určitě nějak poznala, co cítím. Všechno jsem pokazila. Bude se mě stranit, už se ke mně nebude chtít přiblížit. K čemu mi bude, že jsem se osvobodila od Caiovy tyranie, když budu zase sama… Vlastně hůř. Tentokrát zanechaná s bolavým srdcem a trpící při každém pohledu na ni.

Ne, takhle to nesmí být. Musí být něco, co můžu udělat. Půjdu ji najít a zjistit, jestli je má domněnka správná. A jestli ano, pak se omluvím. Ujistím ji, že se dokážu ovládat. Že můžeme zůstat kamarádkami. Ano, tak to bude správné. A půjdu hned.

Autor: ada1987 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo na šťastie - 22. časť: