Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 16. kapitola

10.05.2010 (18:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2418×

16. Pravidla boje (pohled Edwarda)

Celé odpoledne bylo báječné a možná by i skončilo báječně, kdybych se nenadechl. Jediný nádech a co všechno dokáže zničit.

Byl tu, cítil jsem ho. Ten známý, nasládlý pach upíra. To, že vrčím, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy ode mě Bella ustoupila několik kroků.

„Je tady,“ zamumlal jsem a přikrčil se. Mohl být kdekoli, mohl na ni zaútočit odkudkoli. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků. Nezdálo se, že by tu byl právě teď v tuto chvíli. Ale když na to přijde, i já se dokážu pohybovat tak potichu, že o mě nikdo nebude mít zdání. Upír je predátor, je to vrozené. Když nechcete, aby o vás někdo věděl, nikdo o vás taky vědět nebude. Vše je jen na vás.

„Edwarde?“ zašeptala potichu.

„Na nic se neptej a běž domů. Zavři okna, zamkni dveře a nechoď ven, dokud se ti neozvu. Henri by také neměl nikam chodit.“

„Edwarde, co se děje?“ chytila mě za ruku, „pověz mi to!“

„Běž,“ zasyčel jsem na ni a propátrával okolí. Když se konečně pohnula a rozeběhla ode mě, vpravo se ozvalo křupnutí větvičky a zároveň zašustění látky. Sakra!

V rychlosti jsem vyrazil a chytil Isabellu za paži, když mi byla na dosah. Zděšeně sebou cukla a vypadalo to, že prodělala infarkt.

„Jsi normální, takhle mě děsit,“ prskala.

„Pojď,“ zamumlal jsem „doprovodím tě.“

Nebránila se mé společnosti, i když se co chvíli ošila, a očima jezdila po okolí lesa. U dveří domu konečně promluvila.

„Co se děje?“ pokrčila obočí.

„Řeknu ti to, až to zjistím,“ pohladil jsem ji po tváři, „užij si zbytek dne.“ Nevnímal jsem její volání a rozeběhl se do lesa. Jestli se opravdu vrátil a bude chtít Bells ublížit, zakroutím mu  krkem. Vlastnoručně…

Vztekle jsem rozrazil dveře a ztuhl v půlce pohybu. Věděl jsem to! Věděl jsem, že se vrátil.

„Edwarde,“ ozvalo se z pohovky.

„Josephe,“ zamumlal jsem potichu a snažil se potlačit vztek. Blonďatý upír vstal a ukázal zuby. Na sobě měl ošuntělý starý plášť a zorničky mu plály jasně rudou barvou.

„Znáš ho?“ zavrčel Emmett a založil si ruce na prsou. V místnosti byla celá rodina. Jasper byl přikrčený před Alicí a vrčel stejně tak jako Emmett. Jediný Carlisle vypadal v klidu. Všichni byli viditelně obezřetní a nevěřili mu. Právem.

„Co chceš,“ vyštěkl jsem a nakrčil nos. Smrděl po… po…něco mi to připomínalo, ale co? Pak mi to došlo.

„Pořád zabíjíš vlkodlaky?“ zeptal jsem se opatrně a doufal, že to zapře, že se to alespoň pokusí zapřít…

„Neznám lepší zábavu,“ promnul si ruce.

„Jak jsem se už ptal, co chceš?“

„Nemůžu navštívit starého přítele?“ zazubil se a opět usadil na pohovce.

„Nikdy neděláš nic bez důvodů, co chceš tentokrát?“ odsekla jsem znuděně a potichu zavrčel. Štvalo mě, že jsem nemohl číst jeho myšlenky. Za tu dobu, co jsem s ním trávil jako novorozený, se mě nějak naučil ignorovat a teď se mu to - jak se zdá - hodilo.

„Toulal jsem se po okolí a narazil v lese na zajímavou vůni. Je tvoje?“

„Kdo?“ pokrčil jsem nechápavě obočí.

„Ta dívka,“ naklonil hlavu na stranu „voní jako - jako měnič, ale jinak, slaběji.“

„Ani se jí nedotkneš!?“ zavrčel jsem.

„Ale notak, jen jsem se ptal. Víš, někoho mi připomíná, ale koho, to je záhada. Ta vůně, jak bych ji už někde cítil,“ promnul si bradu. „A když už jsme u toho, jak se ti žije tady? Hraješ si na pilného studenta, dobře?“

„Josephe,“ zabručel jsem naštvaně „co chceš?“

„Já?“ ukázal na sebe dotčeně „to si myslíš, že pokaždé, když přijdu, tak něco chci?“

„Jo.“

„Ale notak,“ zamračil se „dobře, prokoukl jsi to,“ zvedl ruce v obraně a o krok ustoupil. „Co se dát zase dohromady? Hodila by se mi pomoc.“

„Kde máš Franka?“

„Toho?“ vykulil oči „ani nevím, naposledy s jeho hlavou běžel nějakej vlkouš daleko do lesa. Takže, jdeš se mnou?“

„Jdi do prdele,“ zasyčel jsem a ukázal na dveře. Místo pohybu našpulil pusu a založil si ruce na prsou.

„Přemýšlel jsem, proč jsi toho nechal,“ promluvil po chvíli „a musím říct, že tě vůbec nechápu. Vzdal jsi se toulání přírodou jenom proto, aby jsi si hrál na rodinku?“

„Vypadni, mohlo by se ti taky něco stát.“ Přestože jsem se snažil držet hlas v rovině, nešlo to. Vytáčel mě a já nebyl daleko od nepříčetnosti. Kdyby křičel nebo nadával, nevadilo by mi to tolik, jako jeho přiblblý samolibý úsměv, kterým  říkal, že stejně dostane, co chce, popřípadě pro co si přišel.

„Od tebe?“ odkašlal si „tak to se bojím.“

„Měl by si,“ ozval se zvenku chladný hlas, který bych poznal kdekoli.

„Měla jsi zůstat doma!“ zavrčel jsem na Bellu „posloucháš ty vůbec někdy někoho?!“

„Ne,“ odfrkla si  „snad si nemyslíš, že budu poslouchat tebe.“

„Doufal jsem v tom,“ zamumlal jsem a stočil pohled na Josepha. Ten mhouřil oči. V další sekundě se mu rozšířili oči úžasem a ústa roztáhl do překvapeného výrazu - což se v jeho případě nestávalo moc často.

„Já tě znám,“ zamumlal a o krok se přiblížil. Tedy přiblížil by se, kdyby mu v tom moje ruce nezabránili. To, co mě kdysi naučil, jsem použil proti němu. Nyní klečel na zemi, levou ruku zkroucenou za zády a moje prsty na hrdle.

„Ani se jí nedotkneš,“ zavrčel jsem a stisk na hrdle zesílil.

„Ale no tak,“ zachroptěl a pokusil si stoupnout. „Copak jsem tě taky neučil, že na své druhy neútočíš!“

„Naučil jsi mě, jak zneškodnit upíra do dvou sekund. Pokus se o něco a zabiju tě,“ zasyčel jsem, „ty víš, že to udělám. Znáš mě líp, než kdokoliv jiný a taky víš, že se mi nemáš šanci ubránit.“

„O nic se nepokusím,“ zasténal a já mu uvěřil. Udělal jsem tu největší chybu života - zase jsem mu uvěřil. Jakmile byl na nohou a volný, skočil po Isabelle. Nůž, který musel mít schovaný někde pod pláštěm, nyní vytáhl a přiložil ji ho na hrdlo. „Jediný pohyb,“ zavrčel „a budeš si hadrem vytírat její krev.“

V hlavě se mi začaly rojit různé scénáře, jak to může dopadnout. Všechny měly ale jedno společné - na konci ležela Isabella mrtvá na zemi. A to mojí vinou. Nikdy jsem ji neměl nutit, aby se mnou spolupracovala, nikdy jsem ji neměl nutit moji společnost, nikdy se ze mě neměl stát blázen, který se zamiloval do vlkodlaka a hodlal teď kvůli němu položit život.  Co se stalo, stalo se a nelituji toho.

Jak uvažoval Joseph, chtěl ji zabít? Chtěl ji mučit? Chtěl  tím mučit mě?

„Ty jeden kreténe,“ vyštěkla Bella znenadání a praštila ho loktem do břicha. Nůž ji sjel jemně po krku, když se upír zakymácel a upadl k zemi. Musel jsem vážně vypadat jako naprostý imbecil, když jsem zíral na její ránu pod krkem, která se sama začalo hojit. Až na pár kapek krve nic nenasvědčovalo tomu, že by tam před dvěma minutami byla rána.

Joseph seděl a zemi a nevěřícně na ni zíral. Nakonec podezíravě nakrčil nos a vítězoslavně se usmál.

„Už vím, odkud tě znám. Ty jsi ta neviňoučká holčička s uslzeným obličejem, když našla svoje rodiče.“

„Které jsi ty zabil,“ vyštěkla na něj zostra a zavrčela.

„Takže jsme nakonec přeci jenom staří známí,“ usmál se pokřiveně a vyhoupl se na nohy. Pak svůj hněv, který schovával pod masku ledového klidu, obrátil na mě.

„Myslím,“ ozval se hlas Carlislea „že by bylo lepší, kdybyste odešel.“

„Celkem se mi tu líbí,“ odpověděl Joseph ledově. „Navíc tu mám rozdělanou práci.“

Pomalu mi začalo docházet, co tou „prací“ myslí. Rychle jsem Bellu zastrčil za sebe a zavrčel. To neudělá, to nesmí!

„Ale notak,“ zatvářil se Jaseph ublíženě „přece by jsi nekazil zábavu a navíc se práce nikdy nenechává rozdělaná.“

Cítil jsem, jak mi Bella zezadu zatíná prsty do košile. Bála se, stejně jako já.

„Neudělal jsi to předtím, kašli na to teď,“ zamračil jsem se.

„Předtím jsem to neudělal jenom kvůli tobě,“ vyprskl „byli jsme přátelé a já ti věřil. Teď už mě nenutí nic, ti věřit.“

„Tak v tom případě odejdi.“

„Jaké to je,“ popošel několik kroků do boku, aby jí viděl do obličeje „kamarádíčkuješ se s ním, přestože ti zabil rodiče? Necháš se od něj i vodit za ručičku?“ S posledním slovem vyrazila zpoza mě a chtěla se po něm vrhnout. Chytil jsem ji za paži a silou strhl zpět. Přestože se hodně snažila, já byl stále silnější než ona. Paže jsem obmotal okolo ní a odmítal ji pustit  i o jediný krok blíž k němu.

„Ty jeden parchante! O co ti jde? O co!?“ ječela a kopala nohama.

„O nic zlatíčko,“ usmál se „rád se bavím.“

„Na úkor jiných, co? Ty ubohej pokryteckej debile! Zabiju tě! Zabiju, slyšíš, zabiju tě!“

„Tak do toho,“ rozpřáhl ruce, „já zapomněl, tvůj přítelíček ti to vlastně nedovolí.“ Vztekle zavrčela a začala sebou škubat ještě víc.

„Okamžitě mě pusť,“ vrčela „já si to s ním vyřídím! Pusť mě!“

„Copak ty to nechápeš?!“ vyštěkl jsem na ni a obrátil ji k sobě čelem. „Snaží se tě vyprovokovat! Ví, že bych tě k němu nikdy nepustil! Tak tě záměrně vyprovokovává a čeká, kdy se neudržíš a skočíš po něm!“

„Tak mě pusť,“ přestala sebou škubat „je přímo tady, nemusíme ho nikde hledat a ty jsi mi slíbil pomoc. Nebo jsi mi lhal? Tak jako ostatní?!“ Z očí ji vytryskly slzy a zaťatými pěstmi mi bušila do hrudi. „Lhal jsi?! Tak slyšíš, odpověz!“ Nepřestávala zuřit a stále mě bila.

„Nech toho,“ chytil jsem ji za zápěstí, „nikdy jsem ti nelhal.“ Opatrně jsem si ji přitáhl blíž k tělu a objal pažemi.

„Jsi spokojený,“ vyštěkl jsem na Josepha, který nás potichu pozoroval a usmíval se.

„Ne úplně,“ odpověděl temně „ale částečně jo. Úplně spokojený budu ve chvíli, kdy přede mnou bude ležet její mrtvé tělo.“

Ve chvíli, kdy to vyslovil, mnou projel takový vztek, že jsem přestal vnímat okolí a viděl pouze jeho hlavu, kterou jsem chtěl mít daleko od zbytku těla. Vystartoval jsem po něm dřív, než si to stihl kdokoliv uvědomit.

Můj útok ale čekal a praštil se mnou jediným pohybem o zem. Právě jsem porušil jedno z pravidel boje - Nikdy neútoč z naštvání.

„Edwarde!“ zakřičela Bella ve chvíli, kdy se mnou o zem praštil znovu. Sakra, kde se tohle naučil? Nikdy nebyl průbojný typ… i když čas změní každého.

Čekal jsem. Ne, doufal jsem, že mi někdo pomůže. Ale Jasper i Emmett byli příliš vykolejení, než aby se pohnuli.

„Ty jsi chtěl zabít mě,“ prskal mi Joseph do obličeje a rukama mě chytil za krk, „ale já teď zabiju tebe!“

Dřív než jsem si uvědomil, co se stalo, přes obličej se mi přehnala bílá koule a Joseph odletěl pár metrů dál.

Isabella přede mnou se přikrčila a hrdelně zavrčela, což zřejmě dokonale probralo z transu skupinku za námi. Emmett s Jasperem prudce vystartovali před nás, přichystáni k boji. Isabella vztekle hrabala tlapami do hlíny a chystala se ke skoku.

Skočil jsem po ní dřív, než si mě všimla. Jednou rukou jsem ji stiskl tlamu a druhou ji držel na zemi, přestože vrčela a prskala, jak nejlíp umí, neprotestovala a dál klidně ležela na zemi.

Joseph za námi si pochybovačně odfrkl a nakrčil nos.

„Jsem v převaze, pokud nechce vyvolávat boj, odejděte,“ odkašlal si Carlisle autoritativně.

„Rád jsem tě zase viděl, Edwarde,“ zamumlal a otočil se čelem k lesu. Když už byl skoro u něj, zastavil se a poslal mi jedinou myšlenku Jsem si jistý, že se ještě uvidíme.

„Jsi v pořádku?“ pohladil jsem vlka po hlavě.

„Chápu, že se ti asi líbí na ní ležet,“ prohodila Alice jen tak mimochodem, „ale až z ní slezeš, možná ti bude schopná odpovědět líp.“ Zahambeně jsem si odkašlal a slezl z ní.  Jakmile jsem byl na nohou, vstala a otřepala se. Pak mě probodla pohledem tak ošklivým, že se mi málem rozklepala kolena. Vážně byla děsivá…  krásná a děsivá.

Probodávat pohledem mě přestala ve chvíli, kdy se obrátila a mířila do lesa.

„Kam si myslíš, že jdeš…“ křikl jsem na ni a vzápětí dodal: „sama.“ Pootočila hlavu na stranu a hrábla netrpělivě přední tlapou. Jen co jsem ji doběhl, rozeběhla se. Když si chce hrát… nic proti tomu nenamítám.

Rozeběhl jsem se ještě rychleji a předběhl ji. Ale na konci lesa, tam kde jsem ji čekal, se vůbec neobjevila. Náhle na mě něco zezadu prudce skočilo a zarazilo mi obličej do vlhké hlíny. Když jsem se na ni otočil, seděla, olizovala si tlapu a tvářila se jako mílius. Probodl jsem ji pohledem a rozešel se směrem k domu. U dveří nastal další problém.

Jak se dostat do zamčeného domu, když nemáte klíče? Zatímco můj návrh vylomit je, zamítla prudkým kýváním hlasy a syčením, což se na ni vůbec nehodilo, sama nenavrhla vůbec nic. Jen seděla a zametala ocasem verandu. Kdyby nás někdo viděl, museli jsem působit doopravdy jako párek k popukání.

Po chvíli mě něco napadlo. Nadzdvihl jsem květináč před dveřmi a - světě div se - ležel pod ním klíč.

Kašlem jsem zamaskoval smích a odemknul dveře od domu.

„Ty tu bydlíš a nemáš klíče?“ zeptal jsem se jí o několik minut později, když už byla oblečená a seděli jsme u ní v pokoji na posteli.

„Když jsem odcházela,“ odpověděla, „byl doma Henri. Tak jsem si nebrala klíče.“

„Chápu,“ odkašlal jsem si, „odešla si i když jsem ti výslovně říkal, že nemáš nikam chodit.“

„Ty jsi odešel a mě řekl, že mám zůstat doma,“ odfrkla si. „Bála jsem se o tebe. Ty jsi se choval tak - tak divně a nic jsi mi neřekl!“

„Já jsem chtěl, aby jsi byla v bezpečí.“

„Tak pardón, že jsem vystrčila nos ze dveří,“ vyštěkla a založila si ruce na  prsou. Dlouho ji to ovšem nevydrželo. Ze spodního patra se ozval zvuk telefonu. „Hned jsem tu,“ zašeptala a odběhla dolů. Dřív než uplynuly tři minuty, byla zpět nahoře.

„Kdo volal?“

„Jenom Henri,“ odpověděla a posadila se vedle mě. „Už mi vážně leze krkem, že mi vůbec nic neříká,“ povzdechla si.

„Třeba se tě to netýká,“ zkusil jsem nadhodit. „Co se stalo?“

„Třeba,“ pokrčila rameny. „ Prý je něco doma, víš, jako kde jsem dřív bydleli,“ pousmála se

„Kdy se vrátí?“

„Já nevím,“ pokrčila rameny, „prý to může několik dní trvat.“

„Tak tu zůstávám s tebou,“ odpověděl jsem.

„Edwarde,“ pokrčila obočí a našpulila pusu. „Nebudeš chodit všude se mnou jako pes.“

„Myslíš?“ Napodobil jsem její výraz v obličeji a taky si založil ruce na prsou. „Nenechám tě tu samotnou, když venku běhá upír, který tě chce mrtvou.“

„Nic neříkám,“ zavrtěla hlavou „jsem jako ryba.“

„Jo, smrdíš,“ odkašlal jsem si.

„Tak teda dík,“ odfrkla si, „nezapomínej, že jsi v mým domě a já tě můžu kdykoliv vyhodit.“

„Tak to udělej,“ pousmál jsem se. Odfrkla si a pohodila vlasy.

„Ještě jednou mě budeš urážet a doopravdy tě odsud vyhodím ven.“

„Mě se nezbavíš, jestli mě vyhodíš z domu, budu hlídat před domem. Neuděláš beze mě ani krok.“

„Seš hroznej a nemusíš mě hlídat.“

„Stojím si za svým slovem, nic mě nezvyklá.“ Chtěl jsem doříct ještě pár důvodů, proč ji nenechám samotnou doma, ale přerušil mě telefon. S omluvným výrazem jsem hovor přijal.

„Ahoj, Edwarde,“ zamumlala Alice rozpačitě.

„Potřebuješ něco?“

„Jo… no, víš máme tě moc rádi na to, abychom tě už nikdy neviděli  ---„

„De to sem!“ zakřičel další hlas. „Hele, Edwarde, prostě přijď s Bellou sem a my už to nějak skousneme.“

„Rosalie?“

„Na nic se neptej,“ ukončila hovor.

„Kdo to byl?“ vyzvídala Bella s nadšením. Když jsem ji řekl pravdu, zarazila se a vykulila oči.

„Žertuješ?“ vyštěkla. „Tvůj bratr - ten obrovskej, mě málem zabil a ta blondýna mě taky nemá v lásce.“

„Ten, kdo chtěl, aby jsi přišla, byla Rosalie - ta blondýna.“

„Určitě mě bude chtít uškrtit, tváří se tak pokaždý, když se potkáme,“ zamumlala a zatvářila se ublíženě.

„Každopádně bude něco chtít,“ odpověděl jsem popravdě „a my se to nedozvíme, dokud tam nebudeme.“

„Fajn,“ stoupnula si naštvaně „ale až mě uškrtí, bude to na tebe.“

„Jak jinak,“ zamumlal jsem si potichu a pomohl ji sbalit pár věci.

Za půl hodiny jsme stáli před naším domem a zvažovali možnosti Belly na přežití.

„Stejně si myslím, že se mi něco stane,“ mumlala potichu a kráčela krok za mnou. Když jsem vstoupili dovnitř, stáli tam všichni vyrovnaní v půlkruhu a sledovali nás. Jako první promluvila Rosalie.

„Já ti dlužím omluvu,“ zamumlala a sklopila hlavu „myslela jsem si, že chceš Edwarda zabít a ty jsi mu zachránila život zatímco my  jenom… ehm… zírali.“

„Jo - jo jasně,“ vyhrkla Bella a chytila se pevněji mojí ruky.

„Odpustíš mi?“ odkašlala si Rosalie nervózně a napřáhla k ní zdvořile ruku, na kterou jsem zíral se stejným ohromením jako já...

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

15.kapitola

17. kapitola

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 16. kapitola: