Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 17. kapitola

2.Yasmine-Zářivá


Pomsta bude sladká, chlapečku - 17. kapitolaEdward se chová divně a chudák Bella neví proč. Co tak stašně rozruší upíra, že přestane normálně reagovat?

17. Začarovaný kruh tohohle blázince



Stáli jsme s Edwardem před jejich domem. Hleděla jsem do oken, kde se svítilo, a přemýšlela, proč jsem s tímhle stupidním nápadem souhlasila. Bylo to tak nebezpečné a nezodpovědné. Vždyť mě klidně může někdo z jeho sourozenců bez mrknutí oka zabít. Ani by jeden z nás dvou nestihl nějak zareagovat. Svalovec Emmett a barbie Rosalie mě tady určitě neuvidí rádi.

,,Stějně si myslím, že se mi něco stane," zamumlala jsem, aniž bych se na něj podívala. Knedlík v krku jsem nedokázala polknout. Povzbudivě mi stiskl ruku a už mě táhl do schodů.

Všichni Cullenovi stáli vyrovnaní v půlkruhu uprostřed obývacího pokoje a vyčkávavě na nás hleděli. Edwardův krok byl ale jistý a tak mi dodal trochu odvahy. Kdyby něco, tak se snad zvládnu ochránit, ne? Snad.

Rosalie si odkašlala, aby na sebe upoutala pozornost, a promluvila:

„Já ti dlužím omluvu,“ zamumlala a sklopila hlavu. Vypadalo to, jako by to myslela vážně. „Myslela jsem si, že chceš Edwarda zabít a ty jsi mu zachránila život, zatímco my jenom… ehm… zírali," vyklopila ze sebe pracně a stále sledovala špičky svých bot. Vypadalo to lehce komicky. Vždy sebevědomá a ctižádostivá upírka tady stála přede mnou s hlavou sklopenou a soukala ze sebe omluvu.

Když jsem si uvědomila, že čeká na moji reakci, jen jsem vyhrkla: ,,Jo - jo jasně." Stiskla jsem Edwardovu ruku ještě víc.

„Odpustíš mi?“ odkašlala si Rosalie nervózně, zvedla hlavu a napřáhla ke mně ruku. Ohroměně jsem na její gesto zírala a čekala, co se stane tentokrát. Spadne meteorit, nebo před domem přistane UFO? Přišlo mi to pravděpodobnější než to, co se tady teď dělo.

Váhavě jsem její ruku přijala a snažila se potlačit znechucené ušklíbnutí. Úspěšně. Všichni na nás vyjeveně zírali a ani se to nesnažili nějak skrýt. Byli stejně překvapeni jako já.

Rose moji ruku pustila a nejistě se na mě usmála. Pak chytila Emmetta za ruku a odešli někam do patra. Sledovala jsem jejich postavy do doby, než se mi ztratili z očí. Možná jsem byla paranoidní, ale znáte to, jakmile se otočíte k nepříteli zády, skočí po vás. O tom jsme se dnes už přesvědčili.

Edward mě jemně zatahal za ruku, aby tak upoutal moji pozornost, a já se na něj s otázkou v očích otočila.

,,Ehm, děkujeme, že jsi pomohla Edwardovi s tím jeho přítelem," promluvil na mě jeho otec a vrhl rychlý přísný pohled na Edwarda, ,,a budeme jen rádi, když tu s námi pár dní pobudeš. Přeci jen nevíme, co od něj můžeme čekat."

Jeho žena všemu kolem přihlížela s mateřským úsměvem na rtech. Oba vypadali mile a přívětivě - na upíry. Poté se s námi rozloučili i oni, protože měli nějakou nedodělanou práci, a zmizeli někde v domě.

Proti nám už stála jen Alice a Jasper. Zatímco on se tvářil zmateně a nešťastně zárověň, ona se usmívala. Nevím, jestli někdy měla na tváři i jiný výraz, než tenhle. Snad pár dní po našem prvním setkání ve škole, ale ani to netrvalo dlouho. Vědoucně se podívala na naše ruce a pak mrkla. V další chvilce už tam nestáli ani jeden.

Zmateně jsem se otočila na Edwarda. Ten jen protočil oči a přiblížil se ke mně.

„Chceš prohlídku domu?"

„Ehm, myslím, že bychom to mohli nechat na zítřek. Dneska jsem už dost unavená," zamumlala jsem a skousla si ret. Usmál se tím svým tipickým úsměvem a už mě vedl po schodech do patra. Na třetím schodě jsem se ale zastavila a odmítala se hnout dál. Se zdviženým obočím se mi podíval do očí.

,,Vážně tady nikomu nebudu vadit? Přeci jen... mno víš... nevoním nejlíp," odpověděla jsem mu na nevyřčenou otázku. Protočil oči a pošeptal mi do ucha:

,,Nikomu vadit nebudeš. Dlužíme ti to za dnešek." Políbil mě do vlasů a já z něj byla tak omámená, že jsem ani neprotestovala, když mě dovedl do jednoho z pokojů.

,,Tady teď budeš nějakou dobu bydlet," usmál se a pokynul rukou k místnosti. Byla jednou tak velká než ta, kterou jsem měla doma. Bylo vidět, že je vybavena jen pro přechodné období, přesto vypadala útulně. Byla tady velká postel, která zabírala většinu jedné stěny. Naproti byla šatní skříň a polička na knihy a jiné drobnosti. V rohu u okna stál konferenční stolek s pár křesly. Nedokázala jsem pochopit, jak tenhle pokoj dokázali vůbec využívat.

„Občas nás přepadne nečekaná návštěva," pokrčil rameny Edward, jako by tím chtěl odpovědět na moji nevyřčenou otázku. Skousla jsem si ret a přikývla. Ani jsem si nevšimla, že jsem se při prohlídce přemístila doprostřed vší té parády. Podívala jsem se k oknu. Byl z něj výhled na stromy v lese a v dálce se v měsíčním světle blyštil potok.

„Vypadá to kouzelně," zamumlala jsem a kývla hlavou k oknu, aby pochopil, co myslím. Ani nevím jak, ale najednou stál za mnou, paže obtočené kolem mého pasu a obličej zabořený v mých vlasech. Spokojeně jsem se usmála a opřela se o něj celou svou vahou. Pro tuhle chvíli nebylo potřeba slov.

Douhou chvíli jsme jen tak stáli, venku mezitím padla tma. Takhle to vypadalo děsivě a jsem si jistá, že pro neznámého turistu by dům v tuhle dobu vypadal z venku jako nějaké skryté doupě mýtických postav. Uchechtla jsem se, když jsem si uvědomila, že je to v podstatě pravda.

,,Co je?" zeptal se Edward. V jeho hlase byl slyšet úsměv a když jsem se otočila, měl ho i na tváři. Jen jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem mu to říkat, už jen proto, abych před ním nevypadala jako blázen. Našpulil pusu, ale vypadalo to spíš směšně, než naštvaně. Po chvilce pochopil, že mu to neřeknu a nechal to být.

Opřela jsem se o jeho hruď a zavřela oči. Kdyby mu bilo srdce, určitě by mě teď ukolébalo ke spánku. A v tom jsem si uvědomila, jak strašně rozdílní jsme. Ne že bych na to někdy zapomněla, ale nemyslela jsem na to prostě pořád.

„Je čas jít spát," zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem, Protože síla na mluvení mě už opustila. Jen se uchechtl a za ruku mě vytáhl před dveře ven na chodbu. Prošli jsme kolem několika dveří, až nakonec jedny otevřel a přede mnou se objevila krásná koupelna. Byla obrovská, stejně jako všechny pokoje v tomhle domě.

Doprovodil mě až k vaně a když si byl jistý, že mě nohy unesou, řekl, že skočí pro moji tašku do auta a už byl pryč. Jen klaply dveře.

Neměla jsem sílu na nějakou dlouhou koupel, a tak jsem se jen vysprchovala,  převlékla se do tepláků a trička na spaní.

Edward na mě čekal na chodbě, aby mě případně podepřel. S vděčným úsměvem jsem se o něj opřela a nechala se odvést do pokoje. Uložil mě do postele a políbil na čelo.

„Sladké sny," zamumlal. Víc už jsem nevnímala. Dnešní den toho na mě bylo tak moc, že jsem okamžitě usnula. Spánek byl naštěstí beze snů - žádná krvesající potvora se mě nesnažila zabít.

Ráno jsem se probudila dokonale vyspaná a odpočatá. Už dlouho jsem se nevyspala tak dokonale. S úsměvem na rtech se vyhrabala z peřin a než jsem stačila vzít za kliku, už někdo stál ve dveřích.

„No konečně," zamručela Alice otráveně, chňapla mě za ruku a už táhla ke koupelně. „Měla by sis pospíšit, abychom nepřijeli pozdě do školy," křikla na mě. Poté mi došlo, že je všední den a asi trochu nestíháme. Rychle jsem provedla ranní higienu a už scházela dolů do obývacího pokoje nachystaná vyrazit.

Pod schody čekal Edward a Esme. Oba se o něčem bavili, ale když mě uviděli, zmlkli a podívali se na mě.

„Jak jsi se vyspala, drahoušku?" zeptala se mě Esme a usmála se. Vypadala jako anděl. Napadlo mě, jestli může vůbec existovat někdo s tak dobrým srdcem a takovou obětavou láskou. Pokud ano, nikoho takového jsem ještě nepotkala.

„Skvěle," usmála jsem se na ni a chytila Edwarda za ruku. Jen přikývla, rozloučila se s námi a vyběhla schody do patra. Edward mě políbil do vlasů a rychlou chůzí odvedl do garáže. Všichni už byli pryč, což pro mě bylo jistou útěchou. Nechtěla jsem s nimi trávit víc času, než bylo nezbytně nutný. Jsem si jistá, že to cítí stejně.

Skousla jsem si ret a podívala se z okénka jeho Volva. Seděla jsem na pohodlné sedačce a zvažovala možnosti k útěku. Nechtěla jsem snášet pohledy těch dětí tady, ale bylo mi jasné, že jakmile vystoupím s Edwardem po boku, bude o pozorost postaráno. Edward mi naposledy stiskl povzbudivě ruku a vystoupil. Neochotně jsem ho následovala.

„Bude to v pohodě," pošeptal mi do ucha, když jsme kráčely uličkou zvědavých očí. Jak já to tady nesnášela.


Vyučování proběhlo celkem v normálu. Spousta lidí stále nepokrytě zíralo, ale já se to naučila ignorovat. Víceméně. A pak následoval oběd s Edwardem a jeho rodinou. Když jsem se před vchodem do jídelny zastavila a odmítala se hnout dál, sklonil se ke mně, a tak, aby nás nikdo neslyšel, zašeptal:

„Děje se něco, lásko?"

Jen jsem kývla hlavou k jídelně. Protočil oči, ale jinak to něřešil. Nechal mě tam stát samotnou a šel k pultu s jídlem. Něco koupil a vrátil se ke mně.

„Co kdyby jsme to snědli v autě?" mrkl na mě, a aniž by počkal na odpověď, prošel chodbou a vyšel ven. Doběhla jsem ho s největším možným nadšením jakého jsem jen byla schopná.

Posadila jsem se na pohodlném sedadle jeho Volva. Tohle bylo mnohem lepší než ta přeplněná jídelna, kde se nedalo ani v klidu najíst. Edward mi mlčky podal sáček s jídlem a při tom pozoroval zaujatě volant. Zakousla jsem se do bagety a vyčkávavě se na něj podívala. Vypadal, jako by ho bolel zub.

„Děje se něco?" zamumlala jsem a pokusila se ho přitom moc nepoprskat.

„Nic."

Protočila jsem oči a raději ho nechala. Třeba mi to poví sám, až bude chtít.

Přišlo mi nepatřičné, abych na celý prostor auta mlaskala, ale nějak tomu nešlo zabránit. Po pár minutách pochopil, že mi to není příjemné a tak zapnul rádio, přesto to nebylo ono. Chtěla jsem, aby mluvil on. Přála jsem si, aby nebyl smutný. Kam se poděla jeho dobrá nálada? Vzala si volno?

Po chvilce zvedl hlavu jedním z těch jeho neuvěřitelně rychlých pohybů a podíval se před sebe. Udělala jsem to samé  jako on a uviděla jeho malou otravnou sestru.

Alice stála pod střechou jídelny a horlivě gestikulovala rukama. Edward se na ni podíval, zamračil se a bez jediného slova vystoupil. Vystresovaně jsem sledovala jeho vzdalující se záda a v hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažila to všechno pobrat. Alice vypadala děsně napruzeně, což znamenalo nějakou katastrofu nevídaných rozměrů.

Chvíli tam tak stáli a o něčem debatovali. Poté se na mě Edward podíval, svěsil ramena a přikývl. Ať už teď souhlasil s čímkoli, bylo mi jasné, že se mi to nebude líbit. Alice mi s úsměvem zamávala a zmizela za dveřmi jídelny. Skvěle.

Adrenalin se mnou lomcoval a já dostala náhlou potřebu ho ventilovat ven. Jakkoliv.

Celou cestu, kdy se ke mně Edward vracel, neodtrhl svoje oči od mých. A já neměla sebemenší chuť uhnout. Tohle mi chlapeček bude muset vysvětlit.

Sedl si na sedadlo, stejně jako předtím, a skousl si ret. Dělá mi to schválně, nebo je to nějaký jeho pošahaný zvyk nechávat lidi okolo sebe v nevědomosti? Divím se, že to někomu z jeho rodiny nevadí.

„Ehm," odkašlala jsem si, „děje se něco?"

Střelil po mě pohledem a usmál se. „Ne, nic. Všechno je naprosto v pořádku." Jasně a já jsem zlatá rybka, pomyslela jsem si sarkasticky. Zatnula jsem zuby a zhluboka se nadechla. To chce klid.

„Nejsem hloupá, Edwarde. Tak to vyklop. O čem ste se s Alicí bavili?"

„Mno, víš, tak nás napadlo, že bychom už dneska nemuseli do školy. Alice tě v tělocviku omluví a ty si odpočineš," pokrčil ledabyle rameny, ale vůbec to na mě nepůsobilo tak, jak mělo. Přimhouřila jsem oči a znovu se zhluboka nadechla. Přece se nechci přeměnit uprostřed tohohle prťavýho autíčka, že.

„Proč bych neměla jít do tělocviku, Edwarde?" zeptala jsem se přímo.

Uhnul očima a dělal, že mě neslyšel. Jak myslíš. Naštvaně jsem našpulila pusu, odložila sáček s jídlem a chtěla vystoupit z auta. Edward mě ale zastavil. Pohled do jeho očí mě zarazil a já si připadala hrozně. Jeho oči ztratily všechnu jiskru a tvář měl staženou bolestí. Opatrně jsem ho po tváři pohladila. Neuhnul, jen si moji dlaň přidržel na stejném místě.

„Alice nevidí tvoji budoucnost. Bojí se, že je ten grázl někde poblíž. Měli bychom jet domů, je tam Esme i Carlisle, kdyby něco," mluvil šeptem a strašně rychle, takže mu bylo sotva rozumnět.

Chtěla jsem mu odporovat, přeci jen mi přišlo rozumnější zůstat ve škole, protože tady si nic nezkusí, ale on a Alice byli jiného názoru. Edward ani nepočkal, až něco řeknu. Prostě vycouval z parkoviště a jel k nim. Otočila jsem se na něj, abych mu pěkně od plic řekla, co si o něm myslím, ale zarazila jsem se. Jeho obličej teď vypadal jako upíří - maska byla pryč. Jeho černé oči jako noc pročesávaly les kolem silnice.

A já seděla na sedadle spolujezdce a snažila se potlačit vzrůstající paniku. Když byl nervózní Edward, byla jsem i já. Protože - řekněme si to upřímně - znervóznit upíra není nic snadného.

Mlčky jsme dorazili domů. Edward mi pomohl vystoupit a hned, jak jsme vlezli do obývacího pokoje, objevila se u nás Esme a starostlivě si nás prohlížela. Bylo to trošku zvláštní - jako začarovaný kruh. Esme pozorovala mě, já Edwarda a on zem pod svýma nohama. Nevím přesně proč, ale děsilo mě to. Tohle nebylo normální.

„Stalo se něco?" zeptala se Esme po chvilce. Když se nic nedozvěděla od svého syna, otočila se na mě. Vyčkávavě se zvednutým obočím na mě hleděla.

,,Já nevím," pípla jsem nesměle a střelila pohledem po Edwardovi, který se mezitím probral. Usmál se na Esme a mě popadl za ruku.

„Budeme nahoře," řekl, a než jsem se nadála, vyzvedl si mě do náruče a vyběhl do patra. Zastavili jsme až před dveřmi, které pojmenoval jako ty od jejich knihovny.

Carlisle tady ještě nebyl a tak jsme se tiše usadili do křesel u polic. Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to tady jako v obyčejné pracovně. Stůl z masivního dřeva přisunutý k jedné stěně vévodil celému pokoji. U něj byla velká starožitá židle potažená měkou textílií. Na stěně u okna viselo pár obrazů. Zbytek pokoje pokrývaly police s knihami. Hroumadou knih.

Edwardovo chování mě neuvěřítelně rozptilovalo a zneklidňovalo. Zhluboka se nadechl, stoupl si a podal dvě knihy. Jednu z nich si nechal a druhou přisunul bez jediného slova ke mně. Neměla jsem náladu cokoli dělat, ať už by mi to pomohlo v pomstě nebo ne.

Copak si vážně myslí, že budu teď číst? Po tom, co všechno se děje kolem nás? Dělá si ze mě legraci, nebo co.

„Co se děje, Edwarde?" Přisunula jsem si k němu židli a vzala jeho hlavou do dlaní. „Neříkej, že nic. Vidím, že tě něco trápí, tak to vyklop."

Povzdechl si a zavřel oči. „Bojím se, že ti nějak ublíží," zašeptal. Jeho hlas se chvěl špatně potlačovanou bezmocností a zlobou. Skousla jsem si ret a zaraženě se od něj odtáhla. Tak o tohle celou dobu jde?

„Vždyť ho dokážete zabít, ne? Jste v přesile. Nemusíme ani hledat tu dýku, stačí ho zničit po vašem." Mlčel. Nic neřekl. Nepotvrdil má slova, ale ani je nevyvrátil.

„Edwarde?"

Jeho hlas byl opět pouze šepot, když mi odpovídal na předešlou otázku.

„No víš, my si nejsme tak úplně jisti, jestli to dokážeme. Žije už dlouho. Pokud něco chce, jen málokdy se stane, že by to nedostal." Ztuhla jsem šokem. Tohle nebylo to, co jsem chtěla slyšet. Ani jsem nevěřila, že by se něco takového mohlo stát. Tak nějak mi teď řekl, že nemám nějak zvlášť velkou šanci na přežití. Že on je prostě dokonalý v tom, co dělá. Že je bezchybný. A nenechává stopy.

 

 

 


 

Ano, je to tady zase. Dnes jsme se s Jíťou bavili o dalším dílu (píše ho ona). Dokonce víme, co v něm bude - už to je úspěch, vážně. Jenže se nám do toho připletly problémy, ZASE. Vím, je to už trapný, že? Moje zdravotní problémy jsou na trošku delší dobu, než se předpokládalo, mno a Jíťa má rodinné problémy - můžu-li to tak nazvat.

Budeme se snažit napsat pokráčko co nejrychleji, ale jak už jsem řekla; snaha nesnačí. Proto prosím o strpení a schovívavost. Díky

 


 

Shrnutí od martisek

Shrnutí od Jitulka963

 

16. kapitola

18. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!