Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pohled zabijáka: 3. kapitola - Lov

10.07.2012 (08:30) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1265×

Pohled zabijáka: 3. kapitola – Lov

„Co jsou upíří zač? Kde se vzali?“ Seděli na žíněnkách, právě skončil praktický trénink a zvolna přecházel v teoretickou část, kdy se Bella mohla ptát na všechno, co ji zajímalo. Ať už z historie jejich nebo upířího původu, životy ostatních lovců i pověsti týkající se lovení pijavic.

„To nikdo neví. Říká se, že sám Ďábel stvořil jednoho takové tvora a ten ostatní, kteří stvořili nové a noví další nové... Lidé poznali až ve středověku, že žijí takové nestvůry a začali na ně pořádat hony. Nic ale nepomáhalo – lidstvo bylo výrazně slabší než oni, a tak nad nimi měly pijavice velkou přesilu a moc. Jenže ani to lidskou populaci neodradilo od toho, aby se alespoň snažila přijít na to, jak je přemoct a výrazně snížit jejich počet. A jednoho dne se jim podařilo něco, co můžeme využívat i my dodnes. Když něco takového stvořil Ďábel, pak na stvoření, stejně jako na něj, musí platit vše, co má něco společného s Kristem. A nejúčinnější ze všeho je svěcená voda...“ Ukončil svou přednášku a po dlouhé době, co se díval jen před sebe, zaneprázděn svým mluvením, se podíval vedle sebe na Bellu, zda ho vůbec vnímala.

A byl potěšený, když zpozoroval její zaujatý výraz s pootevřenými ústy. Hned, jak se však zpamatovala, už měla na jazyku další otázku.

„Kde se vzali lovci?“ Netroufala si je označit jako my. Na to do jejich party ještě tolik nezapadla, přestože doufala, že už brzy se to ještě zlepší.

„Jsme potomci těch, kteří se nebáli, byli odhodlaní a nesmlouvaví, co se týče pijavic. Těch statečných, co by položili i svůj život, jen aby jich pár vyhubili.“ U srdce ji zahřálo, když je přesto všechno Xavier označil my. „Proto taky ta jména... Připadalo ti to tvoje i naše alespoň jednou divné?“ pátravě se na ni zahleděl.

Stydlivě přikývla. Ne jednou, skoro denně...

„Věř, že nám taky. A nespočetněkrát,“ zasmál se chápavě. „Isabella se jmenuješ patrně po babičce z matčiny nebo otcovy strany – to nelze určit, pokud to sama nevíš. Já jsem ho získal po dědečkovi ze strany otce. A tak se v loveckých skupinách střídají neustále jen podivná a zastaralejší jména. I když i to má samozřejmě své kouzlo...“

Po pár letech

Isabella se dlouho nerozmýšlela co si vybrat. Vytáhla z kapsy džín, kde vždy měla schovanou nějakou tu dvacku a drobné, a sáhla po kousku studené pizzy. Xavier ji u pokladny pustil před sebe a nabízel jí i to, že za ni útratu zaplatí, ale ona odmítla. Nebylo to tím, že by na něj byla ještě naštvaná, ale proto, že chtěla být soběstačná. Navíc spolu nerandili ani nechodili, takže jí to přišlo krajně nevhodné.

Přisedli si k ostatním, kteří se krčili u malého stolku, ale místo pro ně nechávali. Cpali se vlastními porcemi toho, co si vybrali, a Xavier je mezitím seznamoval s plánem.

„V Las Vegas se to poslední dobou hromadí v médiích, že tu řádí zvláštní gang. Naprosto souhlasí s popisem zabíjení upírů a Volterra to taky potvrdila. Posílají nás tam, abychom trochu vypomohli místním lovcům, kteří pomalu vymírají. Pijavice mají přesilu. Takže je možné, že se potkáme s naší rasou, protože tento víkend má být velký výpad na to, aby se počty upírů zmenšily. Rozumíte?“ odmčel se na chvíli a každému z nich dlouze pohlédl do očí. Každý z nich rozrušeně přikývl – akce tohoto typu podnikali v této skupince poprvé. Jen Theo, Amelie a Xavier měli za sebou takouvouto zkušenost.

„Nechci ani o jednoho z vás přijít, ale máme tu problém. Musíme se rozdělit a jít každý sám,“ oznámil a ostatní znovu přikývli, přestože tentokrát zpráva rozhodně nebyla tolik potěšující jako ta předešlá.

Bella si v duchu oddechla, Xavier tedy přece jen vychladl a rozhodl se jinak, v její prospěch.

Radovala se však předčasně. „Kromě tebe, Bello,“ promluvil znovu a upřel na ni svůj pohled ledově modrých očí. „Nepustím tě samotnou, takže si vyber, s kým půjdeš.“

„Xaviere!“ vytočeně vyjekla. Proč sem pořád tahá tu lež, že ona to nezvládne? Copak ho o tom, že je dobrá, nepřesvědčila už tolikrát?

„Mám o tebe starost, Bello, copak to nechápeš? Nemůžeme si dovolit, abychom o tebe přišli,“ snažil se vysvětlit a vyhodit na stůl důkazy, které by ostatní přesvědčily a přetáhly je tak na jeho stranu.

Okamžitě přelétla pohledem všechny své kamarády a hledala v jejich pohledech alespoň malý náznak nesouhlasu s rozhodnutím Xaviera. Byl to šéf a měl nejhlavnější slovo, ale pokud by nikdo nesouhlasil s jeho rozhodnutím... Pak by měla poměrně slušnou šanci.

„Myslím, že tu starost přehániš, Xavi,“ poplácal ho po rameni Theo, a tak se Isabelly zastal.

Ostatní souhlasně přikývli. „Bella je šikovná holka a už nesčetněkrát dokázala, že je jednička. Nikdo by nevěřil, že tuhle práci nedělá osm roků, na které by její chvaty i rychlost opovídaly. Dej jí volnost, zvládne to,“ přidala se Amelia.

Xavier si chvíli každého nedůvěřivě prohlížel, jak Belle věří a pak poraženě přikývl. „Dobrá. Ale buď, prosím, opatrná, ano?“ stočil svůj pohled zase na tu, kterou měl tolik rád, ale nikdy to nahlas nepřiznal.

„Slibuju,“ usmála se na něj a nejraději by taky vypískla radostí. To však neudělala – byla si vědoma toho, že kdyby své vědomí nepotlačila, projevila by se před Xavierem jako malá holka, a to nechtěla.

◘ ◘ ◘ ◘

„Uf, tak jsme tady,“ oznámila Amelia, ale svůj tón hlasu s lehkou stopou obav zakrýt nedokázala ani falešným úsměvem. „Teď už nám asi nezbývá nic než vystoupit, popřát si štěstí a rozprchnout se každá jinam, co?“

„Asi ano,“ odpověděla rozpačitě Isabella a Ilyanna jen přikývla. Všechny tři cítily tu znatelně roztřesenou atmosféru – každá se bála o ty ostatní, ať už holky nebo kluky. Tahle situace byla vážně neobvyklá a snad i nejriskantnější, do které se kdy pustili. A všem jim zbyla jen naděje.

„Takže v sedm ráno v Tribeca Star?“ ujistila se Amelia a ty dvě opět přikývly. Objaly se a rozešly se každá jiným směrem. Nic jiného jim ani nezbývalo – nemohly teď smutnit a obávat se, musely se soustředit na svůj úděl, aby měly nějakou šanci přežít vůbec ony samotné.

Přestože na to Xavier upozorňoval, Bellu i tak překvapilo, že slunce už opravdu zapadlo. Tma se spouštěla na vše okolo ní a její oči se na ni musely okamžitě přivyknout, pokud měla být i nadále ve střehu.

Svižným krokem vyšla z temné uličky, kde je Amelia vysadila, a objevila se u velké vozovky s dvěma ulicemi, které byly plné svítivých nápisů i veselých lidí.

Nezabývala se však prohlížením, spěchala. Jejím cílem byl hotel Four Seasons, který byl odtud jen pár metrů vzdálený. I tady se často děly nevysvětlitelné vraždy, protože upíři tu měli až přespříliš výhod. Hotel byl desetipatrový koplex s vlastním bazénem, kasínem i dalšími všemožnými vymoženostmi, a tak pokud se někdo ztratil, mohl ho zaměstananec či návštěvník také klidně najít až za pár týdnů.

Isabella proplula davem lidí v hale a zaměřila svůj instinkt. Ne, v přízemí žádná zrůda nebyla. Zato v prvním patře... Bylo jich minimálně deset. Nepřemohl ji však strach. Měla celých sedm hodin na jejich zneškodnění a byla si jistá, že to zvládne. Dokonce levou zadní.

Přešla k recepci a než zabodla pohled svých čokoládových očí do obsluhy za pultem, rozlil se jí po rtech ten nejsvůdnější úsměv, jaký svedla.

„Dobrý večer... Víte, jsem tu dnes poprvé a moje kamarádka tu na mě čeká v prvním patře. Nevíte, kde by to mohlo být? Je tam nějaký podnik?“ Recepční roztál jako zmrzlina na sluníčku a věnoval jí na oplátku o hodně poťouchlejší úsměv než ona.

„Jistě, slečno, v prvním patře je kasíno,“ řekl rozpačitě a sklápěl pohled.

„Děkuju vám, Paule,“ oslovila ho jménem, co měl napsáno na cedulce. Paul se dokonce začervenal, ale než stihl alespoň jedno slůvko jako odpověď zakoktat, byla už pryč.

Nechala se svézt výtahem společně s dalšími lidmi do prvního patra. Kasíno dlouho hledat nemusela – jeho vstup byl tak veliký, že by ho přehlédnout ani nedokázala. Navíc i všechno osazenstvo výtahu šlo právě do něj, a tak dělala, že k nim patři.

Upravila si jahodově červené šaty ke kolenům, které si převlékla na čerpací stanici, a nasadila další nacvičený výraz – nevinnost, cudnost sama. Během toho však znovu využívala svého instinktu, díky němuž zjistila, že upír je snad v každém rohu. Nakonec se přece jen rozhodla, že chvíli bude takticky vyčkávat.

Sedla si k volné barové stoličce, objednala si martini a po očku pozorovala asi tři upíry. Přesto neměla vyhlédnuté právě je – bylo jí upřímně jedno, kterého z nich bude muset zabít jako prvního. Čekala, kdy jako první jeden z nich vyjde z kasína – nejlépe úplně ven z celého hotelu. I když jí bude stačit jen tato místnost, nějak si přece poradí...

A štěstí jí přálo. Za pár minut, aniž by vůbec stihla dopít svoji skleničku, se instinkt zachvěl – některý upír kolem ní prošel a vydával se k odchodu. Zameřila na něj svůj pohled, ale víc jak bronzový rozcuch, záda a zadek neviděla. Dokázala už jen zaznamenat, že si za ruku vedle sebe vede lidské děvče. Pravděpodobně si s ní chtěl zahrát na krvavé hody...

Položila na pult vedle skleničky bankovku a zvedla se, aby se za těmi dvěma vydala. Stále díky instinktu cítila, kde jsou, a tak to nebyl žádný problém. Vedl si tu nebohou dívku ven, Bella tedy ještě víc zrychlila svoji chůzi, aby zvládla ty dva doběhnout dřív, než se do ní zakousne.

V lodičkách na vysoké platformě by si někdo mohl myslet, že utíkat snad ani nemohla. Opak byl ale pravdou – díky Ameliiných radám a praktickým učením, jak správně chodit na vysokém podpatku zvládla i běžet, aniž by nějak zavrávorala.

Když za pár sekund stála před východem, dokázala dvojici dokonce ještě i zahlédnout, jak zabočuje doprava a vydává se po chodníku. Nemusela se ani nadechovat, stačilo jen, aby silou vůle ztlumila chod svého těla natolik, aby ji ani pijavice neodokázala slyšet, a tak mu musel ujít zrychlený dech i tep.

Chvíli za nimi kráčela ulicí, která byla přeplněná lidmi, ale za pár minut přece jen upír zabočil a zavedl tak svoji milou večeři do slepé uličky.

Isabella je potichu sledovala schovaná za rohem, jak se zrůda snaží vtipkovat, aby se slečna uvolnila. Flirtovali spolu, ale náhle, že to ani Isabella nečekala, se ten upír zakousl do dívčina krku.

Lovkyně ale už nemarnila ani vteřinu, popadla kůl, který měla schovaný v podvazku pod sukní šatů a s rozběhem se vydala k nestvůře.

Zabodla ho do něj, ale netrefila se tak, jak potřebovala, aby ho zneškodnila úplně a hlavně navždy. Trefila se tak, že ho jen zranila na přibližně dvě hodiny, než se jeho tělo uzdraví a on se probudí.

Chtěla jeho tělo otočit obličejem k sobě, aby se mohla znovu napřáhnout a tentokrát místo na hrudi zasáhnout pořádně a mít tak konečně jistotu.

Jenže než to stihla udělat, zasáhlo ji zjištění, díky němuž na chvíli zkoprněla, přestože to pravidla sebezáchovy zakazovala. Jí ale nic jiného nezbývalo – ta nová informace byla ohromně silná.

To nebyl jen tak ledajaký upír. Byl to Edward Masen.

Moc děkuju za každičký komentář, co mi pod kapitolami necháváte. Cením si, že obětujete nějakou chvíli, aby jste projevili svůj názor.

10. července - tedy zítra - odjíždím na tábor. Vracím se až 20., takže kapitola přibude později, možná hned ten den. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pohled zabijáka: 3. kapitola - Lov: