Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 4. kapitola

19.01.2018 (12:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2174×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

4. kapitola

Edward

Zavřel jsem se v pokoji a rozdýchával tu její poslední poznámku. Měl jsem dojem, že se asi opravdu zblázním. Tohle už moc dlouho nevydržím, ani já ani mé upíří ego. Takhle bezostyšně mě nazývala gayem.

„Jak je možné, že jsem se snížil k tomu, abych jí po tom všem ještě masíroval nohy?!“ mumlal jsem si pro sebe a před očima jsem viděl tu poslední scénu z restaurace, kde na celé kolo vykřikla, že jsem gay. V tu chvíli jsem mohl doufat jenom v to, že je Aro hluchý a její slova k němu nedolehly. Ale stačil mi jeden pohled do jeho skoro černých očí a bylo mi jasné, že Bellina slova slyšel až moc dobře. Takže teď jsem pro Ara teď gay a ta holka mi pije krev daleko účinněji, než kdejaký upír vůbec svede. Nejhorší na tom všem je to, že když si upír vybere oběť, tak to usmrcení netrvá tak dlouho, jako když si oběť najde Bella.

Jak je možné, že se z lovce přes noc stane lovné zvíře? Uvědomovala si vůbec Bella fakt, že mě naprosto ničí? Nebo si vůbec neuvědomuje, jak na své okolí působí? Jakkoliv vyhlížela jako šedá bezbranná myška, dokázala napáchat škody rovné jadernému útoku. O tom jsem se každý den, od chvíle kdy jsem ji poznal, přesvědčoval na vlastní kůži.

I tak jsem ale celou noc nespal a poslouchal její klidný dech ozývající se z obývajícího pokoje. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem ji hlídal, kdyby si ten vypitý alkohol náhodou chtěl udělat vyhlídkovou cestu z jejího těla. Ale Bella spala klidně, sem tam něco zamumlala, několikrát se zavrtěla, třikrát jsem zaslechl dutou ránu, jak se musela některou z končetin bouchnout o blízký konferenční stolek. Ale ani nepohodlí a utržené rány ji ze spánku nevzbudily.

Když jsem pak ráno mířil do kanceláře, našel jsem ji v obývacím pokoji, jak se válí po zemi.

Lehce jsem se jí dotkl a zkoušel, jestli náhodou nezkolabovala. „Bello, slyšíš mě? Měla bys jít spát do postele,“ napomínal jsem ji, když jsem zaznamenal její lehce zrychlený tlukot srdce, který mi jasně napovídal, že dávno nespí a jenom to předstírá. Jasně jsem ještě v pokoji slyšel, že se probudila a dokonce i posadila. Pak jsem zaslechl zasténání a jasné – Bello, to jsi kráva -  takže jí došlo, co se včera stalo. A zřejmě kvůli tomu nechtěla absolvovat naší konfrontaci hned po probuzení.

„Máš fakt divné spací návyky,“ poznamenal jsem ještě, když odmítla na má slova reagovat. Věděl jsem, že se tomu rozhovoru nemůže vyhnout a nakonec bude lepší, když si promluvíme až odpoledne. Nemohl jsem si pokazit den hned ráno.

Před domem jsem si však vzpomněl na skicák, který jsem nechal ležet v pokoji. Potřeboval jsem ho ukázat Emmettovi a probrat s ním, zda by něco šlo použít. Vrátil jsem se tedy zpět do domu. Místo u pohovky, kde se Bella ještě před chvílí válela, bylo prázdné. Že by mě vážně poslechla a přesunula se do pokoje? – blesklo mi hlavou, ale jako odpověď jsem zaslechl cvaknutí dveří z koupelny.

Bella se ani nenamáhala kontrolovat, zda je zavřela, takže jsem využil toho, že byly pootevřené a došel až za ní. Opírala se o umyvadlo a hleděla do zrcadla na svůj obličej. Moře hnědých vlasů se proměnilo v jedno velké hnízdo a obličej měla lehce otlačený od polštářů.

„Spala jsi dobře?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem zaznamenal, že si mě vůbec nevšimla.

V tu chvíli její srdce zareagovala na můj hlas pokynem opustit její tělo. Tak splašeně se rozběhlo, že jsem měl dojem, že si prorazí cestu ven. Belle se zadrhl dech a se šokem rozšířenýma oříškovýma očima se na mě otočila.

„A-ano a ty?“ zamumlala a pokusila se trochu uklidnit a dokonce se na mě usmát. Srdce se pomalu dostávalo do normálu, ale stále jsem slyšel tu odchylku v jeho rychlosti.

„Nechtěla bys mi náhodou něco říct?“ Její otázku jsem přeskočil. Těžko bych jí říkal, že jsem v noci nezamhouřil oko a jenom poslouchal, zda je v pořádku. Měl jsem z té holky neuvěřitelně smíšené pocity. Bylo mi jí líto a zároveň mě neustále rozčilovala. Teď jsem od ní ale očekával upřímnou omluvu. Ta neustále opakovaná omluva, kterou mi říkala ve svém podroušeném stavu, se nepočítala.

„Měla bych chtít? Ne, opravdu si myslím, že ne,“ namítla a vrtěla hlavou. Ale jenom chvíli, než to její tělo s tím prudkým pohybem vzdalo a ona si musela sednout na okraj vany. Byla přitom bílá jako stěna. Proto byly její hnědé oči o tolik výraznější, než obvykle. Opět na mě hleděly vyděšeně. „Provedla jsem včera něco? Musela jsem toho vypít víc než obvykle a nic si nepamatuju,“ dala se do vysvětlování.

„Bello!“ obořil jsem se na ní. Dobře jsem věděl, že žádné okno nemá. A ona to věděla taky.

„Jestli jsem něco provedla, tak mi to řekni,“ pobídla mě a trochu se zamračila. „Holky ale nikdy neříkaly, že bych byla nějak útočný člověk, když se trochu víc napiju. Prý je se mnou občas i legrace,“ zamumlala a pokusila se o další úsměv.

„Takže nejsi útočný člověk a je s tebou legrace? Zajímalo by mě, kde na něco podobného přišli,“ zpochybňoval jsem její slova a sledoval, jak se jí mění výraz ve tváři. Moc dobře si uvědomovala, že vím, že to celé jenom hraje. Teď byla otázka, kdy to vzdá a omluví se mi.

Místo toho se však najednou chytla za břicho, hodila po mě jeden ostrý pohled a už vybíhala ze dveří a mířila si to na záchod, odkud jsem slyšel zvracení. Tohle jsem poslouchat nemusel, takže jsem ve svém pokoji popadl skicák a chystal se k odchodu. Bella byla pořád zavřená na záchodě, ale už nezvracela. Místo toho jsem slyšel její tlumený hlas, jak si mumlá - ´Jak jsem mohla říct tolika lidem, že je gay? Jsem taková kráva. Ta moje nevymáchaná pusu. Měla bych na ni dostat povolení, jako mají lidi co vlastní střelné zbraně´ - tak to sedělo.

S Emmettem jsme později ráno vyrazili na obhlídku místa, kde se mělo stavět nové Umělecké centrum. Museli jsme kvůli tomu vyjet ze Seattlu. Tohle město bylo už přecpané vším možným a těch pár parků zmizet prostě nemohlo. Architektům a tedy i mě, nezbývalo nic jiného, než stavět v okolí města. A tak jsem teď hleděl na prostranství před sebou. Emmett měl nějaké plány místa, které zatím mělo ke kultivované krajině daleko. Všude rostly stromy, byly tu neupravené svahy, které hrozily každou chvíli sesuvem… Všechno to bude chtít velké úpravy, ale jinak to bylo velmi zajímavé místo ke stavbě.

„Směrem na východ by se měla postavit galerie,“ ukazoval Emmett před sebe na další nezpevněné svahy a já si už představoval budovu s jistými rysy Bellina domu, přesně na místě, kam dopadal jeho prst. „Směrem na jih park, kde by následně měly být plochy pro letní výstavy a zároveň i místa pro rodiny k víkendovým piknikům… No a směrem na západ budova pro sport s okolními venkovními hřišti pro míčové hry a fotbal. Vevnitř potom i fitness a nějaké wellness,“ pokračoval v popisu, kde se co mělo nacházet, zatímco já byl hluboce ponořen v návrhu, který se mi postupně rýsoval v hlavě. Nic nemůže nastartovat kreativní myšlení, než prohlídka místa, kde by se stavba měla realizovat. Studie terénu byla jednou z nejdůležitějších částí příprav.

Potom už začal pořizovat fotky – netušil, že to všechno dělá hlavně kvůli sobě, já si tu krajinu budu umět vybavit i několik let poté, co zde bude stát vítězný projekt.

„Nejdůležitější je, abychom na Ara Volturiho udělali dobrý a hluboký dojem,“ prohodil a nepřestával cvakat s foťákem.

A jen co to dořekl, měl jsem opět před očima jeho obličej ve chvíli, kdy Bella vykřikla tu pitomost s gayem. Povzdechl jsem si. Dojem jsem už udělal, hluboký rovněž, ale jestli kladný, o tom už by se dalo diskutovat.

„On už si hluboký dojem udělal…,“ odpověděl jsem, jelikož vzpomínka na včerejší večer mě vyvedla z kreativního tvoření.

„Co?“

„Ale nic,“ mávl jsem nad tím rukou a chystal se k návratu do kanceláře, když jsem si všiml toho jeho podivného výrazu. V hlavě se mu honily jistě velmi nebezpečné myšlenky a já doufal, že z pusy nevypustí nějakou další hloupost, jako tomu je vždy, když se bavíme o Belle. Emmett byl další člověk, který mě dokázal rychle vytočit, ale on to naštěstí dělal pěkně v soukromí mé kanceláře a neměl tendenci vykřikovat na celou restauraci smyšlené báchorky.

„Aro Volturi je velmi zvláštní člověk. Málo kdo ví něco o jeho životě mimo Galerii, ale když už jsme ho posledně potkali, přišlo mi, že si tě prohlíží se zájmem. Dává to smysl, aby se chlap zajímal o jiného chlapa?“

Jeho slova mě šokovala. Ne, jen ať s tím nezačíná i Emmett. Copak ho Bella nějak nakazila svými hloupými myšlenkami? Jde to vůbec? Raději jsem chtěl tenhle rozhovor ukončit a vydal jsem se k autu, když v tom vedle zaparkoval černý Mercedes a vystoupil z něj Billy Black.

„Rád vidím, že se velkých věcí nebojíš,“ poznamenal bez předchozího pozdravu a začal se rozhlížet kolem sebe. Zrovna v tuhle chvíli to byl poslední člověk, kterého bych tu rád viděl, ale nemohl jsem mu to říct. Bylo mi jasné, že naše nepřátelství je oboustranné přestože on se to snaží skrývat pod přívětivou fasádou. „Bude to opravdu zajímavá soutěž, ale věřím, že Jacob se vynasnaží. Svěřil jsem mu celý tenhle projekt, abys věděl,“ informoval mě jen tak mimochodem.

Chtěl jsem mu na to něco odpovědět, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho chci naštvat. Pochyboval jsem, že Jacob sám zvládne tenhle projekt. Jistě pod sebou bude mít daleko kompetentnější lidi, než je on sám. Vždy se schovával ve stínu svého vlivného otce a teď to jistě nebude jinak.

„Jacob povede projekt nového Uměleckého centra?“ Posměšný tón mého hlas nemohl nikdo přeslechnout. Billy to však ignoroval a obrátil se ke mně s nečitelným výrazem ve tváři. Jeho vnitřní vlk byl až podivně klidný. Neviděl ve mně hrozbu a nenechal se vyprovokovat hloupými řečmi.

„Doufal jsem, že si z našeho posledního rozhovoru něco odneseš, ale zřejmě jsi stále moc mladý na to, abys ocenil moudrost získanou věkem,“ poznamenal a já přemýšlel o kterém rozhovoru zřejmě myslí. Napadal mě však jediný – ten z Galerie, kdy mě tak nestydatě zval na společný oběd s Arem.

Jsi opravdu velmi horlivý člověk, skoro jako tvůj otec. Nicméně by ses měl poučit z jeho chyb. Je potřeba rozlišovat mezi ctižádostivostí a zbytečným hazardováním.

Z hrudi se mi ozvalo tiché zavrčení jako varování. Bylo natolik tiché, aby Emmett, který stál tři kroky za mnou, nic neslyšel, ale natolik hlasité, aby si Billy Black uvědomil, s kým má tu čest.

„No, předpokládám, že si myslíš, že to, co se stalo tvému otci, byla moje chyba. Ale tvůj otec se v podstatě zničil sám. O tom je život. Jednou se pokusíš o něco nemožného a… Výsledek je pak zřejmý.“

Další výhružka z jeho strany. Jasně jsem chápal, co jeho slova znamenají a nemusel jsem přitom ani umět číst myšlenky. Jakkoliv byl tenhle chlap slizký, co se týkalo obchodování, dokázal být až neuvěřitelně přímý když se jednalo o přirozené nepřátelství mezi vlky a upíry. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak se v něm tyhle dvě osobnosti můžou skloubit a ještě fungovat.

„Rozumím,“ přitakal jsem a vydal se k autu. Teď nebyla vhodná chvíle k poměření vlastních sil. Billy tu byl pouze se svým řidičem a já jenom s Emmettem, ale tohle nešlo. Proti jeho vlkovi jsem neměl šanci. Pokud někdy dojde na skutečný boj, budu muset být nakrmený a odpočatý. V tu chvíli, kdy mě doprovázel Billiho hrdelní smích, jsem si slíbil, že ať už Bella nebo kdokoliv další v mém okolí, bude provádět cokoliv, udržím si jasnou mysl a plnou koncentraci. Tak nějak jsem totiž tušil, že střet s Billy Blackem je něco, čemu se nevyhnu.

Ve chvíli, kdy jsem o hodinu později, vstoupil zpátky do kanceláře, jsem začal pochybovat o správnosti na účasti té architektonické soutěže. Zatím se všechno kolem mě jenom kazilo a já pochyboval o tom, že to půjde napravit. Na pohovce, naproti Garrettovi stolu, totiž seděla Kate a Rosalie. Garrett jim zrovna nesl kávu, když jsme vešli a Kate si nás samozřejmě všimla jako první. Okamžitě vyskočila na nohy a chystala se mě přivítat. Zabránil jsem jí v tom jenom tak, že jsem došel k Rosalie.

„Dobrý den, slečno Haleová, co vás sem přivádí?“ zajímal jsem se a Kateinu přítomnost úmyslně ignoroval. Určitě si za své hulvátství vyslechnu od Garretta nějaké to pohoršené prohlášení, jak se mám k ženě jako je Kate chovat. Chápal jsem jeho okouzlení Kateinou dokonalostí, ale pro mě to nic neznamenalo. A přítomnost Rosalie Haleové v mé kanceláři určitě něco znamenala.

Kate se ale nenechala dlouho přehlížet. „Nepředstavíš nás?“ zeptala se, ještě než stihla Rose odpovědět.

„Garrett vás nepředstavil?“ zeptal jsem se a dotyčný se zatvářil lítostivě. „Dobrá, v tom případě. Kate, tohle je slečna Rosalie Haleová, kurátorka umělecké galerie. Slečno Haleová, tohle je Kate Denaliová, rodinná přítelkyně,“ prohodil jsem a snažil se nenápadně setřást Kateinu ruku, kterou kolem mě omotala. Začala se ke mně tisknout tak, aby nebylo pochyb o tom, čí konkrétně je to přítelkyně.

„Dlouho ses neukázal doma, poslala mě sem tvoje máma,“ broukla ke mně Kate. „Má starosti, jestli se moc neodbýváš a dobře se stravuješ. Takže na to mám, jakožto tvá snoubenka, dohlédnout,“ usmála se na mě a já nestačil zírat. Kate už si ke mně dovolila všelico, ale aby se veřejně nazývala mou snoubenkou?

„Tohle si vyřídíme později,“ zavrčel jsem jejím směrem a konečně úspěšně setřásl její ruku. Pak jsem se obrátil ke Rosalii a pokynul ji, aby mě následovala do mé kanceláře. Rosalie se na mě jenom nejistě usmála, ale pobídku přijala. V mé kanceláři se usadila ke stolu, já za námi zavřel a potom ji napodobil. „Takže – co vás sem přivádí?“ zeptal jsem se ještě jednou.

Rosalie vytáhla z kabelky drobnou obálku omotanou stuhou. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Je to pozvánka na Architektonickou noc sponzorovanou Galerií,“ informovala mě, když si všimla mého zmateného pohledu. „Jsem si jistá, že pokud dorazíte, potkáte mnoho lidí zapojených do projektu Uměleckého centra.“

Otevřel jsem tedy obálku a podíval se na pozvánku. Třetí výroční architektonická noc.

„Děkuji, cením si toho. Hlavně to osobní doručení nebylo nutné, mohla jste pozvánku poslat poštou,“ namítl jsem lehce mimo. Rosalie Haleová nebyla typ člověka, co by vyřizoval podobné pochůzky, určitě na to měla své lidi. A pokud něco takového udělala, určitě to nebylo jenom tak.

„Nejsem tady jenom kvůli té pozvánce. Chtěla jsem se vám omluvit za Jacoba. Posledně to přehnal a to ještě v přítomnosti pana Volturiho,“ vysvětlovala a já přes prosklené stěny mé kanceláře sledoval, jak Kate napruženě sedí na pohovce, jednou červenou lodičkou vyťukává nedočkavé staccato, a poslouchá náš rozhovor. Ty prosklené stěny netvořily pro poloupíra žádnou překážku.

„Nemusíte se omlouvat,“ ujišťoval jsem ji, když jsem zaslechl, jak jí začal zvonit telefon. Pobídl jsem ji k tomu, že si hovor může vyřídit, ale ona se jenom podívala na display a potom telefon odložila.

„Není to nic důležitého,“ namítla, ale o chvíli později ten telefon zvonil znovu. Opět hovor odmítla, a jelikož už nebylo nic, co bychom spolu měli projednávat, rozhodl jsem se ji vyprovodit aspoň před firmu. „Nemusel jste mě doprovázet až sem,“ namítla. Potom ale změnila téma. „Jaký máte odpoledne program? Naše galerie má nový exponát. Nechcete se podívat?“ navrhla a po krátké pomlce dodala: „Ředitel nemá dnes odpoledne žádné schůzky. A když nemá žádné schůzky, je jeho zvykem procházet se po galerii,“ informovala mě o Arově zvyku a já v tom viděl jistou výhodu, které se rozhodně musí využít.

Nabídl jsem jí tedy odvoz, ale Rosalie ukázala na auto parkující na protější straně ulice. „Uvidíme se v galerii,“ usmála se a přeběhla cestu. Počkal jsem, dokud neodjede a vrátil se do kanceláře. Potřeboval jsem si promluvit s Kate a až poté jsem mohl vyrazit do galerie.

„Můžeš mi, laskavě, vysvětlit, co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se Kate, když jsem ji zatáhl do své kanceláře.

„Viděla jsem, jak se na tebe ta potvora dívala. Musela jsem jí dát na srozuměnou, že patříš ke mně,“ namítla nevzrušeně a lehce přitom pohodila rameny.

„Že patřím k tobě?“ podivil jsem se. „Kate, tohle už jsme probírali nesčetněkrát,“ povzdechl jsem si a snažil se trochu uklidnit. Mé předchozí předsevzetí vzalo velmi rychle vale. „Nemiluju tě tak, jak si představuješ. Jsi pro mě jako sestra – a to mimořádně otravná. Chápu, že tě má Elizabeth ráda, ale to ještě neznamená, že se kvůli tomu musíme dát dohromady.“

„Ale já tě miluju,“ povzdechla si.

„Nemyslím si, že ke mně cítíš to, co říkáš. Podle mě je to jenom umanutost. Vzala sis to do hlavy, už když jsi byla malá a držíš se té představy pořád,“ namítl jsem a byl skutečně klidný. Samotného mě překvapilo, že tak dokážu s Kate mluvit.

„Není chyba na mé straně, že nejsme pár. Tys’ mi prostě nikdy nedal příležitost dokázat ti, že jsem pro tebe ta pravá,“ prohodila.

„Známe se už pěknou řádku let, nemyslíš si, že kdybys pro mě byla ta pravá, tak bych to poznal?“

„Někdy může být i láska slepá,“ namítla a zvedla se k odchodu. „Měl by ses zase co nevidět ukázat doma. Elizabeth není zvyklá, že tam nejsi. Zůstali jsme jí už jenom my dva a přitom já ani nepatřím do rodiny. Důkladně si rozmysli, co bude dál. Dám ti trochu času,“ dodala a hned na to, se naklonila přes stůl a políbila mě na tvář. Pak s mírným úsměvem odešla.

Jen co Kate zmizela, mohl jsem vyrazit do galerie. Cestou jsem přemýšlel, co bych tak měl Arovi říct. Jak mu vysvětlit situaci z restaurace. Rosalie mi poskytla příležitost jak si s ním neformálně promluvit a já toho musel využít děj-se-co-děj. V hlavě mi však rezonovala slova, která pořád nezněla dobře:

´Pane Volturi, je možné, že jste špatně pochopil včerejší situaci, ale já nejsem takový.´

´Pane Volturi, včera to bylo nedorozuměni. Nelíbí se mi muži.´

´Nejsem gay!´

Všechno to znělo v mé mysli stejně špatně, jako by to znělo i nahlas. Jenom horko-těžko se mi bude vysvětlovat, co se to včera stalo. Tohle si Bella pěkně vypije.

Isabella

Celé dopoledne mi bylo špatně. Žaludek jsem měla jak na vodě a hlava mi třeštila snad ještě hodinu potom, co jsem si dala aspirin. Pokoušela jsem se dát do pořádku i sprchou – ta mě vždy dokázala uklidnit a zrelaxovat mi tělo i mysl. Teď se jí to ale nedařilo a já se zapřísahala, že už víckrát nebudu takhle nezřízeně pít. Nedělala to dobrotu a neměla jsem na mysli pouze ty kocovinové stavy následující den. Moc dobře jsem si uvědomovala, co jsem ten večer vykřikovala a jak moc nahlas to bylo. Vůbec mě ale nenapadlo držet ústa na zámek, když hrozilo, že se ten cizí chlápek na Edwarda vrhne a ještě se s ním popere.

Zvažovala jsem, jestli se Edwardovi omluvit. Ráno jsem se snažila situaci zahrát do autu a předstírala jsem, že si nic nepamatuju, ale mám takový dojem, že mě prokoukl. Jak moc hloupé by bylo přiznat, že jsem to hrála a všechno si pamatuju?

Hmm… Budu se nad tím muset ještě zamyslet, ale teď popadla notebook a začala hledat nějakou práci. Samozřejmě v mém oboru, pokud to bude jenom trošku možné. Peníze se vždycky tak rychle vypaří a nemohla jsem spoléhat na to, že se ten můj nábytek prodá tak rychle, jak jsem doufala ještě před týdnem.

Vážně je to jenom týden? Připadalo mi to pomalu jako věčnost, co se mi všechno začalo sypat na hlavu.

Doufala jsem, že mi Alice pomůže něco vymyslet, ale taky jsem na ní nemohla nasypat všechny svoje neúspěchy. Měla svých starostí dost a ke všemu se ještě starala o malé dítě. Seana jsem však zbožňovala. V celém jeho postoji se odrážela Alicina nátura a v očích jsem snad při každé jeho otázce zahlédla Jaspera. Vlasy a zbytek rysů však zdědil po Alicině mámě. Tu jsem znala převážně z vyprávění a fotek, nikdy jsem se s ní nesetkala, ale Sean ji byl hodně podobný.

„Je někdo doma?“ nesl se ze zahrady Alicin hlas jenom chvíli poté, co jsem zaslechla zavrzat bránu. Zamávala jsem na ni přes prosklenou stěnu a Alice hned zamířila dovnitř. „Tohle je děsné počasí,“ zamumlala a sundala si kabát. „Jeden by neřekl, že je tu jaro. Zatím jenom poprchává, ale za chvíli se jistě spustí pořádný stejvák,“ informovala mě. Odložila jsem notebook a šla se podívat z okna. Venku bylo skutečně zataženo víc, než obvykle. Ale člověk, který tady žije od svého narození, stejně jako já, si podobné změny snad nikdy nevšimne. To spíš když vysvitne slunce – to je pak jiná.

„Co to neseš?“ zajímala jsem se, když jsem ji uviděla, jak míří do kuchyně a velkou taškou, ve které měla schovanou polystyrenovou krabici.

„Stavila se máma a něco dovezla. Jako vždy ale neodhadla množství, tak jsem si říkala, že se s tebou podělím, aby se to nezkazilo,“ prohodila a krabici položila na linku. Nedůvěřivě jsem k ní došla a nakoukla dovnitř. „Budeš muset vařit, no!“

„To nemyslíš vážně, Alice!“ obořila jsem se na ni.

„Připravit ty škeble ti zabere maximálně půl hodiny. Přinesla jsem ti i rodinný recept na jejich úpravu. Jasper se po nich může utlouct, jenom Sean jejich kouzlu zatím nepropadl,“ povzdechla si. „Zatím je dej do ledničky, ať se nezkazí,“ nabádala mě.

„Fajn, zkusím to připravit. Možná mi tě poslalo s těmi mušlemi samo nebe,“ prohodila jsem zamyšleně. Mohla bych se Edwardovi omluvit tak, že mu nachystám večeři. Bude to jistě brát jako vstřícný krok aniž bych se musela omlouvat nahlas.

Alice se na mě zamračeně podívala. „Že tys zase něco provedla?“ Jo, měla mě přečtenou. To je tak, když vás někdo zná pěkných pár let a vídáte se s ním skoro každý den. Kamarádka, jako Alice, dokáže naprosto přesně odhadnout, co se člověku honí v hlavě.

„Tak trochu,“ přiznala jsem a svěřila se Alici s událostmi včerejšího večera.

„Zase jsi to řekla? V restauraci? Před všemi těmi lidmi? Bello – ty jsi vážně blbá!“ zhodnotila situaci Alice a práskla sebou do polštářů na sedačce. „Ale to jídlo by mohlo zabrat. Občas na podobný trik lákám domů i Jaspera, když musí zůstat dýl v práci,“ prohlásila a vítězně se usmála, pak si ale všimla notebooku, který jsem nechala při jejím příchodu ležet na stolku i s poslední otevřenou stránkou.

„Co to děláš?“ nahlížela mi do notebooku.

„Tohle? Píšu žádosti o práci. Dala jsem svůj životopis na internet a dostala jsem z několika míst nabídky na pohovory,“ odpověděla jsem.

„Myslela jsem, že jsi nechtěla jít do žádné firmy,“ podivovala se.

„Co mám dělat? Musím z něčeho žít,“ povzdechla jsem si. Včera jsem si říkala, že bych se dneska mohla vypravit hledat Mikea na adresu, kterou jsem dostala od Alice, ale jelikož mi nebylo úplně nejlíp, vzdala jsem to a dnešní plány odložila na zítra.

„To je fakt. Jenom je škoda, že jsi odhodlaná zaprodat svou kreativitu těm národním gigantům. Je to jako bys chtěla pracovat k Ikee. Napadlo tě, jak by mohl vypadat pohovor k nim do firmy? Jedna krabice plná součástek, plánek a máte hodinu na sestavení – pokud to zvládnete, přijmeme vás,“ šklebila se.

„Do Ikei jsem nepsala a představa je to spíš strašná než vtipná. Každopádně uvidíme, jak ty pohovory dopadnou,“ namítla jsem a zavřela prohlížeč.

„Jak myslíš. Teď by ses měla oblíknout, musíme vyrazit na nákup. Suroviny se nekoupí samy a ty musíš Edwardovi připravit tu nejlepší omluvnou večeři, jaká jde uvařit,“ uzavřela téma na hledání mé práce a vrátila se k druhému nejožehavějšímu tématu.

„Uvítala bych, kdybys mi s tím pomohla,“ prohodila jsem.

„Bello, ty jsi nemožná. Nechápu, jak jsi mohla vůbec přežít bez toho, aby ses naučila vařit,“ vrtěla Alice hlavou a já jen pokrčila rameny. Díky tomu, že byl táta pořád pryč, mohla jsem se na jídle odbývat, neměla jsem, komu bych vyvařovala. A navíc mě to neměl kdo naučit.

„Myslíš si, že to s tím jídlem klapne? Vůbec nevím, co Edward jí nebo ne. Může mít úplně jiné choutky,“ namítla jsem a narážela tak i na jeho homosexualitu. Třeba se to nějak odráží i na tom, co jí. Neměla jsem s lidmi jako je on žádné zkušenosti, takže jsem netušila co od nich očekávat.

„Všichni chlapi slyší na dobré jídlo,“ odsekla rozhodně a zarazila tak příval dalších námitek. „Navíc můžeš i trochu flirtovat,“ navrhla dál jako by se nechumelilo a znovu tak vyvolala další salvu námitek.

„Jaký má smysl s ním flirtovat, když pro něj ženy nepředstavují nic zajímavého? Jsou pro něj jako stromy nebo kameny. Něco, co potkává každý den na cestě do práce a z práce a nijak si jich nevšímá,“ odvětila jsem bezradně. Alice se zastavila a potom mě sjela od hlavy k patě pohledem, který... No, rozhodně nebyl zrovna dvakrát lichotivý.

„No… kdybych byla chlap, dívala bych se na tebe taky jako na kámen,“ poznamenala. Mé staré, roztrhané džíny a vytahané tričko, které mi trčelo z pod mikiny a vlasy stažené na temeni do neupraveného drdolu, pro ni nebyly to pravé ořechové. „Raději se zaměř na to jídlo.“

Edward

Procházel jsem se po galerii a zkoumal jednotlivé exponáty. Už to bylo pěknou dobu, co jsem se mohl jenom tak pokochat nějakým tím uměleckým dílem, ale ani dneska jsem je úplně nevnímal. Četl jsem si popisy u obrazů, ale málo, který mě dokázal oslovit. V hlavě jsem pořád musel myslet na omluvu, kterou hodlám Arovi poskytnout. Aniž by to Bella věděla, musel jsem se omluvit za to její příšerné chování. V konečném výsledku mi ale nezbývalo než doufat, že to Aro pochopí a nějak to nepřitíží mému postavení v soutěži.

„Co vás sem přivádí v tuto dobu?“ ozval se najednou Arův hlas těsně vedle mě. Natolik jsem se zabral do úvah, že jsem jeho tichý příchod vůbec nepostřehl. Ačkoliv – v galerii se většina lidí pohybovala v tichém úžasu.

„Dobrý den. Napadlo mě, čerpat inspiraci k návrhu galerie přímo v galerii,“ prohodil jsem. Už několikrát jsem podobně jednal. Většinou, když se jednalo o nějaký větší projekt, který jsem chtěl získat. Byl jsem si prohlédnout stávající objekty a čerpal inspiraci a zvažoval možnosti. Aro na mou odpověď jenom přikývl a následně mě pozval do své kanceláře na kávu, což jsem samozřejmě nemohl odmítnout.

„Je velká náhoda, že jsem na vás narazil zrovna dnes, když nemám žádnou schůzku a rozhodl jsem se trochu porozhlédnout po galerii,“ prohlásil a rozepnul si sako, které měl jistě šité na míru, aby si mohl pohodlně sednout. Barevnou vázanku, kterou měl na krku, jsem považoval za italskou. „Stejně jako byla velká náhoda, že jste to byl vy, kdo mi naboural auto,“ dodal vzápětí.

„Prosím, dívejte se na to jako na mladickou nerozvážnost,“ požádal jsem ho. Všechno to bylo součástí plánu, ale rozhodně jsem to nehodlal přiznat. Blackovi nehrají podle pravidel, tak proč bych měl já jednat jinak než oni?

„Je dobré být mladý. Ospravedlňuje to mnohá unáhlená jednání,“ prohodil a na chvíli se odmlčel. Než jsem však stačil nějak vhodně zareagovat, objevil se mu na tváři úsměv, který vyvolala nějaká vzpomínka. „Mám takový dojem, že vaše přítelkyně má stejnou povahu. Minimálně je velmi, velmi zajímavá.“

Netušil jsem, jak začít ten rozhovor o včerejšku a nakonec to Aro udělal za mě. „To ona je, ale dovolte, abych se za včerejšek omluvil a vyjasnil jisté nedorozumění,“ prohodil jsem, ale Aro mi skočil do řeči.

„Nezajímají mě osobní životy ostatních lidí. Nebojte se,“ uklidňoval mě a jeho hlas zněl tak klidně. Nebyl nijak podbarven emocemi. Tlukot jeho srdce byl pravidelný a rozhodně se nepotil o nic víc než běžný člověk. Určitě nelhal. „Rozhodně se tedy nebojte, že by to mohlo ovlivnit mé profesní chování v hodnocení projektu týkajícího se galerie,“ ujistil mě a já si oddechl, že to proběhl takhle klidně, přestože jsem měl stále dojem, že si o mě neudělal ten správný úsudek.

Společně jsme dopili kávu, a když jsem se měl na odchodu, vzpomněl jsem si na obraz, před kterým jsme se potkali, a chtěl jsem znát jeho názor. „Mimochodem, co si myslíte o Kandinském? Nechci být nějak drzý, ale myslím si, že jeho obraz by se ve foajé vyjímal lépe než Klimt.“

„To nezní špatně,“ souhlasil se mnou.

Cestou z Arovy kanceláře jsem narazil na Rosalii. Se složkami v ruce si něco zapisovala u jednoho z exponátů. Došel jsem tedy až k ní, abych jí mohl poděkovat za tip na setkání právě s Arem.

„Není vůbec za co. Jenom taková malá výpomoc,“ usmála se a opět si něco poznačila do papírů. „A jak se vám žije v jednom domě s Bellou?“ prohodila po chvíli, kdy už jsem si myslel, že je náš rozhovor u konce.

„Prosím?“ nechápal jsem, jakým směrem se náš rozhovor začal ubírat.

„Nedokážu si představit, že je to pro vás pohodlné. Pro tvůrčího ducha, jako je ten váš, to musí být trochu ubíjející, nemám pravdu?“ Opravdu se pokoušela se mnou flirtovat? Lichotila mi a přitom si opět opravovala vlasy tak, jak jsem to viděl bezpočtukrát. Překvapovalo mě to, vzhledem k tomu, že jí Bella navykládala, že jsem gay.

„Soužití s Bellou je – přinejmenším velmi zajímavé,“ přiznal jsem. „Ale dost o Belle. Mě by spíš zajímalo, jak bych vám mohl vaši laskavost oplatit?“ změnil jsem rychle téma. Informace o Arových zvycích byly k nezaplacení. Budu si s ním moc promluvit a zjistit, co se mu například líbí nebo nelíbí. Pokusím se změnit jeho názor na mou osobu, kterou si po včerejšku musel udělat. A třebaže tvrdil, že ho ten incident neovlivní v hodnocení, určitě jsem to nemohl podcenit.

„Můžete mi jen koupit večeři,“ navrhla.

„To udělám,“ slíbil jsem. Poštvat si proti sobě pravou ruku ředitele galerie jsem rozhodně nechtěl, přestože jsem Rosalie nepovažoval za nějakou skvělou společnici, se kterou bych šel na večeři.

„V tom případě, tady je moje číslo,“ řekla a ze složky vytáhla vizitku. Na její druhou stranu napsala několik číslic a následně mi ji podala. „Zavolejte mi kdykoliv,“ pobídla mě Rosalie a úsměv na její tváři se ještě rozšířil, když jsem vizitku přijal.

V tu chvíli jsem taky mezi všemi přítomnými návštěvníky, kteří se toulali po galerii, zaznamenal povědomou vůni. Okamžitě jsem v ní zaznamenal Jacobova asistenta. Postával za jednou skulpturou, v uchu hans free a hleděl naším směrem. ´Vidím Rosalii, jak dává vizitku Cullenovi. Předtím na ni ale něco psala, možná telefonní číslo… Jak tohle může dělat, když chodí s vámi?´- podivoval se do sluchátka a mě hned došlo, že má na druhé straně Jacoba. Ten chudák zašel opravdu daleko, pokud nechal Rosalii sledovat.

„Jestli ale získáte ten projekt díky mé pomoci, musí vám být jasné, že jedna večeře stačit nebude, ano?“ prohodila a spokojeně se přitom usmívala. Bellina slova její zájem o mou maličkost nijak nezasáhla.

„Samozřejmě,“ usmál jsem se na ni a Rosalie mi úsměv oplatila.

„Tak tedy na shledanou, mám ještě nějakou práci,“ rozloučila se a zamířila k dalším exponátům.

Já se tak mohl vrátit do kanceláře, kde se však všichni flákali. Panovala tam vcelku veselá nálada a nikomu nevadilo, když jsem se objevil v místnosti.

„Že neuhádnete, jaká je první věc, kterou chtějí vysokoškolačky k vánocům?“ zajímala se Jane a v ruce držela nějaký z těch ženských časopisů. Její a Demetriho přítomnost mě trochu překvapila – společně byli na nějaké konferenci, kterou pořádala jejich vysokoškolská alma mater a tak tu poslední týden nebyli. A já za ten týden málem zapomněl, že pro mě pracuje i někdo jiný, než Garrett s Emmettem.

„Jak bylo na konferenci?“ zeptal jsem se, když mě Demetri zaregistroval.

„Spousta zajímavých přednášek, potom ti donesu do kanceláře nějaké podklady. Škole se podařilo nalákat na konferenci spoustu vývojářů a máme tak informace o nejnovějších stavebních prvcích,“ informoval mě. „Třeba něco půjde použít při návrhu té nové galerie. Emmett nás už stihl zasvětit.“

„Dobře, tak to abychom začali něco dělat,“ rozhodl jsem.

„Ale ještě jste mi neodpověděli. Tohle totiž jenom tak neuhádnete,“ namítla Jane a vesele se usmívala. Jane byla nejmladší členkou našeho kolektivu. Před půl rokem dokončila školu a sem ji přivedl vlastně Demetri. Vzal si ji pod svá ochranná křídla, jelikož se jejich rodiny znají, nebo tak něco. A i teď, v pohodlných džínách a svetříku vypadala spíš jako studentka než skutečná architektka.

„Fajn, tak co tedy chtějí?“ zeptal jsem se s povzdechem.

„Oblečení? Nebo možná přítele?“ navrhoval Demetri.

„Bingo. Přítele. Ale přítele gaye,“ upozornila ho Jane a nahlídla znovu do časopisu.

„Proč by měly chtít holky k vánocům přítele gaye?“ zeptal se se zájmem Emmett a já, ačkoliv mě to naprosto nezajímalo, jsem našpicoval uši. Třeba mi to odhalí důvod, proč se ze mě Bella snaží jednoho udělat.

„Důvody proč dívky chtějí přítele gaye: protože s tebou mohou jít nakupovat, rozumí dívčímu srdci a protože je jednodušší s nimi mluvit,“ četla Jane a potom zvedla hlavu od článku. „Na škole jsem jednoho gaye znala. Byla s ním vážně legrace. Škoda, že pak školu nedodělal. Ale stejně mi přijde divné, že by holky chtěly k vánocům tohle. Já gay přítele k vánocům opravdu nechci.“

„Je blbost řešit vánoce na jaře, natož pak to, že bys měla dostat pod stromeček lidskou bytost,“ namítl jsem. „A teď, když jsi nás oblažila novými informacemi z ženských časopisů, vzhůru do práce,“ pobídl jsem ji a sám se přesunul k sobě.

Isabella

Po supermarketu následovala videopůjčovna. Alice na tom trvala. „Věř mi, je to skvělý nápad. Dáte si společně večeři, zkouknete film. Potřebuješ, aby si uvědomil, jak super kamarádku v tobě může mít. Proč si myslíš, že mají gayové tolik kamarádek? Je pro ně mnohem zábavnější a pohodlnější mluvit o vztazích s dívkami,“ obhajovala svůj nápad, zatímco se probírala filmy, dokud nějaký nevybrala. „Co říkáš na tohle?“

Ukázala mi dva filmy. A oba jsem vzápětí zavrhla. „Nic s gayskou tématikou. Rozčiluje ho to,“ namítla jsem a obal se Zkrocenou horou jsem vrátila na své místo.

„Podle mě o tom jenom není zvyklý mluvit, jakkoliv je dnešní doba jemu podobným velmi otevřená.“

„Sama jsi tvrdila, že bych ho neměla nijak provokovat a spíš si ho naklonit, tak si teď nestěžuj,“ prohodila jsem a dál procházela filmy. „Je fakt těžké vybrat něco, co by se mu líbilo,“ povzdechla jsem si.

„Není to vůbec těžké. Jenom se na to díváš ze špatného úhlu. Pořád bereš Edwarda jako chlapa a tak vybíráš film, který by se mu mohl líbit. Jenže tak to není. Zkus se na něj dívat jako na mě. Přemýšlej o něj, jako o mě. Je to prostě tvůj kamarád. V tvém srdci může nahradit Rose, který ti tak proradně bodla nůž do zad.“

Alicin proslov měl něco do sebe. Nutil mě přemýšlet. Samozřejmě, že jsem si uvědomovala Edwardovu odlišnost, ale bylo to složité. Chtěla jsem se s ním spřátelit opravdu nebo si jenom udržet nájemníka a trvalý přísun peněz? Když se o mě včera večer tak pěkně staral, bylo to super. Měl dokonce starost, abych se dobře vyspala. Zajímal se o mě… A já mu jeho laskavost chtěla oplatit.

„Co říkáš na tohle?“ zeptala jsem se a ukázala jí přebal Protivný sprostý holky. „Je tam gay kamarád, ale není to hlavní tématika toho filmu.“

Alice jenom protočila oči. „Fajn, dej to sem.“

Po návratu domů jsem si ještě na chvíli zapnula počítač. Do chvíle, než se dám do přípravy večeře, jsem si potřebovala ještě něco najít. Okamžitě jsem najela na internet a do vyhledávače zadala ´přítel gay´ a dala vyhledat. 

Půl hodiny před Edwardovým předpokládaným návratem domů jsem se pustila do přípravy večeře. Na stěnu jsem si připevnila Alicin recept a vyndala škeble z ledničky. Jenom pohled na ně u mě vyvolal povzdech. Tohle fakt nezvládnu – pomyslela jsem si a důkladně, už aspoň po čtvrté jsem si četla celý ten recept. Pořád jsem v něm totiž hledala nějaký háček, ale všechno bylo jasné a srozumitelné. Tohle zvládnu!

Tak tohle jsem si myslela ještě dalších pět minut, než jsem se poprvé řízla do ruky.

„Doháje i s vařením!“ ulevila jsem si nahlas a strčila si prst do pusy, abych zastavila příval krve. Moc dobře jsem věděla, proč se kuchyni vyhýbám rovnou velkým obloukem, ačkoliv to bylo naprosto nepochopitelné. Nůž mi dělal větší problém než pila! A proto jsem taky měla v telefonu uloženo hned několik restaurací s donáškou, anebo jsem se byla ochotná projít a někam si na jídlo zajít.

„Alice, Alice, do čeho jsem se to nechala uvrtat?“ mumlala jsem si pro sebe a snažila se při dalším pokusu o nakrájení ingrediencí víc soustředit. Při tom mě napadlo, že ty moje šikovné ručičky nejsou zvyklé na tak jemnou práci jako je krájení zeleniny. Ty malé kousíčky byly až moc malé. Se dřevem se nikdy takhle nepiplám. To bude ono.

Co bych ale pro Edwarda neudělala, že? – pomyslela jsem si, když v tom jsem zaslechla, jak zavrzala venkovní brána. Rychle jsem pohlédla na hodiny a zjistila, že předpokládaná půl hodina už je skoro pryč a já to jídlo ještě nemám. Co mám dělat?

„Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, když vešel do domu a procházel kolem kuchyně. Zřejmě mířil rovnou do svého pokoje, ale má otázka ho zastavila v půli kroku. Otočil se ke mně a já si chtě-nechtě musela všimnout té zamračené tváře. Takže se ještě pořád zlobí. „Chystám pro nás večeři,“ informovala jsem ho, když už to nevypadalo, že by na mou otázku odpověděl.

Ani na mou druhou větu nijak nereagoval. Chvíli na mě zamračeně hleděl a potom odešel k sobě. Slyšela jsem jenom, jak trochu prudčeji zavřel dveře. Tohle je v háji. V tu samou chvíli se mi z paměti vynořilo to známé pořekadlo – co si navaříš, to si taky sníš. A včera jsem si toho navařila opravdu hodně.

Obrátila jsem se zpět k lince a dala se do krájení. Tahle večeře se mi musí povést na jedničku a nejlépe i s hvězdičkou nebo dvěma. Co kdyby Edwarda napadlo přece jenom odejít? Neměl ke mně ani k domu žádné závazky, kdykoliv se tedy mohl sbalit a odejít. A to bylo něco, co jsem nemohla dopustit.

Na sporák jsem postavila hrnec s osolenou vodou a světe div se, vzpomněla jsem si i na to, jak ho zapnout! Špagety jsem měla už nachystané, abych je mohla hodit do vroucí vody. Na pánvičce mi pobublávala směs ke škeblím a v druhém hrnci se vařily zmiňované škeble. To všechno jsem zvládla pouze s minimálním počtem zranění – celkem jsem se řízla jenom dvakrát, jednou jsem se popálila o hrnec a jednou na mě prsklo trochu té omáčky. Všechny tyhle kuchyňské nástrahy jsem zvládala s tichým klením, abych Edwarda nerušila při práci nebo možné odpočinku – kdo ví, co ve svém pokoji takhle navečer dělá.

Ještě prostřít stůl a je hotovo.

S naleštěnými skleničkami a příbory po babičce Swanové za zády jsem se vydala k Edwardovu pokoji. S malou dušičkou a knedlíkem v krku jsem opatrně zaklepala na jeho dveře. Ty se vzápětí rozlítly do strany a přede mnou se tyčil jako bůh pomsty.

„Jdeš se omluvit?“ zeptal se a já se při zvuku jeho hlasu přikrčila.

„Jdu tě pozvat na večeři. Uvařila jsem,“ informovala jsem ho a ukázala za svá záda k prostřenému stolu. Edward však nadzvedl jedno své dokonalé obočí v údivu.

„Předpokládám, že stále trváš na tom, že si ze včerejška nic nepamatuješ. Ale oba víme, že tahle večeře je jenom tvoje verze omluvy. Nejspíš si asi zapomněla i fakt, že jsem včerejší večeři – na kterou jsi mě mimochodem pozvala – platil.“

„Vážně?!“ vyjekla jsem, jak nejpřesvědčivěji jsem uměla. „Slibuji, že ti ty peníze vrátím,“ dušovala jsem se a doufala, že jsem aspoň z poloviny tak dobrá herečka, jak si myslím. Samozřejmě, že věděl, že vím, že on ví, že si včerejšek pamatuju, ale já se prstě přiznat nemohla. To ponížení by bylo strašné.

„Potom, co jsme přišli domů, sis ode mě půjčila deset tisíc dolarů, to si taky nepamatuješ?“ zeptal se a ten potutelný úsměv, který se mu usadil na tváři a který byl tak zatraceně sexy, mi jasně napovídal, že si ze mě začíná utahovat. Čekal, kdy přiznám barvu.

„Kdy jsem si od tebe půjčila peníze?“ zajímala jsem se.

„Copak si to nepamatuješ? Složil jsem tě na sedačku jako pytel brambor a tys mě prosila o peníze,“ informoval mě s ledovým klidem. Měla jsem dojem, že dokonce ani nemrkl. Zatímco ve mně to začínalo až nebezpečně bublat – skoro jako ta voda v hrnci na mušle.

„Ty pohádky si nech pro někoho jiného,“ namítla jsem.

„Uvědomuješ si, že ses mi právě přiznala, že si včerejšek moc dobře pamatuješ?“ usmál se teď už na celá ústa a já cítila, jak rudnu. Vážně jsem tak blbá a přiznala jsem to? Chtěla jsem něco namítnout, ale místo toho jsem jenom němě otvírala pusu a musela z jeho pohledu vypadat jako leklá ryba. On se přitom královsky bavil.

„Můžu odpustit vše… vyjma lhaní,“ navrhl najednou.

„Prosím ano. Už to nikdy neudělám, odpusť mi to,“ škemrala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala.

„Jakákoliv naše domluva ale musí být písemná,“ rozhodl a vrátil se k sobě do pokoje. Popadl jeden blok, tužku a šel zpátky ke mně. Obě věci mi podal a já na něj nechápavě hleděla. „Budeš psát, co ti nadiktuju a potom to ještě podepíšeš,“ informoval mě a já přikývla.

„Jestli já, Isabella Swanová, zase vyzradím informace o osobním životě Edwarda Cullena…“

„Jestli… já…vy…zradím…,“ předčítala jsem si nahlas to, co jsem psala. „Co potom?“ čekala jsem, co teď dodá.

„Vyřeš to. Co budeš dělat?“ pobídl mě, aby si vymyslela adekvátní trest sama.

„Ukousnu si jazyk a umřu,“ navrhla jsem rychle, ale sama jsem věděla, že je to pěkná hloupost.

„I když si ukousneš jazyk a umřeš, nic to nevyřeší,“ namítl Edward a nechal mě vymýšlet nějaký další způsob, jak se potrestat.

„Jestli já, Isabella Swannová, zase vyzradím informace o osobním životě Edwarda Cullena, musím udělat vše, co mi Edward Cullen řekne, abych udělala,“ přečetla jsem výslednou podobu smlouvy. „Stačí?“ Potom jsem ji už jenom podepsala, přestože se mi to zrovna nezamlouvalo.

„Uvědomuješ si, že pokud porušíš, co je na tom papíře napsáno, budu nad tebou mít veškerou moc?“ ujišťoval se a zakládal přeložený papír do nějakých svých desek.

„Pokud mi odpustíš, je mi to fuk,“ prohodila jsem.

„Fajn. Pro teď je ti odpuštěno,“ přitakal a já si oddechla.

„V tom případě tě zvu na večeři. Jak už jsem se zmínila, vařila jsem. Alice mi donesla nějaké škeble a spolu s nimi i rodinný recept,“ hlásala jsem a vedla ho za sebou do kuchyně ke stolu.

Edward

V kuchyni se vznášelo ještě lehké aroma její krve, která voněla daleko lépe, než připravené jídlo. Během Belliny snahy o tvorbu večeře jsem zaznamenal ty její zápasy s nožem a nejednou jsem měl chuť přijít ji ukázat, jak se ty ostré nástroje na řezání skutečně používají. Nechápal jsem, jak se tak nešikovná holka může život výrobou nábytku. V tom mě však napadlo, že není kdoví jak úspěšná, takže je to vlastně jedno.

„Doufám, že ti bude chutnat. Už dlouho jsem nic nevařila, takže to můžeš brát jako poctu,“ prohlásila, když přede mě pokládala vrchovatě naložený talíř se špagetami a škeblemi. Před sebe si položila daleko skromnější porci. Skoro jako pro vrabčáka.

S trochu podezíravým výrazem jsem vzal do ruky vidličku a zapíchl ji do těstovin. Pár jsem jich namotal i se směsí a jednou mušlí a ochutnal.

„Jaké to je?“ zajímala se nedočkavě, když jsem si vložil sousto do úst.

„No, vypadá to poživatelně,“ usoudil jsem a nabral si další sousto. „Měla bys taky ochutnat, co jsi navařila. Stejně si myslím, že toho máš nějak málo,“ poukázal jsem na její poloprázdný talíř.

„To je v pohodě, jedla jsem během vaření,“ namítla, ale taky se následně pustila do své porce.

„Tak tedy dobrou chuť,“ zamumlala, než si vložila první soustu do pusy. Když ho řádně pokousala a spolkla, zvedla hlavu a zkoumavě se na mě zahleděla. Ačkoliv jsem její pohled neopětoval, vnímal jsem intenzitu toho pohledu vcelku jasně. „Říká se, že díky dobrému jídlu se lidé mohou sblížit,“ začala a já zvažoval, co se mi tím snaží říct – její myšlenky pro mě byly naprosto neproniknutelné a to mě lehce vytáčelo. Přesto s jednou věcí jsem si byl jistý.

„Nemám v úmyslu se s tebou sblížit,“ namítl jsem a pokračoval v jídlu. Po několika dalších soustech, kdy ona vyprázdnila svůj talíř a já ze svého snědl stěží polovinu, jsem odložil vidličku. „Děkuju za jídlo,“ prohodil jsem a zvedal se od stolu.

„Edwarde? Můžeme od teď spolu vycházet?“ požádala mě, než jsem stačil opustit kuchyni. Otočil jsem se k ní a uviděl, jak stojí u stolu a natahuje ke mně ruku. Po krátkém zvážení všech pro a proti, jsem ji přijal, přesto jsem věděl, že to záleží hlavně na ní samotné.

Následně jsem jí pomohl v tichosti sklidit ze stolu. Bella se hned dala do umývání nádobí. Aspoň v něčem se poučila – blesklo mi hlavou. Ví, že mi ten nepořádek v domě vadil a snaží se dávat na to pozor. S jistým očekáváním, kdy se tenhle klid pokazí, jsem se na ni podíval. Bella však vypadala nanejvýš klidně, přestože se jí mimické svaly v obličeji sem tam napnuly, když zavadila o svá nová zranění. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k nějaké bouři.

Je možné, aby mě čekal jeden klidný večer i v její přítomnosti?

„Když jsme se spolu navečeřeli, co bys řekl na to, podívat se na nějaký film?“ navrhla.

„Nepatřím mezi lidi s velkým množstvím volného času,“ odmítl jsem její návrh a vydal se do pokoje, abych se mohl v klidu zase věnovat své práci. Ovšem ani tak mi neunikla její poznámka, kterou si mumlala už jenom tak pro sebe. ´Jak je možné, že neocení mou snahu? Vždyť jsem, sakra, i uvařila!´

Zaslechl jsem, jak se uvelebila na gauči, zapnula televizi a spokojeně si povzdechla, když se spustil film. Nějak jsem ty zvuky z vedlejšího pokoje nedokázal ignorovat. A už vůbec ne její smích. Zněl tak lehce, bezstarostně. Úplně jinak, než jak by se měla cítit. Copak ji už po týdnu přestalo trápit to, že je podvedl vlastní přítel a zradila nejlepší kamarádka? Že ztrácí střechu nad hlavou a nemá kde vzít peníze, díky kterým by to mohla odvrátit? Že to všechno musí stihnout napravit, než se vrátí její otec z Tokia?

Vyšel jsem z pokoje a chtěl se podívat na její tvář. Smích zněl stále uvolněně, pochyboval jsem, že by to mohla celé předstírat. Prošel jsem kolem pohovky a mohl si ji prohlédnout pěkně z profilu. Rysy měla skutečně uvolněné a veselé. Bylo to zvláštní.

Došel jsem až do kuchyně, abych tak maskoval své možné okukování a nalil si vodu. Žízeň jsem sice nepociťoval, alespoň ne takovou, kterou bych zahnal právě vodou, ale chtělo to nějaké věrohodné vysvětlení, proč jsem tam šel.

„Rose, nalij mi prosím taky,“ zavolala mým směrem a zřejmě si vůbec neuvědomila, jak mě to oslovuje. Jenom pár sekund nato její smích utichl a Bella se na sedačce otočila mým směrem. Viděl jsem její tvář, která nabírala červený odstín. Byl to jen okamžik, než se obrátila zpět k obrazovce a sjela na sedačce o dobrých deset centimetrů níž, že jsem viděl už jenom pár vlasů trčících nad opěradlem.

Tak proto zněl její smích tak uvolněně? – pomyslel jsem si, když jsem zvážil možnost, že během sledování té komedie možná zapomněla na události uplynulých dnů.

 Nalil jsem tedy vodu i do druhé sklenice a došel k ní. „Na,“ podal jsem jí ji a ona se na mě s neskrývaným překvapením obrátila a poté s nepatrným úsměvem přijala.

„Chceš taky popcorn?“ nabídla mi a ukázala na misku vedle sebe.

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem a Bella jenom pokrčila rameny a s chutí se do něj zase pustila. Dál koukala na film. Já postával za sedačkou a střídavě sledoval obrazovku a ji. Tedy – převážně ji. Byla mnohem zajímavější, než to, co se dělo v televizi. „Nedržíš dietu?“ podivil jsem se, když jsem viděl, jak v ní zmizela už skoro polovina misky.

„Nejsem ten typ, co si musí hlídat každé deko,“ zavrtěla hlavou a na důkaz svých slov si do pusy vložila rovnou hrst té slané pochutiny. Dál se usmívala nad vtipy z obrazovky, ale já si všiml té změny, která byla ale pro lidské oko nepostřehnutelná. Její srdeční rytmus nebyl vůbec klidný. Srdce jí uhánělo. Jasně cítila mou blízkost za svými zády. Bála? Říkalo ji její tělo, že by měla vzít nohy na ramena a utéct?

To byla další věc, která mě nesmírně zajímala. Na ni jsem se ale zeptat nemohl. Na tu první ano.

„Jak dlouho jsi bydlela s Rosalií? Když vidím, že stále voláš její jméno i potom, jak s tebou zacházela, muselo to být dlouho.“

„Deset let,“ odpověděla a nacpala si do pusy další popcorn. „Páni, ta miska je fakt bezedná,“ zahuhlala s plnou pusou, jak se pokoušela odvést pozornost. Potom misku nasměrovala zpátky ke mně. Abych nevypadal nějak podezřele, nabral jsem si plnou hrst a sedl si vedle ní.

„Nemáš obavy o svou postavu? V tomhle věku se to ukládá na břichu,“ poznamenala a uličnicky se na mě usmála.

„Já na břichu nepřibírám,“ namítl jsem a snažil se sledovat televizi. Bylo to těžké. Její usměvavý obličej lákal mé oči. Samozřejmě jsem už za svůj život viděl mnoho rozesmátých obličejů, ale Bellin byl jiný. Nedokázal jsem to vysvětlit. Ta holka byla jiná. Možná s tím mělo co dočinění ta její praštěná hlava, nebo nevymáchaná pusa, nebo snad jenom lítost nad její osobou… Netušil jsem, co přesně to způsobovalo, ale líbilo se mi, když se usmívala.

Po pěti minutách filmu, kdy se jedna z hlavních hrdinek dozvěděla, že se nekrmí tyčinkami na hubnutí, ale naopak na přibírání, se Bella na svém místě zavrtěla a na okamžik otočila hlavu mým směrem a hned zase zpátky k obrazovce.

„Tak, hmm – jak dlouho to víš?“ proťala svou otázkou televizní rozhovor.

„Co?“

„Gay… Tedy to, že se lišíš od ostatních?“ opravila se, když jsem po ní střelil rychlý pohled. Věděla moc dobře, jak tohle slovo ve spojitosti s mou maličkostí nesnáším. „Já jsem si to uvědomila, když mi bylo pět,“ dodala po krátkém zamyšlení.

„Jsi lesba?“ zeptal jsem se upřímně šokovaný a tentokrát jsem se pohledu na ni nebránil.

„Ne. Uvědomila jsem si, že to, že nemám matku, mě odlišuje od ostatních lidí. Bylo to během jedné besídky. Všichni jsme byli oblečení do zářivých pruhovaných oblečků. Všechny ostatní děti měly maminky, které je přišly obléct. A já jsem nevěděla, jak si mám zavázat pásek na kabátku. Dlouho jsem tam stála, dokud mi ho něčí maminka nepřišla zavázat. Tenkrát… jsem to opravdu cítila. Jen jsem si myslela, že ses možná cítil taky tak nějak…“

„Nikdy jsem na besídce nebyl,“ namítl jsem okamžitě, aniž bych si dopředu uvědomoval následky.

„Proč?“ A to byl ten následek – její otázka.

„Nenávidě jsem to. Tančit pořád dokola a předstírat, že jsem květina,“ odpověděl jsem první lež, která mě napadla, když jsem si vybavil všechna ta dětská překvapení. Můj původ mi tak nějak zabraňoval v tom, abych hodil do školky a následně i do základní školy. Poprvé, kdy jsem se mohl přidat k lidem bez toho, abych se bál prozrazení bylo až na střední.

Mé vzpomínky na první dny ve skutečné škole však přerušil Bellin smích. Pohlédl jsem na obrazovku televize, ale nic vtipného se tam právě neodehrávalo. Obrátil jsem se tedy zpět k Belle a trochu se zamračil. Co ta její hlava zase vymyslela?

„Už tehdy se ti líbili chlapci, co?“ zamumlala a nepřestávala se smát. „Tak proto ses začal chovat víc mužně, že jo?“ vyzvídala a já přemýšlel, jak mě jenom mohlo napadnout, že jsem něco podobného řekl. Bella nepřestávala dotírat. Raději jsem tedy nabral hrst popcornu a nacpal jí ho do pusy, abych ji na chvíli umlčel.

Na moc dlouho to ale nepomohlo. „Prosím, řekni mi, jak to bylo dlouho…“

„Říkám ti, že máš jíst ten popcorn!“ Opět jsem jí nacpal plnou hrst popcornu do pusy, ale i nadále vyzvídala - „Jaký typ se ti líbí?“ položila mi další otázku.

„Víš, že jsi hezčí, když mlčíš?“ změnil jsem strategii, protože popcornu žalostně ubývalo a ona stále jenom žvanila, pořád a pořád…  

„Tak já jsem hezká, hezká, hezká, co? No, tak…“

„Jen se dodíváme na ten film,“ navrhl jsem a hodlal další její otázky ignorovat. Bella se pak naštěstí trochu stáhla a dál se nevyptávala. Stejně bych jí nic neřekl. Občas na mě jenom pohlédla a na tváři se jí objevil takový zvláštní úsměv a já netušil, co to má znamenat.

Isabella

Večer s Edwardem byl až nečekaně příjemný. Přestože se odmítal bavit o své orientaci, užila jsem si to, jako už dlouho ne. Rose mi neskutečně chyběla, ale Edward mi pomohl, abych na ni zapomněla – aspoň pro jednou.

Další den ráno jsem se musela nachystat na pohovor. „Životopis, průvodní dopis a moje portfolio. Dobře, jsem příprava hotová,“ založila jsem papíry do složky a chystal se jít převléknout, když mi zazvonil telefon. Volala Alice.

„Jak dopadl večer? Daly se ty škeble jíst?“ zeptala se, jen co jsem hovor přijala.

„K mému velkému překvapení se mi vážně povedly. Neobešlo se to bez pár zranění, ale nakonec to byl i pohodový večer,“ odvětila jsem a potom Alici rychle odbyla, abych se mohla připravit. Rychlým pohledem na hodiny jsem totiž zjistila, že už začínám pomalu nestíhat a já si nemohla dovolit přijít na pohovor pozdě. Tu práci potřebuju!

Seděla jsem před kanceláří personálního ředitele a prohlížela si snad už po páté své portfolio a doufala, že jsem do něj vybrala jenom ty nejlepší kousky ze své výroby.

„Dobrý den!“ pozdravila jsem, když jsem ho spatřila přicházet a spěšně jsem si stoupla. „Jsem designérka nábytku Isabella Swanová a přišla jsem na pohovor,“ představila jsem se možná až moc rychle.

„Prosím, nechte tu jen vaši žádost,“ odpověděl.

„Ach počkejte, počkejte chvíli, prosím,“ zadržovala jsem ho v odchodu a obracela se ke stolku, kde jsem nechala ležet všechny připravené papíry. „Toto… moje… Když byste se podíval na moje portfolio, všechno jsem to navrhla. Speciálně, tento jídelní stůl je pro lidi, kteří žijí sami,“ informovala jsem ho a svých výtvorech a ukazovala přitom na fotky.

„Podívejte, slečno, my nehledáme designéra. My sháníme sekretářku,“ zarazil mě.

„Co?“

„Vypadá to, že došlo k nedorozumění,“ přitakal a já si připadala tak hloupě, když jsem si uvědomila, jak jsem to na něj všechno vychrlila, aniž bych mu dala trochu prostoru.

„Aha, tak to se omlouvám,“ zamumlala jsem a z chodby před jeho kanceláří jsem k výtahům skoro vycouvala. Jak je možné, že jsem si něčeho tak podstatného nevšimla? – dumala jsem cestou do přízemí – Vždyť ještě nejsem tak úplně mimo, že bych si nevšimla, na jaký pohovor to mám namířeno. Co se stalo?

Tak moc jsem se soustředila na vyřešení téhle hádanky, že deště, který pro jednou zaplnil ulice Seattlu, jsem si všimla až ve chvíli, kdy mě skoro celou smáčel. „Sakra!“ ulevila jsem si vztekle a zároveň mi došlo, že jak jsem pospíchala z domu, aby mi neujel autobus, zapomněla jsem si deštník. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než vyrazit na nejbližší autobusovou zastávku tak, jak jsem. Pospíchala jsem, abych byla už co nejdříve odsud a přitom mě napadlo, že bych se mohla stavit někde na oběd a přečkat tam navíc ten déšť.

Vešla jsem tedy do první restaurace, na kterou jsem narazila a objednala si jídlo.

Domů jsem dorazila až pozdě, promočená na kost a stále ještě bez práce. Den opravdu nemohl dopadnout lépe. Tedy, to jsem si v tu chvíli myslela, průběh a závěr dnešního večera mě měl však vyvést z omylu.

„Zkoušíš vytopit celý dům?“ zeptal se Edward, který se náhle objevil za mými zády. Vůbec jsem si nevšimla, že je doma.  Z mokrého oblečení odkapávala voda a já za sebou nechávala mokrou stopu kamkoliv jsem se hnula.

„Trochu jsem zmokla, no,“ zabručela jsem a vyrazila do koupelny pro ručník. Cestou do pokoje jsem si začala sušit vlasy a v pokoji jsem se převlékla do suchých tepláků a mikiny a doufala jsem, že teplé oblečení zažene ten třas, který se mi pustil do těla. Moc to ale nepomáhalo.

Vydala jsem se proto do kuchyně, abych si připravila čaj. Myšlenky se mi opět vrátily k tomu dnešnímu fiasku a mozek mi začal vymýšlet různé alternativy, jak bude vypadat to moje oficiální vystěhování. Brrr… Nic pěkného to nebylo. Při tom podvědomém otřesu nad věcmi možná-budoucími jsme nějak nepostřehla, že ten hrnek, co jsem držela, nedržím dostatečně pevně a než jsem se nadála, spadl na zem a roztříštil se.

„Ach!“ dala jsem se do sbírání těch střepu, ale přitom jsem se řízla. „Ach! Au!“ Strčila jsem si pořezaný prst do pusy a snažila se tak zastavit krvácení z té drobné ranky.

„Uhni,“ ozval se najednou vedle mě Edwardův hlas a trochu mě od těch střepů odstrčil a dal se do jejich sbírání. „Nechápu, jak se můžeš živit manuální prací, když jsi tak nešikovná, že snad každý den krvácíš,“ prohodil a já se po něm podívala. Čelist měl pevně semknutou a velmi urputně se věnoval sbírání střepů.

„Uh…“ Já za svou nešikovnost nemohla! „V tom případě ty musíš být zase hrozně nesvůj, když mi každý jeden den nelezeš na nervy,“ odsekla jsem mu

„Kdybys byla snesitelná, nebyl bych,“ namítl protivně a já se divila, kam se ztratil ten klid včerejšího večera. Ještě aby se teď Edward sbalil a odešel. Tím by dnešek fakt jenom završil. Jak moc mi chyběla nějaká jistota. Jak moc mi chyběla Rose. Tahle tichá domácnost, včerejšek nepočítaje, nebyla nic pro mě. S Rose jsme stále něco podnikaly, domem se ozýval smích, hudba a veselé hlasy. Nikdy tu nebylo takové ticho, jako když tu teď bydlí Edward.

 „Raději si sedni. Ten čaj ti připravím sám, ještě bys mohla rozbít další hrnek a pořezat se tak, že bych tě nezachránil,“ namítl a vytáhl z linky nový hrnek. Pokrčila jsem nad jeho prohlášením rameny a došla k jídelnímu stolu, kde jsem se posadila na židličku a čekala… A přitom pozorovala, jak obratně se po kuchyni pohybuje a jak elegantně u toho vypadá. Jo, ten kluk musí být vážně gay.

„Děkuju,“ zamumlala jsem, když přede mě postavil hrnek, do kterého nalil z konvice čaj. Pak jsem zahlédla jeho zaváhání, ale nakonec si podal druhý hrnek a přisedl si ke mně. Chvíli jsme seděli v tichosti a místnost kolem nás byla naplněna jenom zvyku deště dopadajícího na okno.

„Vážně – vysvětli mi, jak můžeš v té své dílně přežít byť jen jediný den. Nechápu to,“ prohodil najednou a ukázal na mé pořezané a popálené ruce.

„Náhodou, to všechno je vlastně kvůli tobě,“ namítla jsem a on na mě vrhl překvapený pohled. „Obvykle se v kuchyni moc nezdržuju a jak vidíš, tak ze zjevných důvodů. Tyhle dvě ranky jsem si způsobila při krájení surovin na tu včerejší večeři, tohle je popálenina, když něco vyprsklo z pánve, a tohle ze dneška,“ informovala jsem ho a ukazovala na jednotlivé zranění.

„Aspoň si to zalep.“

„Ach, to je v pohodě, není to tak hrozné,“ mávla jsem nad tím rukou. Byla jsem takhle zraněná už nesčetněkrát a nikdy se mi nic hrozného nestalo. Jakmile se to trochu zatáhlo, že mi netekla krev, bylo to v pohodě. Přesto mě Edwardův zájem těšil. Hřálo mě to u srdce, že se takhle zajímá.

Spokojeně jsem si usrkla horkého čaje, když se mi rozezvonil telefon. Zvědavě jsem se podívala na displej, ale místo jména se mi tam zobrazovalo pouze číslo. A to číslo jsem měla tak dokonale vypálené v mozku, že určitě nezmizí ani za pár let. Volal Jacob a já to nechtěla zvedat. Na rozhovor s ním jsem ještě nebyla připravená.

„Zvedni to, zní to naléhavé,“ pobídl mě Edward a věnoval pozornost svému čaji.

„To je Jacob Black,“ zamumlala jsem a přitáhla tak na sebe opět jeho pozornost. Věděla jsem, že se ti dva nemají rádi, ale netušila jsem proč. Jacob mi to nikdy neřekl a Edward… Toho jsem se na to ani neodvažovala ptát. Oba jsme tam tedy seděli naproti sobě, mě telefon dál vyzváněl v ruce a stále jsem nemohla sebrat dost odvahy k tomu, abych hovor přijala, případně odmítla.

Nakonec jsem nevydržela upřený Edwardův pohled a jeho očekávání, co udělám, a hovor jsem přijala. „Bello, to jsem já. Stojím před domem, přijdeš ven? Chci tě jen vidět… Budu čekat, dokud nepřijdeš,“ ozval se na druhé straně Jacobův přiopilý hlas. Potom jsem hovor ukončila.

„Chce tě vidět, že?“ zajímal se Edward, když jsem telefon odložila.

„Řekl, že je venku,“ přitakala jsem.

„Nechoď tam,“ přikázal mi a já přikývla. Neměla jsem v úmyslu za ním jít, ale… Edward, jako by mi četl myšlenky, znovu promluvil. „Máš napsané na čele, že tam chceš jít. Nechci se ti plést do života víc, než je nezbytně nutné, ale – měla bys vědět, že to nebude dělat dobrotu, pokud ho vezmeš na milost. Každopádně si myslím, že stejně půjdeš ven.“

„Ne,“ odsekla jsem a stoupla si. „Nepůjdu ven.“ S těmi slovy jsem opustila kuchyň a odešla k sobě do pokoje, kde jsem si lehla na postel a hypnotizovala telefon, který mi každou chvílí vyzváněl a připomínal mi tak Jacoba stojícího před domem.

(písnička)

Z nějakého důvodu je láska těžká, stále jsem nemotorná.

Skutečně se cítím blíž mému smutku.

Láska se zdá daleko, jsme tak odlišní od ostatních,

Jedinou věc, kterou máme společnou je, že jsme blázni.

Ačkoli někdy jsme na sebe rozzlobení a někdy se dostaneme do rozporů,

Musí to být láska, musí to být láska.

Čas ubíhal a telefon nepřestával vyzvánět. Už to byla skoro hodina, od chvíle, kdy zavolal poprvé a ve mně spolu bojovaly dva části. Ta první za ním chtěla jít, všechno mu odpustit a být zase šťastná. Ale ta druhá se trápila jeho zradou a bránila mi v tom, zvednout se a porušit tak slovo, které jsem dala Edwardovi.

Když to vidím, moje srdce se cítí tak plné.

Moje zrezivělé srdce, moje zatvrzelé srdce. Ty jsi ho probudil.

Miluj mě, drž mě, moje bolestné slzy a skličující samota se nikdy nevrátili.

Osoba ukrytá v mých slzách tak dlouho,

Osoba, na kterou jsem čekala tak dlouho,

Musíš být ty, musíš to být ty.

Nevydržela jsem to. Připadal jsem si slabá, ale nakonec jsem přes sebe přehodila bundu a vyběhla před dům na ulici, kde však nikdo nestál. Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí a chystala jsem se vrátit zpět do domu, když jsem se rozhodla, že to jenom tak nevzdám. Vyšla jsem na ulici vedoucí za mým domem a tam skutečně stál, opřený o své auto, a čekal.

Jsem-li s tebou, i když jsem zraněná, uvědomuji si, že se směju.

Dokonce nejhlubší jizvy, dokonce i slzy se stávají zvykem, díky tobě se lepším.

Ukážu ti všechno, dám ti všechno, všechnu lásku, kterou jsem nastřádala.

Pak slova ´osamělost´ a ´sbohem´ mezi sebou nebudeme mít.

„Měl bys jít domů a trochu se prospat,“ prohlásila jsem, když jsem ho uviděla. Vzhlédl ke mně a potom se odlepil od auta. Šouravým a kymácivým krokem se ke mně vydal. „I když jsi opilý, musíš si uvědomovat, že Rose tady už nebydlí,“ upozornila jsem ho.

„Přišel jsem, abych viděl tebe,“ zamumlal.

„Proč?“ To byla jediná otázka, na kterou jsem potřebovala znát odpověď. „Vzpomněl sis na zmoklé štěně, protože dneska pršelo?“ vypadlo ze mě a já se přitom vůbec nepoznávala. Nikdy jsem ve svém hlase neslyšela víc sarkasmu, jako právě teď.

„Bello, omlouvám se. Chtěl jsem ti to říct osobně, ale – nešlo to,“ povzdechl si a sklonil hlavu k zemi. Divila jsem se, že se vůbec drží na nohou. Když se ještě opíral o auto, dalo se pochopit, že se drží ve vzpřímené poloze. Takhle ale odolával zemské síle jenom nepochopitelným opileckým štěstím.

„Předpokládám, že teď čekáš odpuštění, abys ulevil svému svědomí,“ poznamenala jsem kousavě, ale zároveň mě všechno uvnitř bolelo. A nejvíc srdce, které zatím nemělo dost času se z toho všeho vzpamatovat. Stále jsem na něm měna obvazy, které ho držely pohromadě. „Jsi neuvěřitelně sobecký.“

„Tak to není, Bello,“ povzdechl si a potom mě vzal za ruku. „Klidně mě můžeš praštit a říct mi pěkně od plic, co si o mě myslíš. Zasloužím si to,“ vybízel mě, ale já mu ruku vytrhla.

„Proč bych tě měla praštit? Zašpinila bych si ruce.“

„Máš pravdu. Ty nejsi typ člověka, co by si s někým vyrovnával účty,“ poznamenal a chtěl se vrátit k autu.

V tu samou chvíli, kdy jsem se mu už nemusela dívat do tváře, jsem si dodala ten malý kousek odvahy, který jsem potřebovala, abych se ho zeptala na to základní - „Proč? Musela to být Rosalie? Proč to musela být ona?“

„Rose… mi dala všechno.“

„Co? Co tím myslíš?“ Co bylo to, co jsem mu já nedala a Rosalie ano?

„Držela sis ode mě odstup. Náš vztah byl, až na sem tam ukradenou pusu, spíš přátelský. Nikdy jsi mi nedala podnět, abych mohl věřit, že bych s tebou mohl být navždy tak, jak bych chtěl,“ odvětil a já jenom vykulila oči a zalapala po dechu. To nemyslí vážně! Jenom proto, že jsem s ním hned po naší první schůzce nevlezla do postele, musel tam skončit s mou nejlepší kamarádkou, která podobné zábrany neměla?

„Nějak nechápu, co se mi tu snažíš říct. Musel jsi vědět, že tě miluju,“ namítla jsem.

„Možná věděl, ale ty sis nějak neuvědomovala, že už nejsme děti nebo dva randící puberťáci. Snažil jsem se s tebou jednat jako s dospělou, ale tys tak vůbec nereagovala. Tvářila ses jako ty holky z tvých oblíbených románů od Brontëové – naprosto lhostejně,“ vysvětloval a jeho slova se mi opět zadírala do nescelených ran na srdci, které se opět prohlubovaly.

„Takhle jsi to vnímal? Já… Srdce mi pokaždé mohlo vyskočit z hrudníku, jen když ses na mě podíval. Cítila jsem zvláštní chvění kolem žaludku vždy, když jsi mě políbil – i když to bylo jenom z legrace. Čas, který jsem nestrávila s tebou, byl prázdný.  Když jsi mi napsal, že jsi přijel a čekáš před domem, nikdy jsem se nezdržovala nějakými úpravami, protože bych se tím připravovala o chvíle s tebou. Možná to zní jako výmluva, ale tak to bylo. Copak to nebylo dost?“ Stěží jsem přemáhala slzy, které se mi hromadily v očích. Nechtěla jsem si dovolit brečet, už jednou jsem dneska večer podlehla slabosti, když jsem vyšla za Jacobem ven.

„Pro mě ne. Nedalas mi pocit, že tě musím získat… A věř mi, o tohle muži jde hlavně. Mít pocit, že musí svou milovanou dobít – získat. To, že ses všem mým nápadům tak dokonale podřídila, ve mně ten pocit nevyvolávalo a proto jsem nedokázal ani přemýšlet nad tím, že bych s tebou mohl být už napořád. Že bych si tě mohl vzít.“

„Tím mi chceš říct, že to byla moje chyba?“ zamumlala jsem.

„Neříkám, že to byla tvoje chyba. Jen říkám, že jsme každý jiný,“ namítl a vylovil z kapsy telefon, který mu začal zvonit. Chvíli jenom hleděl na displej, než hovor přijal a obrátil se ke mně zády, aby k tomu měl trochu soukromí. I tak jsem zaslechla všechno, co osobě na druhé straně říká – Rose, nemám ti co říct. Nečekej na mě a jdi spát – potom hovor ukončil.

„Ty… Ty teď bydlíš s Rosalie?“ Další pomyslná dýka se mi zadírala do srdce. Co tady sakra přišel dělat, když na něj Rosalie čeká u nich doma? „Jacobe, ty o mě musíš mít opravdu skvělé mínění, když sem přijedeš takhle v noci, prohlašuješ to, co prohlašuješ a pak se nakonec ještě chceš vrátit k Rose. Měl by odejít, prosím!“ požádala jsem ho z posledních sil a odešla. Rozhovor, který mi měl všechno objasnit, dopadl naprosto katastrofálně. Nikdy bych nečekala, že se jednou dočkám něčeho podobného. To jsou muži opravdu takový pokrytci a mizerové, jako mi to neustále dokazuje Jacob, Mike a sem tam i Edward? Copak se svět za posledních pár desítek let postavil úplně na hlavu?

Vrátila jsem se do domu, kde jsem hned narazila na Edwarda. Postával na terase před prosklenou stěnou do obývacího pokoje a očividně na něco čekal. Respektive na někoho. To jsem poznala hned z úvodních slov, které pronesl, jen co jsem k němu přišla blíž.

„Neříkal jsem to? Šla jsi za ním, i když si to ten blbec vůbec nezasloužil. Nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy. Vyběhla jsi ven jenom proto, že ti zavolal?“

„Přestaň,“ zarazila jsem ho, další výčitky bych nemusela snést, stačily ty, které jsem měla sama. Nadávala jsem si za to, že jsem šla ven. Prošla jsem kolem něj a vešla rovnou do obývacího pokoje, kam mě následoval.

„Nikdy jsem si nemyslel, že někdy budu souhlasit s Blackovým přirovnáním, ale ty jsi opravdu jako pes. I přesto, že tě opustil, běžíš za ním ven s vyplazeným jazykem a vrtícím se ocasem, když tě zavolá. Víš, jak uboze to vypadá?“ zeptal se a to byla poslední kapka. Pohár mé trpělivost se všemi chlapy přetekl. Popadla jsem nejbližší polštář ležící na sedačce a začala s ním Edwarda mlátit. Snažila jsem se přidat i pěsti, ale zároveň jsem mu podvědomě nechtěla moc ublížit.

„Vy všichni…! Proč si myslíte, že jsem tak obyčejná? Co tak špatného jsem udělala? Jsem pro vás opravdu tak ubohá?“ zeptala jsem se a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Jakákoliv bojovnost mě opustila. Polštář skončil na zemi a ruku, kterou jsem před okamžikem zatínala v pěst a snažila e s ní udeřit Edwarda do hrudníku, jsem svěsila podél těla.

„Nejsi ubohá, jenom se tak občas chováš. Třeba to, žes vyběhla za Blackem, to jenom dokazuje.“

Popotáhla jsem, rukávem bundy si otřela slzy a zvedla hlavu, abych se mohla podívat na Edwarda s aspoň trochu normálním výrazem. „Někdo jako ty asi nikdy nečekal celý den na telefon od někoho, koho má rád,“ mumlala jsem a pokračovala v utírání slz, které si prostě nedaly říct a dál si razily cestu z mých slzných kanálků. On prostě nechápal, jak mi je, proto se mu tak jednoduše kritizovalo moje chování. „Ten člověk tam venku, byl někdo, kvůli komu se mi vždy rozbušilo srdce. Když se na mě usmál, myslela jsem, že samým štěstím puknu. Jenže ty… Nerozuměl bys tomu, ani kdybys umřel a znovu se narodil. Ten člověk, kvůli kterému jsem se tak cítila, mi řekl, abych přišla ven. Nezáleží na tom, co udělal, nemohla jsem si pomoct, chtěla jsem slyšet jeho důvody,“ snažila jsem se, aby pochopil, co jsem tu hodinu ve svém pokoji prožívala a jak jsem se cítila. Ale nakonec jsem neměla sílu ani na to.

Měla jsem pocit, jako bych se začínala vším tím vysvětlováním dusit. Nikdo nemohl pochopit to, co se uvnitř mě odehrávalo, kdykoliv mi byl Jake nablízku. Ještě jednou jsem popotáhla a vrátila se zpět na terasu. Dům byl pro všechnu mou bolest malý. Schoulila jsem se do mikiny a dívala se na noční nebe poseté milióny hvězd tak dlouho, dokud si ke mně Edward nepřisedl a nedonesl mi pivo. Chvíli jsme tak vedle sebe seděli, dívali se na nebe a popíjeli. Padala do mě jedna láhev za druhou. U třetí jsem je přestala počítat.

„Řekl mi, že jsem mu nedala všechno, co potřeboval. Za to Rose ano. Proto neměl pocit, že bych pro něj mohla být žena na celý život,“ rozpovídala jsem se o tom, co mi Jake řekl.

„Podivín,“ ušklíbl se Edward. „Jaký to mělo smysl, že ti to přišel říct až teď?“

„Řekl, že jsem byla dívka. Ne žena, jakou by chtěl,“ povzdechla jsem si a znovu se napila. Cítila jsem, jak mi pomalu těžkne hlava a srdce se stává lehčím. Bylo zvláštní, co alkohol dokázal s bolestí – i když pouze krátkodobě.

„Zapomeň na něho.“

„Jak bych mohla? Milovala jsem ho, ale nebyla jsem pro něj dostatečně žena. Proto jsem ho ztratila.“ Jacobova slova mě zraňovala, ale nutila mě zároveň k přemýšlení, přestože můj mozek, posilněn alkoholem, už moc spolupracovat nechtěl.

„To je blbost,“ namítl Edward a já se k němu otočila. Tvářil se naprosto vážně a zkoumal přitom nebe stejně jako já před okamžikem.

„Nemůžu si pomoct… ale cítím, že to byla moje chyba. Není pravda, že by Jacob byl špatný. Není rovněž pravda, že by mně Rosalie zradila. Ale… Všechno je to kvůli mně…,“ zamumlala jsem a znovu si přihnula z láhve. Málem jsem jí polovinu vypila na jednou, když mi ji Edward vytrhl z ruky.  

„Co si myslíš, že děláš? Rozhodla ses upít k smrti?“ zajímal se. „Jestli se cítíš ukřivděná, získej ho zpátky. Tedy – donuť ho, aby litoval, že ztratil ženu, jako jsi ty.“

„Edwarde… Uděláš ze mě skutečnou ženu?“ požádala jsem ho.    

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 4. kapitola: