Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 3. kapitola

17.01.2018 (07:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1497×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

3. kapitola

Isabella

Polykala jsem slzy, které mi stékaly po tvářích a nestačila se divit nad tou drzostí, jakou prokázala Rose, když se odhodlala přijít do mého domu a ještě se dožadovat svého starého pokoje. Vůbec jsem v ní nepoznávala svou dávnou kamarádku. Tahle ženská, která přede mnou stála a chystala se sbalit Edwarda, měla pocit, že si před ní musejí všichni sednout na zadek.  Ale to jsem nemínila dovolit. Jednou ji někdo srazit hřebínek musí, a proto jsem naprosto bez rozmyslu vyřkla ta osudová slova. „Ten muž… je gay!“

Nechápala jsem, jak to ze mě mohlo vypadnout, ale byla jsem jedině ráda, že u toho Edward nebyl přítomen. Očividně se za to styděl a já tady takhle veřejně roztrubovala jeho tajemství. Neměla jsem na to právo.

„Gay?“ obrátila se na mě překvapeně Rose. Její výraz byl naplněn šokem. Tohle opravdu nečekala.

„Přesně tak. Ať už jsi jakkoliv dobrá ve svádění chlapů, u tohohle neuspěješ,“ prohodila jsem, ale potom mě něco napadlo. Bylo to hrozně škodolibé a rozhodně jsem ji nehodlala podobný nápad podsouvat. S Edwardem jsme uzavřeli velmi křehké příměří, a pokud by zjistil, že za něčím podobným stojím já, asi by to jenom tak nerozdýchal. „I když co já vím. Možná jsi až tak dobrá, že tvé kouzlo změní i jeho chutě.“

„Lžeš!“ osočila mě a přistoupila o krok blíž. Výhružně se na mě dívala pěkně z patra. Rose byla vždy o pár centimetrů vyšší než já, ale lodičky na deseticentimetrovém podpatku ten rozdíl ještě podtrhovaly.

„Já nikdy nelžu, já ne!“ odporovala jsem jí. „Myslíš si, že jsem jako ty?“

„Jasně, že nejsi jako já, ale nastěhovat si do baráku gaye?“ Stále tomu nemohla uvěřit, ale co je na tom divného? Potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl splácet dům a on byl perfektní. I Alice říkala, že není špatné mít za kamaráda gaye.

„Jenom si u mě pronajímá pokoj,“ odsekla jsem jí. „Lepší tu mít jeho než kamarádku, jako jsi ty.“ Edward byl taková malá jistota a já se jí hodlala držet zuby nehty.

Rose se už nadechovala, že mi na má slova, něco řekne, ale ještě předtím si mě důkladně prohlédla od hlavy až k nazouvákům. Potom se ušklíbla. „Vlastně tě chápu. Je to pro tebe jednodušší, nemusíš se před ním snažit. Je to pohodlné, co? Nemuset se malovat, nosit pořád oblečení na doma… Místo abys mi stále vyčítala Jacobovu zradu, měla by ses zaměřit na sebe a fakt, to není první kluk, který tě nechal.“

„Vypadni!“ To slovo jsem procedila přes zaťaté zuby, abych nekřičela. Rose neměla právo mi připomínat mou velmi neúspěšnou minulost. „Nemám sílu, se tady s tebou dohadovat, takže prosím, hned odejdi,“ požádala jsem ji o něco klidněji.

„Víš, že nemám kam jít,“ prohodila, jako by sis snad myslela, že ji nechám přenocovat ve svém domě.

„To je mi líto, ale tady zůstat nemůžeš,“ namítla jsem.

„Ty… změnila ses,“ zamumlala, když popadla svůj kufr. Pořád si mě však trochu nedůvěřivě prohlížela.

„Zkus hádat, kdo mě donutil se změnit,“ vrátila jsem jí její slova. Všechno to bylo kvůli tomu jejímu vztahu s Jacobem. Kdyby se ti dva nedali dohromady a já jim jako husa nepřišla na svatbu, všechno by bylo v tom nejlepším pořádku. Takhle jsem ale měla v hrudníku obrovskou díru, protože jsem přišla nejen o přítele, ale i o dlouholetou kamarádku, která byla očividně jiná, než jsem si myslela.

„Fajn, asi… Asi potřebuješ čas, aby sis to trochu promyslela, než se znovu uvidíme,“ prohodila smířlivě a já se na ni šokovaně podívala. Jak je možné, že mě její slova dokážou ještě vyvést z míry, když už její příchod sem byl hranicí?

„Nehodlám ztrácet čas tím, že bych o tobě přemýšlela,“ odpověděla jsem jí tiše. Myšlenky na ni by mě moc bolely a já potřebovala být silná. Měla jsem před sebou daleko naléhavější problémy k řešení, než jedno, na několikrát zlomené srdce.

„Uvidíme,“ zamumlala, popadla kufr a já už mohla jenom sledovat její záda. Odcházela a tentokrát to bylo definitivní. Opět jsem cítila, jak se mi ty zrádné slzy kutálejí po tváři. Ať už jsem o tom přemýšlet chtěla nebo ne, ono to prostě bolelo. Rukou jsem si zatlačila na hrudník v místě, kde se nacházel ten zrádný sval a doufala, že ta bolest odezní.

Když se tak nestalo ani po pěti minutách, kdy jsem z obývacího pokoje hleděla přes prosklené stěny na zahradu a zavřené vrata od domu, nechala jsem toho. Setřela jsem si slzy a s povzdechem se vrátila k práci. Měla jsem toho ještě moc a nikdo to za mě udělat nemohl. Potřebovala jsem dokončit aspoň něco.

Jenom deset minut po tom, co jsem se byla schopná soustředit na práci – a že ta perfektně odváděla mé myšlenky, od problémů – se ve dveřích mé dílny objevil Edward. Dveře rozrazil tak rychle, až jsem se lekla a cítila srdce pomalu v krku.

Dvěma dlouhými kroky došel až ke mně. „Co jste to před chvíli říkala své kamarádce?“ zeptal se a vypadal při tom jako bůh pomsty. Tyčil se nade mnou, mračil se a já měla tendenci se ještě o trochu přikrčit. Třeba - kdybych se zvládla přikrčit dostatečně, možná bych i zmizela.

„Co?“ vpadalo ze mě.

„Kdo je podle vás gay?“ zeptal se mě znovu a tentokrát konkretizoval svou otázku. Cítila jsem, jak se mi v ten okamžik zastavilo srdce, a zadrhl dech v plicích. On to slyšel! Slyšel, jak jsem se s jeho malým tajemstvím oháněla před tou mrchou, co krade partnery.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„Neměla byste vypouštět z pusy takové nesmysly,“ prohlásil a pořád se na mě zamračeně díval. Blesky, které však šlehaly z jeho očí, trochu povolily a já se mohla uvolnit. Stále jsem se však obávala toho, aby nevybuchl. O další hádku jsem dneska opravdu nestála.

„Já vím. Proto se omlouvám, vím, že jste to chtěl udržet v tajnosti. Prostě mi to vypadlo a… Stejně si myslím, že to neskrýváte moc dobře. Způsob, jakým to děláte je divný,“ namítla jsem, když jsem si vzpomněla na scénu z hotelu a taky na to, co mi o něm řekla Alice.

„Divný?“

„To je jedno. Je to vaše věc a já to chápu, takže se přede mnou nemusíte nijak skrývat,“ chlácholila jsem ho. „Jenom-,“ zaváhala jsem, „nepřijde vám blbé mít těch partnerů trochu víc?“ podivila jsem se. Doufala jsem, že tímhle vyzvídáním nezajdu za další pomyslnou hranici.

„Víc partnerů? Jak jste na tohle, proboha, přišla?“ podivil se a opět se trochu naježil.

„Zapomínáte, že jsem vás viděla v tom hotelu. A potom je tu váš partner, který vám pomáhal se stěhováním. Měl byste si vybrat. Nemáte tušení, jak moc může láska lidem ublížit. Lidé, kteří lásku jenom přijímají, to nevědí,“ ukončila jsem svůj proslov a obrátila se k rozdělané židličce. Myšlenky se mi úplně oprostily od Rose a já před sebou pořád viděla tu scénu z hotelu, následný rozhovor s Edwardem… A v tu chvíli mi tak nějak došlo, jak to myslel s tím příběhem o své kamarádce!

Edward

Ta ženská byla naprosto neuvěřitelná. Ty nesmysly, které se hrnuly z její malé pusy byly pěkně na hlavu. Nedokázal jsem pochopit, jak na něco podobného přišla. Ano, bylo tu pár nevysvětlených situací, ale já se neměl k tomu, abych jí objasňoval, jak se to mělo s Garrettem a nebo jak dokáže být Emmett až nepříjemně přátelský i k mé osobě. Nikdy mě však nenapadlo, že by to u někoho mohlo vyvolat dojem, že jsem gay!

A ještě ke všemu, že to skrývám!

Docela by mě zajímalo, jak by se tvářila, kdyby odhalila mé skutečné tajemství. To už by zřejmě tak tolerantní nebyla. To bych letěl z tohohle domu jako namydlený blesk. Ačkoliv teď jsem měl opravdu velkou chuť ho opustit, jenom abych nemusel poslouchat podobné smyšlenky.

 A tak jsem to udělal. Opustil jsem její dílnu a zamířil do pronajatého pokoje. Do cestovky jsem ho naházel pár kousků oblečení. Možná to nakonec nebyl vůbec dobrý nápad, se sem nastěhovat. Isabella vyvozovala z různých situací naprosto nevhodné závěry. Kdo ví, kdy by odhalila mé nadpřirozené já, co by se mohlo stát.

S telefonem v ruce jsem se vrátil za ní do dílny. „Dejte mi své telefonní číslo,“ vyzval jsem ji a ta holka mi ho překvapeně nadiktovala.

„Na co ho potřebujete?“ zeptala se potom zaraženě, když už jsem vyťukával zprávu, kterou jsem následně i odeslal.

„Tohle je číslo mého účtu,“ vysvětlil jsem, když se jí na displeji objevilo několik čísel. Isabelle však stále unikala pointa toho všeho, takže jsem se musel dát do vysvětlování. „Na ten účet mi pošlete zpět peníze za pokoj. Pro ostatní věci si přijdu později,“ řekl jsem a Isabella vykulila své oříškové oči i přes ty nevkusné brýle.

„Co? Edwarde!“ vyjekla, ale já už na to víc nereagoval. Popadl jsem tašku a byl na odchodu.

„Edwarde!“ křičela za mnou a já jasně vnímal její kroky, jak mě následuje až před dům k mému autu. „Pokud chcete odejít kvůli tomu, co jsem řekla, tak je to nesmysl. Pojďme si o tom promluvit. Edward! Vždyť to není vůbec žádný problém,“ žadonila a její hlas přitom zněl zoufale. Uvědomovala si, že právě přišla o peníze, které by jí zajistily střechu nad hlavou, nebo opravdu nechce, abych odešel?

Kvůli stěhování do Isabellina domu jsem zrušil svůj předchozí pronájem. Teď jsem toho litoval. Bylo to ukvapené rozhodnutí a domů se mi nechtělo. Máma by si všimla, že se něco stalo a já jsem neměl sílu jí to vysvětlovat. Nepochopila by to. Ani já to popravdě nechápal.

Isabella byla tak jiná. A ta její podivně smýšlející hlava tomu dodávala korunu.

Dojel jsem do kanceláře a psychicky naprosto vyčerpaný jsem se svalil na pohovku. Založil jsem si ruce za hlavu a přemýšlel, co budu teď dělat. To odstěhování bylo určitě dobrý nápad – otázka zůstávala, jestli z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska. Samozřejmě mě napadlo, že soužití s Isabellou by i upíra stálo psychické zdraví, ale i tak… Přišel jsem o možnost prozkoumat ten dům. Možná jsem tam ještě pár dnů zůstat mohl… Ale copak bych mohl pod jednou střechou žít s někým kdo si o mě myslí, že jsem gay? To byl úplný nesmysl.

Ráno mě zastihlo nad hrnkem horké kávy. Pohovka v mé kanceláři se ukázala jako značně nepohodlný kus nábytku. Na první pohled to byl opravdu estetický kousek, který lahodil oku, ale spát se na ní nedalo. A to by jeden řekl, že coby poloupír budu mít větší toleranci k nějakému tomu nepohodlí… Elizabeth mě musela zhýčkat, jinak to nedávalo smysl.

Upíjel jsem kávu, snažil se trochu si srovnat přeležený krk a tupě zíral do skicáku, kde jsem měl pár nákresů z Isabellina domu. Všechno to byly naprosto nepodstatné detaily, kterých jsem si v prvních okamžicích všiml. Nic z toho mi však nepřišlo zajímavé… Taky mě už párkrát napadlo, že na tom domě nic konkrétně zajímavého není a je to pouze, pro Seattle, velmi netradiční architektura. Nebo jsou to jenom ty obyčejné prvky seskládány do jednoho kousku.

„Dobré ráno!“ Ze zamyšlení mě vytrhl až Emmettův hlas, když mi nakoukl do kanceláře. „Jsi tu nějak brzo, stalo se něco?“ zajímal se okamžitě. Nepatrně jsem přikývl. „Co jsi provedl? Nebo provedla něco ta holka?“ začal okamžitě vyzvídat a oči se mu přitom leskly nedočkavostí. „Už když ses tam stěhoval, jsem věděl, že ta holka je neobyčejná, ale aby se o něco pokusila takhle krátce po tvém nastěhování…“

Jeho myšlenky se samozřejmě stáčely špatným směrem. Vůbec se neblížil pravdě. Vždyť si myslel, že si mě Isabella nastěhovala do svého domu jenom kvůli mému vzhledu a možnosti mě sbalit. Ale ta holka na to ani nepomyslela, sakra! Ne že by mi to vadilo, víc mě štval důvod toho všeho.

„Neuvěříš, co mi ta holka řekla,“ zamumlal jsem a usrkl si kávy.

„Že s tebou chce chodit? Vůbec bych se tomu nedivil. Takhle ty totiž na ženské působíš,“ odvětil Emmett. „Nebo si tě rovnou chce vzít, že jo?“ Teď už se regulérně chechtal nad možností, že by mi Isabella nabídla sňatek.

„Bože, ani tohle by nebylo tak hrozné, jako to co skutečně řekla,“ povzdechla jsem si a Emmett na mě vykulil oči. Přesně jsem dokázal odhadnout, co se mu honí v hlavě – Co mohla ta strašná ženská říct, že ani svatba s ní nezní tak hrozně? A to jsem nemusel být ani čtenář myšlenek.

„Tak už mě nenapínej. Co řekla?“ pobízel mě, když už jsem chvíli mlčel a v hlavě se mi přehrával včerejší incident.

„G…G-G… Zapomeň na to.“ Nedokázal jsem to ani vyslovit! „Stěhuju se odtamtud. Nebylo to tam vůbec pohodlné a ta holka je až nepřirozeně hlučná. Neměl bych tam klid na práci. Pro ten projekt Uměleckého centra něco vymyslíme. Uděláme to v tradičním stylu s nádvořím, ale zároveň se zaměříme na ten pocit novosti. Pokusíme se skloubit tradici s moderní architekturou. Žádné přehnané množství dřeva. Sem tam možná ano, ale jenom jako vhodně umístěný doplněk…“

Seznamoval jsem Emmett s mou ještě tak neúplnou vizí. Pořádný nápad se mé hlavě vyhýbal obloukem.

„To zní dobře. Beton doplníme o ocel a cihly zase o dřevo… To určitě půjde,“ souhlasil. „Trochu se ale bojím konkurence ze strany Blacků. Jejich velká společnost má přece jenom víc možností, jak splnit představy Ara Volturiho.  Možná se budeme muset uchýlit i k lobbingu,“ prohlásil zamyšleně a já se už jenom při tom slově zamračil. K něčemu takovému jsem se nehodlal nikdy uchýlit. Jednou se mi podaří ty vlky porazit a potom uvidí.

„Emmette!“ zarazil jsem ho, když se už nadechoval k tomu, aby ve svém proslovu pokračoval.

„Chci říct – co záleží na tom, jestli to nedokážeme? Takové věci se stávají. Nakonec můžeš tuhle kancelář zavřít a začít dělat něco jiného. Všichni si najdeme novou práci. Já bych se nejspíš odstěhoval ze Seattlu k mé rodině. Věděl jsi, že se jim na Aljašce daří docela dobře? Ta malá pila jim vynáší,“ informoval mě, ale potom se taky zarazil. „Nemohl bych tam pracovat,“ dodal vzápětí. „Tohle kolo nesmíme s Blackovými prohrát.“

Isabella

„Hele, jsi si jistá, že není blázen?“ uvažovala Alice, když mě přišla další den navštívit. Potřebovala jsem si s ní promluvit o tom, jak se tu včera objevila Rosalie. Pořád se mi špatně dýchalo, když jsem si uvědomila, že jsme se nadobro rozešly. Už žádné večerní dýchánky, kdy jsme koukaly skoro do rána na filmy a popíjely u toho víno a jedly popcorn. Žádné vylévání si srdce a stěžování si na chlapy… Ze tří mušketýrů, jak jsem ráda mě, Rose a Alici nazývala, zbylo dynamické duo. Nedokázala jsem si ani představit, jak bych mohla dopadnout, kdybych přišla i o ni. „Kdybych tu byla, asi bych jí nafackovala, aby se probrala.“

„Když jsem se zmínila o tom, že jsem její starý pokoj pronajala Edwardovi, řekla mi, že jsem to já, kdo se zbláznil,“ postěžovala jsem si. Odložila jsem na konferenční stolek sklenice s limonádou a přisedla si na pohovku vedle ní.

„Bláznivá děvka,“ odfrkla si Alice a způsob, jakým to udělala, mi vykouzlil na tváři úsměv. První po spoustě špatných dnů.

„Měla jsem chuť ji vytahat za ty její blonďaté vlasy,“ prohodila jsem a trochu i litovala, že jsem to nakonec neudělala. Možná by se mi tak ulevilo. Kdybych ji ublížila fyzicky, třeba by to ulevilo mé bolavé duši. Kompenzovala bych si tak svou bolest… Ale dobře jsem věděla, že toho nejsem schopná. Už přírody jsem byla až moc velký pacifista. „Nakonec ze mě vypadlo i to, že je Edward gay a pobídla jsem ji, aby se ho pokusila svést,“ informovala jsem Alici a cítila, jak mi začínají ponížením hořet tváře. Tušila jsem, že Alice bouchne, až se s popisem včerejšího večera dostanu ke konci.

„Doufám, že Edward nic neslyšel. Neslyšel nic, že ne?“ ujišťovala se a mě nezbývalo, než jenom zavrtět hlavou v záporné odpovědi. „Isabello Swanová!“ křikla a její jinak bledé, sluncem takřka nedotknuté tváře, začaly nabírat červenou. „Co on na to?“ zeptala se, když se třikrát zhluboka nadechla, aby se uklidnila.

„Vlastně – odešel,“ zamumlala jsem.

„A na co teď čekáš? Musíš mu zavolat!“ pobízela mě a rovnou mi i podávala telefon. Jenže Edward to nebral. Nedivila jsem se mu, že se mnou nechce mluvit. Sama bych se sebou nemluvila, kdybych byla na jeho místě.

Když jsem po druhém pokusu o to se mu dovolat, odkládala telefon, přišla mi zpráva.

Prosím, pošlete mi dneska na účet mé peníze

„Musíme vymyslet, jak ho přivést zpátky. Ty peníze za pokoj potřebuješ a on by ideální, dokud jsi ho nenaštvala,“ prohlásila Alice a já musela souhlasit. Naše soužití s Edwardem asi nebude jednoduché, pokud se mi ho podaří přemluvit, aby se vrátil, ale nějak to zvládneme. Aspoň ty tři měsíce, než se vrátí táta. Potom už bych měla všechno zvládnout sama. Navíc bych ho stejně potom musela vyhodit, protože by táta neměl kde spát.

„Nemám nejmenší tušení. Nemyslím si, že se nechá přemluvit,“ povzdechla jsem si. Nakonec – byla to Alice, kdo mě přesvědčoval, abych ho tady ubytovala. Věděla, jak komplikované to bude, ale stejně mě přesvědčila. Měla by to být ona, kdo mi pomůže najít řešení z tohohle problému.

„Doufám, že nehodláš nechat všechno řešení na mě,“ obrátila se na mě výhružně.

„Kdyby se mi podařilo dostat do rukou Mikea, všechno by se vyřešilo!“ rozčilovala jsem se.

„Myslíš si, že ti dobrovolně přijde na oči potom, co udělal? Vždyť ti zdrhl i z té restaurace, kam jsi ho milostivě pozvala na jídlo! Mike není řešení tvé situace. Musíš si Edwarda usmířit,“ trvala si na svém a já si povzdechla. Tohle bude ještě hodně těžké.

„Ještě jednou zkusím zavolat Mikeovi. Třeba se mi ho podaří kontaktovat,“ zamumlala jsem, jako bych ji neslyšela. Popadla jsem opět telefon, který od příchodu té zprávy ležel na stolku, a vytočila Mikeovo číslo. Hovor však okamžitě spadl do hlasové schránky. S tou jsem mluvit nepotřebovala.

Odpoledne jsem se s Alicinou pomocí dostala do centra. Ona tam měla práci a já musela do nemocnice, aby se mi tam podívali na ten můj zatracený kotník. Od včerejška nebolel a otok, který jsem tam měla ovněž zmizel.

„Zkuste se postavit,“ vyzval mě doktor, když mi odvázal nohu a lehce kotník prohmatal. Jeho ruce mě studily a já se bránila vyjeknutí. Jak je možné, že si někdo ještě nestěžoval? Nakonec jsem to nechala být a s jeho pomocí se mi podařilo se opět postavit a opatrně zatížit nezpevněný kotník. Párkrát jsem na něj došlápla. „Je to v pořádku?“ ubezpečoval se.

„Ano, už je to v pohodě,“ souhlasila jsem. Doktor si pak sedl za svůj stůl a něco ťukal do počítače. Já si mezitím obula botu a čekala, až mě propustí. Pak už jsem se z nemocnice div nerozběhla. Od skutečného běhu mě odrazoval fakt, že bych tu nakonec mohla skončit na několik dní s parádní zlomeninou, protože by se mi jistě něco stalo.

Na recepci, těsně před východem z budovy, jsem si všimla mladého páru, který mi připomněl Edward a mě, jak mě sem před pár dny vedl, aby mi ošetřili nohu. Podpíral mě a ulehčoval tak pohyb. Tehdy mi řekl, že bych neměla za každým dobrým skutkem hledat nějakou vypočítavost a měla za něj jenom poděkovat.

Měla bych mu poděkovat!

Tentokrát tak nějak opravdově a ne jako v ten den, kdy jsem to řekla jenom tak na půl pusy a aby se neřeklo. Minimálně poděkování si zasloužil. A možná, když uvidí z mé strany snahu, bude jednodušší ho přesvědčit, aby se vrátil.

Edward

„Zkoumal jsem ty tvoje skici, ale pořád v tom vidím obyčejný dům, nic zvláštního,“ řekl Emmett, když se asi po hodině intenzivního soustředění vrátil za mnou do kanceláře. Dopoledne jsme už začali s prvními kroky k novému návrhu, ale ani jednomu z nás nešel ten dům z hlavy. „Co na tom Ara tak zaujalo?“ zajímal se.

„Nemám nejmenší zdání. V některém z rozhovorů, které profesor Swan poskytl po dostavění domu, bylo uvedeno, že jej věnoval své ženě a dceři. Nic dalšího respektive konkrétnějšího, tam nebylo,“ zachmuřil jsem se.

„Jak se vrátíš do domu, musíš si ho lépe prohlédnout,“ nabádal mě Emmett a já se na něj zamračeně podíval. Copak neslyšel, co jsem mu dopoledne říkal? Mně se v hlavě pořád odehrávala ta scéna, kdy Isabella říkala té své povedené kamarádce, že jsem gay.

„Na to zapomeň. Do toho domu se vrátím jenom tak pro své věci a to až ve chvíli, kdy mi ta ženská vrátí peníze,“ řekl jsem rozhodně. S Isabellou jsem pod jednou střechou zůstat nemohl. A bylo mi dokonce upřímně jedno, že kvůli mé neochotě nezískáme tak lukrativní zakázku.

„No ták, nebuď takový a zkus to nějak vyřešit,“ nedal se Emmett jen tak odradit. Jemu se to řekne. Jeho nikdo nenazývá gayem… Ačkoliv, vlastně ano! Vždyť Isabella ho považuje za mého partnera. Asi by se mu to nezamlouvalo, kdybych mu to řekl.

„Netuším, jak by sis to představoval,“ namítl jsem.

„Neříkej – ty který jsi obvykle dva kroky před každým v tomhle ateliéru. Pokud se budeš snažit, můžeš z toho vytřískat mnohem víc, než jednu zakázku. Můžeš dosáhnout toho, co Jacob tak výsostně pokašlal. Staň se zetěm profesora Swana! Pak už by žádný Black nebyl překážkou,“ objasňoval mi své plány na naši výhru. Zajímavé však bylo, že ten, kdo by se musel obětovat, jsem byl pouze já. On by jenom pěkně z povzdáli přihlížel a dobře se bavil. Nechápal jsem, kde na podobné nápady chodí. Měl jsem za to, že podobné sňatky se už nějakou dobu nepraktikují – a pokud, tak jenom v telenovelách a červené knihovně.

„To je největší hloupost, jakou jsi kdy vypustil z pusy,“ namítl jsem.

Emmett se mi už-už chystal odporovat, když se ozvalo zaklepání a do kanceláře nakoukla Garrett. „Máš tu návštěvu,“ prohodil a tak jsem ho pobídl, aby ji pustil dál. Garrett tedy odstoupil a dveře otevřel dokořán. Za jeho zády jsem pak zahlédl záplavu hnědých vlasů a trochu nervózní úsměv slečny Swanové.

Rychle jsem střelil pohledem z ní na můj pracovní stůl, kde se válely všechny ty skici jejího domu. Ať už přišla z jakéhokoliv důvodu, tohle by se jí vůbec nezamlouvalo.

„Promluvíme si venku,“ prohodil jsem a z kanceláře div nevyběhl, jenom aby se ona nedostala blíž ke stolu.

Dovedl jsem Isabellu až na malou terasu, která ke kancelářím patřila, a čekal, co z ní vypadne. Pochyboval jsem, že mi přišla peníze vrátit osobně – od toho přece měla číslo mého účtu.

„Přišla… hmm, přišla jsem se omluvit. Včera jsem musela být trochu mimo, obvykle se takhle nechovám takže – omlouvám se.“ Poslouchal jsem její slova a nestačil se divit. Přišla, aby se omluvila? Překvapila mě. Celou dobu sice zírala na dřevěná prkna terasy, a tak mohla být její omluva stejně tak dobře mířena jim, ale i to jsem hodlal akceptovat.

„Ta slova mi šla rovnou z pusy, aniž bych nad tím nějak přemýšlela… Potom jsem se to snažila nějak urovnat, ale nešlo to přesně podle plánu…“

„Máte toho na srdci ještě hodně? Mám ještě hodně práce.“ Ano, jsem nezdvořák a skočil jsem jí do její, jistě pracně připravované, omluvy, ale rozhodně jsem se za to nestyděl. Ta holka potřebovala, abych ji v tom trochu vymáchal a nedal jí rozhřešení okamžitě. Už jenom kvůli té nehoráznosti, co si o mě vymyslela. Mohl jsem jenom doufat, že Rosalie není drbna a nikam dál se to nedostane, protože pak by to byla hotová pohroma. Hlavně pokud by se ten nesmysl dostal až k uším Ara Volturiho.

Ve chvíli, kdy jsem ji tak nezdvořile zarazil, ke mně zvedla ty své oříškové oči a vypadala lehce vystrašeně. Zorničky měla o poznání rozšířené, tep jí stoupl a jistě jí teď muselo bušení srdce znít až v uších. Z nějakého důvodu mi připomněla zvíře lapené v reflektoru jedoucího auta… A myšlenka na zvíře mi vnukla nápad na další lov. Potřeboval jsem čerstvou krev a na okamžik opět popustit uzdu své upíří podstatě. Víkend mimo Seattle se teď jevil jako vhodné řešení.

Bral jsem za kliku od balkónových dveří, když vykřikla a popadla mě za ruku. „Počkejte vteřinku,“ zastavila mě a srdce jí splašeně bušilo v hrudníku. Jeho symfonie byla dokonalá. Tak moc, až se mi začaly sbíhat sliny. Jo, ten lov opravdu potřebuju.

„Slibuju, že se to už víckrát nebude opakovat. Budu to držet v tajnosti. Vraťte se… prosím.“

A bylo to tady zase. Opět mi připomínala tu věc s gayem. Copak jsem jí mohl tak jednoduše odpustit? Možná, kdyby se o tom už nikdy nezmínila, tak by to snad šlo, ale takhle? Považuje to sice za tajemství, ale nepřestává o tom mluvit. Myslel jsem, že mi kvůli ní praskne hlava.

„Myslel jsem, že když jsem vám poslal číslo mého účtu, pochopíte, co s tím máte dělat,“ namítl jsem nekompromisně a dveře otevřel. Tenhle rozhovor jsem za uzavřený sice neměl, ale rozhodl jsem se vyzkoušet, co je ochotná udělat, aby mě přemluvila. Jak moc se bojí toho, že přijde o dům? Dokázala by si třeba kleknout na kolena a odprosit mě takhle?

Byla to vtipná představa, ale raději jsem ji hned zahnal. Nikdy bych po ženě nechtěl, aby se plazila přede mnou na kolenou. Dokonce ani po Isabelle ne. Bylo mi však jasné, že kdybych ji o to požádal, nejspíš by to udělala, aniž by si uvědomovala, jak moc ponižující by to pro ni bylo.

„Nerada vás zdržuju od práce, takže jenom… nate, tohle je pro vás,“ zamumlala najednou a tak jsem se k ní otočil. V ruce držela krabičku o velikosti dlaně. Byla to klasická papírová krabička převázaná bílou stužkou. Překvapeně jsem na ni hleděl. „Je to dárek,“ řekla, když jsem se neměl k tomu, abych si od ní krabičku převzal.

„Nepokoušíte se mě nějak uplatit?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Je to skutečně jenom dárek… Chtěla jsem vám poděkovat, jak jste se o mě postaral, když jsem si kvůli Mikeovi podvrtla ten kotník. Vím, že jsem tehdy neprojevila dostatek vděčnosti. Proto jsem to chtěla napravit. Navíc jste mě na to taky upozornil a já občas i poslouchám, co kolem mě lidé říkají,“ mluvila vcelku rychle, jako bych snad měl v půlce její řeči skutečně odejít. Což jsem ještě před okamžikem měl přesně v plánu.

Teď jsem ale zaváhal. Bylo to dneska už podruhé, co mě překvapilo. A kupodivu příjemně.

„V tom případě si myslím, že bych to skutečně mohl přijmout,“ souhlasil jsem.

„Vrátíte se tedy zpátky?“ zeptala se, když jsem si od ní krabičku převzal. Byla podivně lehká, ale nepředpokládal jsem, že by byla prázdná. Určitě v ní něco bylo a já byl neskutečně zvědavý, co mi to mohla dát. Ojedinělost jejích myšlenkových pochodů jsem začínal chápat a tak mě opravdu zajímalo, co mi dala jakožto poděkování.

„Ne,“ odpověděl jsem rychle. „Děkuji vám za dárek na rozloučenou.“ Byl jsem nekompromisní a než stačila zareagovat, vrátil jsem se do kanceláře. Nechal jsem ji stát venku, ale i tak mě doprovázel zvuk jejího splašeného srdce a to jak naštvaně vyfoukla vzduch ze svých plic. Musel jsem se nad tou reakcí pousmát a ještě jednou potěžkat krabičku ve své ruce.

Opět jsem se snažil ponořit do práce, ale pohled mi pořád sklouzával z výkresů na Isabellin dárek. Byl důmyslný a perfektně odrážel Isabellinu osobnost. Lehce ztřeštěnou, ale velmi kreativní. Musel jsem se usmát, když jsem si uvědomil, s jakou opatrností jsem tu krabičku otvíral. Byla vyplněna takovou tou papírovou hmotou, která se obvykle dává do krabic na vyplnění prostoru. V ní se potom nacházel stoleček s dvěma židlemi. Všechno to bylo provedeno vy stylu rozkrájeného jablka a dokonale vykreslené do posledního detailu.

Krabičku jsem vyhodil a dárek postavil na stůl.

Od té chvíle uplynuly už dvě hodiny a já neudělal ani čárku. Musel jsem přemýšlet nad tou její omluvou. A ten dárek mi rozhodně nepomáhal. Až moc jasně mi říkal, že si s ním dala práci, aby ho pro mě vyrobila. Snažila se, abych se vrátil a já byl v pokušení… Možná – pokud bychom si stanovili nové a jasné pravidla – by to možné bylo. Mohl bych dál zkoumat její dům a pracovat na návrhu galerie. Třeba by se mi při troše štěstí podařilo přijít na výjimečnost toho domu a nemuselo by to dopadnout úplně špatně.

„Edwarde, jak je možné, že ještě nejsi připravený? Máme zpoždění a musíme si pospíšit,“ urgoval mě najednou Emmett a probral mě tak z mého zamyšlení. Na pozdní odpoledne jsme měli sjednanou schůzku s ředitelem Galerie a rozhodně jsem ji nehodlal propásnout.

Vstal jsem od stolu, popadl sako a chystal se vyrazit, když si Emmett všiml té nové dekorace na mém stole.

„Co je to? To sis koupil?“ vyzvídal, ale zněl přitom velmi skepticky. Isabellin dárek nezapadal do stylu téhle kanceláře. Nebylo to moderní a z kovu nebo skla. Byla to jediná dřevěná věc, kterou jsem v kanceláři měl.

„Ne. Je to dárek,“ odpověděl jsem a pobízel ho k odchodu z kanceláře, abych za námi mohl zavřít.

„Dárek? Od koho?“

„Od jednoho člověka,“ odpověděl jsem neurčitě. Raději jsem nerozváděl, že jsem to dostal od Isabelly. Bůh ví, co by za tím viděl. Možná způsob, jak se mě snaží Isabella sbalit. Byl to nesmysl… Pokoušela by se o to, kdyby věděla, že nejsem gay, jak si myslí?

V té úvaze jsem se moc daleko nedostal, protože mé myšlenky proťal ten důvěrně známý hlas, který mě pronásledoval jako nějaká noční můra, kamkoliv jsem se hnul. „Edwarde!“ Do kanceláře si to totiž nakráčela Kate. Tvář jí zdobil dokonalý úsměv filmové hvězdy a na sobě měla samozřejmě perfektně padnoucí šaty, které končily těsně nad koleny. Díky botám na podpatku dokázala srovnat rozdíl našich výšek a vždy přitom vypadala nanejvýš elegantně. Nikdy se nepodbízela, neměla to zapotřebí. Všichni by pro jeden její úsměv udělali cokoliv.

Jen co vstoupila do dveří, jsem zaznamenal, jak se změnil rytmus Garrettova srdce. Kate to tedy musela postřehnout taky, ale Garretta si vůbec nevšímala.

„Kate,“ usmál jsem se na ni opatrně a rozhodně méně nadšeně, než ona na mě.

„Můžeš mi vysvětlit, kam zmizely všechny tvé věci z bytu?“ zeptala se a její úsměv se na místě vytratil. Pokoušela se vypadat naštvaně. „Byla jsem tam včera a nikde nic. Někdo tě vykradl nebo co se stalo?“ vyhrkla.

„Promiň, ale na tenhle rozhovor nemám vůbec čas, promluvíme si později, ano?“ snažil jsem se ji setřást a vytlačit z kanceláře.

„Víš, jak jsme se s Elizabeth bály, že se něco stalo? Že ses třeba rozhodl odjet nebo tak něco…“

„Nikam jsem neodjel, vidíš?“ ukázal jsem na svou maličkost stojící přímo před ní. „Jenom jsem se rozhodl pronajmout si něco menšího, to je celé. Teď mi jenom dej klíč od bytu, ať ho můžu vrátit majiteli. Úplně jsem zapomněl, že sis pořídila kopii.“

„Kdy mi tedy ukážeš nový byt?“ zeptala se natěšeně.

„Neřekl jsem, že jsem hledal něco pro nás dva. Pronajal jsem si něco jenom pro sebe,“ namítl jsem naprosto klidně a snažil se, aby Kate konečně pochopila, ale ta se o to ani nesnažila.

„Mně nevadí, pokud bychom se k sobě museli trochu víc tisknout,“ namítla a udělala ke mně krok, aby mi naznačila, jak těsná blízkost by jí vyhovovala. Já se však odtáhnul. Nebylo mi to příjemné a navíc jsem nechtěl před Garrettem a Emmettem předvádět nějaké divadlo. Garrettovo srdce dostávalo už tak dost zabrat.

„Mně by to ale vadilo,“ namítl jsem zostra. „Navíc teď mám nějakou důležitou schůzku, na kterou jdu už teď pozdě, takže tě musím požádat, abys odešla a nechala mé podřízené pracovat,“ prohodil jsem a znovu ukázal na dveře.

Kate si dupla a uraženě zůstala stát. Jenom jsem tedy pokrčil rameny na znamení rezignace a vyrazil ven. Emmett mě následoval a tak jsme v kanceláři nechali Garretta na pospas jeho bohyni. Kdyby jenom chudák věděl s kým má tu čest – pomyslel jsem si, když jsem nasedal do auta a stále slyšel ozvěnu Kateiných podpatků, jak si to rázuje po kanceláři.

Už při vstupu do galerie jsem zaznamenal ten odér mokrého psa a bylo mi jasné, že se dneska setkání s Blackovými nevyhnu. Podle intenzity tu byl jistě Billy a možná se tu bude pohybovat i Jacob. Určitě se bude snažit napravit svůj vztah s Rosalii Haleovou. Kurátorka místní galerie pro něj byla hotovým ternem. Jejich předchozí vztah mě však neustále nutil k zamyšlení. Věděl jsem, že Jacob Black je plně podřízen svému otci – údajně smeččí záležitost -  ale podřídil by se mu i kdyby mu Billy nařídil, aby si s kurátorkou něco začal, i když chodil s Isabellou? Byla to Jacoba volba?

„Myslím, že nás čekají malé nepříjemnosti,“ prohodil jsem směrem k Emmettovi, který si po galerii vykračoval jako pán. S jeho lidským vnímáním světa to bylo jednoduché. Mé prohlášení u něj ale vyvolalo zvědavost. Já jenom s nepatrným úsměvem zakroutil hlavou. Dopředu jsem nemohl vědět, co se odehraje, ale mohl jsem se na to aspoň připravit.

Což se ukázalo jako vhodné řešení jelikož už ve chvíli, když jsme dorazili do třetího patra, kde měl Aro kancelář a spolu s ním i ostatní zaměstnanci galerie, jsem zaznamenal počínající hádku mezi Jacobem a Rosalií.

„Rose, musíme si promluvit,“ žadonil Black junior.

„Nemám ti co říct,“ namítla ta povedená Isabellina exkamarádka. Její hlas mi i na dálku zněl naprosto chladně, až jsem začínal pochybovat o tom, že má srdce. Jediná věc, která tuhle teorii popírala, byl právě ono tlukoucí srdce, které bylo ale až podivně klidné. Nechápal jsem, jak dokáže zůstat nad věcí i když mluví se svým snoubencem.

„Ale já ano. Kde jsi spala?“ zajímal se a jeho hlas začínal nabírat na hlasitosti.

„Co ti záleží na tom, kde jsem spala a kde ne?“ odpověděla mu klidně a mrazivě.

V tu samou chvíli mě napadlo, že by té jejich hádky šlo využít. Většinou to byl Jacob, kdo měl navrch a mohl mě vytáčet, ale tentokrát jsem mu to mohl oplatit. Věděl jsem, kde Rose část noci strávila a pokud to podám opravdu mistrně a pouze v náznacích, podaří se mi mladého Blacka skutečně vytočit.

Se spokojeným úsměvem jsem zamířil rovnou k jejich dvojici. Rosalie mě zaznamenala jako první. Blackovi vlčí instinkty nestály ani za řeč. Rosalie se na mě usmála a hned pozdravila, což jsem jí oplatil.

„Obávám se, že jsem vás v noci rušila. Měla bych se omluvit,“ začala s omluvou a já si vychutnával ten moment, kdy si Black uvědomil, že jsem se s ní včera večer viděl.

„Co se týká minulé noci…“ začal jsem, ale rudá na jeho snědém obličeji převážila.

„Co jste spolu vy dva měli?“ skočil nám do rozhovoru. „Rose, ty ses sešla minulou noc s tímhle zmetkem?“ zajímal se a pohledem střílel ze mě na slečnu Haleovou. Náš naprosto nevinný rozhovor ho rozpaloval do běla. Žárlil?

„Minulou noc jste zanechala silný dojem,“ usmál jsem se na Rosalii. Bohužel na ženská ani netušila, jaký dojem mám na mysli. Možná taky proto lehce zčervenala a její srdce se o trochu vychýlilo ze svého obvyklého tempa.

„Prosím, zapomeňte na to. Obvykle taková nejsem,“ žádala mě o prominutí a spěšně si upravovala dlouhé vlasy. Byl to jeden z těch naučených bezděkých pohybů, na které ženy lákají muže. Párkrát zamrkat, pohodit vlasy, přehodit si nohu přes nohu… A Rosalie se o to opravdu snažila. Z Isabelliných slov si nic nedělala.

„Žádný problém,“ souhlasil jsem blahosklonně a střelil rychlým pohledem k Blackovi. Jenom ten krátký pohled mi stačil v tom, abych se ujistil, že pokud by někdy pohled měl umět zabíjet, asi bych právě ležel mrtvý na podlaze. Spokojeně jsem se usmál. Cítil jsem to vnitřní uspokojení, které z vykolejeného Black, čišelo.

 „Ty zmetku!“ rozkřikl se Jacob a popadl mě za klopy saka. V tu chvíli se rozhodl do všeho zakročit i Emmett, který stál zatím mlčenlivě po mém boku a stejně tak Embry, který se pohyboval v diskrétní vzdálenosti od svého šéfa.

„Neříkej, že by tě zajímalo, co se mezi mnou a slečnou Haleovou včera stalo,“ podivil jsem se naoko překvapeně, když Jacob zatáhl za mé sako a přitáhl si mě tak blíž.  „Ale já ti to neřeknu,“ zašeptal jsem směrem k němu a jedna Jacobova ruka uvolnila stisk. Periferním pohledem jsem zaznamenal, jak se mu pravačka sevřela do pěsti.

Opravdu se mi ho povede vyprovokovat ke rvačce?

„Jsi kretén, Cullene!“ křikl na mě a opravdu se mě pokusil uhodit. Rychle, ale zároveň dostatečně uvěřitelně na člověka, jsem se posunul a popadl Jacoba za pěst, která hrozila, že mi trochu poupraví zevnějšek. Pevně jsem ho chytil za ruku a zkroutil mu ji za záda, aby mě přestal ohrožovat. Vnímal jsem, jak jím otřásá vztek a hruď se mu otřásá vrčením. K tomu správnému třesu, jímž by docílil přeměny, měl však daleko.

„Měl bys Rose nechat na pokoji a raději se naplno věnovat projektu. Stejně nad tebou zase vyhraju!“ rozčiloval se, když jsem ho potom od sebe odstrčil a on si začal upravovat sako.

„Začněte se chovat přiměřeně ke svému postavení. Je tady ředitel Galerie,“ upozornila nás Rosalie, která jediná na něj měla dostatečný výhled. My s Jacobem jsme další tlukoucí srdce na chodbě naprosto ignorovali, takže jsem se teď otočil a uviděl Ara Volturiho ve společnosti Billyho Blacka. Billyho obvyklý úsměv nahradil zamračený výraz. Aro ho naštěstí neviděl, stál krok před ním a zamyšleně hleděl na naši skupinku.

Trvalo to jenom pár desítek sekund, než se Billy pohnul a došel až k nám.

„Co se to tady děje?“ zajímal se. „Kde si myslíte, že jste, že se tady perete? Hmm? Jacobe, kolikrát jsem ti říkal, že lidé, kteří mají všechno, by měli být laskaví a soucitní k lidem na druhé straně?“ začal svému synovi domlouvat a upozorňoval na fakt, že mám trochu problémy s financováním projektů.

„Pane Blacku, kdy už tady udělujete nějaká morální ponaučení, vězte, že mám taky jedno,“ prohlásil jsem, když už se Billy i Jacob měli k odchodu. „Pokud jde o férový souboj, nesejde na tom, jestli budu krvácet. Ale pokud ta zranění způsobí někdo, kdo má pěsti ze skály, pak to není fér. Takže pro tentokrát se mnou bojujte jen svými pěstmi. Prokažte mi prosím tuto laskavost,“ požádal jsem ho a upozornil ho i na fakt, že o jeho úplatkářství a nekalých vítězstvích v soutěžích vím a nehodlám to nechat jenom tak.

Potom jsme kolem něj s Emmettem prošli a došli až k Arovi. Ten si celou tuhle výměnu prohlížel se zamyšleným výrazem. Opět jsem zatoužil vědět, na co asi myslí. Jak moc tenhle incident ovlivní jeho rozhodnost v soutěži?

„Bylo by možné, vzhledem k okolnostem, odložit naši schůzku?“ požádal jsem ho opatrně.

„Samozřejmě. Zítra zavolejte a domluvte se s Giannou na jiném termínu,“ přitakal a sám potom zamířil k sobě do kanceláře.

Poté už jsme s Emmettem odcházeli. Při nasedání do auta mě zastihl telefonát. Volal stavbyvedoucí, což představovalo problém. Jindy totiž nevolal. Jenom když se objevil nějaký problém. A teď tu byl jeden setsakra velký. Vedoucí volal z nemocnice, kam byli přecezeni hned tři dělníci poté, co se na stavbě odehrála nehoda. S povzdechem jsem nasedl do auta a vyrazil za nimi. Tohle bude potřeba prošetřit a budu jedině rád, když se do toho nezačne motat policie.

„Všichni pracovali přes noc, takže jsme na tohle nebyli připravení. Navíc – úrazy na staveništi se stávají mrknutím oka, víte?“ snažil se celou situaci uklidnit stavbyvedoucí, když jsem se ho v nemocnici ptal na podrobnosti. Potřeboval jsem vědět, jak nastalá situace ovlivní provoz a hlavně rychlost výstavby. Všichni věděli, že jsme ve skluzu, který je potřeba rychle dohnat.

Na chodbě jsem poté odchytil lékaře, abych se zeptal na stav zraněných. Samozřejmě jsem byl informován, že jakožto cizí osoba nemám právo se něco dozvědět. Nakonec se mi z něj podařilo vymámit aspoň fakt, že ti muži nejsou v ohrožení života, ale přece jenom si je tam nechají přes noc na pozorování a potom jim předepíše aspoň čtrnáct dní klidu.

Sakra!

„Tohle je špatné, opravdu špatné,“ mumlal si Emmett jenom pro sebe, když jsme opouštěli nemocnici.

„Nějak se to vyřeší, neboj se,“ namítl jsem a snažil se ho uklidnit, přesto uvnitř mě to úplně vřelo. Dobrý pocit z malého vítězství na Jacobem byl najednou ten tam. Na dokončení stavby závisela firma víc, než jsem byl ochoten komukoliv přiznat.

„Je ti jasné, že budeme těm dělníkům zaplatit pobyt v nemocnici a proplatit jim i neschopenky? Ke všemu budeme muset zaměstnat nějakou jejich náhradu, abychom se nezpozdili ještě víc. Penále za prodlení si nemůžeme dovolit. To bychom totiž museli rovnou zavřít naši kancelář!“ bědoval.

„Tak fajn, udělám to,“ pronesl jsem odhodlaně.

„Uděláš? Co? Nechceš snad zavřít kancelář, že ne? To by byl opravdu konec.“

„Nemyslím zavřít kancelář. Vrátím se do domu profesora Swana, dokončím jeho studii a společně navrhneme takový projekt pro Galerii, že si z něj všichni sednou na zadek,“ upřesnil jsem svá slova a Emmett si konečně oddechl. Moc dobře jsem na něm viděl, jak ho představa stěhování na Aljašku děsí. Jeho rodině se daří, ale on s nimi měl poněkud zvláštní vztah, který však se mnou moc nerozebíral.

A já se teď, i kvůli němu, rozhodl přinést tu nejvyšší oběť. Vrátím se do domu Isabelly Swanové.

Isabella

Vracela jsem se právě z té čínské restaurace na konci ulice s několika krabičkami dokonale vonícího jídla, když jsem před domem zahlédla povědomé auto. Rozbušilo se mi srdce a nohy přidaly na rychlosti. Riskovala jsem nějakou nehodu, ale musela jsem se přesvědčit, že mě nešálí zrak.

Edward se vrátil!

Možnost, že si přijel pouze pro věci, jsem si nepřipouštěla. Vždyť stejně říkal, že si je vezme, až mu vrátím peníze a to jsem ještě neudělala. Chystala jsem se na to až po večeři. Odhodlávala jsem se k tomu vlastně od chvíle, kdy mě tak neurvale nechal stát na terase u jeho kanceláře.  Při odchodu z jeho pracoviště ve mně zůstala jenom maličká dušička a já doufala, že ho můj dárek obměkčí. A nejspíš se tak i stalo.

Došla jsem až k vratům a zvědavě nakoukla dovnitř.

„Tady je to jak v prasečím chlívku,“ zaslechla jsem ho a cítila, jak mi tváře polila červená barva. Už pár dnů jsem si s úklidem hlavu nelámala a teď jsem si uvědomila, že se všude nejspíš musí kupit krabičky podobné těm, které jsem právě nesla v rukách. A určitě nejen krabičky.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy a vešla do domu. „Ach – vracíte se?“ zeptala jsem se nenuceně a tak, jako bych si ho všimla až teď. K dobré herečce jsem měla hrozně daleko, ale nehodlala jsem přiznat, že jsem cestu z restaurace k domu zvládla v rekordním čase a to jenom proto, že jsem u domu zahlédla jeho auto.

„Co se to stalo s domem? A co je to za smrad? Teď tady snad šňupete lepidlo?“ obořil se na mě a já si hned uvědomila, že jsem nechala otevřené dveře do mé dílny, kde mi schnulo pár kousků nábytku. Vůně lepidla a barvy se tak linula po celém domě. Já už to vůbec nevnímala, tahle vůně mě provázela celý život, takže jsem si z ní nic nedělala, ale Edwarda očividně vytáčela.

Hodlala jsem to tedy přejít. Narážka na to, že bych snad šňupala lepidlo, byla urážlivá, ale jednodušší bylo se k ní nevyjadřovat.

„Vítám vás zpátky. Zrovna jsem si donesla nějaké čínské jídlo. Pojďte, dáme si spolu,“ navrhla jsem a pobídla ho směrem k obýváku, abychom si sedli a povečeřeli spolu. Netušila jsem sice, co mu chutná nebo ne, ale ještě jsem nepoznala někoho, kdo by pohrdl čínou.

Než jsem si však stačila sednout, sebral mi věci z rukou, odložil je na stůl a popadl mě za ruku. Hned na to už mě táhl ven z domu a následně soukal do jeho auta.

„Co…?“

„Pokud v tomhle domě mám nadále bydlet, je potřeba, abyste v něm udržovala pořádek,“ snažil se mi objasnit své chování, když se rozjel nějak pryč.

„Kam-?“

„Do obchoďáku. Nebo snad máte všechno potřebné k úklidu?“ zajímal se a já lehce poraženecky zavrtěla hlavou. To Rose měla pořád v domě na starosti. Mě jenom občas zaúkolovala, když jsem nebyla zrovna zavřená v dílně. Já ten nepořádek zrovna dvakrát nevnímala.

Teď mi to přišlo trapné a opět jsem cítila, jak mi hoří tváře studem. Co jsem to za hospodyňku, když se nepostarám ani o sebe a svůj dům? Jak bych se v budoucnu měla starat ještě o muže a případně děti? Nikdy jsem nad tím zrovna moc neuvažovala, ale kvůli Edwardovi se ty myšlenky prostě vynořily z nějakého zákoutí mé hlavy. Asi to bylo taky proto, že pro mě byl cizí člověk, který na všechno kouká zvenčí a vůbec mě nezná. Rose a Alice věděly co ode mě očekávat a neměly přehnané nároky. Zato Edward byl člověk, který můj malý svět teprve poznával.

V obchoďáku byl Edward k nezastavení. Rovnou si to zamířil do domácích potřeb a vrchovatě jimi plnil nákupní košík. Já jsem například netušila, že dělají tolik druhů čističů podlah a ještě s tolika různými vůněmi.

K pokladně jsme pak přistupovali s nákupním košem naplněným kopcem. Edward nabral několik mopů, hader, čistících ubrousků, desinfekčních přípravků (!), a jiných prostředků na úklid domu, až jsem nestačila koukat.

„Jak budete platit?“ zeptala se nás prodavačka, když už měla všechno namarkováno a Edward i naskládáno v taškách. Dotyčný se na mě vyčkávavě podíval a já po pár sekundách pochopila, co ten významný pohled měl znamenat.

„Tohle všechno je pro vás. Nic z toho nepotřebuju,“ namítla jsem okamžitě. Já jsem se o podobný nákup neprosila.

„Neměla byste se náhodou starat o to, aby se vaši nájemníci cítili příjemně?“ namítl.

„Nemám tu svoji peněženku,“ odpověděla jsem pohotově. Už když jsem si šla pro večeři, vylovila jsem z peněženky posledních pár dolarů, takže tenhle nákup jsem si ani nemohla dovolit i kdybych ho uskutečnit plánovala.

Edward si nad mou odpovědí pouze povzdechl a zřejmě zavrhl jakékoliv další dohady, vytáhl z kapsy svou peněženku a nákup zaplatil. „Aspoň mi s tím pomozte do auta,“ pobídl mě, když už sbíral všechny tašky. Popadla jsem tady jednu a do druhé ruky vzala mopy. 

„Raději se ani nebudu ptát, kdy naposledy jste utírala prach,“ zamumlal, když doma odložil tašky a jedním prstem přejel po povrchu skřínky v obývacím pokoji. I na vzdálenost několika metrů jsem zaznamenala, jak je na skřínce vidět patrná stopa, kde se jí dotkl jeho prst.

„Neměla jsem na uklízení čas,“ namítla jsem a snažila se tvářit lhostejně. „Navíc jsem tu bydlela sama,“ dodala jsem ještě závěrem.

„Stále jste mi nevrátila peníze za pokoj, takže dokud je nedostanu, zůstávám tady. A pokud tady zůstanu, chci tu žít jako lidská bytost,“ upozornil mě a tvářil se nesmlouvavě a ruce si založil na hrudi. Chvíli jsem si ho měřila, než jsem si povzdechla. Tohle nemělo cenu.

„Fajn. Můžu trochu uklidit. Pak ale zapomenete na to, že chcete odejít, ano?“ ujišťovala jsem se.

„Pouze pokud mi slíbíte, že nikdy neřeknete, že jsem homosexuál nebo tak něco.“ Čekala jsem, že s něčím podobným přijde a proto jsem mohla bez starostí souhlasit. Byl na to téma tak citlivý, chudák. Třeba by ho vlastní rodiče odsoudili, co já vím o tom, jak byl vychován.

 „Samozřejmě! Edwarde, tvoje teplé… Tvoje homosexuální choutky budou u mě jako v hrobě,“ slíbila jsem a na stvrzení svých slov jsem naznačila, že má ústa jsou zamknutá a zahodila jsem od nich klíč. Při tom mém pokusu o dramatičnost jsem zaznamenala, jak mu decentně cukly koutky, jak se pokusil nezasmát, a mě blesklo hlavou, jak asi vypadá, když se skutečně usměje. Zatím jsem ho viděla se jenom mračit anebo se tvářil tak nějak nijak. Úsměv by mu jistě slušel.

Dlouho jsem se však tou myšlenkou zabývat nemohla, proto po mě Edward hodil jeden z mopů a já ho jenom tak-tak chytla. Při tom prudkém pohybu jsem zaznamenala, že se blíží šestá večer. To vážně hodlá uklízet už teď?

Odpověď jsem dostala vzápětí. Z jedné z tašek vylovil velké pytle a rovnou mě zaúkoloval s posbíráním všech krabiček od jídla, které se po domě válely.  Při tom mi pohled zabloudil ke krabičkám s čerstvě doneseným jídlem. Edward si toho všiml a rovnou je odnesl do kuchyně a vložil do ledničky.

„To bude až za odměnu,“ odpověděl a tentokrát se usmál. Nebyl to ale veselý smích, spíš trochu škodolibý. Potom se posadil v obýváku na pohovku a začal dirigovat co je potřeba kde uklidit. Podmračeně jsem na něj hleděla. Tohle nemyslí vážně, že ne?! Byla jsem v pokušení mu něco odseknout, ale hrozba, že by se sbalil a odešel, stále visela nad tímhle domem.

„Už to bude asi dlouho, co jste naposledy uklízela. Je tu tolik prachu,“ konstatoval a potom ukázal na vysavač, který netuším, kde vzal, a pobídl mě, abych povysávala. Pak už se mi všechny jeho další slova slila do množství povelu jako pro psa. „Támhle… Támhle taky… Buď pečlivější… Použij tuhle prachovku… Začni odsud a zameť to důkladně po celé délce… Takový bordel… Dej to všechno do pytle… všechno… Nezapomeň na tohle oblečení,“ komandoval.

„Jo-jo,“ mumlala jsem si pro sebe.

„Tak, ještě tyhle šaty… Co s těmi polštáři?“ ukázal na hromadu polštářů v obývacím pokoji. „Kdy jsi naposledy jedla z toho talíře?… Ne, knížky támhle!… Dej to do pokoje…“

„Moje záda…“ zastavila jsem se v uklízení. Už jsem po domě lítala jako hadr na holi víc jak hodinu!

„A kolik práce máš hotovo?“ zajímal se, když jsem ho uviděla sedět v obývacím pokoji, kde si něco kreslil.

„Nemůžu si udělat krátkou pauzu? Protože jsem tohle nějakou chvíli nedělala, nevíš, jak moc mě to ničí…“ začala jsem protestovat. Tohle tempo, které mi nasadil, se nedalo vydržet. Navíc bych stále neměla ten kotník kdoví jak moc zatěžovat. Tahle rozcvička mu vůbec nesvědčila.

„Fajn,“ zamumlal a já se svalila na pohovku naproti němu. On se po chvíli zvedl a vzal do ruky mop. Šokovaně jsem na něj hleděla a odhadovala, co se s ním chystá udělat. Když se pak dal do vytírání podlahy, zůstala jsem na něj hledět s otevřenou pusou. Šlo mu to pěkně od ruky.

„Páni! Ta podlaha úplně září!“ vykřikla jsem nadšeně, když jsem uviděla, co dokáže trocha vody s tím nepořádkem. Chvíli jsem ho takhle pozorovala, když jsem si všimla, že mě vůbec nevnímá, zvedla jsem se a odešla k sobě do pokoje. Potřebovala jsem si trochu srovnat záda a na pohovce to docela dobře nešlo.

Během deseti minut si toho však Otrava všiml.

„Přestaň se flákat a pojď mi pomoc, je tu ještě dost práce,“ rozkázal. Neochotně jsem se tedy zvedla a pomohla mu odnést pytle s odpadky před dům k popelnicím. Už jsem se chtěla vrátit k domu, když jsem si všimla jeho pohledu, který zakotvil na jednou z pytlů. Nebyly kdoví jak dobře zavázané a tak hned uviděl i rámeček s fotkou, na které jsem byla s Jacobem. „Chystáš se to vyhodit?“ zeptal se a vytáhl ho. Rychle jsem se po tom kousku natáhla, vytrhla mu ho z ruky a vrazila zpět do pytle.

„Měla bys tu fotku vydat z rámečku a sklo dát do recyklace,“ pobídl mě, ale mě se na tu fotku nechtělo koukat ani zatracenou sekundu natož všechen ten čas co bych jednotlivé části recyklovala. Nakonec to dopadlo tak, že to udělal Edward sám.

„Opravdu musíš milovat uklízení,“ zabrblala jsem.

„Není to tak, že bych ho měl rád, je to pro mě prostě každodenní záležitost,“ vysvětlil mi. Až cestou do domu jsem si uvědomila, že jsme během uklízení přešli z vykání do tykání. Ani jsme se na tom nedomluvili.

Zrovna jsem odpočívala po tom dvouhodinovém uklízení, když se objevila Alice. Už si tak nějak zvykla, že jakmile uspí Seana, dojde na kus řeči. Teď se ale zarazila už při vstupu. „Bello… jsi tu? Páni, tady je to nějaké jiné, než normálně. Září to tu čistotou,“ zaslechla jsem, než jsem k ní došla.

„Ještě aby ne. Po tom šíleném úklidu není ani kousek těla, který by mě nebolel,“ prohodila jsem a dosedla na sedačku. Alici to zdá se velmi překvapilo. Vlastně - mě by to překvapilo taky být na jejím místě.

„Uklízela jsi? Ty?“ ujišťovala se šokovaně.

„Co jiného jsem mohla dělat? Bylo mi řečeno, že pokud v domě neuklidím, můžu se s jeho návratem sem rozloučit,“ zabrblala jsem a snažila se nějak si uvolnit ztuhlá a bolavá záda. Ani po dni stráveném v dílně jsem nikdy nebyla takhle rozlámaná.

„Edward se vrátil?“ vykulila oči, ale byla tím potěšena.

„Dala jsem mu malý úplatek,“ přiznala jsem a vzpomněla si na vyřezávaný stoleček se židličkami.

„Fajn, teď jenom dělej všechno, co mu na očích uvidíš a nedej mu jedinou šanci k odchodu. Víš, že na tom záleží snad všechno,“ nabádala mě a já horlivě přikyvovala, ačkoliv mi nebylo tak úplně jasné, co všechno bych podle ní pro Edwarda měla dělat. Pořád mu koukat do očí a odhadovat, co by chtěl, bylo nemožné. „Otoč se, ať tě můžu trochu namasírovat. Kroutíš se tedy fakt neskutečně,“ prohodila a já proti masáži nic nenamítala. Bylo to neskutečně příjemné.

„Proč jsi vlastně přišla? Stalo se něco zajímavého?“

„Ach, málem bych zapomněla. Tohle je Mikeova adresa,“ prohodila a podávala mi malý lísteček s adresou.

„Jak jsi…“ zůstala jsem na ten kousek papíru hledět s otevřenou pusou. Už jsem ani nedoufala, že Mikea najdu a donutím ho vrátit mi peníze.

„K čemu je jinak dobrý manžel detektiv?  Musím ho aspoň nějak využít,“ pokrčila rameny.

„Hele, díky. Řekni Jasperovi, že mu děkuju. Holka, co pro tebe za tohle můžu udělat? Jsi miláček!“ blahořečila jsem ji.

„Ale, to teď neřeš. Dodělám, co jsem začala,“ odmávla to a zase se věnovala mým zádům.

„Hej, můžeš mě poškrábat?“ požádala jsem ji, když už byla u té masáže. „Víš, že je to neuvěřitelně příjemné… hmm, ještě kousek níž,“ pomalu jsem si připadala, jako kočka už jsem se slyšela i příst.

„Sice je to fajn, ale měla by sis zajít do sprchy. Celý dům je jak ze škatulky a ty jsi jak Popelka,“ prohodila a já byla nucena se zvednout.

„Jsi otravná,“ namítla jsem, ale ploužila se do koupelny. Jenže mi tak nějak nedošlo, že tu už zase nebydlím sama a že by ve sprše tím pádem mohl někdo být. Otevřela jsem dveře do koupelny a v tom jsem zamrzla v půlce pohybu. Edward přede mnou stál v celé své kráse!

Rychle jsem zabouchla dveře, aby se mohl aspoň nějak zakrýt, než se mu začnu omlouvat. Po chvíli jsem nakoukla do škvírky v pootevřených dveřích.

„Jsi úplně mimo?!“ rozkřičel se na mě.

„Promiň. Ale nemám čočky ani brýle, takže opravdu nic nevidím. Takže se tolik neboj,“ uklidňovala jsem ho a rovnou se i omlouvala.

Edward

Přemýšlením, jak funguje mozek té holky, jsem strávil už moc času. Nedokázal jsem pochopit, co ji to napadlo jen tak mi vlézt do koupelny. Navíc ve chvíli, kdy jsem vylézal ze sprchového koutu a chystal se kolem sebe omotat ten zatracený ručník. Snažil jsem se zvážit, jak moc bych jí měl věřit ohledně chybějících čoček. Kolik toho viděla, než se mi podařilo kolem sebe ten ručník omotat a než ona zavřela dveře? Za své tělo jsem se nestyděl, ale tušil jsem, že podobný incident může zkomplikovat naše společné soužití.

Raději jsem se tedy zaposlouchal do rozhovoru, který se odehrával v obýváku.

„Panebože, takže jsi ho viděla?“ zaslechl jsem Alici.

„Ale, neměla jsem čočky,“ namítla Bella (kde se tohle oslovení vzalo?), ale neznělo to jako odpověď na Alicinu otázku, takže musela asi předtím jenom kývnout a potom to dál rozvést. „Ale stejně jsem viděla vše, co šlo.“

„Jaký byl?“ vyzvídala Alice.

„Tedy, víš, nebyl špatný. Byl to pěkný pohled. Je dost svalnatý.“ Uchechtl jsem se. Jasně, že si mé muskulatury všimla. Nebyl jsem nijak přehnaně nabušený, ale častý běh po lese a sem tam nějaký ten zápas s divokým zvířetem udělá s postavou svoje. Navíc se na mém vzhledu jasně podepsaly upíří geny.

„A co bylo pak?“

„Proč se o to zajímáš? Doma ti to nestačí?“ zasmála se Bella a já tušil, kam ta konverzace směřuje.

„Zeptat se přece můžu, ne? Tak co… Byl takhle velký? Nebo možná takhle?“ vyzvídala dál Alice a já nad tím jenom kroutil hlavou. Ženské řeči opravdu nemusím, ale copak musejí rozebírat mě, když je můžu takhle lehce slyšet?! „Opravdu, tak velký?!“ vykřikla Alice. Docela by mě zajímalo, kolik jí Bella asi mohla říct.

„Možná ne. Možná byl trochu menší,“ zamumlala Bella.

To jejich klábosení utnul až zvuk mého zvonícího telefonu. Pohledem na displej jsem zaznamenal, že mi volá Kate. Byl jsem v pokušení hovor nepřijmout, ale nakonec jsem si to rozmyslel. „Haló?“

„Nemůžu najít tvoji matku!“ vyhrkla a to stačilo, abych se přestal zajímat o nějaké hloupé ženské tlachání. Rychle jsem si oblékl kabát a už vycházel z pokoje. Ještě jsem zahlédl, jak se na mě Bella s Alicí překvapeně podívaly a už jsem vycházel ze dvora a nasedal do auta.

Jenom o pár hodiny později, když jsem Elizabeth doprovodil domů z její oblíbené restaurace, kde ji otec bral ještě před její proměnou, jsem pochopil, že Kate strašně ráda panikaří. Její telefonát mě neskutečně vyděsil. Hlavně kvůli tomu, že když takhle zmizel otec, bylo to naposledy, co jsem ho viděl.

Máma mě navíc upozornila na to, že dneska je den, kdy by měli výročí prvního setkání. Zachvátila ji tedy velmi melancholická nálada, ve které jsem ji nemohl nechat samotnou. Rozhodl jsem se tedy nevracet k Isabelle a strávit večer s mámou. Ještě dlouho jsme si pak povídali, než jsem si šel na pár hodin lehnout. Potřeboval jsem si po tak náročném dni odpočinout a připravit se na zítřek. Práce čekala a Bella určitě vymyslí něco dalšího, čím mě vyprovokuje.

Domů, do domu, který jsem sdílel s Bellou, jsem se další den vrátil až vcelku pozdě. S Emmettem a ostatními podřízenými jsme si udělali malou oslavu - potřeboval jsem všechny podnítit k usilovné činnosti, abychom projekt Umělecké galerie vyhráli.

Chtěl jsem jít do svého pokoje, když se z koupelny ozval hrozný výkřik. Okamžitě jsem se tam rozběhl a otevřel dveře. „Co se děje?“ zeptal jsem se trochu vylekaně, když jsem hleděl na Bellu zabalenou jenom do ručníku.

„Nemůžete zavřít dveře?!“ začala se rozčilovat a tak jsem vyšel z koupelny.

„Ty jsi ta, co tedy ječela, jakoby potřebovala pomoc. Stejně na tobě není nic, co by stálo za řeč,“ prohodil jsem přes zavřené dveře a slyšel jsem, jak si začala něco mumlat sama pro sebe. Něco, co jsem nerozluštil ani s upířím sluchem. Když tedy vypadalo, že jí nic není, mohl jsem jít konečně do svého pokoje.

„Edwarde?“ ozval se její hlas a tak jsem se zastavil.

„Co?“

„Na chvíli jsem zapomněla, že nejsi muž, který se zajímá o ženy,“ omluvila se.

„Omlouvám se, ale o ženy se zajímám hodně, tedy kromě tebe,“ odpověděl jsem jí okamžitě a ona si zase začala něco mumlat pod nosem.

„Edwarde, nemohl bys mi, prosím, pomoct?“ požádala mě.

„S čím?“ zeptal jsem se ostražitě.

„Spadla mi čočka, když jsem si je vyndávala. Musím ji najít, ale nic moc nevidím. Pomůžeš mi, prosím?“ zeptala se a vykoukla z koupelny. Nepatrně se na mě usmála a já si všiml, že její mokré vlasy mají skoro až černou barvu.

„Proč se nejdřív neoblečeš?“ navrhl jsem. Jakkoliv jsem se o Bellu nezajímal, musel jsem uznat, že nevypadá nejhůř, když má pokožku lehce zrůžovělou od horké vody a voní mýdlem. A tohle všechno odvádělo mé myšlenky naprosto nevhodným směrem.

„S tebou je to jedno,“ usmála se a zalezla zpátky do koupelny, kam jsem ji následoval.

„Kde jsi ji ztratila?“ snažil jsem se zaměřit se jenom na hledání čočky, nikoli na její skoro nahé tělo, po kterém ještě stékaly kapičky vody.

„Tady, myslím, že mi předtím spadla tady,“ odpověděla a začala se sklánět u vany, čímž na mě vystrčila zadek. „Myslela jsem, že někde tady… Nebo to bylo tady... Bylo to na téhle straně? Ach!“ Nebyla si vůbec jistá, kde ji ztratila a pořád se otáčela po celé koupelně a skoro by to vypadalo, že to dělá naschvál, kdyby nebyla přesvědčena o tom, že jsem gay.

„Prostě uhni!“ požádal jsem ji, abych měl víc prostoru. Snažila se mi mé přání splnit, ale na mokré dlažbě jí podklouzla noha.

„Ááá!“ zaječela a to už jsem jí držel za ramena, aby nespadla úplně.

„Jsi v pořádku?“ ujišťoval jsem se a Bella jenom zmateně přikývla a já ji mohl pustit. V tom jsem si všiml, že její ztracená čočka se jí přilepila na mokrou pokožku ramene. Natáhl jsem k ní ruku a Bella se ode mě začala trochu odtahovat. Byla to zvláštní situace, ale nakonec jsem jí podal čočku. „Tady to je.“

Asi půl hodiny poté, co jsem se zavřel v pokoji, jsem zaslechl tiché zaklepání na dveře. „Nepůjdeš se se mnou někam najíst?“ zajímala se.

„Ne, už jsem jedl,“ odmítl jsem, ale Bella se nehodlala jenom tak vzdát a začala nabízet, že tu večeři zaplatí. To najednou měla dost peněž, aby mě mohla pohostit? Musel jsem se ušklíbnout.

„Ale - jsme spolubydlící. Pojďme oslavit tvoje nastěhování. Měli bychom se lépe poznat, ne?“ pokračovala v přemlouvání a vůbec jí nevadilo, že komunikujeme přes dveře. Je vytrvalá, to se jí musí nechat. Ale ani tak jsem neměl náladu dneska někam chodit.

„Ach, mám takový hlad… Jak může být spolubydlící tak krutý? Ach, umírám hlady… Tady nic není a já mám takový hlad…“ ozývalo se v pravidelných intervalech její skučení zpoza dveří. „Když půjdu sama, bude to vypadat uboze… Jaké to bylo krásné časy, když jsem měla spolubydlící, která se se mnou chodila najíst… Panebože!“ vykřikla, když jsem otevřel dveře a ona ztratila oporu, kterou jí poskytovaly.

„Tak jdeme!“ Měl jsem těch jejich řečí už dost a věděl jsem, že pokud neustoupím, proseděla by za těmi dveřmi celou noc a nenechala by mě ani vyspat.

To, že zapijeme moje nastěhování, myslela vážně. Na stole nám už ležely dvě prázdné lahve od alkoholu a Bella se starala o to, aby ani třetí nezůstala pozadu.

„Jacob Black je idiot. Víš, co mi ten chlap řekl? Řekl, že jsem byla jako zmoklé štěně potulující se v dešti kolem, stěně… Ts, tak proč to dělal, proč líbal štěně? Trouba!“ ztěžovala si a vypila dalšího panáka. „Všichni chlapi jsou stejní! Jenom vidí pěknou a sexy ženskou jako je Rose. Ale jsem ráda, že ty nejsi takový druh chlapa,“ usmála se a tentokrát nalila panáka i mě. Nepili jsme žádný kdoví jak tvrdý alkohol, ale v množství, kolik ho už Bella stačila zkonzumovat, se to rovnalo několika extra silným panákům.

„Dobře… ale měli bychom už jít,“ namítl jsem. Nechtělo se mi ji tahat a doufal jsem, že cestu zvládne hezky po svých. Moc jsem v to však nedoufal. Stačil jeden pohled na to stvoření přede mnou, které se snaží všechen svůj smutek a bolest utopit v láhvi alkoholu a bylo mi jasné, že tenhle večer bude ještě dlouhý. Nepochyboval jsem však o tom, že tohle je pro ni zásadní. Zítřejší kocovina pro ni bude očistná.

„Co to povídáš, vždyť tady zbylo tolik alkoholu,“ brblala dál a ukázala na zpola dopitou láhev.

„Tak to dopijeme a půjdeme,“ řekl jsem smířlivě. V tu samou chvíli jsem si všiml, že do baru vešel i Aro Volturi. Co ten tu proboha dělá? – blesklo mi hlavou. Co si jenom pomyslí o tom, až mě tu s Bellou uvidí?

„To jídlo chutná opravdu dobře, mmm…“ zamumlala, když jsem jí dal kousek do pusy, abych ji utišil.

„Rychle to sněz. Už musíme jít,“ pobízel jsem ji. V přítomnosti naprosto cizích lidí jsem byl ochoten snášet Bellino opilecké chování, jelikož nepatřila k těm extra hlučným lidem. Když teď v sobě měla láhev a půl pití byla velmi, ale opravdu velmi upovídaná. Raději jsem si ani nechtěl představit, co by mohla říct Arovi, pokud by přišel k našemu stolu.

„Edwarde, zdáš se, jako opravdu laskavý člověk,“ protahovala to.

„Dobře, prostě jez, ano?“ utnul jsem její vychvalování mé osoby hned na začátku a nebylo to jenom kvůli přítomnosti Ara, přestože ten na to měl největší vliv.

„Jdu na toaletu,“ oznámila a zvedla se od stolu tak prudce, že málem shodila i židli, na které seděla. Potom se mírně nejistým krokem vydala na záchod a já zůstal u stolu sám. Chvíli potom, co Bella odešla, přišla ke stolu číšnice a donesla další láhev.

„To jsme si neobjednali,“ upozornil jsem ji a ona ukázala na nějakou jinou ženu, sedící kousek od našeho stolu. Jen, co jsem se podíval tím směrem, koketně na mě zamávala. Jenže si toho samozřejmě všiml její společník a podle prstýnku na jeho levačce jsem odhadoval, že zřejmě i manžel, a okamžitě vystartoval mým směrem, jako bych se snad něčím provinil.

„O co se tady pokoušíš ty-ty-ty gigolo!“ rozkřikl se po mně a já střelil pohledem ke stolu Ara Volturiho. Pokud jsem se obával toho, že mě před ním nějak znemožní Bella, mohl jsem si oddechnout. Místo ní to teď zvládne tenhle naprostý cizinec.

„Co se tady děje?“ vrátila se ke stolu Bella a obořila se na toho muže.

„Tenhle gigolo se mi tu snaží sbalit manželu!“ pokřikoval po baru a já bych se nejraději jako pštros zahrabal hlavou do země. Nestačí to, že mě ředitel vidí s opilou Bellou, teď mi tu ještě nějaký naprosto neznámý chlap musí nadávat do gigola!

„Co to plácáte za nesmysly?“ podivovala se.

„Jaképak nesmysly? Jasně jsem ho viděl před pár vteřinami flirtovat s mojí ženou!“

„Jestli jste to viděl jasně, možná byste si měl sehnat brýle,“ neodpustila si Bella do něj trochu rýpnout a ten chlap vypěnil ještě víc. „No tak! Říkám vám, že to tak není. Tenhle muž je gay!“ vykřikla dost nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní.

Chlap, který se tu ještě před pár vteřinami rozkřikoval, najednou zmlkl a mě jenom napadlo, že Bella ten svůj slib dlouho plnit nevydržela. Měl jsem sto chutí odejít z baru a ji tam nechat, ale to by mě nesměla zastavit s tím, že nemá žádné peníze na zaplacení a já nesměl být tak dobrý, abych ji tam skutečně nechal.

„Edwarde… Edwarde, počkej na mě,“ volala za mnou, když vyšla z baru a dobíhala za mnou.

„Kolikrát jsem tě varoval před tím, abys nechala řečí o homosexuálech?!“ rozkřikla jsem se po ní, když mě dohnala.

„Omlouvám se,“ zamumlala.

„Ono je asi jedno, jestli jsi střízlivá nebo opilá, co? Pokaždé z pusy vypouštíš samé nesmysly. Podívej se na mě, Bello,“ přikázal jsem jí a Bella ke mně nešťastně zvedla hlavu.

„Omlouvám se, Edwarde. Vím, že jsem porušila svůj slib, ale na mou obranu – bála jsem se, že tě zmlátí a… a… a teď všichni ti lidé vědí, že jsi homosexuál. Jsem kráva!“ Začala brečet a přitom si nadávala.

„To stačí. Přestaň brečet. Je pozdě brečet nad rozlitým mlékem,“ snažil jsem se ji uklidnit. Bella si sedla na nejbližší lavičku, vzlykala a pořád dokola opakovala, jaká je kráva, že neumí dodržet slib. „Bello… Bello! Vstaň, Bello!“ Chtěl jsem být už doma a tak jsem byl odhodlaný ji i odnést, kdyby to bylo zapotřebí – což se ukázalo jako nezbytné, protože na lavičce začala usínat. Alkohol si tak vybíral svou daň… Pěkně postupně. To největší penále Bella zaplatí hned po probuzení, kdy se stoprocentně bude proklínat, že toho tolik vypila. Pochyboval jsem, že by na takové množství alkoholu byla zvyklá.

„Bello, vstávej!“ vytáhl jsem jí za ruce na nohy. „Kolik jsi toho snědla, že jsi tak těžká?“ optal jsem se jí, přestože skutečně mi moc těžká nepřišla.

Vešli jsme domů a já položil Bellu na sedačku, ze které málem spadla. „Bello, jdi spát do svého pokoje,“ požádal jsem ji, když se stočila tak, že pád skutečně hrozil, ale ani tak mě nevnímala. Došel jsem tedy zpět k sedačce, abych jí aspoň šoupl dozadu, když se probudila.

„Co to děláš?“ zeptala se zmateně, když jsem jí pokládal nohy na sedačku. Předtím jsem ji samozřejmě vyzul, protože jsem pochyboval, že by si ona s tkaničkami poradila. Hlavně ve stavu v jakém byla.

„Pokud tu budeš spát, vzbudíš se ráno pěkně rozlámaná. Měla bys jít do svého pokoje a pohodlně se vyspat,“ doporučil jsem jí, ale ani to s ní nehnulo.

„To je tak pěkné, když se o mě staráš,“ usmála se na mě tím opileckým úsměvem.

„Přestaň mluvit nesmysly a jdi do postele,“ vybídl jsem ji a sledoval, jak se snaží si stoupnout, když v tom se jí opět podlomila noha.

„Co to mám s nohou?“ podivovala se a skuhrala, jak si prohmatávala kotník. „Au!“ vyjekla. „ To bolí.“

Nechápu, kde se ve mně ten večer vzalo tolik soucitu k té podivné ženské na pohovce, že jsem se odhodlal k tomu, abych si k ní přisedl a ještě ke všemu jí ten kotník začal masírovat. Možná za to mohl ten její výlev, kdy se mi svěřila, jak se k ní Jacob zachoval sprostě, nebo jak vzpomínala na Rose a jejich školné léta – že pro ni byla jako sestra. Na fakt, že s otcem nemá vůbec dobrý vztah, že se bojí, že jí zabaví dům a ona ho tak ještě víc zklame… Všechno to, celá ta její podělaná minulost, asi zastínila fakt, jak ten večer nakonec dopadl pro mě.

„Ach, ano, tam… Ach, ach, Edwarde… Ach, to bolí… Ach, Edwarde… To bolí… Trochu jemněji,“ pobízela mě a dirigovala, jak ji mám masírovat.

„Budeš ticho?“ zabručel jsem. Tohle se nedalo poslouchat!

„Ano, Edwarde… Takhle… Ano… Ach, to je příjemné, ano, ano,“ mumlala dál, zatímco jsem pokračoval v masáži, ale začínalo mě to neskutečně štvát. Kdyby tu s námi byl někdo další a pouze slyšel ty zvuky, které Bella vyluzovala, jistě došel k úplně jinému závěru, než tomu, že ji masíruju. Bella předla jako spokojená kočka.

„Děláš takový rámus, že nemůžu pokračovat… Navíc je pozdě, jde se spát,“ rozhodl jsem.

„Jenom ještě trochu. Je to příjemné,“ škemrala.

„Bolí mě ruce a už dál nemůžu,“ odmítl jsem a shodil její nohy z mých, abych mohl stanout. „Jsem tvůj nový nájemník, ne sluha,“ upozornil jsem ji na maličkost, kterou, zdá se, opominula.

„I tak ti děkuju! Spolubydlící gay je nejlepší!“ zavolala za mnou, když jsem odcházel do pokoje.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 3. kapitola: