Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 5. kapitola

TWilight boys


Personal taste - 5. kapitolaTakže - dnešní kapitola bude něčím výjimečná. Abyste si udělali představu, co všechno se odehrává za Edwardovými zády co se týká projektu, přikládám i vypravěčův pohled.
I tak ale bude kapitola převážně o Belle a Edwardovi:

„Hodláš v mojí posteli strávit celý den?“ zajímal jsem se, když se neměla k tomu, aby se zvedla.
„Díky tobě jsem dneska spala moc dobře. Edwarde, děkuju… Myslím, že jsi přítel, kterého jsem teď opravdu moc potřebovala,“ prohodila a konečně se na posteli posadila. Vlasy měla střapatější než obvykle, oblečení uválenější, ale pořád to byla ta stará Bella, jak jsem ji poznal.

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

 

5. kapitola -  Projekt: Vytvoření ženy

Edward

Byl to špatný nápad, ale nemohl jsem si poručit. Sledoval jsem ji, jak spí. Vypadala tak klidně a její obličej byl naprosto uvolněný. Vůbec nic ji netrápilo. Starosti včerejšího večera zmizely a ona byla kupodivu pěkná – i v těch otřesných teplákách, neforemné mikině, vlasy staženýma do drdolu, které zoufale volaly po umytí. Bez jakékoliv známky líčidel.

Ležela v mé posteli, ze které se včera nedala vypudit. Byla tak nezdolná, když si něco umanula a její hlava ten fakt vzala za naprosto dokonalý nápad.

Najednou se její tvář trochu zamračila, dech prohloubil a srdce zrychlilo. Bella pootevřela nejdřív jedno oko, jako by zkoumala situaci kolem sebe a hned na to i druhé. „Co děláš v mém pokoji?“ zamumlala a znovu oči zavřela. Hlas měla tichý a ještě v něm byl slyšet spánek, ze kterého se právě budila.

„Vlastně jsi ty v tom mém,“ upozornil jsem ji.

„Pak mi dovol změnit mou původní otázku – proč jsem u tebe v pokoji?“ zeptala se a zkoumavě se na mě zadívala těma oříškovýma očima. Pořád byla úplně klidná, jako by se tohle nedělo poprvé. Jako by měla zkušenost z buzení se v cizích – pánských – postelích. Ale já si byl jistý, že to není pravda. Bella taková nebyla. Spíš mě napadlo, že se ještě úplně neprobudila a její mozek nezpracovává aktuální informace úplně v pořádku.

„Nepamatuješ si, jak ses sem natlačila?“ zeptal jsem se a Bella jenom nešťastně zavrtěla hlavou tak, že její vlasy vydaly šustivý zvuk, jak se otíraly o polštář. Musel jsem se usmát. Po tom, kolik toho vypila, nebylo divu, že si nic nepamatovala. A tentokrát jsem jí to okno v paměti věřil.

Pozoroval jsem, jak se jí v zamyšlení udělala ta drobná vráska přímo uprostřed čela a sám jsem si vzpomněl na tu chvíli, kdy vyslovila tu nečekanou žádost.

 

„Edwarde… Uděláš ze mě skutečnou ženu?“ požádala mě.

„Uvědomuješ si, o co mě to tady žádáš?“ ujišťoval jsem se, protože ten alkoholický opar, který ji obklopoval, mohl zastiňovat její myšlení. Sám jsem s pitím byl velmi pozadu. Nechtěl jsem si kazit chuť čerstvě ulovené srny. Byl pátek a tak jsem se z práce vytratil brzy, abych si mohl vyrazit na menší výlet do okolí Seattlu. Nutně jsem potřeboval doplnit zásoby té životodárné tekutiny a to hlavně kvůli Belle a její nešikovnosti v kuchyni.

„Chci se stát ženou, opravdovou ženou, Edwarde,“ zamumlala a opřela se mi o rameno. Její osobitá vůně se mísila s alkoholem a několika dny obnošeným oblečením, takže nebyla tak intenzivní, jako tehdy po sprše.

„Ty si vůbec neuvědomuješ, co znamená, když žena řekne muži, aby z ní udělal ženu,“ namítl jsem a zavrtěl hlavou. Ten její opilý mozek opravdu nepracoval správně.

„Nechci už víckrát slyšet frázi - Nebyla jsi pro mě žena - chápeš? Musíš mi pomoct,“ škemrala a mně se mimoděk vybavilo, jak mi před pár dny v baru vyprávěla, jak probíhal její rozchod s Blackem juniorem. Řekl, že jsem byla jako zmoklé štěně potulující se v dešti kolem, stěně…

„Myslíš si, že tvůj opilý mozek může rozhodovat o tom, co se bude v následujících dnech, anebo týdnech dít?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„S tímhle opilost nemá co dělat. Musíš to pochopit. Narodil ses jako muž, ale nejsi schopný tak žít, takže bys mi měl rozumět,“ mumlala a znovu si lokla z lahve. „Podle Jacoba jsem nebyla dostatečně žena, chci to napravit. Ty se snažíš tvářit jako správný muž, já chci být správná žena. Musíš mě to naučit. Takže – prosím.“

„Měla bys žít vlastním životem a nesnažit se změnit kvůli někomu, kdo si to nezaslouží,“ namítl jsem a Bella po mě hodila jedním z těch štěněčích pohledů, kterého jsou schopny jenom ženy. Cítil jsem, jak moje rozhodnutí ji nepomoct polevuje a to jsem nemohl dopustit. Nemůžu si k ní vytvořit žádnou vazbu, vždyť se ji vlastně chystám využít. „Navíc, nemám čas, starat se o životy ostatních lidí,“ dodal jsem příkře a doufal, že to vzdá.

Její pohled však zintensivněl.  

Neměl bych jí pomáhat se měnit. Jakkoliv mě nepřestávala v mnoha chvílích rozčilovat, byla to osobnost. A já bych se měl věnovat svému ateliéru. Úmysl, se kterým jsem se do jejího domu nastěhoval, byl špatný, ale byl jednoduchý, nemůžu se do toho zaplést víc, než bych měl. Bylo to bláznovství. Měl bych pouze prozkoumat tenhle dům, pořídit pro Emmetta a ostatní několik nákresů a následně to zapracovat do nového projektu. Neměl bych se snažit poznat Bellu ještě líp, než to dělám teď.

„Edwarde, ty opravdu nevíš, co to znamená.“

„To znamená – odkopl jsem tě, protože jsi se mnou nespala. Copak jsi to nepochopila?“ namítl jsem.

„Pochopila,“ zamumlala.

„Tak bys měla vědět, že když mě žádáš, abych z tebe udělal ženu, je to dost směšné,“ trval jsem si na svém a nepřestával nad její žádostí vrtět hlavou.

„Ale, musí spolu muž a žena spát, aby mezi nimi byla láska?“

„Myslíš si, že muž může milovat, aniž by tohle cítil? Touha dotýkat se ženy, kterou miluje… Mít ženu, kterou miluje… to se od mužů předpokládá… Mělo by se to od mužů předpokládat.“

„Jak to víš, Edwarde?“

„Měla bys dopít to pivo, než zteplá,“ upozornil jsem ji na pivo v její ruce. Belliny otázky byly občas i na mě moc. Jak bych jí měl vysvětlit to všechno a přitom neznít jinak než na kolik vypadám? Musel jsem se tedy z osidel jejich otázek dostat jinak. Vzpomněl jsem si dokonce na večer u filmu, kdy jsem jí pusu zacpával popcornem, jenom abych ji zarazil. Teď jsem jí radil, aby víc pila.

„Ale… Muži by měli chtít ženu, kterou nechtějí ztratit, i bez těchto věcí. Chci se stát tímto typem ženy. Kdybych byla typ ženy, ze které muži šílí, neodkopli by mě pak bez ohledu na moje city,“ pokračovala dál po svém.

 

„Hodláš v mojí posteli strávit celý den?“ zajímal jsem se, když se neměla k tomu, aby se zvedla.

„Díky tobě jsem dneska spala moc dobře. Edwarde, děkuju… Myslím, že jsi přítel, kterého jsem teď opravdu moc potřebovala,“ prohodila a konečně se na posteli posadila. Vlasy měla střapatější než obvykle, oblečení uválenější, ale pořád to byla ta stará Bella, jak jsem ji poznal.

„Měla by ses jít umýt. Black tě pravděpodobně odkopnul, protože ses nestarala o svůj zevnějšek. Když jsi s mužem, nemůžeš mít ospalky a všechno…“

„Pamatuješ si, cos mi včera v noci slíbil, že?“ ujišťovala se.

„Nepamatuju si, že bys ti něco sliboval,“ namítl jsem, přestože jsem moc dobře věděl, že žádný slib vyřčen nebyl. Bella si ten slib vykonstruovala ve své opilé hlavičce. Já si včera večer a ani dnes ráno nebyl vůbec jistý, jestli bych vůbec podobný slib dokázal splnit. I nesmrtelný poloupír má své limity a Bella by se mohla nacházet až za jejich hranicemi.

„Takže si asi nepamatuješ ani to, žes mi řekl, že ti nemusím vracet zálohu za pokoj. Tak by ses měl obejít bez ní,“ řekla a já na ni zůstal hledět trochu šokovaně a trochu naštvaně. Už zase začínala s tou pitomou hrou!

„Kdy jsem to řekl?“ zajímal jsem se a Bella jenom nenuceně pokrčila rameny a významně se na mě usmála. Potom vylezla z postele a přešla po pokoji až ke dveřím. U nich se na chvíli zastavila a pak se otočila zpět ke mně.

„Když oba bydlíme v jednom domě, zkus to. Projekt: Vytvoření ženy z Isabelly Swan.“

„Souhlasil jsem s tím jen proto, že jsi zašla tak daleko, že jsi mi lezla do postele a kňourala jako děcko…“

„Edwarde, ty jsi zvláštní. Myslela jsem si, že nesnášíš, když lidi lžou,“ vytasila se na mě s morálkou a ctí, která byla mým základním kamenem, který jsem bohužel byl v poslední době nucen překročit.

„Dobře, fajn, uděláme to. Uděláme to. Přestože si myslím, že šance na úspěch je menši než žádná,“ povzdechl jsem si poraženecky.  Jenže ona se usmála a k mému velkému překvapení se ke mně vrátila a objala mě.

„Opravdu si myslím, že bychom mohli být dobří přátelé,“ řekla spokojeně. Potom jsem jí už začal stahovat ruce a odtahoval jsem ji od sebe. Moje čichové buňky ten blízký útok nesnášely tak dobře, jak jsem předpokládal. Zajímavé bylo, že mi to včera večer tak nevadilo. Možná to bylo tím čerstvým vzduchem na terase. Tady se neměl všechen ten odér jak odfiltrovat.

„Můžeš, prosím, přestat žvanit nesmysly a jít se umýt?“

 

Isabella

Z Edwardova pokoje jsem zamířila rovnou do koupelny, abych splnila jeho první rozkaz. Při pohledu do zrcadla se mi naskytl obvyklý odraz – nic, co bych nevídala minimálně obden. Chvíli jsem tak na sebe koukala. S Edwardovou pomocí to možná dneska bude naposledy, co tuhle zanedbanou osobu vidím. Nebo možná ne úplně naposledy, ale za chvíli ze zrcadla zmizí. A zmizí i z mého života. Věřila jsem, že mi Edward bude schopný pomoct splnit nové předsevzetí. A přestože nebyl Nový rok, bylo mi to jedno. Tohle dokážu!

Vymáčkla jsem si na kartáček trochu pasty a dala se do urputného čištění zubů. V puse jsem stále cítila pachuť piva. A jakkoliv to bylo nepříjemné pro mě, muselo to být nepříjemné i Edwardovi, když musel můj dech cítit. Hned na to jsem si opláchla celý obličej, rozpustila vlasy, párkrát jimi prošla hřebenem a následně stáhla zpět do drdolu – tentokrát trochu uhlazenějšího.

Po ranní očistě přišel na řadu doping. Postavila jsem konvici s vodou na podložku a čekala, až se voda ohřeje. Mezitím jsem do dvou hrnků dala po dvou lžičkách kávy. Příprava kávy nepatřila k velkému kulinářskému počinu, ale začínala jsem se psychicky připravovat na to, že budu muset Edwardovi trochu podstrojovat, aby si svou pomoc nerozmyslel.

Nešťastně jsem se podívala na své ruce. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem jejich směrem. Pak už jsem slyšela známé lupnutí a mohla jsem kávu zalít.

„Nepiju instantní kafe,“ namítl Edward v okamžiku, kdy jsem s oběma hrnky na tácu zamířila opět k němu do pokoje. Už byl samozřejmě převlečený – na rozdíl ode mě.

„Udělala jsem ho speciálně pro tebe, tak bys to měl vypít, abys mi udělal radost,“ namítla jsem a doplnila svá slova o úsměv. I tak však mé gesto odmítl a prošel kolem mě do obývacího pokoje. Zmateně jsem ho následovala a vzala to rovnou do kuchyně, kde jsem na linku odložila jeho hrnek. Svého dopingu jsem se ale nemínila vzdát.

 „Jak se říká v jednom rčení – ranní ptáče dál doskáče. Proto bude asi nejlepší začít s tvou přeměnou hned, dokud toho nelituju tak moc, že bych to rovnou stopl,“ poznamenal, když jsem ho nepřestávala hypnotizovat před hranu hrnku, ze kterého jsem upíjela.

„To není rčení ale přísloví,“ namítla jsem okamžitě, ale Edward se tvářil, jako by mě neposlouchal. Místo toho si mě velmi důkladně změřil pohledem od hlavy až k patám a zpátky. Pod tím dokonale zeleným pohledem jsem se mírně otřásla.

„Jak dlouho, prosím tě, nosíš tuhle teplákovou soupravu, proboha?“ zeptal se po dokončení svého průzkumu a já se znovu zavrtěla. „Co si pamatuju, nosíš ji, co jsi doma. Když spíš a dokonce i když jdeš ven… Slyšel jsem, že jsi v tom a v těch papučích šla i na rande… Žádný správný muž tě nebude vnímat jako ženu, pokud se budeš oblékat takhle,“ ukázal na mě a já sklopila zrak k mému oblečení. Nebyla pravda, že bych se takhle oblékala pořád, ale… Fajn, už nějakou dobu jsem v té mikině chodila. Na mou obranu ale příjemně hřála.

„To protože čas, který bych strávila převlékáním, dokonce i kdyby to byla vteřina nebo minuta, se mi jevil jako promarněný,“ pokrčila jsem rameny. „Protože jsem chtěla ten čas mnohem víc trávit s ním. Je to tak špatně? Je to horší, než dostat kopačky?“

„Ano,“ odpověděl přísně. „Fajn, uděláme to takhle -,“ začal, ale než větu dokončil, zmizel u sebe v pokoji. Během minuty byl zpátky a nesl sebou zářivé papírky. „Tady na tyhle papírky ti napíšu základní body, kterých se budeš během výuky držet. Vylepíš si je ve svém pokoji na nějaké viditelném místě, abys je měla každý den na očích. Ideálně už ve chvíli, kdy ráno otevřeš oči,“ informoval mě a černým fixem začal na první papírek psát první bod.

HRDOST

„Vlastností atraktivní ženy je její hrdost. Muži nemají rádi ženy, které postrádají hrdost. Nechat muže čekat je část z ženiných dovedností a výzva.“

„Co přesně bude tahle lekce zahrnovat?“ zeptala jsem se opatrně. Jeho odhodlaný výraz mě trochu děsil.

„Víš, co je tvůj problém Bello? Řekla jsi, že se chceš stát ženou, po které muži šílí, že? Ale problém je, že ty šílíš pro muže první,“ rozhodil rukama.

„Můžeš to vysvětlit jednodušeji, abych tomu rozuměla-“

„Protože jsi byla kvůli němu tak zblblá, nechtěla jsi ho nechat čekat. Běžela jsi ven v teplácích nebo dokonce i v pyžamu,“ namítl.

„Nikdy jsem nešla ven v pyžamu,“ odporovala jsem a našpulila přitom rty.

„Musíš si uvědomit, že to, proč ženy mají na schůzce nebo na rande vždycky deset minut zpoždění, je dělá opravdovými ženami.“

Jeho slova mě donutila k zamyšlení. Rose vždy říkala, v kolik má domluvenou schůzku se svými známostmi, ale nikdy jsem ji neviděla odcházet z domu tak, aby to stihla na čas. Vždy se ale vracela v dobré náladě a referovala mi o tom, jak si večer užila. Tomu dotyčnému nevadilo, že na ni musel čekat. Podle všeho byla Rose ten typ ženy, na kterou se muži čekat vyplatilo. A já ten typ chtěla být taky.

ČEKANÍ >>> ZÁJEM

Druhý lísteček mě trochu mátl. Nechápala jsem ho. Chvíli jsem se na něj mračila, než se Edward uvolil k tomu, aby mi to vysvětlil.

„Vždycky nech člověka čekat. Brzo se čekaní změní v zájem…“

„Tak to znamená, že musím mít vždy deset minut zpoždění?“ skočila jsem mu do řeči, abych si potvrdila, že jsem jeho slova pochopila dobře.

„Můžeš mě nechat domluvit?“ požádal mě a nepřestával se u toho mračit. Rozčilovala jsem ho? S obavou jsem čekala, co se bude dít dál. Nechtěla jsem ho nazlobit. Pomáhal mi a to jsem oceňovala. Už od prvního lístečku jsem nepřestávala kvitovat Alicin nápad ubytovat Edward v Rosaliině bývalém pokoji.

„Ano, omlouvám se,“ odpověděla jsem pokorně a překryla si rukou pusu na znamení, že už nebudu mluvit.

„To způsobí, že po tobě budou chlapi bláznit a dá ti to záruku, že na tebe budou čekat,“ dokončil svou předchozí myšlenku, kterou jsem tak neurvale přerušila.

„Hmm.“

„Co pořád máš s tím hmm? Už jsem to u tebe slyšel tolikrát. Vždyť to není ani slovo. Co se tím snažíš vyjádřit?“ zeptal se a vypadal přitom frustrovaně. Já na druhou stranu netušila, co mu odpovědět. To údajné hmm používám tak často, že vlastně ani nevím, kde jsem na to přišla.

„Pokusím se s tím přestat, pokud máš dojem, že to může jisté lidi rozčilovat,“ navrhla jsem.

„Dobře, to zní jako konstruktivní nápad. To citoslovce, které z tebe vypadne, je jako bys neměla žádný zájem o to, co dotyčný říká. Zníš přitom znuděně. Těžko pak budeš muži naproti tobě vysvětlovat, že ho bereš vážně. On si bude myslet, že tě nudí a tím ho odradíš,“ nabádal mě dál.

„Tohle mě nenapadlo,“ prohodila jsem.

„Raději bys měla říct vlastní názor, nebo se pokusit zavést rozhovor na jiné téma, než používat to tvé hmm.“

„A myslíš si, že muži o mé názory budou stát?“ Jasně, ta otázka zněla dost blbě, ale občas jsem měla z Edwarda dojem, že nepůsobí jak současný chlap. Ta myšlenka byla ještě strašnější, ale… Doufala jsem, že provokace, skrytá za tou otázkou je natolik zřejmá, že se neurazí.

„Pokud budeš mít o čem mluvit, bude to smysluplné a kultivované a nedovolíš své puse, aby převzala kontrolu nad tvým mozkem, tak si myslím, že by rozhovor s tebou nemusel být takovým utrpením, jaké podstupuju dennodenně já,“ souhlasil a já se na něj podezíravě podívala. Tak on naše rozhovory vnímá jako nutné utrpení? To ještě nic nezažil!

Ale ne, musím být hodná. Edward mi prokazuje laskavost, nemůžu si to před ním takhle pokašlat.

„Schválně mi někdy musíš dát seznam témat, o kterých můžu mluvit s tebou. Docela by mě zajímalo, co nepovažuješ za utrpení.“ Jo, tak tohle bylo fajn. Žádná provokace jenom upřímný zájem, dobře Belo.

„Možná někdy,“ odvětil neurčitě. „Teď ale zpět k té tvé netrpělivosti.“ Popadl jsem ji za ruku a přes terasu ji dovedl až ke kůlně se zahradním nářadím a všemožným nepořádkem, který v domě nenašel uplatnění. Na její otázku jsem jí neodpověděla a raději ji dovedl ke kůlně s různým harampádím. „Bez ohledu na to, co se bude dít, nesmíš vyjít ven, dokud neuplyne hodina. Bude to, jako by na tebe čekal muž - dřív jak za hodinu nevyjdeš ven, rozumíš?“

Co tam mám, probůh, hodinu dělat? On je snad musel zbláznit! „Promiň ale, myslíš, že bych si tam mohla vzít aspoň nějakou knížku?“ navrhla jsem řešení té podivné situace. Kniha by mi tu dobu pěkně zkrátila a už je to nějaký ten pátek, kdy jsem naposledy četla. Myslím, že bych v pokoji na polici našla ještě jednu rozečtenou…

„Nebuď směšná, myslíš si, že tam budeš pro legraci?“ zeptal se podrážděně a už mě spal do kůlny. Jediné štěstí, že netrpím klaustrofobií – pomyslela jsem si, když jsem si pěkně zblízka prohlížela kůlnu velkou tak dva na dva metry. Ze tří stran na ní byly půlmetrové police, takže jakýkoliv manipulační prostor se zmenšil stěží na metr čtvrteční. Navíc tu nebylo světlo. Mezerami mezi prkny se sem dostalo trochu denního světla, ale to nebylo nic moc.

„Pfff…“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Tohle bude ještě dlouhá hodina.

 

Edward

Zavřít Bellu do kůlny byl nejlepší nápad, který jsem mohl dostat. Měl jsem totiž dost možností, jak prozkoumat dům a nerušeně si nakreslit několik detailů, které jsem v její přítomnosti musel jenom okatě přehlížet. Vrátil jsem se tedy do pokoje a popadl svůj skicák. Cestou na terasu mě však něco napadalo.

„Je tu pošta!“ zavolal jsem na ni a než jsem se nadál, vylítla z kůlny jako namydlený blesk a rozhlížela se po dvoře.

„Kde?“ zajímala se, když nikde chlapíka v poštovní uniformě neviděla.

„Řekl jsem ti, nevylézej!“ upozornil jsem ji a zatlačil znovu dovnitř.

„Neměli bychom se najíst, než budeme pokračovat?“ zeptala se, ještě než jsem za ní znovu zavřel. Zavrtěl jsem však hlavou a zabouchl za ní dveře. Byla pravda, že jsme vším tím mluvením zabili skoro celé dopoledne a pomalu se blížil čas oběda, ale Bella potřebovala nějakou motivaci. Třeba ji hlad přiměje zůstat vevnitř, aniž by neustále vybíhala.

Pohodlně jsem se usadil na terase, která postupně prosychala od večerního deště, položil si skicák na klín a dal se do kreslení. Na mobilu jsem se pro jistotu nastavil stopky. Nepředpokládal jsem, že bych tu hodinu nějak prošvihl, ale bylo to speciálně kvůli ní, abych jí nemohl šidit.

„Hoří!“ vykřikl jsem po dvanácti minutách.

„Kde? Kde? Kde?“ vyletěla opět z kůlny, a když mě viděla pohodlně sedět na židličce, pochopila, že zase udělala hloupost, že vyběhla ven. Sama se tedy vrátila dovnitř a já mohl stopky pustit od začátku. Pustil jsem se do kreslení a zároveň poslouchal, co se děje v kůlně. Bellino srdce se vrátilo do normálu a kupodivu se sebou nevedla ani žádný rozhovor. Občas jsem slýchal, jak se baví sama se sebou, ale teď mlčela. Což bylo koneckonců jenom dobře.

 

Když jsem se na ně později podíval, nabíhala tam právě druhá hodina a Bella stále seděla zavřená v kůlně, aniž by dbala na nějaké mé volání.

„Už je čas?“ zavolala na mě po další čtvrt hodině a já si říkal, že by to už mohlo stačit a šel jí otevřít dveře kůlny. Seděla tam na podlaze a mě v tu chvíli hrozně zajímalo, na co uplynulou dobu myslela. Jestli musela vzpomínat na Blacka nebo uvažovala nad svou proměnou v ženu, po které všichni šílí… Nevěděl jsem to a docela mě to vytáčelo. Až do setkání s touhle podivnou holkou mi nevadilo, že nedisponuju žádným darem, ale kvůli ní bych snad i nějaký měl rád. Styl, jakým pracovala její hlava, byl zajímavý a já se nejednou přistihl při tom, že bych chtěl slyšet její myšlenky… Přestože musely být stejně hloupé jako to, co říká nahlas.

„Vidíš, že to jde, když se snažíš,“ povzbudil jsem ji a doplnil i úsměv. Výraz její tváře byl smířený a tak nějak bez jiskry. Celou dobu jsem monitoroval její životní funkce, abych zareagoval včas, kdyby se jí ze stísněného prostoru udělalo třeba špatně, ale nenapadlo mě, že to víc schytá její psychika. Tahle holka měla ráda otevřené prostory a byla akční, jakkoliv se to na první pohled nezdálo. Milovala barevné věci a světlo a já ji zavřel do tmavé malé místnosti.

„A já se budu snažit opravdu hodně,“ souhlasila a následně se taky trochu usmála. Stále ale vypadalo trochu mimo.

„Dobře, tak a hned přejdeme k další části,“ podotkl jsem a na další lepící papírek jsem nadepsal:

LADNÁ JAKO LABUŤ

Už když jsem tam psal to slovo labuť, musel jsem se uchechtnout. Tohle fakt sedělo. Jak se může tohle nemotorné stvoření jmenovat Swan?

Lísteček jsem podal Belle a šel znovu do kůlny. Už když jsem ji tam zavíral, zahlédl jsem několika prken, která tam stála opřená v rohu. Mohly se dokonale hodin na další cvičení. Vzal jsem je a vynesl ven. Následně jsem je položil na zem pěkně za sebe. „Teď po tom zkus přejít. Pamatuj si, že to, co muže na první pohled zaujme je to, jak se žena pohybuje. Lehkost kroků dělá ženinu chůzi sexy,“ informoval jsem ji, když na mě ještě chvíli nechápavě hleděla. Potom jsem jí to ještě předvedl.

„To musí být tou homosexualitou, že mu to tak jde,“ zamumlala a já se k ní hned obrátil. Stál jsem na druhém konci té provizorní trasy a žádný obyčejný člověk by její slova, která si broukala přímo pod nosem, neslyšel, ale já nebyl obyčejný. Zamračil jsem se na ni a ona se zarazila.

Potom už byla řada na ní, aby napodobila mou chůzi. „Prosím, zkus jít trochu víc sexy,“ nabádal jsem ji, když to jenom tak přešla.

„Pokládej nohy takhle rovně,“ upozornil jsem ji a sám jí to ještě jednou ukázal. Bylo to pomalé a zdlouhavé. Chvílemi jsem měl dojem, že jednodušší by byl naučit chodit batole, než přeučit Bellinu obyčejnou chůzi na tu elegantní hodnou dámy.

„Zkus to znova,“ vybídl jsem ji, odběhl do kuchyně a přišel ven se sklenicí. Bella se neustále hrbila, anebo si koukala na nohy. Nic z toho nepůsobilo sebejistě, takže jsem ji musel začít opět motivovat. Donutil jsem ji zvednout hlavu tak, aby se mi podívala do očí a potom jí tu sklenici položil na hlavu. Po prvních dvou krocích však Bella zakopla a sklenička se roztříštila na malé střepy.

„Omlouvám se, já…,“ vykřikla a skláněla se, aby posbírala střepy, což jsem nehodlal dopustit. S její šikovností by se opět řízla do prstu. Přítomnost její lahodné krve v neředěném stavu jsem neměl zapotřebí. Nebyl jsem sice ovládán pudy jako běžný upír – to zvíře ve mně bylo stále v řetězech pod nadvládou člověka – ale krev byla krev. A Bellina voněla opravdu velmi dobře.

„Přestaň s tím nebo se ti ty ruce nikdy nezahojí,“ napomenul jsem ji a dal se do sbírání střepů s tím, že se ona musela vrátit na začátek vytyčené trasy a dál znovu trénovat ladnou a sexy chůzi.

Když konečně došla až na konec a já s tím byl celkem spokojený, nechal jsem ji to zopakovat.

 

Jelikož počasí venku nevypadalo na brzký déšť, rozhodl jsem se, že dnešní oběd s Bellou pojmu trochu netradičně. Vzpřímenou a více méně i ladnou chůzi zvládla asi po hodině velmi intenzivního trénování, kdy musela nachodit i několik kilometrů po těch prknech, než jsem jí povolil odpočinek. Navíc jsem se s tou pauzou musel smířit tak jako tak, jelikož její žaludek začal reagovat na to, že se blížila třetí odpoledne a on ještě nedostal svou porci oběda.

Vyndal jsem na terasu elektrický gril, který jsem zahlédl ve špajzu a postupně na něm začal připravovat zeleninu a kousky masa.

Bella se mi nedočkavě snažila ujídat z připravovaného jídla, ale já ji pokaždé zarazil.

„Víš, proč se ženy vždycky cpou jako šílenci, když přijdou z rande?“ zajímal jsem se.

„Protože byly během schůzky tak nervózní?“ hádala a dál pohledem hypnotizovala připravované jídlo. Byla na něj tak soustředěná, že jsem jí musel několikrát mávnout rukou před obličejem, než se na mě podívala a věnovala mi aspoň část pozornosti.

„Myslíš si, že žena, která si během schůzky hází do pusy jídlo, bude vypadat pro muže atraktivně?“

„Podle mě by měl chlap ocenit to, že se s ním žena cítí uvolněně a na nic si nehraje. Tenhle rozhovor s tebou mě ale zbavuje chuti k jídlu,“ zamumlala, když jsem ji opět chytil vidličku, s drobnou porcí masa.

„Ženy, které blázní kvůli jídlu, nebo je pro ně jídlo hlavní, jsou neatraktivní,“ upozornil jsem ji.

„Tohle je otrava. Nemůžeme se pro tentokrát najíst v klidu a v těch lekcích pokračovat později? Mám vážně hrozný hlad a dneska jsi mě trápil už dost,“ povzdechla si.

Než jsem jí však stačil odpovědět, ozval se zvonek. „Dojdu otevřít,“ prohodila Bella a už se zvedala. Ještě po mě však hodila jeden vyčítavý pohled, který si určitě nemohla odpustit. Já za dveřmi už dvě minuty slyšel Alicin a Emmettův hlas. Ti dva si z nějakého, mě neznámého, důvodu dokonale rozuměli, přestože Emmett neměl nejmenší tušení, jaké o něm má Alice mínění.

„Co tady děláte vy dva a spolu?“ zajímala se Bella jen, co jim otevřela a tu nesourodou dvojici pustila dovnitř. Alice byla ještě o pár centimetrů menší než Bella a proto byla Emmettova výška a široká ramena velmi impozantní. Byl proti ní jako obr. Samozřejmě velmi přátelský obr. Ten všudypřítomný úsměv, který měl nasazený na tváři, se nedal jenom tak smazat.

„Jasper vzal Seana na bazén, takže mám trochu klidu,“ odpověděla jí pohotově Alice.

„No a já jsem se přišel podívat, co se děje s Edwardem, protože je to poprvé, co nepřišel v sobotu do kanceláře, když jsme uprostřed tak velkého projektu,“ dodal Emmett a protáhl se kolem Belle. Došel na verandu a hned si i přisedl vedle mě. Mlsně se pak vrhl na mou porci jídla.

„Počkej, dám ti vidličku,“ lehce jsem ho okřikl, když si vzal kousek masa jen tak do ruky.

„Tys mu neřekl, že to víme?“ obrátila se na mě Alice a Bella se pořád nepřestávala mračit. Trvalo mi dvě sekundy, než jsem pochopil, o čem to její povedená kamarádka mluví. Zase tu byla ta věc s homosexualitou. Že už si jednou pro vždy nedají ty ženské pokoj.

„C-c-co?“ rozkašlal se Emmett.

„Není potřeba, abys chodil pro další vidličku. Klidně se podělte o tu tvoji,“ prohodila Alice s úsměvem.

„To stačí,“ upozornil jsem ji trochu příkřeji, než jsem prve chtěl, ale Alice si z toho nic nedělala.

„Edward nemá rád, když tohle lidé dělají,“ namítl Emmett, kterému stále nedocházelo, co se tady děje.  Měl bych mu to říct. Schválně jak se na to bude tvářit. Bujná fantazie těch dvou ho jistě naštve. Bella s Alicí si totiž nedaly říct a vymluvit jim fakt, že nejsem gay, bylo jako mluvit do skály.

„Ale, co je na tom špatného? Znám několik homosexuálů a rozumím tomu,“ namítla.

„Alice! Říkala jsem ti, abys o tom nemluvila, protože Edward nesnáší, když o něm lidé říkají, že je gay!“ okřikla ji hned Bella. A v tu chvíli to zřejmě došlo i Emmettovi, protože se na mě zvědavě podíval. Tak tohle bude ještě zajímavé vysvětlování.

 

„Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Od kdy jsi gay?“ zajímal se Emmett, když jsme Bellu s Alicí nechali na verandě a sami se přesunuli do mého pokoje. Chtěl jsem Emmettovi předat pár náčrtků, aby je odnesl do kanceláře a nějak zapracoval. Alice si to však vyložila jinak a významně na mě zamrkala.

„Nejsem gay!“ zasyčel jsem na něj podrážděně. „Ty dvě si to vyvodily z mezi sebou naprosto nesouvisejících okolností. Navíc tě považují za mého partnera. Zřejmě kvůli tomu Bella souhlasila s tím, že mi pronajme pokoj,“ informoval jsem ho.

Emmett na mě chvíli hleděl s neskrývaným šokem, ale potom se jeho tvář uvolnila a on se začal… smát!

„Fajn, takže od teď – samozřejmě jenom pro dobro naší firmy – už pro tebe nejsem jenom Emmett. Jsem tvoje láska,“ rozhodl se a pobaveně na mě mrkl. On tohle divadlo snad hodlá podporovat!

 „Co to děláš?“ okřikl jsem ho.

„Hned si na to nezvykneš, ale časem to bude jednodušší…“

„Jsi šílený, Emmette?!“ vybuchl jsem. „Celou dobu se snažím to Belle vymluvit a ty to chceš naopak podporovat? To je snad ještě větší blbost než údajný fakt, že jsem gay!“ Snažil jsem se krotit, abych neřval, ale bylo to opravdu těžké. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by Emmett byl schopný navrhnout takovou hovadinu. Nakonec jsem Emmetta vyhodil z pokoje a skici mi zůstaly ležet na stole.

Má snaha neřešit tu blbost dopadla ale ještě hůř, než jsem očekával. Emmett se velmi rychle vžil do role, kterou si sám vlastně vybral. Jeho následující slova, která ke mně dolehla z obývacího pokoje, toho byla důkazem.

„Můj miláček je krutý,“ řekl, když zaznamenal Alici s Isabellou.

„On se s tebou pohádal kvůli tomu, že známe pravdu?“ zajímala se hned zúčastněně Alice.

„Bohužel. Je rozrušený z toho, že se to někdo dozví. Jeho rodina by tenhle vztah netolerovala. Má velmi přísnou matku, která mu dokonce dohazuje jednu dívku,“ zamumlal a já jsem jenom zavrtěl hlavou. Jak snadno se do té role vžil. Až je to skoro nemožné. „Co jenom mám dělat?“

„Nejdřív se trochu uklidni. Od nás s Bellou se to tajemství nikdo nedozví,“ slibovala Alice a já se jenom uchechtl – že nedozví? „A kdyby sis náhodou potřeboval s někým promluvit, jsem tady pro tebe,“ nabídla se hned jako nejlepší kamarádka a mě se už v hlavě tvořil plán, jak tu malou potvoru a současně i Emmetta trhám na cucky. Takhle ničit mou reputaci!

 

V pokoji jsem zůstal až do chvíle, než se Bella rozloučila s Alicí a vyprovodila již ke dveřím. Alice mi lezla na nervy a to ještě víc než Bella. Nechápal jsem, jak se to možné. Vždyť ji znám ještě míň než tu nešikovnou holku, se kterou bydlím.

Na Bellu jsem počkal v obývacím pokoji. Bylo už pozdní odpoledne a nebe se zatáhlo. Večer určitě bude pršet. Bella se od venkovních vrat dovnitř ploužila, jako by očekávala bouřku i doma. A měla pravdu, aspoň tak trochu.

„Kolikrát tě musím prosit, abys nemluvila o té záležitosti s gayem?“ obořil jsem se na ni, když za sebou konečně zavřela dveře a došla až za mnou.

„Já o tom nemluvila! Byla to shoda okolností, že o tom Alice začala. Nevšiml sis, že jsem tě bránila?“ mumlala, ale zmlkla ve chvíli, kdy jsem se na ni přísně podíval. A jenom o chvíli později se jí v kapse mikiny rozezvonil telefon. Bella ho okamžitě vylovila na světlo a začetla se do zprávy. Sledoval jsem, jak se její ustaraný obličej mění na spokojený. Dokonce se začala i usmívat.

„Dobré zprávy?“ zajímal jsem se. Úsměv jí slušel, ať už jsem si to přiznat chtěl nebo ne.

„Víc než dobré. Právě mě pozvali na pohovor. Mám se zítra dostavit a donést sebou svoje portfolio,“ odvětila a začala něco ťukat do telefonu. Najednou se však zarazila. „Nejspíš bych se na to měla nějak připravit. Pomůžeš mi? Musím si vybrat něco reprezentativního na sebe.“

„Tvoje šatní skříň ukrývá i něco reprezentativního?“ pochyboval jsem.

„Je fakt, že jsem si šaty převážně půjčovala od Rose, ale i u mě se pár kousků najde,“ nedala se hned zastrašit a bojovně zvedla bradu. Musel jsem se usmát. Kdyby o sebe trochu víc pečovala a sem tam ukázala trochu hrdosti, nebyla by to špatná holka.

„Nejsem si jistý, jestli si moji pomoc po tom odpoledni zasloužíš,“ namítl jsem.

„Před příchodem Alice jsem tě poslouchala na slovo. Dokonce jsem si i vylepila ty tvoje papírky, cos napsal. Svou transformaci v žádoucí ženu beru smrtelně vážně. Takže moc prosím, pomůžeš mi získat tu práci?“ žadonila a tvářila se skutečně umanutě. A já souhlasil. Jak je, sakra, možné, že ji nedokážu nic odmítnout i když bych strašně chtěl?

„Fajn,“ povzdechl jsem si a Bella se vítězně usmála a přišla ke mně blíž.

„Tak mě napadá – neprozradil bys mi, jak si udržet tak dokonalou pleť? Máš vážně dokonalý obličej,“ prohodila a zkoumala můj obličej z blízkosti jednoho kroku, který nás dělil. Kromě okamžiku, kdy jsem ji tehdy držel v koupelně, aby nespadla a potom několika momentů, kdy se na mě opilá prostě nalepila, bylo tohle poprvé, kdy byla takhle blízko mě. Naprosto střízlivá. A zaměřená na mou nadpřirozenou dokonalost. Přijde na to, že za tím nejsou žádné dermatologické zázraky?

„Je to jenom o správné péči a dostatečné hydrataci,“ namítl jsem, když jsem si vzpomněl na včerejší lov. Jenže tahle hydratace by Belle k ničemu nebyla. Proto jsem musel zauvažovat nad tím, co bych jí mohl doporučit. Nejednou se Kate zaobírala lidskou kosmetikou, aby mezi ostatní zapadla. Snad bych si tedy mohl vzpomenout na nějakou podomácku vyrobenou.

Šel jsem do kuchyně a rovnou otevřel ledničku. Vybral jsem z ní vajíčka a mléko. Na lince ležel ve sklenici med – to by určitě taky šlo. „Med… Mléko… Žloutek z vajíčka…,“ mumlal jsem si a všechno to míchal dohromady.

„Chutná to dobře,“ řekla, když si ve směsi namočila prst.

„Dost. Přestaň to jíst!“ zarazil jsem ji, když se to snažila udělat znovu.

„Kvůli tobě jsem se nemohla dneska pořádně naobědvat, nediv se tedy, že mám hlad,“ namítla naštvaně.

„Tak chceš sníst tohle?“ otočil jsem se k ní pochybovačně. Chystala se něco namítnout, ale potom si to rozmyslela. „Přidej tam ještě mletou mořskou řasu,“ vybídl jsem ji a znovu celou směs zamíchal.

 

Když bylo všechno důkladně promíchané, nechal jsem Bellu, aby to na sebe napatlala. Čekal jsem, že se pak odebere do pokoje, ale ona se místo toho pohodlně usadila na pohovku a zaklonila hlavu, aby jí ani trocha té směsi nestekla z obličeje dolů.

„Sedni si na chvíli za mnou, nechci tu sedět sama,“ požádala mě a poplácala místo na sedačce vedle sebe.

„Neříkal jsem ti, že když máš tu masku na obličeji, tak nemáš mluvit?“ zeptal jsem se a s povzdechem si sedl na druhou stranu pohovky. I tak jsem zaznamenal, jak jí zacukaly koutky, když se snažila potlačit úsměv. Nechápal jsem, co to dělám. Tohle je naprostá hloupost! Opravdu se začínám chovat jako nějaký přihřátý kamarád.

Z těch pochmurných myšlenek mě však vytrhl telefon. „Haló? Elizabeth?“ přijal jsem hovor a Bellu to hned zaujalo. Ta aby si tak něco nechala ujít. Lehce pootočila hlavu a s přivřenýma očima mě pozorovala.

„Volá mu nějaká žena a ještě takhle na večer?“ mumlala si pro sebe a krčila přitom čelo. Maska nemaska.    

„Proč jsi dneska nepřišel domů? Kate se nezmiňovala o tom, že bys měl tolik práce, aby sis na mě nevyšetřil jedno odpoledne,“ kárala mě máma. Od chvíle, kdy jsem si sehnal byt blíž ke kanceláři, jsem se snažil udržet nějakou pravidelnost ve svém životě tím, že jsme se alespoň jednou za týden setkali. Teď to ale nevyšlo a to všechno kvůli té malé holce vedle mě, která tak nestydatě odposlouchávala celý můj rozhovor.

„Omlouvám se, měl jsem toho teď moc,“ vysvětlil jsem a na Bellu se zamračil.

„Kdo je to?“ šeptala mým směrem Bella, ale ani její snaha o tichá slova nemohla ujít citlivému sluchu upíra na druhé straně linky. Trochu jsem doufal, že by se to dalo svést na nekvalitní přenos hovoru, ale v dnešní době to byla chabá výmluva.

„Je tam s tebou nějaká žena, Edwarde?“ zeptala se hned na to máma a já si povzdechl a protřel si volnou rukou čelo. Nesnášel jsem lhaní – věděla to jak máma, tak i Bella – ale někdy jsem prostě nemohl jinak. Nemohl jsem Elizabeth říct, že bydlím s člověkem a navíc ještě s holkou, která se stýkala s Blackovými.

„Ne. To musel u sousedů štěkat pes,“ odporoval jsem.

„To je velmi chabá výmluva i na tebe. Zřejmě si přetažený, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jakou psí rasu bys štěkotem přirovnal k lidskému hlasu. Doufám, že aspoň nehladovíš. Byl jsi na lovu?“

„Ano, včera hned po práci.“ Byl jsem tak rád, že jsem jí aspoň v tomhle nemusel lhát.

„Nemohl bys přijít aspoň teď?“ zajímala se.

„Ještě potřebuju něco dodělat, takže nemůžu. Zavolám ti zítra a domluvíme se, ano?“ navrhl jsem řešení. „Dnešek ti vynahradím, slibuji.“

„Když říkáš, že nemůžeš, tak co nadělám. Zvykla jsem si na ty naše společné dny,“ povzdechla si máma do telefonu a potom se už jenom rozloučila.

„Nemůžeš takhle slibovat!“ obořila se na mě Bella a bouchla mě do ruky v momentě, kdy jsem telefon odložil. Pak se zhluboka nadechla a já čekal, co zase vypustí z té své nevymáchané pusy. „Páni! Ty jsi ještě mnohem horší, než jsem si myslela, Edwarde,“ obořila se do mě. „Co si myslí, že děláš? Chovat se takhle k ženám? Musíš se k ženám chovat chladněji, když je nemůžeš milovat.“

„Nemáš mlčet?“ zeptal jsem se a jenom stěží potlačoval zavrčení.

„Mám toho plné zuby,“ vybafla Bella, naštvaně vstala a odkráčela do koupelny, kde ze sebe smývala poslední stopy masky. Za dvě minuty byla zpátky a čekala na mé vysvětlení.

Opravdu jsem ji nějaké dlužil?

„Miluji je,“ odpověděl jsem jí následně prostě.

„Co?“ vykulila na mě oči. „Jsi… bisexuál?“

„Byla to moje matka,“ vysvětlil jsem, protože její otázky mě začínaly docela štvát.

„Ty říkáš mámě Elizabeth?“ vyzvídala dál, ale už to bylo na bezpečnější téma, než moje sexuální orientace, takže jsem jí dokonce mohl odpovědět.

„Ano, přesně tak. Moje máma to tak preferuje,“ upřesnil jsem. Do dalších podrobností jsem zabíhat nemohl. Těžko by se mi vysvětloval fakt, že jsem už ve svých sedmi letech vypadal dospěle a máma těch sedm let nestárla, takže jsme vypadali maximálně jako sourozenci. Elizabeth by nikomu nenamluvila, že jsem její syn, takže bylo jednodušší se ve společnosti oslovovat jménem.

„To musí být hezké. Stále máš mámu, která má ráda, když ji oslovuješ jménem. Kdyby byla moje maminka naživu, pravděpodobně bych ji zkusila oslovovat taky tak. Renée.“

„Kdy tvoje matka umřela?“ zeptal jsem se teď pro změnu já.

„Když mi byly tři,“ odpověděla rychle a pak se zamyslela. „Párkrát mě napadlo, že bych si z té doby měla něco pamatovat, ale nepamatuji si nic… Znám maminčinu tvář jenom z fotky,“ zamumlala a posadila se vedle mě na pohovku.

„To bude tím, že tvoje hlava nefunguje správně,“ zamumlal jsem v odpověď, ale Bella mě zaslechla.

„To je pravděpodobně ono,“ souhlasila a mě překvapilo, jak jednoduché je, ji přesvědčit o její hlouposti.

„Já jsem to tak opravdu nemyslel.“

„Ne, máš pravdu. Navíc – nejsi první, kdo mi řekl, že jsem de facto blbá. A možná taky jsem a všechny mé problémy plynou právě z toho. Copak by se chytrá ženská nechala takhle tahat za nos a ještě všem baštila jejich lži i s navijákem?“ namítla a vypadala přitom zamyšleně. Na čele se jí vytvořila známá malá vráska a její pohled směřoval neurčito před sebe. Nepozorovala nic konkrétního, pouze se dívala před sebe a mluvila. Tichým pomalým hlasem. Tak melodickým, jaký jsem snad nikdy od ní neslyšel.

 „Protože jsi přišla o mámu, když ti byly jen tři, je těžké tomu čelit. Mohla ses rozhodnout, že na všechno z té doby zapomeneš. Mohla ses tím způsobem chránit. Nemyslíš, že by to tak mohlo být, Bello?“ nadhodil jsem jí další možnost. Sám jsem věděl, jak těžké je přijít o rodiče, když jste malý a proto jsem měl s Bellou i jistý soucit.

„Edwarde?“ oslovila mě a otočila ke mně pomalu hlavu.

„Hmm?“ pobídl jsem ji, když mě chvíli jenom tak sledovala. Následně se jí jeden koutek rtů vytáhl výš než druhý a v očích se jí zalesklo pobavením. Vzpomněl jsem si na tu svou připomínku ohledně tohohle citoslovce.

„Nikdy předtím jsem to neřekla a teď váhám, jestli mám, ale  - Vítej v mém domě,“ přivítala mě, přestože jsem tu bydlel už docela dlouho. Přesto – udělalo mi to takovou zvláštní radost. Možná přece jenom nebude to bydlení tak hrozné, když se začne chovat rozumně.

V obýváku jsme se zdrželi ještě chvíli. Bella zapnula televizi, ale nevěnovala jí žádnou pozornost. Do půl hodiny se omluvila s tím, že je unavená a potřebuje se vyspat. Popřál jsem ji dobrou noc a sám se vydal na další lov. Celý den v přítomnosti její voňavé krve bylo pokušení. To sice bylo chlazeno její pusou a slovy, které z ní padaly, ale i tak… Musel jsem uhasit žízeň, která se neustále připomínala mým trvalým pobytem v lidské přítomnosti.

 

Po lovu jsem se stavil doma, jenom abych se převlékl, a rovnou jsem zamířil do kanceláře. Seattle se teprve probouzel a provoz byl jenom mírný. Doufal jsem, že dneska konečně budu mít dostatek klidu k tomu, abych pořádně zapracoval na novém projektu. Byla neděle a nečekal jsem, že by kromě Emmetta někdo dorazil. Garrett, Jane i Demetri trvali na dodržování víkendů. Emmettovi to bylo více méně jedno.

Usadil jsem se za svůj pracovní stůl, zapnul počítač a ještě než se načetl, zavibroval mi telefon příchozí zprávou. Psala mi Bella:

Děkuji ti za podařenou masku >:(

 

Nad tím naštvaným emotikonem jsem se zarazil. Mohla se splést?

 

Stalo se snad něco? E.

 

Doufej, že se mi podaří tu vyrážku, co mi z ní naskákala zakrýt mejkapem jinak jsi mrtvý! B.

 

Tak tohle jsem nečekal. Vždyť jsem používal pouze ověřené suroviny. Kate o tom neustále mluvila. Vše, co je dobré pro lidskou pokožku. Co se tedy pokazilo? Mohla být Bella na něco alergická? Pochyboval jsem o tom, jinak by totiž všechny ty věci neměla doma.

Potom jsem si ale vzpomněl na to, proč tu masku tak chtěla. Dneska má ten pohovor! Bylo to podivné datum. Kdo si domlouvá pracovní pohovor na neděli dopoledne – že? Ale to bylo teď vedlejší. Rychle jsem vyťukal omluvu a doufal, že Bellin obličej nevypadá tak strašně, jak jsem se obával.  

Trochu mě překvapil i fakt, že Bella vlastní něco jako je make-up. A zároveň se zhrozil nad tím, jak by to mohlo dopadnout, kdyby ho mohla použít. Bella nebyla ten typ ženy, která používá zkrášlovací prvky nějak často. V mysli mi vytanul obrázek klauního obličeje a ve zlomku sekundy se překreslil přes Bellin obličej.

Ne, až takhle bych ji podceňovat neměl – zasmál jsem se té praštěné myšlence právě ve chvíli, kdy jsem přes skleněnou stěnu mé kanceláře zahlédl přicházet Emmetta.

„Odpočinul sis včera dobře, miláčku?“ zeptal se a pokusil se zavrkat jako skutečný homosexuál.

„Běž s tím do háje!“ okřikl jsem ho a podrážděně zavrčel. Dobrá nálada byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.

„Náhodou – pokud tě slečna Swanová nechává ve svém domě pouze proto, že si myslí, že jsi gay, neměl bys jí to vymlouvat,“ pokrčil Emmett rameny a opřel se o futra dveří.

„Nemyslíš si, že už tak je dost špatné, jak ji chci využít? Ještě k tomu ji lhát tímhle způsobem. Je to neskutečně otravné,“ namítl jsem a zaklonil hlavu, abych si ji opřel o opěrku židle.

„Ale ty ji nelžeš. Jenom ji nevymlouváš její názor, to je něco jiného,“ prohodil.

„Jak moc se to liší od běžného lhaní?“ zajímal jsem se.

„Liší se to hlavně v tom, že ty vlastně vůbec nelžeš. Neděláš nic špatného. Takže se teď pěkně soustřeď na projekt pro Galerii a všechno bude v naprostém pořádku. I kdyby to nakonec prasklo, Bella ti nebude nic vyčítat, tím jsem si jistý,“ ubezpečoval mě, ale já si nebyl tak úplně jistý. Jak jsem stále víc a víc Bellu poznával, měl jsem z toho horší a horší pocit. Ta holka se mi dostávala pod kůži a podvádět ji mi přišlo špatné.

 

Vypravěč

Edward musel stále myslet na to, jak špinavě se chová k Isabelle, jak ji nečestně využívá jako nějakou figurku v šachové partii proti Black Construction a hlavně proti Billimu a Jacobovi Blackovým. Nenávist k těm dvou u něj byla zakořeněná tak hluboko, že už to víc nešlo. Ta nenávist ho vlastně celé ty roky poháněla dál. Chtěl se Billimu pomstít, že zradil jeho otce a to jejich křehké přátelství, které, navzdory svému odlišnému původu, uzavřeli.

 Chtěl vidět Billiho Blacka prosit o odpuštění, ale zároveň nechtěl klesnout na jeho úroveň, což se mu poslední dobou moc nedařilo. Lhal lidem ve svém okolí, využíval situace, které se mu naskytly… Ale netušil, že i tak je to málo. Billy Black byl silný soupeř a zrovna v tuhle chvíli vymýšlel novou taktiku, jak vyšachovat mladého Cullena ze hry.

„Říká ti něco jméno Marcus Volturi?“ položil svému synovi otázku, když za ním přišel do jeho pracovny.

„Bývalý ředitel galerie, pokud se nemýlím. A strýc Ara,“ odpověděl Jacob a vzpomínal, jestli ve složce, kterou pro něj Embry obstaral, bylo ještě něco důležitého. Něco, co by jeho otce zaujalo natolik, aby se o Marcuse zajímal.

„Správně. Marcus stál jako první za celým tím nápadem s novým Uměleckým centrum. Pak se však stáhl do ústraní zpět do Itálie, Arovi nechal značné pravomoci, ale zůstal i nadále hlavou Galerie,“ zasvěcoval Billy Jacoba do dalších informací.

„Mluvil jsi s ním? Bude hlasovat pro náš projekt?“ zajímal se Jacob dychtivě. Věděl, že jeho otec má dlouhé prsty a spoustu známých, takže by se ani nedivil, kdyby tuto zakázku získali právě díky Marcusovi.

„Blbe! Myslíš si, že se s někým, kdo nosí jméno Volturi, dá tak jednoduše manipulovat?“ rozkřikl se po něm Billy a Jacob znejistěl. Netušil, jakým směrem se ubírají myšlenky jeho otce.

„Tak proč jsi…?“

„Musíme změnit pravidla soutěže,“ zamumlal a Jacobovi to najednou bylo jasné. „Vůbec bychom neměli dát šanci lidem, které v soutěži nechceme.“

„Co tím myslíš?“

„Včas to zjistíš.“

 

Isabella

Ten nedělní brunch na který mě pozval personální mého budoucího zaměstnavatele, dopadl ještě hůř, než jsem očekávala. Vlastně celý dnešní den stal za prd. Už jen to probuzení a zjištění, že mám na obličeji několik nevzhledných červených pupínků, mělo být předzvěstí. Ty jsem naštěstí úspěšně zamaskovala mejkapem a po vynaložení patřičné snahy jsem ve skříni vydolovala čisté levisky, bílé tričko a černé sako.

Z domu jsem odcházela klidná a s velkou nadějí v lepší zítřky.

Ty se však konat neměly. Už to, že se schůzka měla konat v neděli, mi měla být podezřelá. Firma byla naprosto zoufalá, a pokud bychom si dneska potřásli rukou, měla jsem zítra hned nastoupit. Až na tu zoufalost to znělo dobře. Potom přišla na řadu ukázka mých prací. Žena sedící naproti mně si je zamyšleně prohlížela, ale už po čtvrtém kousku moje portfólio zavřela – a to dost razantně. Pak to šlo ještě hůř… Je to vůbec možné?

Teď jsem se loudala od autobusu a těšila se, až padnu do postele a trochu se z toho prospím.

Svůj původní plán jsem však přehodnotila ve chvíli, kdy jsem si všimla, jak sousedé vyklízejí dům a nosí krabice do přistavené dodávky. Kousek od nich stálo u popelnic pár židlí.

„Ty židle vyhazujete?“ zeptala jsem se, když jsem zahlédla holku se sluchátky v uších. Ta na mě nechápavě koukala a neměla se k tomu, aby si ty ucpávky v uších vyndala. Posunky jsem ukázala na židle a ona na mě div nezakřičela, jak nedokázala korigovat hlasitost, že si je klidně můžu vzít.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a popadla ty tři židle, jak nejlépe to šlo. Už na první pohled jsem poznala, že se jedná o opravdu kvalitní kousky a na smetišti by jich byla škoda. Takhle jsem jim mohla dát nový vzhled a už jsem se těšila na trochu toho produktivního odpočinku.

Židle jsem odložila na verandě a šla se převléknout. Levisky jsem vyměnila za lacláče, ze kterých barva už vyprat nešla, přes bílé tričko jsem hodila košili a prohrábla si vlasy, abych je uvolnila z toho upjatého účesu. Potom jsem se naplno mohla ponořit do kreativního procesu.

 

O dvě hodiny jsem na terasu rozprostřela několik starých novin a položila na ně první židli. Zbavila jsem ji původního červeného nátěru a následně k ní z boční strany přidala dva schůdky. Celou sedací část jsem zvýšila ještě o výšku jednoho schůdku. Teď jsem se to chystala natřít zářivými barvami. Měla jsem před sebou jasnou vizi, jak celá židle bude vypadat.

Právě při natírání mě zastihla Alice. Už jsem měla schody natřeny kobaltově modrou a postranice červenou, když jsem natírala štětec do zelené, abych natřela samotnou židli.

„Vypadá to moc dobře. Jen co to doděláš, vyfotíme to a dáme na tvůj web. Třeba se tahle dětská židle bude někomu líbit,“ prohodila, když dosedla vedle mě a natáhla si před sebe nohy. Potom chvíli hodnotila mraky na obloze a musela zkoumat, jestli bude zase pršet nebo ne.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Vidíš - něco jsem ti přinesla!“ vyjekla a začala se přehrabovat v obrovské tašce. Občas jsem se divila, že ji ta taška ještě nepřevrátila. Nebo i ty vaky na fotoaparáty. Sama jsem věděla, jak je to těžké. „A jak vlastně dopadl ten pohovor?“ zajímala se, když postupně na verandu vykládala věci, které se jí pod ruce připletly čistě omylem. Potom znovu vítězně vyjekla a podávala mi malou lahvičku.

„Co to je?“

„Čistící krém, měla bys ho začít používat,“ informovala mě a já si kriticky prohlédla tu plastovou lahvičku. Přes brýle jsem se dala do zkoumání toho drobného písma na jeho štítku. „Ráno jsi mě trochu vyděsila tou vyrážkou, ale už to vypadá líp. Tohle ti pomůže se jí zbavit úplně,“ dodala vzápětí.

„Tak díky… Jinak – ten pohovor, škoda mluvit,“ prohodila jsem a pokrčila rameny.

„Z tebe aby jeden tahal odpovědi jak z chlupaté deky. Vypadáš naprosto klidně na to, že tě nepřijali. Co se stalo?“ vyzvídala a já se zvedla, abych si došla pro skleničku vody. Nechtělo se mi o tom mluvit, ale Alice byla moje nejlepší kamarádka, které jsem říkala úplně všechno. Takže jsem se následně vrátila za ní, znovu si sedla na zem a s povzdechem spustila.

„A jak se mám chovat? Rozplácnout se na posteli a nahlas naříkat? Možná navenek vypadám klidná, ale uvnitř zuřím. Dneska mě pěkně vytočili. Tu práci jsem nedostala hlavně proto, že nemám v životopise studium na žádné prestižní designové škole a už vůbec se nezmiňuju o praxi někde v zahraničí… Zatím to vypadá tak, že mi není souzeno, abych pracovala pro nějakou větší firmu. Prostě budu do posledního okamžiku doufat, že se někomu můj nábytek zalíbí a mě se podaří splatit všechny dluhy ještě před Charlieho návratem.“

„Ty rádoby velké firmy ještě jednou zapláčou, až pro ně odmítneš navrhovat,“ ujistila mě a potom se rozhlédla kolem sebe. „A kde je vůbec Edward?“ zajímala se.

„Nevím, nejspíš ještě v práci. Dneska odešel dost brzy,“ pokrčila jsem rameny a vrátila se k natírání. Zvažovala jsem, jestli ten jeho brzký ranní odchod nemá něco společného s tou nevydařenou pleťovou maskou, ale vzhledem k jeho omluvné zprávě jsem si tu myšlenku vyhnala z hlavy.

„Možná bych se mu měla omluvit za to minule… Každopádně, jak jste na tom vy dva? Včera ti připravoval oběd – takže jste se sblížili?“

„Teď, když nereptá a nestěžuje si, je docela přátelský,“ přitakala jsem a musela uznat, že se mi současný stav věcí vcelku zamlouval. Tedy – ne všechno, ale to, jak se vyvíjel mou vztah s Edwardem, bylo fajn. „Dokonce jsem si uvědomila, že jsem docela ráda, že je tu v domě, i když to bylo nejdřív takové divné.“

„To nemůžeš, Bello!“ okřikla mě najednou Alice a já se na ni šokovaně obrátila.

„Co?“

„Bez ohledu na to, jak moc ti Jake ublížil, tohle nejde. Nemůžeš se zamilovat do gaye. To by byl začátek tragédie.“

„Alice!“ vyjekla jsem a můj šok se ještě prohloubil. Pusu se mi nejspíš zastavila až na podlaze terasy, jak jsem ji přitom otevřela. Jak bych se mohla zamilovat do Edwarda? Jasně, v jeho společnosti je mi docela fajn – možná je to způsobeno tím, že bych v tomhle domě jinak byla sama ale… Ne, v jeho společnosti mi bylo fajn – tečka.

Z té strnulosti, která mě ochromila, mě probudil až domovní zvonek. Trochu zpomaleně jsem přešla zahrádkou a otevřela jenom natolik, abych škvírou mezi dveřmi prostrčila hlavu. Přede mnou stál elegantně ustrojený muž s pokožkou skoro tak světlou jako mám já sama, a dokonale černými vlasy, které měl svázané na šíji. „Tohle je dům profesora Charlieho Swana, správě?“ zeptal se a ta otázka se mu zračila i v těch průzračně modrých očích.

„Ano, ale právě teď tady není,“ namítla jsem a dál si muže před sebou prohlížela. Měla bych ho snad znát?

„Toho jsem si vědom. Chtěl bych si promluvit s jeho dcerou,“ pronesl bezchybnou angličtinou, ale i tak jsem měla dojem, že je to cizinec. Nevím, co přesně ve mně ten pocit vzbudilo, ale byl tam. Současně s tím pocitem se objevil i jiný – panika. Musel ho poslat táta - blesklo mi hlavou. Jestli se touhle cestou snaží zjistit, že je dům v pořádku a nějak se domákne faktu, že bydlím s Edwardem, jsem mrtvá. Edward má přece i klíče od domu!

Rychle jsem se snažila vymyslet nějaký plán, ale ty modré oči, které si mě upřeně prohlížely, mi moc nepomáhaly.

„A kdo jste?“ vykoktala jsem ze sebe konečně.

„Ach, omlouvám se, jmenuji se Aro Volturi a jsem z Umělecké Galerie. Vy jste přítelkyně Edward Cullena, že ano?“ představil se a já jenom decentně přikývla. A najednou to tu bylo. Ta dokonale zapomenutá vzpomínka na jeden opilecký večer, kdy mě Edward táhl domů. Tenhle muž byl v baru, když jsem vykřikovala, že je Edward gay! Cítila jsem, jak kvůli té vzpomínce rudnu.

„Ehm… Ano, pojďte prosím dál,“ pozvala jsem ho a ustoupila od dveří, aby mohl vejít dovnitř. Pak jsem za ním zabouchla dveře a doprovodila ho až do domu, kde jsem ho usadila v obýváku na pohovku a s Alicinu pomocí se vydala do kuchyně připravit čaj. Na žádnou návštěvu jsem nebyla připravená, takže jsem panu Volturimu nemohla nabídnout ani sušenky. Alice se ze mě během toho snažila vytáhnout nějaké informace, ale jelikož jsem sama netušila, co by mohl chtít, těžko jsem to mohla někomu vysvětlovat.

„Ta židle je docela unikátní,“ prohlásil, když jsem se s plným tácem vrátila do pokoje. Aro celou dobu seděl tam, kde jsem ho usadila, ale současně přes prosklenou stěnu sledoval mou rozdělanou práci, která si stále lebedila na terase.

„Byla to rozbitá židle, kterou jsem vzala a spravila,“ zamumlala jsem stále v rozpacích.

„Pravděpodobně by ji mohli využívat malé děti?“ prohodil a upil z čaje.

„Jak jste to věděl? To je důvod, proč jsem to udělala!“ vykřikla jsem nadšeně, ale stále mi nebylo jasné, proč sem ředitel galerii přišel.

„V tom případě se dostáváme k důvodu mého příchodu sem. S vaším otcem jsem před nějakou dobou mluvil a souhlasil, že bude v porotě k novému projektu Uměleckého centra,“ začal postupně a s vysvětlováním a já jenom kývla – o tomhle mi otec už něco říkal. „Současně s tímto jsem se rozhodl oslovit mladé designery. Mám v plánu ve stávající galerii vytvořit dětský koutek. Bylo by možné, abyste mi poskytla nějaké vaše portfólio k prozkoumání?“ zeptal se a já na něj vykulila oči.

„O-opravdu?“ vykoktala jsem ze sebe a stále tu informaci zpracovávala.

„Samozřejmě o tom nemůžu rozhodnou sám. Navíc by bylo naprosto neprofesionální oslovit konkrétně vás, bez nějaké předchozí zkušenosti s vaší prací,“ mírnil moje nadšení.

„Ale jistě, naprosto chápu. Hned vám to portfólio podám. Jenom… Víte, že jste nemusel chodit až sem?“

„Řekněme, že je milé vás po tolika letech znovu vidět. Naposledy jsme se viděli ještě když žila vaše matka. Poté jsem s Charliem zůstal v kontaktu pouze z profesního hlediska,“ odvětil a na tváři se mu usadil takový podivný smutný úsměv. Ten jsem mu oplatila. Přesně jsem si dokázala představit, co si pod ním vybavit. Máminou smrtí se toho změnilo víc jak dost a hlavně potom táta. „Navíc – doktor by mě jistě pochválil, že jsem vyrazil na takovou zdravotní procházku,“ dodal a spiklenecky na mě mrkl.

 

Edward

Seděl jsem opřený o hranu svého stolu a sledoval magnetickou tabuli před sebou. Měl jsem na ní všechny náčrty, které jsem pořídil v mém novém domově. Emmett posedával na židli vedle mě a nervózně při tom okusoval tužku. Zvuky, které vyluzoval mě neuvěřitelně popuzovaly a já se přitom nedokázal soustředit. Od rána jsem vyzkoušel už několik návrhů, ale všechny postupně mizely v koši. Žádný z nich mě v konečném výsledku vůbec nezaujal.

Co na tom domě může být tak speciálního?

„Nezabalíme to? Očividně potřebujeme pauzu. Už takhle sedíme pěkných pár hodin a pořád nic,“ povzdechl si kolem šesté večer Emmett.

„Stále mi to nejde do hlavy. Co se Arovi na tom domě může tak líbit? Určitě na tom domě něco je, ale co?“

„Mohlo by to být…,“ začal, ale potom se zarazil a jenom o chvíli později šeptem pokračoval, „slyšel jsi něco o tom, že by v podlaze měla být nějaká tajná místnost?“

„Chceš tím říct, že ten dům má dvě patra a ani Bella o tom neví?“ zeptal jsem se s neskrývaným výsměchem. Tohle byla blbost. Jak by člověk mohl nevědět o existenci druhého patra? Tedy v tomto případě sklepa. Kde by byly schované schody?

„Nesměj se, nedělám si legraci. Třeba se profesor Swan vyžívá v středověké architektuře a nadchly ho tajné chodby – mohl je potom nějak zakomponovat do svého domu,“ rozvíjel svou myšlenku a nějak mě s ní nakazil. Jakkoliv to nedávalo smysl, bylo by to zajímavé.

„Jak bys ale chtěl tajné chodby zakomponovat do veřejné budovy?“ namítl jsem náhle.

Dřív, než mi stačil odpovědět, mi na stole zazvonil telefon. Na displeji bylo Isabellino jméno. Zvažoval jsem, jestli to nevěstí zase nějakou katastrofu, ale raději jsem hovor přijal.

„Už máš obličej v pohodě?“ zeptal jsem se po vzájemném pozdravu.

„Ano. Zlepšilo se mi to odpoledne,“ přitakala a já v pozadí slyšel jako by snad něco krájela – možná se chystala vařit. Což byla další hloupost. Jednou se o to pokusila a málem si při tom uřezala vlastní prsty, proč by to potom opakovala? „Alice mi řekla, že to bylo pravděpodobně kvůli chalupovému prášku,“ informovala mě.

„Jak dopadl tvůj pohovor?“ zajímal jsem se čistě jenom kvůli tomu, že musela při pohovoru vypadat s těmi pupínky velmi neprofesionálně.

„Mizerně,“ zamumlala a potom to znělo tak, že si dala něco do pusy a začala žvýkat. Takže ona vážně vaří?! „Ale i přes to, nebyl dnešek tak strašný. Mám vyhlídnu na mnohem zajímavější práci, ale… zatím si to nechám pro sebe, abych to nezakřikla, ano?“

„Jak myslíš,“ souhlasil jsem neutrálně.

„Přijdeš dneska dřív domů?“ zeptala se náhle a já se trochu zamračil. Emmett mě přitom celou dobu pozoroval. Copak lidem nepřijde divné odposlouchávat takhle nestydatě cizí rozhovory? Nikdy dřív jsem s Emmettem podobný problém neměl, ale teď to byli v rámci dvou dnů dva lidi – Bella a Emmett.

„Proč?“ zajímal jsem se opatrně.

„Byla jsem na nákupu a tak chci jenom vědět, jestli se nenavečeříme společně. Vařím!“ odvětila naprosto nadšeně a mě na mysl vytanuly její pořezané ruce. Ta holka je masochistka.

„Uvidíme,“ odpověděl jsem neurčitě a potom už hovor ukončil.

„Přijď domů dřív, navečeříme se spolu,“ začal Emmett papouškovat v momentě, kdy jsem hovor ukončil. „Pro nezasvěceného byste zněli jako novomanželé.“

„Novomanželé? Prosím tě,“ mávl jsem nad tím rukou a odstoupil od stolu. Chystal jsem se k odchodu, což však Emmett využil k další poznámce.

„Přesně tak. Rychle běž domů. Jdi domů a společně se navečeřte a možná si potom pustě nějaký romantický film… Kdo ví, jak se tenhle večer může ještě vyvinou?“ začal mi plánovat večer, ale jeho poslední slova byla už moc i na mě.

„Zbláznil ses?!“ okřikl jsem ho a on se jenom smál.

 

Cestou domů jsem se soustředil na houstnoucí dopravu, když mi opět zazvonil telefon. Pohledem jsem přejel displej a všiml si, že volá Rosalie Halleová. Na handsfree jsem hovor přijal a potom už jsme se domlouvali na společné večeři, kterou jsem jí slíbil. Rosalie navrhla restauraci, kterou jsem odsouhlasil – popravdě jsem na nic konkrétního chuť neměl a jídlo bych pro dnešek i oželel, ale tohle jsem odmítnout nemohl – a potom už jsem jenom dojel na smluvené místo, kde jsem počkal, než dorazí.

Společně jsme vešli do restaurace, kde nás uvedli ke stolu. Odstavil jsem jí židli a nechal ji, aby si sedla, potom jsem obešel stůl a sedl si naproti ní.

„Přemýšlela jsem, co si dám po práci k jídlu, ale pak jsem si najednou vzpomněla, že jste mi slíbil večeři. Nevyrušila jsem vás náhodou od nějaké práce, že ne?“ ujišťovala se.

„Ne, to je v pořádku,“ namítl jsem a oplatil jí úsměv, přestože jsem si moc jasně uvědomoval, že jsem ještě před půl hodinou mluvil s Bellou a ta se zrovna chystala pro mě nachystat večeři. „Ale, nevadilo by vám, kdybychom si dneska dali pouze šálek čaje a večeři nechali na jindy?“ prohodil jsem. Už tak jsem měl kvůli Belle černé svědomí a nechtěl jsem ji nechat čekat s jídlem zbytečně.

„Zúčastníte se té Architektonické noci? Ráda bych vám o tom dala nějaké zákulisní informace.  Nebylo by to na šálek čaje málo času?“ namítla a já věděl, že Bellu dneska opravdu nechám čekat zbytečně. Informace jsem potřeboval opravdu hodně.

Při jídle se Rosalie rozpovídala, chvíli mluvila o večírku, ale postupně se rozhovor stával soukromější. „Když jsem byla na střední škole, umřeli mi rodiče, takže mě Bella vzala k sobě domů, protože věděla, že nemám kam jít. Byla na mě tak milá. Jakkoliv je v kuchyni nešikovná, vždy se starala, jestli nachystala svačinu i mě. V těch chvílích se mi chtělo na ni zakřičet. Viděla jsem ji jako ubožačku. Chtěla jsem jí říct, aby přestala předstírat svoji laskavost,“ přešla až k Belle a já jenom poslouchal ty zahořklá slova.

„Jenže ona to nepředstírala, protože ona opravdu laskavá je,“ bránil jsem Bellu. Za tu dobu, co jsem ji poznal, jsem to říct opravdu mohl.

„Víte co? Mám takovou teorii – kvůli tomu, že mi neustále něco nabízela, přála jsem si jí něco aspoň jednou ukrást. I když kvůli tomu mohu vypadat jako děvka, chtěla jsem vidět, jestli na mě bude příjemná, i když jí něco vezmu,“ vysvětlovala mi, co ji vedlo do vztahu s Jacobem Blackem.

„Pak jste se chovala jako hlupák,“ namítl jsem. „Zradit takovou kamarádku, jako je Bella – když už jste to udělala, měla jste si zajistit šťastnou budoucnost. Když to tak není, tak mi to musíte odpustit, ale nejde vás nazvat jinak, než hlupákem,“ obhajoval jsem svůj názor a sledoval, jak se mění výraz v její tváři. Asi ode mě nečekala tak tvrdý soud, ale prostě jsem jí to říct musel.

„Máte pravdu,“ souhlasila a já viděl, jak se jí lesknou oči od potlačovaných slz. „Byla jsem nevděčná děvka. Ale… z nějakého důvodu, to ke mně sedí. Jsem taková už od přírody. Každopádně – nevadilo by, kdybych si dala skleničku?“ zeptal se. „Opravdu se dneska potřebuju napít,“ trvala na svém, když jsem jí neodpovídal.

 

Nakonec jsem ji vezl ještě domů. A osobní téma přešlo na ještě osobnější. „Jste opravdu… Opravdu nemáte rád ženy?“ zeptala se najednou. Neodpověděl jsem. Stále jsem se nemohl srovnat s tím, že bych měl hrát gaye. Bylo to něco, co nedokázala skousnout moje hrdost. Emmett to zvládl vcelku snadno, ale já? „Když tak na vás koukám, nic z těch homosexuálních manýrů na vás nevidím. Nic nejde dokonale skrýt a ani tohle ne. Edwarde – líbíte se mi.“

„Mluví z vás alkohol,“ namítl jsem okamžitě. Věděl jsem, jak působím na ženy. Na všechny kromě Belly. A proto nebylo divu, že s tím začala i Rosalie, ale díky tomu, že jsem věděl, jaký druh ženy to je, jsem o ni neměl vůbec zájem.

Zbytek cesty potom mlčela, kromě chvíle, kdy mě navigovala k jejímu domu, kde jsem zajel do podzemních garáží a zastavil jí kousek od výtahu.  Ve chvíli, kdy jsme vystupovali, dolehlo na Rosalie množství vypitého alkoholu a zavrávorala. Lehce jsem jí podepřel a periferním pohledem zaznamenal kousek od nás pohyb. U výtahu postával Jacob Black a měřil si naši dvojici se zamračeným výrazem a v očích měl vepsanou zlost.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se, když znovu Rosalie nabrala balanc.

„Děkuji vám. Byl to velmi příjemný večer,“ prohlásila, přestože já jsem ho za moc příjemný nepovažoval. Jenom jsem se z jejich řečí utvrdil v prvotním dojmu. Zároveň jsem trochu litoval toho, že jsem si netrval jenom na tom šálku čaje. Informace ze zákulisí večírku stavitelů by se daly všechny sdělit během té chvíle, než bychom si ho vypili. Potom už vykročila k výtahu a sama si všimla Jacoba, který blokoval výtah. Na okamžik se zarazila, ale poté sebevědomě došla až k výtahu, do kterého nastoupila a Jacob hned za ní. Stále jsem postával před autem a poslouchal.

„Proč tě přivezl ten zmetek - Cullen?“ zavrčel Jacob, jako by si nebyl vědom toho, že ho stále ještě slyším. Anebo právě naopak si toho vědom byl a jenom mě chtěl urazit.

„Byli jsme spolu na večeři,“ odpověděla mu znuděně Rosalie.

„Co si, sakra, myslíš? Doufáš, že se tě tak lehce vzdám? Proto co jsem kvůli tobě udělal, tě Cullenovi jenom tak nepředám, je to ti jasné?!“ obořil se na ni, ale odpověď jsem už neslyšel. Výtah už byl moc daleko, abych dál poslouchal ten rozhovor, který po Blackově otázce následoval. Navíc jsem nepotřeboval slyšet hádku, která z něj vyplynula. Po té pokažené svatbě to spolu jistě neměli zrovna jednoduché.

Nasedl jsem tedy do auta a vyjel z garáží.

Už na druhé křižovatce jsem ucítil osten výčitek vůči Belle, která se snažila nachystat nám večeři. Na třetí jsem tedy odbočil k nákupnímu centru. Většina obchodů už zavírala, ale některé stále setrvávaly otevřené. Koupil jsem dva zákusky, jako omluvu. Předpokládal jsem, že Bella nevečeřela. Z mého osobního výzkumu téhle holky jsem pochopil pár věcí a mezi ně patřilo i to, že je odhodlána vydržet. I pokud jde o čekání.

S taškami jsem nasedl do auta. Přišlo mi úsměvné, že se ji chci omluvit za to, že jsem se s ní nenavečeřel, ale měl jsem z toho dobrý pocit.

 

Můj předpoklad se potvrdil v okamžiku, kdy světla Volva zavadily o ty dva betonové schody vedoucí k vratům. Bella na nich seděla, zachumlaná v mikině, nohy pokrčené v kolenou a na nich položenou hlavu. Dívala se směrem, odkud jsem přijížděl.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se jen, co jsem vysedl z auta. „Čekala… jsi na mě?“

„Vím, že jsi zaneprázdněný a máš toho hodně, ale pokud jsi byl jíst před příchodem domů, měl jsi aspoň zavolat. Prostřela jsem stůl a uvařila jídlo,“ vyčítala mi tichým hlasem, ve kterém nebyla ani špetka zloby. Spíš to znělo jako zklamání. Bella si opravdu musela přát, abychom spolu povečeřeli. Připomněla mi tak Emmettova slova o novomanželích.

„Věřím, že to bylo výborné,“ odvětil jsem kajícně.

„Máš pravdu, jídlo to bylo přímo božské,“ zamumlala.

„Proto budeme předstírat, že jsem ho snědl a neskutečně si pochutnal, co ty na to?“ navrhl jsem řešení. „Tys doufám večeřela, že jo?“ zajímal jsem se a Bella ke mně vzhlédla a její pohled byl tak jasný, až jsem se od něj na okamžik nemohl odtrhnout. Proto mi taky neušel ten drobný záblesk předtím, než odpověděla.

„Snědla jsem to úplně všechno a nenechala jsem ti ani drobeček,“ vyhrkla najednou, ale já tomu moc nevěřil. Pak se otočila a vydala se do domu.

Vytáhl jsem z auta tašku se zakoupenými zákusky a vydal se za ní. To, že na mě čekala takhle venku, na mě mělo nečekaný účinek. Bylo mi ještě víc líto, že jsem tu večeři prošvihl. Bella by byla určitě lepší společnice než Rosalie.

„Co to máš?“ zeptala se, když jsem tašku položil v kuchyni na linku. Chtěl jsem si prve odnést své věci do pokoje, ale Bellin zvědavý nos mě zastavil v momentě, kdy chtěla prozkoumat obsah osiřelé tašky.

„Neříkali jsme si už při podpisu smlouvy, že na mé věci nebudeš sahat?“ zeptal jsem se těsně za jejími zády. Bellu to natolik vyděsilo, až o pár centimetrů poskočila a srdce se jí zběsile rozběhlo.

„Jsi hrozný,“ zamumlala a teatrálně se chytla za srdce.

„A ty zvědavá. Víš, co se říká – kdo je zvědavý bude brzo starý,“ ujišťoval jsem ji. Bella se zamračila a já v tu chvíli zaslechl, jak jí zakručelo v žaludku. Tolik k tomu, že snědla všechno připravené jídlo. Tašku se zákusky jsem schoval do lednice a pobídl ji, aby mě následovala.

„Kam jdeme?“ zajímala se a podezřívavě si mě měřila. Pak její břicho opět zaprotestovalo a Bella se za něj přistiženě chytila.

„Uvidíš,“ prohodil jsem tajemně a měl namířeno do té čínské restaurace, kam posledně pozvala mi Mikea. Jen co uviděla jejich neonový poutač, oči se jí nadšeně rozzářily. Byla jako malé dítě, ale já jsem měl radost z toho, že jsem zažehnal její naštvanou náladu.

Vevnitř si hned objednala, ale se mnou se zrovna nebavila. Promluvila vlastně až ve chvíli, kdy ji servírka donesla jídlo ve všech těch mističkách, co v Číně obvykle používají.

„Páni, to vypadá výborně!“ rozplývala se nadšeně, když si brala hůlky a dala se do jídla. Po chviličce zaváhala, koukla na mě a pak zpět na jídlo. Potom do jedné z prázdných misek naložila rýži a několik kousků ryby se zeleninou. „Tady, sněz tohle,“ pobídla mě.

 Překvapeně jsem na to gesto koukal. „Děkuji,“ zamumlal jsem a popadl druhé přinesené hůlky. Hlad jsem neměl, ale nemohl jsem Belle podruhé odmítnout. Navíc vypadala tak nadšeně, že se se mnou může navečeřet.

„Co jsi vlastně dělal, když jsi nebyl na večeři?“ pustila se se mnou do debaty.

„Měl jsem práci,“ zalhal jsem pohotově. Nehodlal jsem se před ní zmiňovat, že už jsem na jedné večeři byl a že mi dělala společnost její bývalá kamarádka. Mohla by se ještě urazit, že jsem dal přednost Rosalii před ní, stejně jako to udělal Jacob, přestože by tohle byla naprosto jiná situace.

„Taky jsem měla moc práce, proto jsem na večeři zapomněla,“ zamumlala s plnou pusou a vůbec se nestyděla za tu očividnou lež.

„Věděl i Black o tom, že když jsi na něj čekala, zapomínala jsi jíst?“ položil jsem jí otázku.

„Co…? Jak…?“

„Když kvůli nějakému muži ztratíš všechny smysly a dokonce se kvůli němu i týráš hladem – co jiného čekáš než kopačky?“ zajímal jsem se.

„Hladem jsem se netýrala, ale máš pravdu. Víckrát nebudu s jídlem na nikoho čekat,“ slíbila a opět se pustila s vervou do jídla. Nakonec jsem se musel obávat, aby jí z toho velkého množství, co snědla, nebylo špatně. Bella však vypadala naprosto v pohodě. Prostě jenom jedla a jedla – moje porce zmizela spolu s její a přitom já měl sotva pár soust.

 

„Páni – jsem přejedená,“ smála se, když jsme vycházeli z restaurace. Kromě malé večerky spadající k místnímu obchodu a dvou barů v sousední ulici, bylo už všechno zavřené. Bella si však cestu domů rozhodla trochu protáhnout a nezamířila proto rovnou do naší ulice.

„Takovéhle věci bys neměla říkat před muži tak nonšalantně,“ podotkl jsem.

„Furt reješ,“ zamumlala otráveně, ale potom se ke mně obrátila. „Edwarde, pokud uspějeme v našem projektu udělat ze mě žádoucí ženu… Myslíš si, že budu schopná znovu se milovat?“ zeptal se najednou a její otázka mě trochu překvapila.

Nevěděl jsem, co bych na to měl odpovědět. Tohle byla ošemetná záležitost a já se v ženských citech moc nevyznal. Ona však na mou odpověď nečekala. Alespoň to tak vypadalo, když se najednou zarazila v půli kroku a jenom tak zírala před sebe. Co má, do háje, znamenat tohle? Byl jsem trochu znepokojený tím jejím bezduchým výrazem a pohledem překrytým skleněnou hrází slz.

Přiblížili jsme se k místnímu hřišti a já následoval její pohled. Zamračil jsem se ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že zírá na jednu z těch her, kde automatu dokazujete svou sílu. Byla tu jak ruka na páku, tak i nějaká pracka na to, aby do ní lidi praštili.

Bella se po chvíli pohnula a došla k té druhé věci.

„Nechceš si zahrát?“ otočila se ke mně, když jsem k ní došel. Opravdu by mě zajímalo, co se jí honí hlavou. „Tohle je nejlepší na odbourání stresu,“ přesvědčovala mě, ale to mohlo platit možná tak pro ni. Já jsem za nejlepší považoval povolit uzdu mé přirozenosti, rozběhnout se po okolní krajině kolem Seattlu nebo vyrazit někam na lov. Ale opět jsem jí to nemohl vysvětlit.

„Právě jsem tě pozval na večeři a teď chceš, abych platil za tyhle dětské hry?“ namítl jsem.

„Ber to jako zákusek, prosím!“ škemrala a já si vzpomněl na ty skutečné zákusky doma v ledničce. Nakonec jsme, ale pokrčil rameny a nechal se ukecat.

Prostě jsem měl pocit, jako by to odmítnutí bylo špatné, anebo jsem jenom doufal v to, že se konečně o ní dozvím něco víc. Vhodil jsem peníze do štěrbiny a pracka vyjela nahoru. Bella se rozpřáhla a uhodila do ní vší silou. Pracka se vrátila a ona uhodila ještě jednou… a chtěla uhodit ještě jednou, ale já ji v tom zabránil. Celou dobu jsem ji totiž přitom pozoroval a viděl jsem, jak povolovaly bariéry jejího sebeovládání. Ta pitomá hra měla pro ni jistý význam a já tušil proč. Možná si zrovna teď představovala místo pracky jeho – Jacobovu - tvář. Ale to jsem mohl jenom odhadovat. Tohle nevědomost mě pořádně frustrovala a já jsem nechtěl být frustrovaný, nebyl jsem na to zvyklý.

„Proč toho nenecháš?“

„Ještě mě chvilku nech. Jenom ještě chvilku. Když to udělám ještě párkrát, budu se konečně cítit v pohodě,“ odpověděla, ale nesnažila se mi vytrhnout ruku ze sevření.

„Tohle ti nepomůže ze sebe všechno shodit, Bello,“ namítl jsem. „Měla bys místo toho praštit do toho zmetka Jacoba Blacka,“ navrhl jsem po krátkém zaváhání. „Není to přesně to, co chceš udělat, Bello?“ vybízel jsem ji k pravdivé odpovědi. Přestože byla hloupost pobízet člověka ke konfrontaci s měničem, tušil jsem, že Bella by toho ani nebyla schopná.

„Myslíš si, že by se něco změnilo, kdybych ho praštila? Pořád budu ta obyčejná, bezvýznamná Isabella Swanová.“ Svými slovy mi potvrdila mé předchozí myšlenky. V některých věcech byla tak průhledná, ale v jiných jsem se nestačil až divit.

„Co potom chceš udělat?“ zajímal jsem se. „Jak myslíš, že se to vyřeší?“

„Vůbec netuším,“ zavrtěla hlavou. „Proč bych to vůbec musela řešit?“ Rukávem na mikině si setřela zbloudilou slzu, která jí stékala po tváři a jenom hleděla na pracku a zase nad něčím přemýšlela. Tenhle rozhovor jí nebyl příjemný. Možná jsem ji měl nechat udeřit znovu, třeba by jí to pomohlo – aspoň na chvíli.

Takhle jsem ale musel udělat něco jiného, abych jí rozptýlil. „Máš v úterý čas?“ zeptal jsem se a ona ke mně zmateně a zaraženě vzhlédla. „Rád bych tě někam vzal,“ prohodil jsem, když jsem si uvědomil, že na večírek konstruktérů nemám doprovod.

„Kam?“

„Půjdeme na večírek. Ten zmetek Jacob tam bude také. V ten den mu ukážeš, že se ti bez něj žije dobře. Musíš mu ukázat, že taková obyčejná žena jako ty, může být také klenot,“ prohlásil jsem a sledoval její nervózní reakci. Vlastně jenom polkla a nic neřekla, takže jsem to bral jako souhlas a na celé úterý si naplánoval volno, abych ji mohl vzít na nákupy.

 

Vzal jsem ji do nákupního centra a rovnou do jednoho z lepších obchodů.

„Je to… divný, že jo?“ zajímala se, když měla na sobě první šaty v nějakém odstínu hnědé. Pečlivě jsem si ji prohlédl, přestože jsem ty šaty zaznamenal v tom jediném kratičkém okamžiku, kdy promluvila.

„Jdeš na rande?“ zeptal jsem se a poslal jí zpátky do kabinky, kde se chvíli nic nedělo. Potom jsem zaslechl šustění látky, jak si vysvlékala šaty a hned na to novou látku, jak se jí otírá o pokožku, když si je oblékala.

„A co tyhle?“ vykoukla z kabinky.

„Nemyslíš si, že délka těch šatů je přehnaná?“ zamumlal jsem. Tentokrát na sobě měla černo-bíle kostkované šaty a taky to nebyla žádná velká sláva. Takhle přišla ještě několikrát a já ji pokaždé poslal zpátky s tím, že si má vyzkoušet něco jiného, dokud jsem nenašel ty správné šaty. Jen co vykročila z kabinky, jsem věděl, že ty šaty budou mít úspěch. Ve chvíli, kdy se potom převlékala do normálního oblečení, jsem ty šaty zaplatil. Jakkoliv jsem teď neměl zrovna peníze na rozhazování, ona na tom byla daleko hůř.

„Děkuju ti a omlouvám se, jak všechno komplikuju,“ řekla, když si od prodavačky brala tašku.

„To je v pohodě. Jenom to nezvorej na tom večírku,“ upozornil jsem ji.

„Vždycky jsem chtěla na podobný večírek jít. Nikdy jsem se na žádný podobný nechystala. Naposledy snad ještě na maturitní ples, ale ten nedopadl nijak slavně,“ prohodila.

„Nic moc od toho nečekej. Bude tam spousta architektů, zástupců stavebních firem a podobně,“ namítl jsem a chladil přitom její nadšení. Současně s tím jsem ji i manévroval k dalšímu dnešnímu cíli a to ke kadeřnickému salónu.

 

Z pronajatého sálu k nám doléhala decentní hudba a množství tlumených hlasů. Postával jsem s Bellou před vchodem a kontroloval Belliny životní funkce. Srdce jí uhánělo jako závodnímu koni a ruce se jí mírně potily.

„Jsi připravená?“ zeptal jsem se a Bella jenom přikývla. „Neboj se, prostě mi věř,“ snažil jsem se ji uklidnit a vybídl ji k důvěře. Pokud teď něco nepokazí ta její pusa, budeme to mít v kapse. Bella vypadala naprosto neskutečně. V kadeřnictví jí něco udělali s vlasy tak, že jejich hnědá zářila jak hříva chovných koní. Teď je měla jednoduše spletené. Béžové šaty jí sahaly těsně nad kolena a její chůze byla na vysokých podpatkách trochu nejistá.

Nabídl jsem jí rámě, do kterého se po krátké zaváhání zavěsila. Toho okamžiku jsem si byl vědom jenom díky své poloupíři podstatě, ale byl jsem rád, že neváhala déle. Potom už jsme mohli vejít dovnitř. Okamžitě jsem si na tvář nasadil profesionální úsměv a Bella mě napodobila. Pevněji, pro povzbuzení, jsem stiskl Bellinu dlaň a tentokrát věnoval další úsměv jí. Vnímal jsem, jak se hovor v naší blízkosti utišil a jak nás všichni pozorují. Bella všechny okouzlila a já jsem se přitom dmul pýchou, že je tady se mnou.

„Jde ti to moc dobře, pojďme pozdravit pořadatele,“ pobídl jsem ji tiše a Bella přikývla.

První zatěžkávací zkouška nás měla čekat právě teď. Aro Volturi postával se skleničkou šampaňského vedle Rosalie Halleové.

„Přišel jste,“ usmála se na mě a potom vrhla pohled na mou společnici, „a vzal jste si za doprovod Isabellu,“ dodala a zněla dost kousavě.

„Ano, přišel jsem spolu s Bellou. Právě jsme se chystali pozdravit hostitele,“ odpověděl jsem ji.

„Samozřejmě,“ prohodila a následně se obrátila k Arovi, který se zatím bavil s nějakým designerem o svém domě u jezera. „Omlouvám se za vyrušení, pánové,“ usmála se na ně Rosalie, „je tady Edward Cullen s doprovodem a chtěl by vás pozdravit,“ informovala ho a Aro se k nám s přátelským úsměvem otočil. Ve chvíli, kdy spatřil Bellu se však jeho úsměv ještě rozšířil.

„Vidím, že jste si přivedl kamarádku jako váš doprovod,“ prohlásil Aro a pokynul Belle.

„Je hezké vás znovu vidět,“ odvětila mu Bella a já se zarazil. Ti dva se znají? Uvědomovala si Bella vůbec, že tehdy před ním vykřikovala hlouposti o mé údajné homosexualitě? Tak moc mě to překvapilo, že jsem málem nepostřehl to, jak Aro Belle vysekl poklonu.

„Jak se vlastně znáte?“ Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Vidím, že jste mu to neřekla,“ usmál se na Bellu a ta mu to hned oplatila. Já přitom byl jako na jehlách. „Požádal jsem profesora Swana, aby dělal jednoho z porotců v projektu nového Uměleckého centra. To nás se slečnou Swanovou po letech svedlo dohromady,“ odvětil mi Aro a nepřestával se usmívat.

„Vážně?“ zeptal jsem se a pohlédl na Bellu. Ta jenom přikývla.

„Ehm, smím vám na chvíli pana Cullena zabavit? Je tady někdo, kdo by ho rád poznal,“ vložila se nečekaně do našeho rozhovoru Rosalie. Aro souhlasil a já se s obavou podíval na Bellu. Ta na mě spiklenecky mrkla a já se rozhodl, že jí budu věřit. Alespoň natolik, abych se mohl vzdálit, nepřestával jsem totiž monitorovat její nevymáchanou pusu. Byla jako aktivní sopka.

„Musím říct, že jsi mě překvapil, že jsi sem vzal Isabellu. Obvykle na podobné akce bereš Elizabeth,“ přitočil se ke mně cestou Emmett, kterého jsem od svého příchodu sem nezahlédl, přestože jsem o jeho přítomnosti věděl.

„Bella jenom neměla co dělat a já potřeboval partnerku,“ namítl jsem rádoby lhostejně a zaposlouchal se do rozhovoru mezi Bellou a Arem. Zajímalo mě, o čem si ti dva můžou povídat.

„Pan Cullen vypadal překvapeně, když jsem zmínil účast vašeho otce v soutěži. Doufám, že v tom nebude žádný problém,“ prohodil Aro.

„Vůbec žádný. Edward je velmi snaživý a pracovitý. I víkendy tráví nad projekty. Navíc – vůbec nevěděl, kdo je můj otec,“ odvětila mu Isabella a já se zarazil. Bella neměla žádní podezření, že by to všechno mohla být pěkná habaďůra a žádné náhodné setkání. Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo ne.

„Pan Brown je zástupcem realizační firmy, která bude mít s největší pravděpodobností na starosti výstavbu vítězného návrhu. Bude mít jistě taky co říct ke konečnému návrhu. Jeho koníčkem je středověká architektura, hodně kvůli tomu cestuje do Evropy,“ informovala mě mezitím Rosalie.

„Víš, že se slečně Halleové líbíš?“ zajímal se šeptem Emmett, když jsme šli dva kroky za ní.

„Ona mě ne, takže pokud máš zájem a nevadí ti její vztah k Blackovi, klidně si posluž,“ navrhl jsem.

„Jen abych tě nevzal za slovo. Ty její nohy vedou snad až do nebe,“ básnil a pokukoval po tě hříšně dlouhých nohách obutých do bot na jehlovém podpatku, které je činily ještě delší. Rosalie si jeho okukování vůbec nevšímala, místo toho nás představila panu Brownovi a odešla zase za dalšími svými povinnostmi, mezi něž, jak se vzápětí ukázalo, bylo i informování Jacoba Blacka o tom, proč jsem přišel s Bellou zrovna já.

„Proč přišli spolu? Co mezi nimi je?“ vyzvídal se zněl přitom naštvaně.

„Pokud to chceš vědět, zeptej se rovnou jich. Copak – štve tě, že jsi Bellu nechal, když ji teď vidíš takhle ustrojenou?“ zeptala se ho Rosalie kousavě a odkráčela pryč. Black junior se ještě několikrát nadechl k odpovědi, ale nakonec si to rozmyslel – možná proto, že to neměl komu říct, ale spíš jsem sázel na možnost, že by musel s Rosalií souhlasit.

V moři všech přítomných jsem se snažil zahlédnout Bellu. Nebyl problém aktivně konverzovat o středověké architektuře a kontrolovat přitom dění kolem. Sluch jsem měl doslova vyladěný na její hlas, který zněl radostně a vesele.

„To znamená, že mi nabízíte práci?“ vyhrkla překvapeně a já se podivil. Unikla mi část jejich rozhovoru, takže jsem byl trochu mimo obraz. Bella ale zněla nadšeně. Je možné, že by to byla ta práce, kterou nechtěla zakřiknout?

„V momentě, kdy jsem uviděl tu vaši židli, kterou jste udělala pro děti, mě napadlo, že byste byla skvělá. Prostě jsem si vás prosadil,“ odvětil ji Aro spokojeně.

„Páni, děkuju. To tedy znamená, že všechen nábytek v tom dětském centru bude konstruovaný mnou, že ano?“ ujišťovala se, že Arovu nabídku pochopila správně. Ta radost, která se kolem ní rozprostírala, ji činila ještě krásnější. A já nebyl jediný, kdo si toho všiml. I Jacob zaznamenal, jak Bella dneska září a chtěl toho využít. Vnímal jsem, jak se prodírá mezi ostatními, aby se k ní dostal, takže jsem se pro jistotu omluvil panu Brownovi a vydal se za mou dnešní společnicí. Nechtěl jsem, aby jí ten kretén zkazil radost.

„Omlouvám se, že jsem vám Isabellu nechal takhle na krku,“ prohodil jsem a zlehka položil Belle ruku na bedra.

„Vůbec se neomlouvejte. Bella je moc milá společnice. Navíc jsme probírali něco velmi důležitého,“ mávl nad mou omluvou rukou a spiklenecky přitom na Bellu mrkl. Nevědět, co právě domlouvali, mohl bych si z toho vyvodit špatný závěr.

Oddechl jsem si, že jde zatím všechno jako po drátkách. Když jsem se však nadechoval, názor jsem změnil a se znepokojením, které se muselo rýsovat v celém mém postoji, jsem se obrátil ke vstupu do sálu, odkud se ke mně dostala ta známá vůně švestkových květů. Takže to přece jenom bude průšvih - a ne kvůli Belle. Já toho Garretta roztrhnu jako hada, jen co ráno dorazí do práce. Jak ho mohlo napadlou vyžvanit Kate, že dneska budu na tomhle večírku?

„Edwarde.“ Mé jméno ji splynulo ze rtů jen co mě spatřila. Krokem hodným modelek, se ke mně dostala a okamžitě se mě chytila za paži. „Víš, jak potupné je přijít na večírek bez doprovodu?“ zajímala se naprosto ignorovala Bellu po mém boku.

„Vypadá to, že pro dnešní večer máte dva doprovody,“ prohodil Aro a jeho úsměv se ocitl na úrovni toho diplomatického. Vřelost, která z něj sálala, když mluvil s Bellou, byla pryč.

„Dva doprovody? Koho bys mohl vzít s sebou kromě mě?“ zajímala se a já se podíval na Bellu. Teprve v tu chvíli se na ni zaměřily i Kateiny oči. Konečně ji vzala na vědomí a já nevěděl, jestli je to dobře nebo ne.

„Jsem Isabella Swanová,“ představila se jí Bella a podávala Kate ruku.

„Omluvte mě. Bello? Zítra se za mnou stavte, abychom domluvili podrobnosti.“ Aro se rozhodl vycouvat z této trapné konverzace. Byl decentní, ale i tak jsem věděl, že na Kate pohlíží se zvláštním výrazem. Bella souhlasila a Aro se s námi pro zbytek večera rozloučil. Já se naštvaně obrátil na Kate. Ta se tvářila jako naprosto nevinný člověk, ale musela cítit to dusno, které se mezi námi utvářelo.

„Všechno jsi zničila, víš to?“ procedil jsem skrz sevřená ústa.

„Myslela jsem, že nemáš doprovod. Jedna jsem v dobré víře. Kdo je tahle žena?“ zeptala se a ukázala na Bellu. „Je to ta žena, se kterou jsi trávil sobotní večer? Ta, kvůli které jsi zapomněl i na vlastní mámu?“

„Je pravda, že v sobotu večer byl se mnou, ale ne z vlastní vůle. Být to na něm, svou mámu by nikdy neupozadil,“ prohodila Bella na mou obhajobu.

„Edwarde, tohle nejde,“ sykla na mě Kate.

„Je to další člověk, kterého obelháváš, Edwarde?“ zeptala se mě tiše Bella a Kate po ní střelila naštvaným pohledem. A já jenom sekund po ní taky. Bella opět začínala s tím nehorázným nesmyslem.

„Prosím, neříkej nic hloupého,“ požádal jsem ji.

„Jak dlouho to plánuješ před všemi tajit?“ zajímala se a vyčkávavě na mě koukala těma hnědýma očima, které měla do široka otevřené, a tak jasné…

„Co tím chcete říct?“ zeptala se Belly a ke mně se obrátila s dotazem, zda jsem o nás Belle něco řekl. Na což jsem rychle zavrtěl hlavou tak, aby si toho Bella nevšimla.

„Snažila jsem se Edwardovi vysvětlit, jak hluboké šrámy může způsobit láska, ale on se z toho nehodlá zřejmě poučit. Edwarde, řekni jí už pravdu. Myslím si, že to pochopí,“ ujišťovala mě a já nevěděl, co si počít.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 5. kapitola:

 1
12.02.2018 [6:05]

PetronelaČlánek je v administraci a čeká na schválení, takže je to na adminech

5. kajja
12.02.2018 [1:40]

Super, super,super povídka. Kdy bude další díl?

4. HVW
28.01.2018 [19:11]

Tohle je prostě povídka, na kterou jsem hodně dlouho čekala a mám z každé kapitoly ohromnou radost. Moc děkuju!!!! Emoticon

3. Seb
21.01.2018 [15:21]

Hm, s Bellou už to vypadá nadějně, zato Edward se do toho nějak zamotává Emoticon Emoticon Emoticon
Moc děkuju za další skvělou a rychle přidanou kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Dommy1
21.01.2018 [14:11]

Emoticon Emoticon Emoticon

19.01.2018 [23:48]

BreeTannerTak to je super, že Bells dostala práci! A ještě ke všemu tak báječnou! Emoticon A jak se s tím natrápila! Emoticon Jinak je bezvadné, jak si s Edwardem rozumí víc a víc, jen jsem upřímně napjatá, co si Edward vymyslí, co řekne, aby neřekl tu věc o homosexualitě. Emoticon Emoticon Emoticon Vlastně, fakt už by to měl někdo Belle říct, jinak to brzy rozhlásí po celém městě. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!