Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 2. kapitola: Jacob

30.06.2016 (11:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1227×

V těch prvních okamžicích, kdy jsem ji uviděl, jsem byl štěstí bez sebe. Neviděl jsem Bellu tak dlouho! Měl jsem pocit, že jsem nikdy nemohl prožívat větší radost, než když zaparkovala před mým domem. Strávili jsme v objetí dlouhé minuty a já si přál, aby to nikdy neskončilo. Bohužel jsem rychle pochopil, proč se rozhodla přijet - a to mi dokonce přišlo, že se ani nerozhodla sama! Spíš to vypadalo, jakoby jí někdo dal ultimátum. Řekl bych, že to byl Charlie, protože nikdo jiný by ji k tomu, aby něco udělala, nedokázal přinutit. On, nebo Edward Cullen. Jenže ten ji opustil, to jsem věděl. Samozřejmě, že se to ke mně doneslo. Nešlo přeslechnout, že celá rodinka Cullenových odtáhla. A že tu nechala zlomenou Bellu, která přišla o smysl života. Řeknu to takhle: Pokud jsem kdy dokázal tomu klukovi odpustit, že vpustil do svého srdce dívku, kterou jsem já miloval snad už od svých pěti, nikdy mu neodpustím, že jí v závěru takhle ublížil.

Teď jsem tu stál, objímal svoji Bellu a doufal, že si uvědomuje, že jsem to já, kdo tu teď je a že ji nikdy neopustím. Opakoval jsem jí to neustále, šeptal jsem jí to do vlasů i do oušek, a dokonce jsem si dovolil i malé políbení na spánek. Zakňourala a přitiskla se ke mně. Pustil jsem ji až ve chvíli, kdy jsem přestal slyšet vzlyky, setřel jsem jí slzy z tváří a podíval jsem se jí do očí. Pak jsem se na ni usmál.

„Mám pro tebe překvapení, Bello,“ řekl jsem a odhalil zářivě bílé zuby v širokém úsměvu. „Pamatuješ si, jak jsem ti povídal, že dávám dohromady toho Rabbita?“

„Jasně, že si to pamatuji!“ V očích se jí ještě leskly slzy, ale i tak se na mě usmála. „Dokončils ho? Je pojizdnej?“

„To víš, že je!“ řekl jsem a na oko se zatvářil ublíženě. „Myslíš si, že když něco složím, ke všemu po takové době plné tvrdé práce, že to nebude jezdit?“

„To víš, že bude! Hned jsem věděla, že to dokážeš, už když jsi o tom mluvil poprvé!“ Zasmála se a krátce mě objala.

Možná mě objala až příliš krátce. Přál jsem si, aby to bylo delší. Přál jsem si, aby se ode mne vůbec neodtáhla. Ale jasně, to bych chtěl moc.

„Tak pojď,“ řekl jsem a pokynul jsem Belle, aby mě následovala do garáže.

Tam jsem strhnul velkou plachtu z Rabbita a zapěl famfáru. Dobře, možná se pod plachtou neskrývalo úplně nejluxusnější autíčko. Do Porsche 911 to mělo ještě daleko, ale já z toho byl nadšený. Vždyť jsem si tohohle červeného ďábla postavil ze součástek úplně sám! Každopádně se nezdálo, že by Bella moji radost nesdílela. Radostně zatleskala a usmívala se na mě i na auto.

„Páni, Jakeu, to je báječný!“ chválila mě. „Opravdu se ti to moc povedlo! Říkala jsem si, jak se s tím popereš, ale určitě jsem nečekala, že to bude až tak hezký!“

„Nečekala?“ zopakoval jsem po ní a žertovně jsem se ušklíbl. „Možná bych se měl urazit! No tak, Bells, netvař se tak zoufale, dělám si jen legraci! Chceš svézt?“ S úsměvem přikývla.

Bylo to moc fajn, opustit zase na chvíli rezervaci. Začínalo mi to tam lézt na mozek. Kvůli tomu bouráku, ve kterém teď s Bells sedíme, jsem doma strávil opravdu spoustu času. Potřeboval jsem si oddychnout. Nějak jsem nezkoumal, kam vlastně jedeme, prostě jsme to brali po silnici dál a dál. Nic nemá na takové báječné projížďky. Bella se povětšinu času dívala z okénka na ubíhající krajinu, ale teď se zas otočila na mě.

„Opravdu se ti to povedlo,“ pochválila mě znovu. „Ne, že bych o tom někdy pochybovala, ale i tak je to skvělý pocit, vidět, že máš u něčeho takový úspěch.“

Tak teď už mě provokovala. Pobaveně se usmívala, když viděla můj výraz. A vůbec jí nevadilo přilévat olej do ohně.

„Pořád si pamatuju, jak jsi sebou švihnul do toho největšího bahna, kdykoliv jsme šli s Charliem a Billym na hřiště,“ řekla mi.

„Nezapomínej, že jsem o dva roky mladší,“ ohradil jsem se, ale vlastně jsem se báječně bavil - my oba. „Když tobě bylo šest, mně byly čtyři. Není divu, že jsem byl trochu víc nemotornej. Ty to teď vlastně vyrovnáváš.“

„Já a nemotorná?“ odfrkla si, a potom jsme oba propukli v řehot.

„Jo, přesně!“

Po očku jsem se na ni díval. Vidět její rozesmátou tvář, to bylo něco, co jsem nikdy nepřestal milovat. Když si všimla, že se na ni dívám, usmála se na mě a pak koukla na své náramkové hodinky. Viděl jsem, jak trochu vykulila oči.

„Jakeu! To už je hodin!“ Nic víc ze sebe nevypravila.

Vlastně měla pravdu. Ani jsem si to neuvědomil, ale venku už se smrákalo. Nabídl jsem se, že Bellu odvezu domů a otočil jsem auto směrem k domu šerifa Swana.

Dorazili jsme zanedlouho, můj Rabbit dokázal vyvinout slušnou rychlost, a přesto to nebylo proti dopravním předpisům. Za půl hodiny už jsem parkoval na příjezdové cestě a pak otevíral Belle dveře na straně spolujezdce. Usmála se na mě a vystoupila. Společně jsme šli ke dveřím, před kterými se otočila a objala mě kolem krku. Přitiskl jsem ji k sobě a usmíval jsem se s tváří schovanou v jejích vlasech. Pohladil jsem ji po nich.

„Díky, Jakeu, moc ráda jsem tě viděla. Myslíš...“ šeptla a na chvilku se zarazila, „že by to takhle šlo častěji? Vlastně mi docela chybí tvá společnost.“

„Já tě taky rád viděl, Bello.“ Nechtěl jsem to dát najevo, ale když projevila zájem se zase vidět, a to brzy, srdce mi radostně poskočilo v hrudi. „To víš, že jo. Zkusím na něco přijít hned do zítra.“

S úsměvem přikývla, za malý okamžik už za sebou zavírala dveře a já tam ještě chvíli stál, díval se na ty dveře a usmíval se jako sluníčko. Bylo to opravdu už moc dlouho, co jsem s Bells strávil celý den, a představa, že s ní budu i zítra a pozítří a popozítří možná zase, byla úchvatná. Samozřejmě jsem věděl, proč se budeme scházet. Není to kvůli tomu, že by jí chyběla mužská společnost - jestli po někom touží, pak jedině po Edwardovi - ani proto, že bych jí prostě tak urputně chyběl. Jediný důvod, proč sama navrhla další schůzku, byl prostý: Nechtěla být sama, protože na to se cítila příliš zle. Potřebovala někoho, kdo jí zvedne náladu, o nic víc nešlo. Bylo mi to jedno. V hlavě mi pořád znělo jen to: Myslíš, že bychom se mohli vídat častěji? A nic na tomhle božím světě mi radost z té věty nemohlo zkazit.

Po cestě domů jsem myslel na Bells. Možná jsem nesnášel jejího přítele - jejího bývalého přítele - ale věděl jsem bezpečně, jak moc ho milovala, a bylo mi zoufale z toho, že jsem věděl, jak moc ji ten rozchod zničil. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že i ten odporný Edward Cullen by mohl být až tak krutý, aby jí takhle ublížil. Nechápal jsem, co ho vedlo k tomu, aby jí tohle provedl.

Co se vlastně divím? Pomyslel jsem si. Kdyby se idioti chovali v rámci lidského chápání, nebyli  by to idioti. I přesto, že jsem tohle všechno věděl, bylo mi při pohledu na její zoufalství téměř do pláče. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na její oříškové oči. Byla pro mě samotným středem vesmíru.

Myslel jsem na ni celou cestu domů, když jsem vezl před dům její náklaďáček, když jsem se šoural zpátky po svých, dokonce i ve chvíli, kdy jsem se svlékl jen do trenek a už jsem ležel v posteli, kde jsem se snažil usnout, měl jsem v hlavě jen ji. Viděl jsem její tvář před sebou a představoval jsem si se zavřenýma očima její dotyky, a to i takové, které jsem nikdy nepoznal. Ret jsem si s těmi představami rozkousával tak, až jsem cítil, jak mi nabíhají. Věděl jsem, že neusnu, dokud to neudělám. Natáhl jsem se ke stolku pro telefon.

Dneska to bylo vážně moc super, Bello. Uvidíš, že do zítra něco vymyslím. Zase se uvidíme. Jake

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 2. kapitola: Jacob: