Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: Prolog (1. kapitola): Bella

30.05.2016 (15:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1851×

Vystupovala jsem ze svého náklaďáčku a cítila jsem se jako v nějakém strašném snu, jako v mlze. Přiběhla ke mně Angela, aby mě objala.

„Ahoj Bello!“ zavýskla, až mě zabolelo v uších.

Objala jsem ji také, ale zamumlala jsem své „ahoj“, jako bych to skoro ani neřekla. Má kamarádka se na mě pátravě zadívala a já na ni úplně viděla, jak přemýšlí, co se stalo. Pak se najednou rozesmála a vtiskla mi přátelskou pusu na tvář.

„Už chápu!“ řekla a smála se u toho. „Pořád se cítíš na nic z toho, žes měla narozeniny! Proč je vlastně tolik nenávidíš?“

„Není pravda, že je nenávidím,“ řekla jsem a vyvlékla jsem se jí z objetí. „Musíme jít do školy, nebo přijdeme pozdě.“

Popravdě, vůbec nešlo o ty hloupé narozeniny, ačkoliv je pravda, že je nemám ráda. Nesnáším ten pocit, že stárnu. Nedokážu se smířit s představou, že ze mne bude stará babička a že prostě sejdu. Ne, že bych si o sobě nějak myslela a bála se, že přijdu o bezchybnou pleť nebo perfektní postavu, to vůbec. Jen jsem se vždycky strašně bála stárnutí. Stárnutí a smrti. Ale ne, momentálně mě tohle vůbec netrápilo, protože šlo o něco úplně jiného. Opustil mě. Odešel. Nikomu jsem to zatím neřekla kromě Charlieho, samozřejmě. Ten mě sháněl, když po návratu z práce sice našel doma mé auto, ale já tam nebyla. Nepamatuji se, jak jsem se dostala domů, protože jsem prvně začala jakž takž vnímat až v posteli ve svém pokoji, kam mi můj táta přinesl hrnek teplého čaje a zapřísáhl se, že neodejde, dokud mu nevysvětlím, co se stalo. Samozřejmě jsem mu spoustu věcí nemohla říct, třeba to, co se stalo na oslavě mých narozenin, že hned po tom přišel ten rozchod. Rozchod? Ne, nedokázala jsem uvěřit tomu, že je to rozchod. Nedokázala jsem se smířit s tím, že by mě opravdu nemiloval, jak mi řekl.

Copak tomu vůbec lze uvěřit? Obětoval pro mě tolik, když se mě snažil chránit před Jamesem, když mi prozradil všechno ohledně jeho rodiny... Ne, nedokázala jsem uvěřit tomu, že by to na mě všechno jen hrál. Ale pokud si myslí, že odchází proto, abych byla v bezpečí, tak se strašně mýlí - v bezpečí mě totiž dokáže udržet jedině on.

Měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem dokázala téměř po celý den nikomu neprozradit, co se vlastně stalo. Všechno to ale pokazila Jessica, která se mě na obědě (přede všemi!) zeptala, kde je vlastně Edward. V tu chvíli jsem se vážně nedokázala ovládnout a hystericky jsem se rozbrečela, takže to ze mě děvčata docela snadno vytáhla. Myslím, že jsem v jejich tvářích ještě nikdy neviděla větší lítost, když mě hladila po ramenou a vlasech a objímala mě. Nedokážu ani vypovědět, jak strašně jsem byla vděčná Mikovi a Ericovi, že striktně mlčeli. Eric byl ostatně tolik zaměstnaný pláčem nad mým neštěstím, že ze sebe tak jako tak nedokázal vypravit ani hlásku.

„Co kdybychom šly odpoledne nakupovat?“ navrhla Jessica. „Potřebuju mámě sehnat něco k svátku a ty aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“

„Promiň, ale myslím, že spíš půjdu domů,“ odpověděla jsem, když jsem se uklidnila natolik, abych vůbec mohla mluvit. „Vůbec se na courání po městě necítím.“

Jessica zkrabatila rty a řekla, že kdybych si to náhodou rozmyslela, můžu jí zavolat. Řekla jsem, že to zvážím, i když jsem si byla jistá, že se jí neozvu. Byla jsem pevně rozhodnutá, že až přijedu domů, zalezu do postele a nikdo mě z ní nedostane za živého boha.

Eric s Angelou se nabídli, že mě svezou domů. Jsou zlatí s tím, jak nechtějí, abych na to byla sama, ale já teď opravdu nestála o žádnou společnost.

„Já to zvládnu,“ ujistila jsem je.

Nechala jsem je, aby mě potom alespoň doprovodili k autu, a nechala jsem se od všech obejmout. Vyslechla jsem si několik povzbuzujicích vět o tom, ať se držím, a pár spolužáků mě povzbudivě plácalo po ramenou. Byla jsem tak zničená, že jsem se na ně nedokázala ani usmívat.

Když jsem přijela domů, Charlie tam na mě čekal. Seděl v obýváku a pohledem hypnotizoval dveře. Byla jsem si jistá, že tam takhle seděl už od rána.

„Dneska jsi nebyl v práci, tati?“ zeptala jsem se ho, zatímco jsem si svlékala bundu.

„Je to tam dneska poklidné. Nepotřebují mě tam,“ odpověděl.

Přikývla jsem a vydala jsem se ke svému pokoji, ale Charlieho hlas za mnou mě zastavil. A také jeho ruka na mé paži.

„Počkej, Bells,“ řekl a já se otočila a podívala se na něj. „Říkal jsem si, že by sis tím možná neměla procházet sama. Vím, jak jsou rozchody bolestivé. Kdyby sis o tom potřebovala promluvit...“

„To je dobrý, tati, vážně. Díky moc,“ řekla jsem mu rychle a zmizela za dveřmi svého pokoje hned potom, co jsem vyběhla schody.

Ze všeho nejvíc jsem si prostě přála být sama, aby mě každý nechal na pokoji. On byl jediný, koho jsem si tu přála mít. A protože tu nebyl on, nechtěla jsem tu mít nikoho. Nikdo ho totiž nemohl nahradit.

Zmizeli, jako by se po nich zem slehla. Byla jsem z toho opravdu zoufalá, a kdybych neměla dostatek sebeúcty, asi bych přemýšlela i o sebevraždě. Ale na to jsem si sebe opravdu vážila až příliš.

Charlie se zachoval vážně báječně. Nechal mě samotnou i celé měsíce, abych se s tím vyrovnala po svém. Netrvalo to ale dlouho, co mě pak začal upozorňovat na to, že pořád ještě brečím ze spaní a že to takhle už dál nejde.

„Už nechci, aby sis tím procházela sama,“ řekl. „Prostě se začneš zase stýkat s lidmi - a bude,“ řekl mi.

Ne, že by se mi do toho zrovna chtělo. Ani mé zoufalství mě nenaučilo zamilovat si obchodní domy, které jsem procházela s Angelou a Jessicou. Věděla jsem, že pokud existuje někdo, s kým jsem ochotna strávit na Charlieho žádost trochu času, je to Jacob Black. A tak jsem po čtyřech měsících, kdy jsem skoro nevnímala svět kolem sebe, nasedla do svého červeného náklaďáčku, abych se vydala směr rezervace.

Gumy zaskřípěly na štěrku a já váhavě vystoupila z auta. Černovlasého mladíka, který se ke mně přihnal se zářivým úsměvem, aby mě objal, jsem téměř nepoznala. Usmála jsem se a měla jsem pocit, že je to od mých narozenin snad poprvé.

„Bello!“ křikl nadšeně a vyzvedl mě do vzduchu, aby se se mnou otočil dokola, jako bych byla dítě. „Neviděl jsem tě, ani nepamatuju! Co tě sem přivádí?“

„Jacobe!“ oslovila jsem ho a držela jsem se ho za svalnatá ramena, abych měla ve vzduchu lepší pocit stability, protože mě pořád ještě nepouštěl a já se na něj dívala dolů. „Tak nějak jsem si říkala, že mi začala chybět tvá společnost.“

Vlastně mě za tebou teoreticky poslal táta, měla jsem mu říct, ale já mu to prostě nemohla udělat, zvlášť když jsem viděla, jak je z mé přítomnosti nadšený. Navíc jsem si pomyslela, že mi opravdu začínal chybět, takže jsem mu ani nelhala. Vlastně jsem mu říkala pravdu.

Nepřestával se na mě usmívat a já začala mít hned mnohem lepší náladu. Připadalo mi až trochu směšné, že k tomu, abych se mohla uvolnit a zkusit na chvíli zapomenout, nepotřebuji nic víc než upřímný úsměv mého indiánského přítele. Konečně mě postavil na zem. Díky bohu za to, začínala jsem z té dlouhé absence země být trochu nervózní. Když jsem zase stála na nohou, zamotala jsem se a byla bych spadla, kdyby mě nechytil.

„Vůbec ses nezměnila, zatímco jsme se neviděli,“ zazubil se na mě Jake. „Pořád máš obě nohy levý.“

„Zato ty ses změnil,“ zasmála jsem se a sjela ho pohledem. „Jseš víc nabušenej. Bereš steroidy?“

„Vůbec ne. Víš... není to zas tak drastický. Věděla bys to, kdybychom se vídali častěji,“ pokrčil rameny, asi abych měla pocit, že je mu to vlastně jedno, ale zachytila jsem jeho posmutnělý pohled.

„Promiň, Jakeu, nebyla jsem ve své kůži.“

„Vždyť já vím,“ řekl a přivinul si mě ke své teplé hrudi. „Já to chápu, Bells. Jsem tady pro tebe, jo?“

Přikývla jsem a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Je jedno, jak dlouho jsi pryč, Edwarde. Zavřela jsem oči a vnímala Jakeovo teplo a vůni. Oboje mě uklidňovalo. Objala jsem mu pažemi hrudník a zabořila mu tvář do prsou. Bolí to pořád stejně, nezávisle na tom. Jacob se nadechl a jeho hruď se pohnula. Pohladil mě po vlasech. Ublížils mi. Vzhlédla jsem k Jakeovi a vděčně se na něj usmála. A přesto vím, že bych ti to vždycky dokázala odpustit. Úsměv mi oplatil a odtáhl se, aniž bychom přerušili oční kontakt. Přesto, jak moc jsi mě zranil, miluji tě víc než svůj vlastní život.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: Prolog (1. kapitola): Bella: