Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou 23. kapitola - Šahrazád

02.05.2010 (11:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4163×

Kapitola 23. - Šahrazád

Edward vystoupil z auta do čerstvě napadaného sněhu, ale než stačil dojít ke dveřím domu Swanových, otevřely se a Bella zachumlaná v zimní bundě vyběhla ven.

„Ahoj, tati, uvidíme se večer,“ houkla vesele přes rameno,  pak došla k Edwardovi, objala ho kolem krku a vtiskla mu polibek na přivítanou.

„Dobré ráno,“ zářivě se na ni usmál, když se konečně odtáhla.

„Dobré ráno podruhé,“ šibalsky na něj mrkla. Věděl, na co naráží – dnes už si dobré ráno dali. Hned po jejím probuzení, chvíli předtím, než oknem opustil její pokoj jako každé ráno od toho posledního sporu v noci po odjezdu Denalijských. A každé to další ráno pro něj bylo těžší od ní odejít.

Ve škole už je dávno brali jako pár a už se nad tím nikdo nepozastavoval. Jen Mike vypadal, že se s tím dosud nesmířil, a kdykoliv je potkal, mračil se jako sedm čertů. Oni si ho ale nevšímali, měli oči jen pro sebe. Prakticky se jeden od druhého celý den nehnuli, kromě doby, kterou museli strávit každý ve své třídě ve vyučování, a kromě toho času, kdy Edward opouštěl večer jejich dům a odjížděl směrem k domovu, aby se pak poté, co Charlie usnul, vracel každou noc oknem zpátky.

A povídali si. Povídali si o všem možném – co mají rádi, neradi, jaké se jim líbí barvy, knížky, filmy, hudba, a stále znovu je překvapovalo, kolik toho mají společného.

Edward Belle také vyprávěl životní příběhy ostatních z jeho rodiny.

„Vás všechny proměnil Carlisle?“ zeptala se hned ten první večer. Seděla uvelebená v posteli,  zrůžovělá horkou sprchou, ještě voněla šampónem po jahodách a Edward měl co dělat, aby zůstal v houpacím křesle v rohu naproti. Zavrtěl hlavou.

„Ne, všechny ne. Jen mě, Esmé, Rosalii a Emmetta. Alice s Jasperem k nám přišli sami. Našli si naši rodinu,“ odmlčel se a chvíli hledal slova, „když jsem byl pryč.“

„A jak se stal upír z Carlislea? A jak vůbec přišel na to, že nechce pít lidskou krev?“ zvědavě se ptala dál.

„Carlisleův život začal před třemi sty lety,“ začal vyprávět Edward a Bella vykulila oči. Zatím si neuvědomila, jak staří ve skutečnosti její přátelé jsou.

„Tři sta let?“ vyhrkla a Edward přikývl.

„Jeho otec byl kazatel,“ pokračoval, „ a ten mu vštěpoval neochvějnou víru v Boha.  To díky jeho výchově a příkladu má Carlisle tak vyvinutý smysl pro to, co je správné. Vždycky se snažil vyhovět otci a pokračovat v jeho honech na čarodějnice a jiné pekelné zplozence, i když už poznával, že většinou jsou nařčeni nevinní lidé. Nakonec se těch honů účastnil už hlavně jen proto, aby jim mohl případně pomoci. Díky tomu se však jednoho dne dostal při pronásledování do blízkosti opravdového upíra a po jeho napadení se stal tím, co jeho otec tak zatvrzele pronásledoval. Když poznal, čím se stal, snažil se skoncovat s takovou existencí , ale poznal, že to není tak snadné, že upír se zabít nemůže. Snažil se vyhladovět k smrti, toulal se daleko od lidí uprostřed lesů, aby ho nelákala vůně lidské krve, až skoro šílený žízní jednoho dne ulovil srnu. Pak se v něm zrodila skálopevná vůle nikdy neublížit člověku a svou sílu udržovat jen krví zvířat. A rozhodl se stát se lékařem a tak vyvážit svou zrůdnost obětavou snahou ne životy brát, ale zachraňovat.“

Bella poslouchala se zatajeným dechem. Hlavou jí blesklo, jak si může Edward myslet, že upíři nemají duši. A co potom má Carlisle? Nikoho tak ušlechtilého dosud nepoznala. Svraštila čelo.

Edward sledoval, jak se zamračila a znovu zalitoval, že neslyší její mysl. Co by jen za to dal, kdyby jeho dar fungoval zrovna u ní!

„Nač myslíš?“ zeptal se zvědavě.

Honem vyjasnila tvář. Hovorům o duši a přeměně se chtěla vyhnout. Od té doby tehdy v noci už se k této otázce nevraceli. Oba dva tohle téma opatrně zamkli do tajné komůrky ve svém srdci, protože podvědomě cítili, že se na tom neshodnou. Zatím. A oba doufali, že časem, snad jednou přijde chvíle, kdy se jim podaří toho druhého přesvědčit o své pravdě. Ale nebude to hned, to jim bylo jasné oběma.

„Jsem unavená,“ snažila se odvést pozornost. „Chce se mi spát. Pojď mi dát dobrou noc,“ vztáhla k němu ruku.

Přisedl si k ní na pelest a zlehka ji políbil, ale nečekal, jak na něj Bella zaútočí. Náhle oba leželi v objetí, jemný polibek přerostl ve vášnivý a Bella se k němu tiskla celým svým horkým tělem. Teprve když se trochu odtáhla, aby nabrala dech, se mu trochu rozjasnilo v hlavě.

„Myslel jsem, že jsi ospalá,“ vydechl ještě trochu omámeně.

„Právě jsi mě probudil,“ mrkla na něj šibalsky, ale to už se odtáhl a strkal ji pod deku.

„Tak tě znovu uspím,“ zašeptal, objal ji kolem ramen a začal jí broukat ukolébavku, kterou pro ni složil ještě tehdy, kdy si ani svými city nebyl jistý. Zklamaně si povzdechla, ale poslušně zavřela víčka, přitulila se k němu a pomalu odplula do říše snů.

Tak postupně vyslechla příběhy i všech ostatních. Esméina životní pouť v Belle vyvolala soucit, lítost i slzy. Její pokus o sebevraždu, kdy skočila z útesu v zoufalém stesku a bolesti po zemřelém dítěti a rozbitou, polámanou, na pokraji smrti ji přinesli do Carlisleově nemocnice, Bellu rozplakal. Nikdo se tenkrát ani nepokoušel poskytnou t jí pomoc, tehdejší medicína toho nebyla schopná. Vlastně si mysleli, že už mrtvá je – její polomrtvé tělo se ocitlo rovnou v márnici. Tam ji také Carlisle našel, on jediný slyšel ještě její srdce slabě tlouci, a v lítosti nad mladým zmařeným životem ji přeměnil. Tehdy ještě nevěděl, že se stane jeho životní láskou a ženou.

Rose – ta krásná, mladá Rose, zažila krutost svého vlastního snoubence. Měla před svatbou, plánovala rodinu, těšila se na děti, ale bohužel ji její krása svedla dohromady s arogantním příslušníkem smetánky, jehož zkaženost a zhýralost halil závoj bohatství a lesk vysoké společnosti. Ten ji se svými kamarády jednoho večera těsně před svatbou brutálně znásilnil a utloukl téměř k smrti. Opilecky se na ní vyřádili a nechali ji umírat v blátě na ulici, kde ji krvácející a na pokraji smrti našel Carlisle, vracející se večer domů z nemocnice. Přeměnil ji v naději, že s Edwardem v sobě navzájem najdou to, co on nalezl v Esmé, ale nestalo se tak. Rose s Edwardem k sobě cítili jen sourozeneckou náklonnost. A svým trýznitelům se pak krutě pomstila – všechny postupně připravila o život, ale bez jediné kapky krve. Nechtěla riskovat, že se pošpiní jejich zkaženou krví.

Rose pak jednou z lovu v lese přinesla domů Emmetta, roztrhaného medvědem. Jeho statečnost, síla a neohroženost na medvěda nestačily, ale Rose zaujaly natolik, že přemohla pach krve a svou touhu po ní, přinesla ho domů a protože se bála, že sama přeměnu nezvládne, požádala o ni Carlislea. A Emmett, jen co se po přeměně probral, v Rose spatřoval svého anděla a zbožňoval zem, po které kráčela. Tak i ona v jeho náruči našla lék na svou bolest.

O Alici toho Edward mnoho nevěděl, protože to nevěděla ani ona. Její vize budoucnosti, které se objevovaly už za jejího lidského života, přesvědčily její rodinu o tom, že trpí nějakou duševní nemocí. Nechali ji zavřít do blázince. Alice si z toho skoro nic nepamatovala a Carlisle byl přesvědčen, že to je následek metod, které se tehdy používaly k léčbě šílenství – halucinogeny, těžká sedativa, silné elektrošoky. Jisté bylo jen to, že se Alice jednoho dne probudila ve své upíří podobě a z blázince utekla. Nevěděla, kdo ji přeměnil ani proč, ale její vize budoucnosti jí pomáhaly překonat nástrahy novorozeneckého období. Naučila se ovládat žízeň, lovila jen zvířata, ubližovat lidem se jí ošklivilo. Jednou svým vnitřním zrakem spatřila Jaspera a věděla, že budou patřit k sobě. Vydala se ho hledat.

Jasper se stal upírem za doby války Severu proti Jihu. Lidé nevěděli, že tehdy v Americe válčili i upírské klany, o území, o nadvládu nad ostatními. Jazz byl důstojníkem a jedné noci na hlídce potkal tři krásné dívky. Byly to upírky, které si dávaly dohromady vlastní armádu novorozených, a jeho přeměnily jako jednoho z prvních. Jeho schopnost ovlivňovat emoce ho brzy dostala na jedno z předních míst klanu – cvičil nové přírůstky, ale po nějakém čase jeho život plný neustálých bojů znechutil. Ještě s jednou dvojicí utekli a mnoho let putovali jako nomádi. Nakonec se odtrhl i od nich a putoval sám, dokud v jedné hospodě nenarazil na Alici. Od té doby se ani jednou neohlédl zpátky. Ona se stala středem jeho vesmíru a když mu řekla, jak jednou budou žít a v jaké rodině, dali se společně do pátrání, dokud je nenašli.

Tak probíhal ve vyprávění každý další večer. Edward si připadal tak trochu jako Šahrazád, když každou noc pokračoval ve včera začatém příběhu. Jenže jemu v dokončení nebránil úsvit, ale hlad jednoho po druhém. Každou noc jejich povídání končilo stejně – v polibcích, objetí a vášnivé touze, kterou drželi na uzdě jen s vypětím všech sil. A jeho sebeovládání mělo také své meze. „Ještě, že Bella potřebuje také spát,“ letělo mu hlavou pokaždé, když se s se sebezapřením a bolestnou úlevou vyplétal z jejích paží a nohou, balil ji do přikrývky a ona mu usínala v náručí.

„Jak jen tohle dopadne?“ pomyslel si v duchu nejednou. Jen o dvou věcech si však myslel, že je ví jistě – Bella touží po přeměně, chce být jako on, a zároveň touží po něm, chce jejich lásku dovést k naplnění. Ani jedno jí však nedokázal splnit. Zatímco přeměnit by ji mohl, ale nechce, milovat se s ní chce – ale nemůže. Ačkoli po ní toužil víc než po čemkoli na světě, bál se. Bál se své síly a její křehkosti, bál se ztratit nad sebou vládu, a nedokázal svůj strach přemoci. Nebylo v tom to, kvůli čemu si z něj tropil žerty Emmett, když jej nazýval nejstarším panicem na světě. Ty vzpomínky, které se mu kdysi vybavovaly v blízkosti Belly, ho přesvědčovaly o tom, že zkušenosti má, i když neví, kde k nim přišel. A dobře věděl, že v současné době se už na zachování čistoty nepokládá takový důraz jako kdysi. Bella to chtěla – to mu bylo jasné, a občas mu žárlivě blesklo hlavou, jaké asi zkušenosti má ona. Ale zakázal si na to myslet. Kromě toho to nehrálo roli. Ani kdyby byli oba kdovíjak zkušení, nemohl si být jistý tím, že se dokáže dostatečně kontrolovat. Nedokázal by sám se sebou žít, kdyby jí zkřivil třeba i jen vlásek na hlavě.

A tak si povídali, poznávali se, líbali se i mazlili, a pak se udýchaně pokoušeli najít ztracenou rovnováhu.

A pak také vyprávěla Bella jemu. O svém dětství, o mámě a jejích ztřeštěných nápadech, o životě ve Phoenixu i prázdninách u Charlieho, o lumpárnách, které prováděli s kluky z La Push. O maminčině svatbě a jejím rozhodnutí odstěhovat se do Forks, aby novomanželům poskytla trochu soukromí. A s trochou žárlivého vrčení vyslechl i o pokusu chodit s Jakem tehdy před rokem, kdy se přestěhovala. Jediné, co ho s tím smiřovalo, byl fakt, že po prvním polibku měla pocit, že dostala pusu od bráchy.

Bella sledovala, jak se mračí a vrčí, rozesmála se a pak ho vyléčila ze žárlivosti takovým polibkem, až měl pocit, že jeho mrtvé srdce znovu tluče.

Tak ubíhaly dny i noci a pomalu se blížily Vánoce.

xxxx

Samiel u nebeské brány sledoval to dění dole se spokojeným úšklebkem. To bylo lepší než telenovela! Příběhy Carlislea a jeho upíří rodiny vyslechl se stejným zájmem jako Bella a v duchu si dělal poznámky.  Nebyl si jistý, jestli o tomhle mají v pekle záznamy. Při tom, jaký chaos vládne v pekelném archivu, by se ani nedivil, kdyby o tom neměli ani čárku. A Lucifera to všechno určitě bude zajímat. Už můžou začít chystat kotle, minimálně tři. Kolik těch mládenců že zabila Rose? Pět? Je jedno, že byli psychopati a násilníci, vražda je vražda. Emmett taky neměl úplně čistý rejstřík, dobře viděl i to, co Edward Belle neřekl, těch několik uklouznutí v novorozeneckém období taky nebylo tak úplně v pořádku. A ten bloňďatý Jasper, ten se živil lidskou krví a zabíjel tolik let! Carlisle, Esmé a Alice sice žádný lidský život na svědomí nemají, ale není všem dnům konec. Třeba ještě uklouznou.

Zachechtal se a zamnul si ruce se špičatými drápy.

„Co tě tak rozradostnilo?“ zeptal se podezřívavě Petr. Pozoroval Samielovu zlepšující se náladu se vzrůstajícím znepokojením.

„Ale nic, jen mám radost, jak si Bella s Edwardem hezky rozumějí,“ zašklebil se Samiel. „A rozumějí si opravdu čím dál tím líp,“ pomyslel si škodolibě. „Hlavně ty večerní rozlučky jsou čím dál zajímavější. Ještě malou chvilku, stačí už jen málo a máme tu hřích smilstva. Sice to nevypadá, že by ten mladý osel Bellu zabil, v to už doufat asi nemohou. Začal ji mít příliš rád. Ale jestli podlehnou volání těla a přičtou se k tomu ty roky v Chicagu, na hezký pekelný pobyt to bude stačit,“ bručel si pod nos polohlasně a ani si neuvědomil, že ho Petr slyší.

„Aha,“ pomyslel si strážce nebeské brány a v duchu se pousmál. Tak odtud vítr vane! Jenže si Samiel zase neuvědomil, že kočku nelze trestat za to, že loví myši… A ještě navíc když se ta kočka svobodně rozhodne změnit jídelníček, cpe se pak jen oříšky a lesními plody a s myšmi se kamarádí.

Najednou Samiel vyjekl a Petr se lekl.

„Co je?“ zeptal se rozčíleně. Samiel kulil oči jako talíře a ukazoval rukou dolů.

„Tak se po… po… podívej,“ zajíkal se, „jen se koukni, na co se ho zeptala!“

Petr vytáhl kukátko a zacílil dolů. Bellinu otázku už propásl, ale Edward právě vraštil čelo a přemýšlel nad odpovědí.

„Proč Carlisle proměnil mě? Umíral jsem na španělskou chřipku, alespoň tak mi to říkal. Ale je to divné, já mám lidské vzpomínky nějak zamlžené, někdy mi připadá, jako by ani nebyly moje. Ale zato se mi vybavují jiné, které neznám a vůbec nevím, odkud pocházejí…“ dodal zamyšleně.

„A vybavují se mi jen když jsem s tebou, jen když…“ nedokončil a lehce ji pohladil po tváři. Bella si domyslela, kdy že se mu vybavují, a trochu zrudla.

„A co v nich je?“ zeptala se skoro šeptem.

Kdyby mohl, zrudl by teď i Edward. O těchhle vzpomínkách se mu zrovna Belle vyprávět nechtělo.

„Dívky,“  rozhodl se nakonec pro upřímnost. Nechtěl Belle lhát. „Tři dívky. Splývají mi jedna v druhou a nakonec mají všechny tvoji tvář. Ale Bells,“ pohlédl na ni nešťastně, „Já ani nevím, kdo to je. Neznám je, čestné slovo, že ne.“

Bella se na něj chvíli zkoumavě dívala, sledovala jeho zoufalý výraz a bylo jí ho líto.

„Tak si s tím nebudeme lámat hlavu,“ rozhodla a přitulila se k němu.

„No nazdar,“ pomyslel si Samiel , „jestli si Edward vzpomene, kým kdysi byl, máme po svádění k hříchu!“ V duchu si nadával, že nedokázal zůstat zticha, a s hrůzou pohlédl  na strážce nebeské brány, jestli mu to taky došlo.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou 23. kapitola - Šahrazád: