Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 22. kapitola - Rozhovor

26.04.2010 (20:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4095×

Kapitola 22. - Rozhovor

Bella prudce otevřela oči. Chvíli dezorientovaně zírala do tmy, pak si vzpomněla na včerejší večer a otevřené okno, a tiše zkusmo zavolala do tmy: „Edwarde?“ Nic, ticho. Nahmatala vypínač  a rozsvítila lampičku, aby se přesvědčila o tom, co už věděla. Nepřišel. Zklamaně zhasla a znovu se zachumlala pod deku. To bylo už potřetí, co se probudila z neklidného spánku a potřetí, co zklamaně zhasínala a snažila se znovu usnout. Chvíli se neklidně převalovala na posteli, pak naštvaně odhodila deku, vstala,  obula si pantofle, natáhla župan a plížila se opatrně do kuchyně, aby si udělala kakao. Nechtěla zbytečně vzbudit Charlieho, jen by se vyptával, proč nespí, a ona neměla na jeho starostlivé otázky náladu. Hlavou se jí honily všechny možné důvody a představy, proč asi Edward nepřišel. A nemohla se ubránit ani té, kterou se snažila úporně zahnat. Tanya. Možná se do toho loučení tak zabral, že… Ne! Zakázala si na to myslet dál. To by Edward nikdy neudělal.

Rozsvítila v kuchyni, nalila do hrnečku mléko a přidala instantní kakao. Olízla lžičku, zašklebila se a pak přidala ještě dvě lžičky cukru. Zamíchala a vrazila hrneček do mikrovlnky. Zatímco čekala, až se ohřeje, pohled jí padl na kuchyňské hodiny. Půl páté! To už skoro ani nemá cenu chodit spát.

Mikrovlnka zacinkala, Bella ji otevřela, vzala hrnek, trochu usrkla a pak se i s ním vydala zpátky do svého pokoje. Otevřela dveře a zůstala stát jako přimrazená. V houpacím křesle seděl Edward a na uvítanou se na ni… mračil?

Skousla si ret, vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Nervózně se podívala na Edwardův zachmuřený výraz a hlavou jí blesklo, že Jakob přece jen žaloval. To je ale mizera! Přece jí slíbil…

„Ahoj,“ hlesla rozpačitě.

Neodpověděl, jen si ji dál měřil skrz přimhouřená víčka.

Došla k posteli a hrnek s kakaem položila na noční stolek. Úplně ji přešla chuť. Po prvotním šoku a radosti, že přece jen přišel, se v ní teď svářilo několik protichůdných pocitů. Sice provinile přemýšlela, jak si vyžehlit ten útěk oknem, ale zároveň byla naštvaná, že ji tak dlouho nechal čekat. Podívala se na něj a jeho zamračený obličej ji začal popouzet. Proč mlčí? Proč něco neřekne? Nevěděla, jak začít. Znovu se natáhla pro kakao a začala ho nervózně míchat lžičkou. Pak ji olízla, usrkla si a náhle se rozhodla.

„Podívej, Edwarde, je mi jasné, že se zlobíš, a omlouvám se. Vím, že jsem slíbila, že nikam nepůjdu, ale já měla o tebe strach. Volala jsem Alici, a podle jejího nadšeného vyprávění o tom, jak se Riley krásně ovládá, jak je odhodlaný a jak to všechno půjde snadno, jsem si myslela, že to nebezpečí, které mi podle vás hrozí, není tak velké. Víš, mám dojem,“ podívala se na něj s trochou despektu, „že pokud jde o mé bezpečí, máte ty i Jake sklon trochu přehánět. Počkej,“ zarazila ho, když viděla že se nadechuje k odpovědi, „nech mě domluvit. Vím, že jsem udělala chybu, a vážně se omlouvám. Měla jsem ti věřit. Ale s Jakem si to ještě vyřídím, neměl ti to říkat,“ dodala trucovitě, „slíbil mi to. Chtěla jsem ti to vysvětlit sama.“

Edward si unaveně promnul prsty kořen nosu, jako by se snažil zbavit napětí.

„Jacob mi nic neřekl, na toho se nezlob,“ prohlásil tiše. „To Alice. Bello, víš, jaký jsem o tebe měl strach, když tě viděla přelézat ten parapet a šplhat z okna? Nikdy v životě jsem se tak nebál. Ty se klidně vypravíš na podívanou za novorozeným upírem, potmě, sama, a ještě k tomu oknem z prvního patra. Mohla jsi přijít o život, a ne jednou. To si piš, že se zlobím! Porušila jsi slovo! Už jsme byli na cestě na letiště do Seattlu a já už obracel auto, že se vrátím, přestože Eleazar potřeboval naši veškerou pomoc. Jenže pak se Alicina vize zamlžila a zmizela a mně došlo, že tě zastavil některý z vlků. Takže to byl Jacob?“

Bella jen mlčky kývla a její rozhořčení se pomalu rozplývalo. Vzpomněla si, jaký měla strach ona o Edwarda, a to je nesmrtelný upír, pak si představila sebe na jeho místě a znovu ji polil stud.

„Je mi to líto,“ hlesla. „Proč jsi nepřišel dřív? Myslela jsem, že se tě už nedočkám,“ dodala pak přece jen ještě trochu trucovitě.

„Nemohl jsem. Bylo třeba, abychom Denalijské doprovodili alespoň k letadlu, kdyby se Riley na letišti mezi lidmi nedokázal ovládnout. Já bych slyšel, na co myslí, Alice by viděla jeho rozhodnutí, ale ne včas. Potřebovali jsme všechny, abychom ho v případě nutnosti udrželi. Eleazar by sice rád viděl, kdybychom s nimi letěli až na Aljašku, ale já se chtěl vrátit co nejdřív za tebou.  Letadlo si pronajali soukromé a v Denali tolik lidí není, tam to budou mít snazší. Vrátil jsem se hned, jak to šlo, a doufal jsem, že tě najdu doma a v pořádku. Alice tě sice viděla celou, jakmile Jacob odešel, ale s tebou člověk nikdy neví,“ rezignovaně zavrtěl hlavou a povzdechl si. Odmlčel se a díval se na Bellu, která seděla na posteli jako hromádka neštěstí, hanbou rudá jak rak, a uvědomil si, jak strašně jí to sluší i v tom starém vytahaném županu a pantoflích, s vlasy rozcuchanými neklidným spánkem. Při představě, že kdyby ji Jake včas nezastavil, mohla teď být mrtvá, s  hrdlem rozervaným novorozeným upírem, nebo i jen zmrzačená pádem z okna, zatmělo se mu před očima.

„Pojď sem,“ řekl a rozpřáhl náruč. Když se mu schoulila na klíně, objal ji rukama a políbil do vlasů.

„Už nikdy mi tohle nedělej. Najít tě a hned tě zase ztratit – myslím, že bych to nepřežil. Našel bych způsob, jak opustit tenhle svět, to mi věř,“ řekl zoufale a přitiskl ji k sobě.

Zvedla k němu hlavu a podívala se mu do očí. „Vážně o mě tolik stojíš?“

Místo odpovědi ji políbil a v tom polibku bylo všechno to, co nedokázal vyslovit – láska, strach, odevzdání, zoufalství i odpuštění.

Když konečně oba popadli dech, odvážila se položit tu jedinou, pro ni tak zásadní otázku:

„Tak proč potom nechceš, abych byla jako ty? Abych s tebou mohla zůstat navěky? Proč mě nepřeměníš?“

Neodpověděl a cítila, jak znovu zkameněl. Chvíli čekala, pak se vyvinula z jeho náruče a šla se znovu posadit na postel. Pohlédla na něj, hlavu měl sklopenou a nedíval se na ni. Zadívala se upřeně na své ruce, sevřené mezi koleny, a tiše pokračovala:

„Mám strach, Edwarde. Ne o sebe. Bojím se o tebe, o nás. Mám strach, že ti jednou přestanu stačit. Budu stárnout, ošklivět, třeba ztloustnu. Budou mě bolet klouby a otékat nohy jako prababičce, ruce a obličej budu mít samý flek a vrásku, vypadají mi zuby… Ty budeš pořád mladý, krásný… a nesmrtelný. Jak bych se ti kdy mohla takhle líbit? Jak bys mě pak ještě mohl milovat? A jednou onemocním, umřu… budu tě muset opustit. Dobrovolně bych od tebe nikdy neodešla, ale smrt mě zůstat nenechá. Dala bych duši za to, být s tebou navěky!“

Prudce zvedl hlavu. Z jeho očí na ni křičela taková bolest, až se celá schoulila. Hlasem, který nepoznávala, zoufale prohlásil:

„To je taky přesně to, co bys za to musela dát. A to ti nikdy nedovolím. Nepřipustím, abys kvůli mně, kvůli stvoření, které náleží už svou podstatou peklu, kvůli stvůře bez duše přišla ty o tu svou.“

Bella šokovaně zamrkala a zadívala se na něj s nevěřícným výrazem. On si myslí, že nemá duši? On? Nejstarostlivější, nejsvědomitější a nejcitlivější stvoření, jaké znala?

„Edwarde, to přece nemůžeš myslet vážně,“ vrtěla hlavou. „Nezáleží na tom, co jsi, ale na tom, co s tím uděláš. A vy, celá vaše rodina, jste s tím, co jste, naložili tak, že líp by to ani nešlo. Jestli vy nemáte duši, co potom mají jiní  - sobečtí, sebestřední, bezohlední lidé, kterým je všechno fuk, vrahové, násilníci, které k jejich jednání nevede nic než vlastní zkaženost?“

„Já jsem upír, Bello. Ne člověk. Pro mě místo v nebi nemají. Jsem stvůra už svým založením, svou podstatou. Každý den, každou minutu se musím přemáhat, abych nepodlehl tomu, co jsem. Krvelačné monstrum z děsivých snů! A na svědomí mám hodně lidských životů!“ Edward se odmlčel a chvíli vzpomínal na svůj život v Chicagu. Otřásl se a zoufale přemýšlel, jak by to ještě líp Belle vysvětlil.

„Mám chuť na krev, Bello. Pořád. Dokonce i teď, dokonce i na tu tvou,“ dodal ve snaze ji přesvědčit.

Bella poslouchala jako ve snách. Myslela si, že ho zná, ale teď viděla, že se pletla. Způsob, jakým sám sebe vnímá, ji děsil. Jak si může o sobě myslet takové věci? Jak může věřit, že ho ona miluje, jestli se sám vidí takhle?

„Edwarde, nech toho,“ zarazila ho. „Mě nevyděsíš. Kdybys mi chtěl ublížit, dávno bys to udělal.“

„Ale já chtěl. Moc jsem chtěl. Tvoje krev mi přímo zpívá,“ přiznal se. „Je to jako volání Sirén.“

„Tak si ji vezmi. Teď hned. Já ti dám ráda, cokoli ode mě budeš chtít,“ nabídla mu krk jako onehdy ráno, jenže teď to nebylo žertem. Sledovala, Jak Edwardovi černají oči, zatíná pěsti, čelisti sevřené, jak prudce vstává a nakonec se odvrací k oknu a opírá se o ně čelem.

„Vidíš? Neuděláš to. Svědomí ti to nedovolí. A kdo má svědomí, má i duši,“ prohlásila vítězně.

„Já tě nemůžu přeměnit, Bells. Nemůžu. Nechtěj to po mně. Je to proti všemu, čemu jsem kdy věřil.“ řekl se zoufalstvím v hlase.

Pozorovala ho a začínalo jí být líto, že o tom vůbec začínala. Ale alespoň trochu pochopila, jak přemýšlí, a překvapilo ji, jak málo zatím jeden druhého znají. Budou se muset navzájem líp poznat. A pak se uvidí, kdo koho přesvědčí, pomyslela si.

„Nechme toho,“ rezignovala. „Nechci se s tebou hádat, dneska už ne. Potřebuji alespoň na chvilku ještě usnout, za hodinu musím vstávat a dnes jsem toho moc nenaspala. Zůstaneš tady?“

„Nevím, jestli bych měl,“ zašeptal nerozhodně.

Vstala, došla k němu a pohladila ho po tváři. „Netrap se už, lásko. Ráno je moudřejší večera. A já tě chci mít u sebe tak často, jak to jen půjde.“

Přestal s námitkami, dovedl ji k posteli, počkal, až si lehne a zabalil ji do deky. Pak si lehl k ní, vzal ji do náruče, políbil do vlasů a tiše sledoval, jak usíná. Plamen žízně v jeho krku pomalu uhasínal, ale on dobře věděl, jak rychle se umí zrodit z popela znovu. A ona chtěla… Proboha, i kdyby s ní souhlasil, kdyby ji přece jen zkusil přeměnit, dokázal by se ovládnout a přestat včas? Na chvíli si představil, jaké by to bylo, mít Bellu nesmrtelnou, ne tak křehkou, a byl skoro omámený silou touhy, kterou v něm ta představa vyvolala. Moci se jí bez obav dotýkat, líbat ji, milovat ji… Pak tu představu násilím potlačil. Přeměnit Bellu z tak sobeckých důvodů, to nikdy. Jen pro jeho potěšení ji zbavit lidskosti, to se mu zdálo jako nejhorší hřích. Ale stále mu vrtalo hlavou, co mu o tom všem řekla ona. Je tak rozumná, odvážná, soucitná a dobrá! Překvapovalo ho to a zároveň cítil hrdost, že si zvolila zrovna jeho, i když nechápal proč. Jak rád by uměl číst zrovna její myšlenky! Musí  ji poznat ještě líp – musí se o ní dozvědět co nejvíc, všechno, co mu bude ochotná říct.

xxxx

Belial stál na schůdcích v pekelné knihovně a prohledával zaprášené málo používané poličky,potažené hustým závojem pavučin. Lucifer dal sice oddechový čas, ale až si odpočine, bude zle. Určitě zase bude chtít další nápady, jak vystavit Edwarda účinnému pokušení, aby spadl peklu rovnou do kotle. Sám už na nic nedokázal přijít, prohledal půl knihovny a zatím nenašel nic, co by se hodilo. Snažil se tedy prohledat i ty nejzastrčenější kouty a přihrádky, jestli čirou náhodou nekápne přece jen na něco, co by mu pomohlo.

Zaklapl další z knížek, až se z ní zaprášilo, kýchl a naštvaně ji strčil zpátky. Zase nic.tak ani poslední možnost nevyšla. Jen samá pokušení, která už vyzkoušeli, nebo která se vůbec nehodila.

Podrážděně slezl ze schůdků, stoupl si před knihovnu, založil ruce v bok a naposledy přejel pohledem všechny police.

Vtom mu padl zrak na velikou knihu úplně uprostřed  s velikou literou O na hřbetu. Ale to je přece… To snad nemůže být… Vždyť shořela! Jak to, že je tady? Neklame ho zrak?

Jako blesk vytrhl knihu z poličky a nedočkavě ji otevřel. Ano, je to ona! Kniha Osudu! Kde se tu vzala? Přece ji Samiel spálil ohnivou slinou, ne? Ale to je fuk, kde se tu vzala, hlavně, že je tady!

Horečně listoval až k písmenu S. Sa, Sb, Sc, Se, pak otočil několik listů najedou… tady, Sw. Swan Anne, Alice, Elizabeth… přejížděl stránky špinavým zažloutlým nehtem a bručel si přitom polohlasně jména.

Tady. Swan Isabella, Forks. Narozena… nadání, schopnosti, vlastnosti, povaha – pokýval hlavou u odvážná a nebojácná – no bodejť by byla bojácná, chodí s upírem – a přejel zrakem na konec stránky. A strnul. Stálo tam: V životě zažije jen jednu opravdovou lásku a obětuje pro ni život.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 22. kapitola - Rozhovor: