Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 2. kapitola

09.11.2010 (22:00) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 838×

Kapitola druhá: Seznámení

Po delší chvíli ticha, co jsme tam jen tak stáli, Jasper nejistě, ale s vážností v hlase řekl:" To je po přeměně běžné. A stejně i to, že nejsi unavená."

„Po přeměně? Jaké přeměně? A proč se mi zdá, že tady nesvítí slunce tolik jako na Floridě? A co moji rodiče? Budou šílet!" Už jsem přesně viděla jejich tváře a poučování o tom, proč jsem náhle zmizela. Myslím, že by to bylo poprvé od  jejich rozvodu, co by byli spolu za jedno a na jednom místě. Promítla jsem si to tak rychle, že ostatní nestihli začít mluvit. Což jsem uvítala, protože jsem měla ještě další otázky. „A co jste vlastně zač? A proč jste mluvili o štítu? A…"

„Klid. Jasper ti to vysvětlí a ty se ho pak když tak zeptáš na doplňující otázky. Ano? Já teď půjdu dolů a nechám Vás tady. Až skončíte, tak pak přijdeme všichni. Dole mě na chvilku potřebují," zarazil mě v otázkách Edward. Nejistě jsem přikývla, a když jsem se chtěla otočit zpět na Jaspera, zjistila jsem, že už není vedle mě.

Stál naproti mně. Nepatrně pokývl, abych se s ním posadila na podlahu. Když jsme si sedli, začal vyprávět: „Asi začnu tvojí první otázkou a to sice po jaké přeměně. Jedná se o to, že nyní již nejsi člověk, nyní jsi upír." Po tváři mi přeběhla zděšená grimasa, ale poslouchala jsem dál, celkem mě to zajímalo. „Našel jsem tě před třemi dny na Floridě, skutečně jen, náhodou. Byl jsem tam na dovolené, a když jsem byl na lovu, narazil jsem na vůni tvojí krve. Přestal jsem lovit a vydal se za tvou vůní. Našel jsem tě tam bezmocně ležet. Chvíli trvalo, než ses probrala z bezvědomí a já upřímně začínal trochu šílet. Nejen proto, že jsem měl žízeň, ale i proto, že jsem se bál, že se neprobereš.
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl, že tě přeměním za každou cenu. Jakmile jsem se rozhodl, ty ses probrala. Bylo to velmi zvláštní, protože jsem necítil tvoje emoce stejně jako u ostatních a tak jsem se tě snažil nějak utěšit. Ani jsem nepostřehl, že jsi mě přestala poslouchat. Uvědomil jsem si to, až když ses mě zeptala, jestli jsem anděl." Začala jsem se stydět, že jsem byla tak naivní, ale stále ho velmi pozorně poslouchala.
„Nejprve mi to přišlo zvláštní, protože jsem si říkal, jak někdo tak křehký a milý si může říkat, že já, největší predátor, může být anděl. Přemýšlel jsem, jestli ti mám říct, co jsem, ale nakonec jsem se rozhodl, že ti to řeknu až teď. Když už jsi upír a tudíž už nejsi zraněná jako tam. Opravdu jsem v tu chvíli vůbec nebral v úvahu, že bys nebyla přeměněna. A tak jsem se k tobě naklonil, omluvil se ti, protože jsem se cítil hrozně za to, že ti tím způsobím ještě větší bolest, a kousnul tě.  Pak přišli mí dva bratři Edward, toho už znáš, a Emmett, takový rodinný vtipálek. Emmett potom začal Edwarda zahlcovat otázkami, jestli to může taky zkusit, myslím kousnout tě, a tak přispět k proměně. Nakonec to Emmett zkusil taky a ty jsi nyní s námi. Edward se na nás jen koukal a dával pozor, abychom tě náhodou…“ Přišlo mi zvláštní, že se Jasper zastavil uprostřed věty a nechtěl pokračovat dál. Nakonec se mi podařilo přijít na to proč a zeptala jsem se: „Abys mě nezabil? Klidně to řekni, protože je to jen minulost a ta se nedá vrátit." A pokusila jsem se na něj povzbudivě usmát.

"Dobře, " řekl trochu rezignovaně. " Máš pravdu, minulost se nedá vrátit… Ano, Edward dával pozor, abychom tě nezabili. Potom Edward poslal Emmetta za Alicí, aby jí řekl, že nás našli.  S Edwardem jsme tě odnesli sem. Teď jsme v horách kousek od Vancouveru. Do Vancouveru se nastěhujeme, až si budeme jisti, že to zvládneš. To mi připomíná, jestli nemáš moc velkou žízeň. Abys tady zbytečně teď netrpěla." Podíval se na mě pohledem, jestli mi neřekneš pravdu, stejně to zjistím. Přemýšlela jsem, jestli se to dá vydržet. Pálení v krku bylo velké, ale já byla až moc zvědavá, jak to bylo, než abych se tím teď zatěžovala. Proto jsem odpověděla, že ne a pobídla ho, aby dál vyprávěl.

" Dobře, ale hned jak skončím, tak půjdeš s někým na lov, ano?" Přikývla jsem. " Donesli jsme tě sem a ty ses pak probrala. No a pak to už znáš. Asi bys ještě měla vědět, jak je to nyní s tvými rodiči. Myslí si, že jsi zemřela při nehodě autobusu, když ses vracela domů z tréninku," podíval se na mě s chápajícím pohledem, ale já ani přes to nebyla schopna pochopit pravý význam jeho posledních slov. Nechtěla jsem tomu věřit. Nemohla jsem. Přece si moji rodiče nebudou myslet, že já jsem mrtvá, během toho, co já si budu pobíhat po světě jako nesmrtelná!

Zrovna teď byla jedna z těch chvílí, kdy jsem potřebovala někoho, kdo by mě objal a řekl, že to všechno bude dobré. Nikdo takový tady ale nebyl a tak jsem se pokusila o pláč. Toho jsem však hned nechala, protože pláč bez slz není pláč.

Nakonec jsem uznala, že je to tak asi lepší. Přeci jen bych mohla rodičům ublížit, kdybych se s nimi zase setkala. Jen jsem Jasperovi kývla, že to beru na vědomí a ponořila se do veselejších myšlenek. Nevím proč, ale najednou jsem se cítila volnější než předtím, když jsem ještě bydlela s rodiči. Napadlo mě, že bych mohla naplánovat, co budu chtít dělat do budoucna. Tak nějak jsem tušila, že upíři žijí věčně, ponořila jsem se proto do přemýšlení, na kterou školu bych chtěla jít a možná bych mohla zkusit i semestr nebo dva na vysoké.  Mohla bych zkusit Harvard, Darthmouth, nebo možná Yale. Hmm, nejprve bych si, ale asi měla dodělat střední.

Co je vlastně dneska za den? Ty už tady plánuješ a ani nevíš kolikátého je? Koukej s tím přestat a zeptej se kolikátého je! v duchu jsem se napomenula. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla, jestli se mám nebo nemám zeptat. Nakonec jsem si řekla, že tím nic nezkazím.
„Kolikátého dneska je?"  Jakmile jsem se zeptala, vběhl do pokoje Emmett s Edwardem za sebou, který na něj křičel:" Emmette!!! Jasně jsem řekl, že je máš nechat! Potřebuje si všechno ujasnit a ne to, abys sem vletěl a všechno pokazil!"

„Dneska je 17. Června," odpověděl Emmett a nadále ignoroval Edwarda.

V hlavě se mi stále přehrávala jeho odpověď. Po chvíli mi teprve došlo, že mám dnes narozeniny.
„Wow. Děkuji, Emmette." Lepší odpověď mě v tu chvíli nenapadla. Jakmile jsem to však řekla, propukl Emmett v obrovský záchvat smíchu, během kterého vykoktával jednotlivá slova:
„Ty…jsi…teda…dobrá…Už…vidím…jaká…s tebou…bude…sranda, sestřičko!" Pak ke mně přiskočil a objal.  V tu chvíli však do pokoje vešli i všichni ostatní. Úsměvy se jim vytratily z tváří ve chvíli, kdy uviděli mě a Emmetta. Ten mě ihned pustil, ale to nezabránilo tomu, abych se necítila naprosto hrozně. Nikdy jsem si tolik nepřála zmizet, vypařit se nebo se propadnout do země. Na chvilku jsem přestala vnímat okolí a věnovala se sama sobě a mému "mizení". Z přemýšlení mě vytrhl až Edwardův zmatený hlas.
„Vicki?" Neochotně jsem přestala přemýšlet nad mým zmizením a s velmi nechápavým pohledem jsem se otočila na Edwarda.
„Ano? Potřeboval jsi něco?"
„Ne, nic jsem nepotřeboval. Jsem rád, že jsi tu zase s námi. Už jsem se bál, že ses vypařila navždycky," mrkl na mě Edward. Asi jsem nebyla jediná, kdo nic nechápal. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a byla úplně mimo.

Nakonec se slova ujal mladý, blonďatý muž.
„Věřím, že jsi nyní celkem zmatená. My ostatně taky, až na Edwarda a Alici, že?" otočil se na ně a oba přikývli. " Myslím, že by bylo dobré se představit a pak můžeme řešit to, co jsi nám zde ukázala. Co ty na to?" na nic víc než na kývnutí jsem se neměla, pochopil to a pokračoval. „Možná bychom mohli jít dolů do obýváku, všichni si sednout a v klidu to probrat. Co vy na to?"

Všichni jsme sborově řekli: „To je skvělý nápad!"

Sešli jsme dolů do velké prostorné místnosti, ve které byli dvě pohovky. Každý se posadil. Nevěděla jsem, jestli si mám sednout mezi ně nebo ne, a tak jsem se raději posadila do samostatného křesla a otočila se zpět k tomu blonďákovi. Ten jen přikývl a začal je představovat.

„Takže já jsem Carlisle, tohle je moje žena Esme," ukázal na krásnou zrzavou ženu po jeho boku, „a pak jsou naše děti." Při slově děti se na mě kouknul a já jsem na něj koukala jako na nenormálního člověka, vlastně upíra. Nakonec se jen usmál a pokračoval.
„Tohle je Edward, asi bys měla vědět, že někteří z nás mají speciální schopnosti. A Edward umí číst myšlenky, každému kromě Belly, jeho manželky.  A tím se dostávám k Belle," ukázal na nádhernou brunetku sedící vedle Edwarda. „Bella je štít. Její štít ji ochraňuje proti psychickým útokům.
Pak je tu Alice a Jasper. Opět manželé. Jasper umí ovlivňovat a vycítit různé emoce a pocity. Alice vidí budoucnost. To ona nás totiž upozornila na to, že tě Jasper najde." Oba se na mě mile usmáli a Carlisle pokračoval dál. „No a jako poslední tu je Rosalie a její manžel Emmett.  Ani jeden z nich nemá žádnou speciální schopnost jako předchozí. Tedy pokud nepočítám Rosaliinu  nadpřirozenou krásu a Emmettovu obrovskou sílu." Rosalie se na mě velmi sladce usmála, připadalo mi to skoro, jako když se na mě smávala mamka, když jsem byla malá.  Emmettovi jen cukaly koutky, jako by měl každou chvíli dostat záchvat smíchu. Na všechny jsem se mile usmála. Snažila jsem se na sobě nedat znát to zmatení z toho, že jsou všichni manželé.  Z přemýšlení mě však vytrhl Carlisle.
„Ještě abych nezapomněl. Edward a Bella mají dceru – Renesmeé. Ta tady s námi nežije. Bydlí totiž ve Forks ve Washingtonu s Jacobem – jejím manželem. I když jsme upíři, tak se neživíme lidskou krví jako ostatní našeho druhu. Živíme se krví zvířat. Je jen na tobě, jak se rozhodneš živit. Byli bychom moc rádi, kdybys s námi zůstala a přidala se k naší rodině. Mohlo by ti zůstat tvoje jméno a datum narození. Jenom bychom museli změnit tvoje příjmení na naše a místo narození bychom také vybrali jiné. Bylo by to jen opatření, aby tě nikdo nepovažoval za tebe. Vím, že to zní zvláštně, ale víš jak to myslím, ne?" Na souhlas jsem přikývla.

Potom jsem jim řekla všechno o sobě. A dostala jsem svůj vlastní pokoj, abych měla kde být. Jakmile mi ho ženské osazenstvo rodiny ukázalo, šla jsem s Rosalie a Emmettem na lov.

Můj první lov dopadl, podle mě, velmi neúspěšně, podle ostatních dobře. Vůbec jsem s nimi nesouhlasila, protože moje šaty byly prakticky černé od hlíny a roztrhané natolik, že moje tělo pokrývaly už jen pruhy látky.

Jakmile jsme dorazili domů, šla jsem do svého pokoje. Stále jsem si na něj nemohla zvyknout. Byl tak obrovský a prostorný. Jedna stěna je prosklená, uprostřed pokoje velká bílá postel s nebesy, sice nechápu, na co jí mám, když nemůžu spát, ale nechtělo se mi jich na to ptát, velký šatník, který mi Alice naplnila haldami oblečení, zatímco jsem byla na lovu, a pak velká moderně zařízená koupelna. Dokonale mi vybavili pokoj, že bych ho ani já nedokázala vybavit lépe. Mám ráda ten elegantní a zároveň moderní styl a oni ho vystihli perfektně. Zašla jsem do koupelny a dala si sprchu.

Vylezla jsem ze sprchy, zamotala si vlasy do ručníku a šla si najít něco na sebe. Po dlouhém koukání do skříně jsem se rozhodla pro úzké tmavě modré džíny a saténovou halenku v tmavě modrém odstínu. Chtěla jsem si vzít nějaké pohodlné boty, ale jediné, které jsem našla, byly boty na podpatku. Budu pak muset někdy poprosit Alici o zakoupení nějakých botasek. Nakonec jsem se rozhodla pro černé lodičky. Pro moji smůlu byly na víc než 10 centimetrovém podpatku. Asi si budeš muset začít zvykat. Zvlášť když jsou všechny ostatní boty na mnohem vyšším podpatku, říkala jsem si v duchu.

Obula jsem se a došla k velkému zrcadlu v koupelně. Měla jsem velké štěstí, že jsem se na botách na podpatku naučila chodit už dřív, protože bych se asi jinak zabila. Před zrcadlem jsem si rozčesala vlasy a stáhla je do drdolu.

Potřebovala jsem trochu přemýšlet o tom, co budu dělat dál a jak to vlastně všechno bude, proto jsem se vydala k prosklené zdi a otevřela dveře, které v ní byly. Každému člověku by to asi přišlo zvláštní, mít dveře ve zdi, za kterou je jen les. Ale mě to přišlo naprosto užitečné. Kdykoliv budu chtít, mohu vyskočit a jít se proběhnout do lesa, nebo si jít zalovit. Upír má hold jiné potřeby než člověk.

Sedla jsem si na práh otevřených dveří a nohy nechala viset přes okraj dolů. Chladný vítr foukal okolo mě do pokoje a zároveň mi sušil moje mokré vlasy. Kdybych byla ještě člověk, nikdy bych tohle neudělala, protože bych mohla být pak nemocná, ale teď jsem upír, takže nemocná být nemůžu a s mokrými vlasy můžu klidně i do sněhové bouře. Bylo příjemné cítit vůni lesa a deště.

Přemýšlela jsem, co budu dělat. Vím, že prozatím mohu u Cullenových zůstat, ale co potom až mě tu nebudou chtít? Na to jsem odpověď neznala. Otázky ohledně mých rodičů se mi také hromadily. Co já vlastně teď mám? Upřímně nemám nic. Jsem tady a tím otravuji životy ostatních. K rodičům nemůžu, protože bych jim mohla ublížit. Sama se toulat po světě nechci. Je mi teprve 17. Asi by mě nenechali jen tak pobíhat po světě. Ano jak spásná myšlenka, nechat se zabít, opravdu chytré. Když jsem nesmrtelná, jde se vůbec nějak zabít? Určitě to nějak jde, ale zatím nevím jak. Možná na to časem přijdu, až mě nechají na pospas osudu.

Viděla jsem, jak si vedle mě někdo sedl. Celkem jsem se lekla, protože jsem si ani nevšimla, že by někdo přišel. Otočila jsem se a uviděla Emmetta. Celkem mě to překvapilo, protože zrovna od něj bych to nečekala.  Dívali jsme se tak na sebe relativně dlouho, tedy spíš dlouho na upíří poměry. Pak se Emmett zvedl, natáhl ke mně ruku a povídá:" Pojď se mnou. Chtěl bych ti něco ukázat."

Chytla jsem jeho ruku a on mi pomohl vstát. Vyskočil z okna a zezdola na mě zavolal, abych za ním skočila taky. Nikdy jsem neměla strach z výšek, ale i tak bylo zvláštní skákat z patra domu. Asi mi nezbude nic jiného než si na to začít zvykat.

Seskočila jsem za ním, ale to už si to pádil lesem. Rozeběhla jsem se. Za malou chvilku jsem už běžela před ním.

„Zastav!" zavolal za mnou Emmett.

„Neříkej, že nemůžeš chytit dech." Musela jsem se nad tím usmát, protože my nemusíme dýchat.

„Takovou radost bych ti neudělal. Ale jestli chceš padnout do náruče vlkodlakům, kteří tě při prvním setkání pravděpodobně roztrhají, tak si běž dál. Mne je to vlastně jedno," šibalsky se usmál a mrkl na mě. Na nic jsem nečekala a vrátila se k němu.

„Tak fajn. Teď už ani nemusíme běžet. Chtěl bych ti ukázat dům, kde dřív bydlela Bella, a taky louku, kam chodila  s Edwardem."

„Vážně? To je skvělé, alespoň část vaší minulosti budu moct vidět na vlastní oči." Potom jsem si uvědomila, že dcera Belly žije v La Push, kousek od jejího bývalého domu. Celkem mě překvapilo, že mě Emmett vzal zrovna sem, ale nakonec jsem to raději přešla.

„ Tak tady dřív Bella bydlela," ukázal Emmett na bílý dům před námi. „Po tom stromě, co je tam u okna, vždycky lezl Edward k Belle do pokoje." Při té představě jsem se začala potichu smát, ale Emmett si toho asi všimnul.

„Co je na tom k smíchu. Chtěla jsi přece znát část naší minulosti nebo ne?"

„Ale jistě, že jsem chtěla. Ale tvému výkladu, který se snažíš podávat jako na nějaké děsně nudné výstavě, které nesnáším, se nedá nesmát."
„Když myslíš, že je to k smíchu. Tak já toho nechám, Vicki." Moje jméno řekl, jako by to byla urážka. Celkem mě to překvapilo, protože doma mi říkal Carol.
„Teď si děláš srandu. Takhle mi říkat nebudeš, že ne? "

„Myslel jsem to naprosto vážně." Potom propukl v jeho hurónský smích.

„Ha ha ha… Opravdu vtipné," naoko uraženě jsem zašla do lesa a nechala Emmetta na příjezdové cestě.

„Hej! Počkej, jestli tě tady ztratím, tak přijdu doma o obě ruce! A to bych opravdu nechtěl."
„Ale neříkej, že bych ti chyběla, Emmettku," začala jsem se smát, protože horší přezdívka mě napadnout nemohla.
„No počkej!" než jsem se nadála, ležela jsem na zemi. Emmett se smál jako malé dítě, ale já se nehodlala nechat porazit bez boje. Neměla jsem s tím sice žádné zkušenosti, ale nemůže to být přeci zas tak složité.

Postavila jsem se a tím shodila Emmetta z jeho vítězné pozice.
„Ale no tak, neválej se na té zemi, Emmettku. Budeš špinavý." Musela jsem se smát, protože bych asi neměla takhle provokovat mnohem silnějšího upíra. Ale s Emmettem to šlo samo.

„Ještě jednou mi tak řekneš, tak se rána nedožiješ!" zakřičel na mě Emmett. Tou dobou jsem už raději utíkala lesem pryč od něj. Chtěla jsem se otočit a zjistit, jak daleko je za mnou, ale nikoho jsem neviděla. Ani jsem se nestihla nadechnout a už jsem opět ležela na zemi s hlavou zabořenou v hlíně a rukama na zádech, které mi pevně svíral Emmett.

„Já říkal, že mi tak nemáš říkat!" rýpnul si Emmett.
„Ok, vyhráváš. Nechme toho, ano? Myslela jsem, že jsi mi chtěl něco říct," řekla jsem a Emm mě pustil ruce. Postavila jsem se a šla za ním na tu "jeho vysněnou" louku.

Když jsme tam došli, musela jsem se zastavit na okraji. Byla to nádherná oválná louka. Kvetly na ní různé druhy květin. A okolo celého obvodu se rozprostíraly urostlé borovice, které ještě víc podtrhávaly krásu louky. Byla jsem natolik unešená, že jsem ani nepostřehla, jak se ke mně Emmett vrátil. Zjistila jsem to, až když mě táhnul do prostřed louky.

Posadili jsme se a Emmett mi začal vyprávět, co všechno jako upír musím dodržovat, aby se mně nebo člověku, co by to zjistil, nic nestalo. Jak se upír třpytí na slunci.

O něm a o Rose, o Jasperovi a Alici, i o ostatních. Řekl mi, jak můžu jednotlivým členům rodiny říkat.

Potom mi začal vyprávět o tom, jak je ze začátku těžké vyrovnat se s vůní lidské krve, ale prý se to dá zvládnout. Upřímně jsem v to doufala.

Když Emmett přestal povídat, jenom jsme tam tak seděli a dívali se kolem sebe. Po chvíli mě napadlo, že bych se mohla Emmett zeptat, jak dlouho u nich smím zůstat. Přece jenom tady nejsou ostatní a zároveň jsme dostatečně daleko na to, aby nás slyšeli, takže mi v tom nic nebránilo. Otočila jsme se zpět na Emmetta, který mě celou dobu pozoroval.
„Emme?" zeptala jsem se, on se jen se zájmem podíval. Brala jsem to jako kladnou odpověď. „Chtěla jsem se zeptat. Ale neříkej to prosím nikomu. Je to trochu zvláštní, ale nenapadl mě nikdo jiný, koho bych se na to mohla zeptat."
„No tak už se ptej, ne? Přísahám, že to nikomu neřeknu. Odpovím ti popravdě, a když budeš potřebovat poradit, tak i to udělám."

„Ehm, dobře. No… chtěla jsem se zeptat… jak dlouho u Vás budu moct zůstat. A jak to uděláme s tím oblečením, co jste mi koupili. Já… "

„Počkej, počkej. Ty si myslíš, že se někdy stane, že už tě nebudeme chtít?" Přikývla jsem. „Tak takovou hloupost jsem snad ještě nikdy neslyšel. Teď mě dobře poslouchej, ať víš, jak to všechno bude, ano?"
„Dobře. Velmi pozorně poslouchám."

„Ty u nás zůstaneš napořád, tedy pokud se nerozhodneš nás opustit. Nikdo tě nikam posílat nebude. Jakmile někoho přeměníme, dáme mu šanci žít s námi a přidat se k nám jako další náš sourozenec. Jestli se rozhodneš s námi zůstat, jediné co budeme muset udělat, je to, co již říkal Carlisle. A kdyby se náhodou ostatní rozhodli, že tě už u nás nechtějí, odešel bych nejspíš s tebou a Rose by šla s námi. Hrozně si tě oblíbila. Je to celkem úspěch, Carol. Málo komu se to povedlo. Má tě opravdu strašně ráda, asi stejně jako já. Jsi totiž úplně jiná než Bella a Alice. Ony jsou takový vážný, ale ty, s tebou je sranda." To, co mi tady řekl, bylo velmi překvapující. Nikdy bych neřekla, že se Emm může chovat vážně a takhle, jak to říct, otcovsky. Tohle od něj bylo neskutečně milé. Už po takhle krátké době, co jsem s nimi, mi připadá jako můj náhradní bratr, nejlepší kamarád a možná i jako táta. Byl to skvělý pocit, najít někoho jako je on.

Nechala jsem se trochu víc unést a objala ho.

„Děkuji moc," zašeptala jsem, ale byla si jistá, že mě slyšel.

„Není za co," objetí mi oplatil.

Když jsme doběhli domů, usmála jsem se na všechny a poděkovala jim, že s nimi můžu zůstat. Odpověděli mi, že je to samozřejmost. Dali mi jasně najevo, že mě tu chtějí. Byla jsem za to vděčná.

Odešla jsem do pokoje a tam si sedla do křesla. První, co mě napadlo, bylo, že nikdy nebudu chtít lovit lidi.

Klidně si nechám změnit jméno a místo narození, hlavně, že budu mít kde bydlet. Seděla jsem tam až do odpoledne.

Uznala jsem, že bych mohla zajít dolů za ostatními. Vstala jsem, ale když jsem došla k posteli, musela jsem se zastavit. Ležela tam Rose a se zájmem mě sledovala.

„Promiň, nechtěla jsem tě polekat," řekla mi Rose a posadila se.

„To je v pohodě, jen mě překvapilo, že jsi tady."

„Jsem tady celou dobu," usmála se.

„Omlouvám se, trochu jsem přemýšlela."

„To je v pohodě. Měla jsi toho hodně na přemýšlení. Jo, abych nezapomněla. Tady máš kreditní kartu," řekla a podala mi černou kreditku.

„Ehm… Děkuji." Nevěděla jsem co na to říct. Vzala jsem si jí a strčila ji do kapsy u džínů. Rose se na mě podívala, a když zjistila, v čem jsem oblečená, zakroutila nade mnou hlavou. Vstala a vybrala mi pár věci z šatníku.  Vybrala jsem si černé legíny a k tomu proužkovanou tuniku. Boty byly samozřejmě na podpatku.

Rose mě posadila před zrcadlo a začala si hrát s mými vlasy. Vyprávěla mi o ní a Emmettovi, o tom, jak moc si přeje mít dítě a o jejím životě před proměnou.

Když jsme sešly dolů, nestačila jsem se divit. Oni mi přichystali oslavu. Bylo to až neuvěřitelné. Na stěnách vysely girlandy, všude byly květiny a svíčky. Na stole stály zabalené krabice. Byla jsem dojatá. Být člověk, asi bych už plakala.

Uprostřed obýváku stáli všichni. Rose se k nim taky přidala. Všichni se nádherně usmívali a v očích měli jiskřičky.

Na tyhle chvíle jsem nebyla zvyklá a tak jsem nevěděla, co se ode mě očekává. Nakonec jsem se rozhodla každého obejmout a poděkovat jim. Podívala jsem se na Edwarda a v myšlenkách se ho zeptala, jestli to není moc dětinské.

„Ještě chvilinku počkej," řekl, odběhl a sedl si za klavír. Hrál nádherně. " Teď už můžeš," řekl s úsměvem na tváři.

To vše co pro mě udělali, bylo až neuvěřitelné. Štěstím jsem se rozplakala. Přeběhla jsem přes místnost ke Carlisleovi. Objala jsem ho.

„Děkuji moc. Za všechno." A dala mu pusu na tvář.

„Není za co. Udělal jsem to rád. Jsi už přeci součástí rodiny," usmál se a objal mě.

Pak jsem se přesunula k Esme, poděkovala jsem jí a také ji objala a dala pusu na tvář.

„Není za co, zlatíčko. Už od tvého příchodu jsem tě považovala za příbuzného," řekla a objala mě. Takhle jsem to udělala i s ostatními.

Už teď jsem je považovala za svou novou rodinu. Bylo to zvláštní, ale připadalo mi, že když mám nový a jiný život, tak mám i novou rodinu. Ano, ovšem, že mi bylo líto mých biologických rodičů. Ale teď už pro ně nejsem bezpečná.

Myslím, že mi začíná dokonalý nový život.

Byla jsem nadšená a nepopsatelně šťastná. Již teď jsem věděla, že tohle jsou ty nejúžasnější narozeniny všech dob. Alice mě odvedla doprostřed místnosti. Pustila CD s písničkami a Edward se přesunul k Belle.

Jako první ke mně přiskákala Alice s Jasperem. Podali krabičku s velkou mašlí. Otevřela jsem ji a vyndala z ní letenky se vstupenkami na týdny módy, co jsou pořádané během prázdnin. Byla jsem štěstím bez sebe. Nakupování miluji. Poděkovala jsem a oba objala.

Další byl Carlisle s Esme. Ti mi dali další dvě kreditní karty a úplně první vydání knihy Romeo a Julie i s věnováním. Tuhle knihu naprosto zbožňuji a vždycky jsem si chtěla přečíst původní vydání.

Edward s Bellou mi dali relativně malou krabičku. Nedočkavě jsem ji otevřela a vyndala z ní klíčky od Ferrari. Od mého Ferrari. Já dostala auto!

„Viděl jsem, jak jsi o něm snila. Bella pak vybrala doplňky," řekl s nadšením Edward a Bella

pokývla.

„Mohla bych ho vidět? Prosím," zeptala jsem se, ale odpovědí mi bylo Edwardovo záporné zakroucení hlavou. Nechápala jsme to, ale raději to neřešila.

Proč jsem neměla chodit ven mi došlo až ve chvíli, když mi přišli popřát Emm s Rose.  Dali mi krabičku o stejné velikosti jako předtím Bella s Edem. Otevřela jsem ji a vyndala klíčky od Suzuki. Nevěděla jsem sice, od čeho jsou, nějak mi to nedocházelo, ale bylo mi to jedno.

Nakonec jsme vyšli všichni před dům. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Nevěřila jsem, že bych mohla dostat zrovna tohle.

Před domem stálo moje vysněné Ferrari F430 turbo kabriolet a hned vedle něho stála čtyřkolka. Všem jsem moc poděkovala. Snažila jsem se jim to vymluvit. Přeci mi nic tak velkého dávat nemuseli, ale oni si stáli za svým. Nakonec jsem to přestala řešit.

***

Prázdniny pokračovaly a já se už dokázala trochu lépe ovládat, když jsem se nacházela mezi lidmi.

Udělala jsem si řidičák a naučila se jezdit i na čtyřkolce. Skoro každou volnou chvíli jsme závodili, pokud jsem teda s Emmettem zrovna nevymýšlela nějaký kanadský žertík.

S holkami jsem chodila nakupovat.  A všechno jsem si náramně užívala. Začínalo mi připadat, že jiná rodina než tahle už není. Na moje rodiče jsem sice nezapomněla, ale věděla jsem, že je to takhle pro ně lepší.

***

Byl pátek, když přišel Carlisle za mnou do pokoje. Trochu mě to překvapilo. Nikdy za mnou moc nechodil.

Sedl si na postel tak, aby byl naproti mně.

„Víš, nevím, jak to budeš brát ty, ale mně to přijde logické." Koukala jsem na něj jak na hloupého člověka. Nedokázala jsem si spojit význam slov.

„Co?? Jak to jako myslíš?" musela jsem se zeptat, jinak by mi toho asi víc neřekl.

„Řeknu ti to od začátku." Kývla jsem. " Dneska za mnou přišel sociální pracovník z úřadu. Nejprve jsem to nechápal. Pak mi to ale došlo. Byl tam kvůli tobě. Řekl mi, že abys mohla bydlet s námi, musíš být adoptovaná, protože ještě nejsi plnoletá. Aby z toho náhodou nebyly nějaké právní neshody a problémy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ti to nebude vadit. Potom jsem mu řekl, aby mi dal všechny potřebné papíry. Řekl, že mu je mám zítra donést. A proto jsem teď tady."

„A ty bys mě chtěl do tvojí rodiny?" Snažila jsem se nedat najevo strach z jeho odpovědi, i když jsem věděla, že se tohle někdy musí vyřešit. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude takhle brzy.

„Carol," podíval se na mě ", ty už jsi součástí mojí rodiny. Teď záleží jenom na tvém rozhodnutí."

Nevěděla jsem co udělat. Byla jsem strašně šťastná, že mě považuje za součást jeho rodiny.

„Strašně moc ráda," bylo nakonec jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Jakmile jsem to řekla, tak se na Carlisleově obličeji objevil šťastný úsměv a v očích byla vidět úleva.

Stoupla jsem si na postel a začala skákat, a kdyby mě Carlisle nezastavil, asi bych něco zbořila.

Už jsme chtěli jít za ostatními, když se ze zdola ozval neskutečný jekot Rose.

"Vrať to zpátky Alice! Vrať se a dej mi ten ovladač! Až tě chytím, tak se připrav na popravu! Tohle je vrchol všeho, cos kdy udělala!"

Koukali jsme na sebe s Carlislem a po chvíli se začali smát.

„Ne!! Ihned mě pusťte. Já tě přetrhnu, jestli ten program nevrátíš!! Je ti to jasný Alice? Zapomeň na koukání na módní přehlídku, protože já mam rozkoukaný pořad o péči o vlasy!" Tou dobou jsme už s Carlislem sbíhali schody dolů.

Když jsme seběhli dolů, Carlisle se začal rozhlížet a nejspíš i zjišťovat případné škody. Nechtělo se mi tam jen tak stát. Proto jsem přešla místnost s tím, že přeskočím okraj sedačky a sednu si. Jakmile jsem však skočila přes okraj sedačky a sedla si, musela jsem se začít smát. Ani jsem si totiž neuvědomila, že by na ní mohl někdo být.

Skočila jsem rovnou na Emmetta, který tam ležel.

„Ihned slez!" zavrčel na mě Emm.

„Jo, jo. Už lezu," odpověděla jsem a přesunula se do křesla.

Mezitím se všichni uklidnili a taky se posadili.

„Tak fajn. Můžeme konečně svolat klidnou poradu?" zeptal se Carlisle a všichni jsme mu sborově kývli.

„Jak jste možná slyšeli, tak aby s námi mohla Carol zůstat, musím ji adoptovat. Carol souhlasila s tím, že by u nás hrozně ráda zůstala a já se chci ještě zeptat Vás, jestli nebude někdo proti. Takže, Esme?"

„Samozřejmě jsem pro. Vždyť tě už od samého začátku beru za součást rodiny."

„Výborně. Rose, co si myslíš ty?"

„Ovšemže souhlasím," řekla a všechny nás obdařila nádherným úsměvem. „Může mi teď už konečně Alice vrátit ten ovladač, Carlisle?

„Ne, teď ta televize zůstane vypnutá a nikdo ji nezapne dřív než po poradě." To už se Rose nadechovala, aby něco řekla, ale Carlisle naznačil, aby byla zticha.

„Emmett? Co si myslíš ty?"

„Já jsem jednoznačně pro."

„Dobře. Jasper?"

„Já jsem pro."

„Já taky!" vypískla Alice na celý dům.

„My jsme taky pro," uzavřel celou debatu Edward, který odpověděl i za Bellu.

***

Můj vztah k nim se nijak nezměnil. Stále jsme s Emmettem vymýšleli neskutečné hlouposti a s holkama jsme chodily nakupovat. Prázdniny utíkaly hrozně rychle.

Za zbytek prázdnin jsem se naučila ovládat natolik, že jsem byla schopná vydržet ve společnosti lidí i několik hodin. To mi stačilo na to, abych v září začala chodit do školy. Bella s Alicí se domluvily, že se mnou do ročníku bude chodit Alice s Jasperem a ostatní půjdou na vysokou.

1. kapitola - 3.kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 2. kapitola: