Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 1. kapitola

21.10.2010 (20:00) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Osudu se nezbavíš

Kapitola první: Přeměna

Drahý Johne,

vím, jaká jsem, a proto si myslím, že asi ani nemá cenu si něco začínat.

Bylo by to zbytečně složité pro nás pro oba.

To je vše, co jsem ti chtěla sdělit.

P.S.: Jsi milý, pěkný a chytrý, ale zasloužíš si někoho lepšího.

Tvoje kamarádka

Carolyn

Byl to poslední dopis, který jsem Johnovi poslala. Asi bych Vám ale měla říct, jak to bylo od začátku.

Narodila jsem se jako Carolyn  Vicki Dien. Můj otec byl New Yorský právník a matka fotografka pracující pro New York Times. Přátelé a kamarádi, kterých mám nyní méně než dřív, mi říkali Carol, ale byli i tací, kteří mě oslovují Vicki. Studovala jsem na New Yorské střední a měla spoustu přátel… spíše ale jen kvůli mým rodičům. To vše pominulo ve chvíli, kdy se naši rozvedli. Táta se odstěhoval do Washingtonu a máma na Floridu. Po většinu času jsem žila s matkou a chodila na temnější střední.

Nebyla jsem zde nijak známá ani oblíbená, ale kupodivu mi to ani moc nevadilo. Neměla jsem mnoho přátel krom Johna, Kate, Chucka, Delie a Daniela. Kate a Daniel spolu chodili, stejně jako Chuck a Delie. John zatím nikoho neměl, ale když jsem přišla, bylo jasné, že se mu líbím. Začali jsme se víc kamarádit, ale upřímně… mně se moc nelíbil. Byl sice hezký a chytrý, ale já se na něj nedívala tímto způsobem. Jako kamarád celkem šel, ale na něco víc se nehodil. Ne ke mně!

***

Jednou večer jsme šli všichni do kina na nový film Srdce v ruce. Bylo to něco mezi dramatem a romantikou. Když film skončil, John se nabídl, že nás rozveze domů. Jako první jsme vysadili Kate a Deniela, byli totiž ze stejné ulice a ta byla jen pár bloků od kina. Potom přišli na řadu Delie a Chuck, kteří bydleli jen o dva bloky dál než Deniel s Kate.

Když jsme přijeli ke mně před dům, vystoupil a otevřel mi dveře, jako to dělával pokaždé. Vystoupila jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a zabouchl dveře. Chtěla jsem se rozloučit a jít domů, ale on zcela nečekaně zachytil moji ruku a přitáhl mě zpět k sobě. Nestihla jsem mu v tom zabránit – políbil mě.

Samozřejmě, že jsem to nechtěla, ale zkuste se bránit klukovi, který je skoro o hlavu vyšší a pravidelně navštěvuje posilovnu. Nemohla jsem nic dělat. Ještě dlouhou chvíli trvalo, než mě přestal líbat a pustil mě. Neudržela jsem se a dala mu facku. Poté jsem se otočila na podpatku a utekla domů.

Nenápadně jsem poodhrnula záclonu na okně a čekala, dokud neodjel. Potom jsem sebou práskla na postel a začala přemýšlet, co ho to proboha napadlo. Proč to sakra udělal?! Možná  jsem neměla reagovat tak přehnaně, ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Vlastně jsem byla docela ráda za to, co jsem udělala. Konečně jsem mu dala dost jasně najevo, že o něj nestojím.

***

Druhý den nepřišel do školy. Rozhodla jsem se, že mu napíši dopis na usmířenou, protože i přesto, že jsem k němu necítila víc než kamarádství, mi bylo jasné, že tohle není správné. V dopise jsem se mu omluvila za svou přehnanou reakci a napsala mu, že mě to mrzí, ale nechci se s ním vídat jinak než jako kamarádka.

Neodepsal, což mě ranilo, ale asi jsem to měla čekat. Co jiného bych taky chtěla od náladového frajírka, který se naštve kvůli prkotině, pokud není po jeho. Ale i tak mi to nedalo a já s posíláním dopisů nepřestala.

Tenhle byl poslední. Když jsem ho nesla na poštu, všimla jsem si dvou kluků, kteří mě očividně sledovali. Snažila jsem se je ignorovat a namlouvala si, že je to jen náhoda, ale můj mozek se bohužel jen tak lehce zblbnout nenechal, a tak mi moje podvědomí začalo našeptávat, ať koukám zdrhnout. Zrychlila jsem. Nejspíš za to mohl ten špatný pocit, že to jsou Johnovi kamarádi a že by mě mohli sledovat, aby mu řekli, jestli někoho nemám, když jsem nechala nejhezčího kluka na škole… Jen co jsem došla celá vystrašená k poště, bez váhání jsem dopis vhodila do poštovní schránky a dala se do běhu, abych byla co nejdříve doma.

Jakmile jsem doběhla domů, zavřela jsem za sebou dveře a zamkla, protože můj špatný pocit se zhoršoval. Přemítala jsem, proč mě tak vystrašili, zatímco jsem si připravovala něco k jídlu. Jediné, čím jsem ale dokázala svoji hlavu zaměstnat, bylo, jak byli obrovští a namakaní. Moje uklidňování nezabíralo.

Když jsem se nakonec podívala na hodiny a zjistila, že je půl sedmé a já nemám ani sbalené věci na trénink, vyletěla jsem jako čertík z krabičky. Popadla jsem sportovní tašku a naházela do ní boty, dres, šampon, hřeben, náhradní oblečením, gumičky a ručník. Rychle jsem na sebe natáhla džíny a rudou halenku. To už před domem brzdilo auto. Bylo mi jasné, že je to Kate s Danielem, protože se mnou chodili tréninky. Vždycky jsme na ně jezdili společně.

Vyběhla jsem z domu a dala si čelíčko s Danem, když chtěl zazvonit. Chytila jsem se za hlavu a musela jsem počkat, než mi v zorném poli přestanou poletovat jiskřičky.

„Promiň, nechtěla jsem… Bylo to omylem… Opravdu mě to mrzí,“ blekotala jsem a on se zašklebil.

Mezitím k nám došla Kate a objala Daniela. „Vy jste vážně nebezpeční. Jsi v pohodě?“

„Nic mi není,“ ujistil ji a pak se otočil ke mně. „To se může stát každému. Ale ty nevypadáš moc dobře. Nebolí tě ta hlava moc?“

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se usmát. Kate si teatrálně odkašlala a já trochu provinile vzhlédla. „Omlouvám se, měla jsem těžký den.“

Kate pokračovala v objímací scéně i se mnou a potichu dodala: „To nic. Ale teď už jedeme.“

***

Trénink probíhal normálně. Zdálo se mi, že až moc. Zdržela jsem se déle než ostatní, abych mohla ještě chvíli trénovat. Kate jsem řekla, ať jedou beze mě, že domů dojdu pěšky. Neměla jsem to daleko.

Když jsem byla umytá a převlečená, vzala jsem si tašku s věcmi a odešla. Rozhodla jsem se, že si cestu zkrátím přes park, když je tak krásně teplo.

Jakmile jsem vešla do parku, zaslechla jsem za sebou kroky. Řekla jsem si, že nebudu panikařit, ale ani tak mi to nezabránilo v běhu. Taškou mě při každém kroku bouchla do stehen, ale já nezastavovala. Ze zvyku jsem se ohlédla a zvolnila do rychlé chůze, když jsem zjistila, že za mnou nikdo není. Vyšla jsem z lesnaté části parku, dívajíc se stále za sebe.

Otočila jsem se dopředu a hrůzou se zasekla na místě, neschopná se pohnout. Zírala jsem vyděšeně před sebe na postavy pěti chlapců v mém věku. Netušila jsem, co mám dělat, a začínala jsem panikařit. Najednou se rozestoupili a mezi nimi prošel John a vedle něho ti dva kluci, co mě sledovali.

„O co jde?“ zeptala jsem se ho s náznakem paniky v hlase, ale i tak jsem na něj nepřestávala nevěřícně zírat.

Najednou promluvil někdo za mými zády. „Už můžeme? Nebo tady budeme jen stát a poslouchat kecy?!“ Hrozně jsem se lekla, ale John jako by začínal litovat, že sem vůbec chodil.

Nakonec se ale sebral a řekl: „Asi máš pravdu, Dave.“ Na konci věty se mu zlomil hlas a očividně nebyl schopen říct nic dalšího.

Slyšela jsem odpověď jednoho z těch, co mě sledovali. „Udělej to rychle, nemáme na to celou noc! Já ho odvedu.“ Vtom mi došlo, že to není náhoda. Byla to Johnova pomsta.

Viděla jsem jen zničeného Johna, jak ho odvání k autu. Prakticky jsem ani nevnímala, že se ke mně ti kluci přibližují, mlátí mě a kopou. Jediné, co jsem stále měla před očima, byla jeho zničená tvář. Postupem času, jak jsem začínala upadat do bezvědomí, se mi vybavily obličeje mých rodičů. Byl to děsivý pohled. Pak jsem cítila jen to, jak jsem dopadla polomrtvá na tvrdou zem a přestala vnímat úplně.

Ani nemám ponětí, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale když jsem se probrala, uviděla jsem přes oteklé oči nádherného muže s vlnitými blond vlasy a zvláštníma očima. Nad námi zářil úplněk.

Najednou začal mluvit a v tu samou chvíli jsem si uvědomila, že mu ležím v náruči. „Klid, jen klid. Hlavně se nehýbej, maličká. Jsi ošklivě zraněná. Já jsem Jasper. Pomůžu ti a pak bude všechno v pořádku, uvidíš.“ Měl úchvatný a uklidňující hlas, což mi dodalo odvahu, abych věřila v to, že jsem v dobrých rukou a nic se mi už nestane. Asi po pěti minutách neustálého uklidňování jsem ho přestávala vnímat, ale myslím, že mluvil dál. Asi jsem musela vypadat opravdu hrozně. Alespoň jsem se tak cítila.

Vnímala jsem jeho vyděšený výraz, upírající se na mou tvář. Po chvíli jsem uznala, že by bylo lepší mu něco říct, než na něj jen koukat, jak se tu trápí se mnou v náručí, a tak jsem se pokusila nadechnout, přemýšlejíc, na co bych se mohla zeptat. Jeho obličej a hlas mě však přesvědčily, že to musí být anděl.

„Ty jsi anděl? Jsem mrtvá? V nebi?“

Pousmál se a já najednou místo strachu, úzkosti a paniky cítila úlevu a klid. Teprve poté mi mírně vyděšeným tónem odpověděl. „Ne, nejsem anděl a ty nejsi mrtvá. Slibuji, že ti pomůžu. Potom už tě nic nebude bolet, přísahám!“ Přišlo mi, že uklidňuje spíš sám sebe, ale pravda byla taková, že tím pomáhal i mně. Nechtěla jsem, aby přestal mluvit.

Pohladil mě po tváři a naklonil se k mému hrdlu. „Hrozně mě to mrzí, ale… nenechám tě zemřít.“

Jeho chladný dech mi ovíval krk. Po zádech mi přejel mráz, když se jeho rty zlehka přisály k mé kůži, a já se začala neovladatelně třást. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se jeho příliš ostré zuby zaryly do krku přesně v místě, kde mi tepala krev. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlas mě neposlouchal. V místě dotyku se mi rozlila bolest jako žhavá láva a já nemohla nic dělat.

Bolelo to, ale když jsem konečně našla svůj hlas, někdo nás vyrušil. Zblízka se ozývaly další dva mužské hlasy, ale nebyla jsem schopná rozeznat, co říkají. Přiblížily se a Jasper se konečně odtrhl od mého krku.

Zamžikala jsem řasami a stěží se rozhlédla kolem sebe. Jeden z těch dvou příchozích byl vysoký, co jsem zvládla rozeznat, a měl černé vlasy. Ten druhý byl menší, měl bronzové vlasy a, co mě zarazilo, také zmučený výraz.

Pak najednou ten černovlasý řekl: „Tak koukám, že už jsi začal, ale já to chci taky zkusit. Jaké to bylo? Dalo se to nebo… No víte co? Pomůžeš mi, Edwarde?“

Edward jen kývl. Ten druhý se ke mně naklonil, stejně jako předtím Jasper, který se přesunul k mým rukám, a kousl mě do krku. Podle toho, co jsem pochopila, to zvládl dobře, protože se ho Edward ani nedotkl – jen celou situaci sledoval.

Všichni tři byli tak nádherní a neodolatelní a jako by byli přímo předurčeni k životu při měsíci, protože v jeho svitu vypadali úchvatně dokonale, jak jen může muž vypadat v představách. Ani to však nestačilo na vystižení jejich krásy.

Když v tom mě z přemýšlení vytrhla palčivá spalující bolest, která se neuvěřitelně rychle šířila celým tělem.

Najednou jsem si všimla, že Emmett je pryč a než jsem se stihla zeptat, zrzek odpověděl na můj nevyřčený dotaz. „Emmett běžel napřed říct Alici, že jsme tě našli a že budeš v pořádku.“

Pak se ke mně oba naklonili, aby mě mohli chytit, ale ta bolest mě začínala přemáhat. Křečovitě jsem každému z nich stiskla ruku a držela se jich tak pevně, až mi bělaly klouby, ale to jako jediné mi pomáhalo od té hrozné bolesti. Ještě chvíli jsem tu bolest vnímala, ale nakonec jsem to vzdala a zavřela oči odhodlaná usnout. To se mi ovšem nepovedlo, ale podařilo se mi uklidnit natolik, že jsem vnímala jen chladný vlhký vzduch lesa, ve kterém bylo slyšet jen mé mělké dýchání a kroky patřící těm dvěma. Chvilku trvalo, než mi došlo, že běží. Cítila jsem, jak ta ohromná bolest začíná být ještě agresivnější než předtím – to jediné si pamatuji, než jsem upadla do bezvědomí.

***

Probrala jsem se. Neměla jsem nejmenší tušení, kolik času uběhlo, ale i přesto, že jsem měla celou tu dobu zavřené oči, cítila jsem velmi silné sluneční paprsky, z čehož jsem usoudila, že musí být odpoledne dalšího dne. Cítila jsem, že mě stále nesou. Zároveň jsem ale byla vyděšená, protože jsem nevěděla, kde jsem ani, co jsou zač. Jen jsem věděla, že mi stále dokola opakovali, že mi pomáhají. Uvědomovala jsem si, že začínám panikařit, ale místo ječení jsem jen nehybně ležela a ještě pevněji jim svírala ruce, protože jsem si opět uvědomila tu bolest. Později jsem okolo sebe cítila velmi mnoho lidí a výrazné světlo nade mnou, jako bývá na operačním sále nad lehátkem s pacientem, mě i přes zavřená víčka oslepovalo.

Začala jsem dýchat klidněji a pak postřehla, že ti lidé začínají místnost opouštět, až tam nakonec se mnou nezůstal nikdo. Zezačátku mi to přišlo děsivé, ale pomalu jsem si na to zvykla.

Po nějaké době jsem si uvědomila, že ta spalující bolest postupuje dál a dostává se k mému krku. Neubránila jsem se výkřiku, který byl mimochodem slyšet asi až do Evropy. Okamžitě se okolo mě seběhli všichni ti lidé, kteří byli v místnosti předtím. Jediné, co si pamatuji, než jsem cítila úlevu díky vlivu analgetik, je, jak se nade mnou všichni skláněli a drželi mě za ruce a všude kde se dalo. A pak taky jeden milý chápavý hlas.

„Už to dál nevydržím, musí dostat trochu morfia. Tohle je hrozně morbidní. Nebo jí aspoň navoď lepší náladu, Jaspere, protože tohle se nedá poslouchat!“

Na to zareagoval jiný velmi milý a zvonivý hlas. „Carlisle, neboj se o ni, ona to zvládne. Vydrž ještě šest hodin a vše bude v pořádku.“

„Alice, to je sice pěkné, že nám tohle říkáš, ale já nedokážu ovlivňovat její pocity natolik, jak bych chtěl. A navíc mi její osobnost připadá složitá a ty pocity, které prožívá, jsou nepředstavitelné. Myslím, že je určitým druhem štítu. Ne takovým, jaký má Bella, ale tak nějak… jako když se najednou vypaříte, zmizíte. A pak se najednou objevíte, jakmile se vám zachce. Už alespoň trochu chápeš?“

Chtěla jsem se ho zeptat, jak to myslel s tím štítem, ale věděla jsem, že kdybych se pohnula, znovu bych křičela, a to by ten milý muž jménem Carlisle nemusel vydržet. Pokoušela jsem se alespoň nacpat do hlavy své myšlenky tak usilovně, jak jen to šlo, až jsem pak musela přestat, abych neomdlela.

Najednou jsem přestala cítit klid a nevnímání bolesti a chvíli mi trvalo, než mi došlo, čím to je – skončilo to, když mi Jasper pustil ruku a uskočil od postele. Dotyčný se začal panicky nadechovat a vydechovat a já absolutně nic nechápala.

Když se konečně trochu uklidnil a promluvil, v jeho hlase byla slyšet panika, hrůza, bolest a lítost zároveň. „Kdo to sakra udělal?! Kdo z vás to byl? Tohle už nikdy nedělejte!“ řval jako na lesy. Hádala jsem, že měl obličej v dlaních, podle toho, jak tlumeně zněl jeho hlas.

Poslouchala jsem jeho kroky a zjistila, že pochoduje podél stěn, jakoby se snažil najít příčinu svých pocitů. Potom jsem si s úlekem uvědomila, že už necítím žádnou spalující bolest, což bylo velmi povzbudivé. Na druhou stranu jsem ovšem netušila, co se děje – jen to, že moje srdce netlouklo a dokázala jsem myslet na několik věcí najednou. Zdálo se mi, že vše, nad čím uvažuji, je mnohem rychleji zpracováno. Hned, jak jsem si to uvědomila, otevřela jsem oči a zjistila, že se všichni s úzkostí v obličejích seskupili na jedné straně místnosti. Byla jsem doslova a do písmene zmatená z toho, co se to se mnou dělo. ‚Proč se všichni tak bojí? Je tu snad nějaké nebezpečí?!‘ křičela moje hlava, ale já mlčela.

Prohlédla jsem se a tak nějak nepřítomně jsem analyzovala, že mě kdosi navlékl do nádherných šatů. Byly stříbřitě bílé a lehoučké, což navozovalo pocit, že jsem nahá.

Chtěla jsem se štípnout do ruky, abych se konečně probudila z tohohle zmateného snu, ale místo toho jsem se odrazila a odletěla na bílou zeď za mými zády. Nějak se mi povedlo se zachytit za spáry mezi cihlami, když jsem prsty probořila omítku, ale šokem z toho rychlého pohybu jsem se neudržela a sletěla na zem jako zralá hruška.

Skrčila jsem se do dřepu a výhružně zavrčela. Nechápala jsem, co to dělám. Všude kolem vládl zmatek – vlastně jen v mé hlavě, ale na tom nezáleželo. Připadala jsem si jako… jako… ani jsem netušila jak. Prostě zmateně.

Ze zoufalství jsem začala plakat, slzy však netekly. Slyšela jsem, jak ostatní s hrůzou čekali, co bude dál, nebo spíš co udělám, ale já se nehýbala.

Právě jsem totiž zažívala šok. Já nemohla plakat! Nebo spíš… Bože, co jsi to ze mě udělal za zrůdu?!

Zničehonic se ozvala Alice, jestli to tedy byla ona. „Jaspere, prosím, udělej něco!“ V jejím hlase byl slyšet strach a soucit zároveň, což mi nijak nepomohlo. Znovu mnou začaly cloumat vzlyky.

Někdo udělal pár kroků vpřed a já prudce vzhlédla. Musela jsem vypadat příšerně. Příšerná příšera, haha. Jasper nic neříkal a klekl si přede mě. Nechtěla jsem mu nic udělat, i když jsem to nechápala, a proto jsem ho nechala, aby mě vzal za ruku. Usmál se a pomohl mi vstát.

„To je v pořádku, maličká, nic se neděje. Hlavně se neboj, my ti neublížíme. Slíbil jsem, že ti pomůžu…“ Stiskla jsem mu dlaň a na okamžik zapomněla, co se stalo. Zároveň jsem byla tak bezstarostná a uvolněná jak nikdy.

Cvakly dveře a já se neskutečně lekla. Reflexivně jsem se stáhla do sebe a uskočila zpět ke stěně. Jasper se vrátil a já vzhlédla. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale byl tam jen Jasper. Po chvíli jsem zaregistrovala i Edwarda s jakousi tmavovláskou, která se obranně krčila vedle něj. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika, ale byla jsem doslova přimražená na místě a nedokázala se pohnout.

Najednou jsem si všimla, že mě ani jeden z nich nedrží a strnule sedí na druhém konci místnosti. Jako by se lekli, jestli mi něco neudělali. Ale až nyní jsem si všimla, že se celá třesu – jako stéblo trávy ve vichřici. Dívala jsem se před sebe a snažila se ten třas ovládnout.

V tom se mě někdo dotkl a já zaječela leknutím. Podíval jsem se na culícího se Edwarda, který mě zkoumal opatrným pohledem. Teď mi teprve došlo, že už nemá tak studené ruce jako předtím v parku. Pohladil mě po nadloktí a nevesele se usmál, jako bych mu ubližovala.

„Klid, jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží.“ Zvláštní, to už jsem slyšela podruhé. Asi jsem jen reagovala přehnaně.

Stále si mě prohlížel, tak jsem přikývla na souhlas a s nuceným úsměvem na tváři vstala, snažíc se uklidnit. Tentokrát jsem byla schopná spustit ruce podél těla. Znovu mě zalila vlna klidu a pohody.

Pak mě každý z nich chytil za jednu ruku a já se cítila natolik v bezpečí, že jsem byla schopná zavřít oči. Ale připadalo mi zvláštní, že se po takové době necítím unavená. Pro jistotu jsem se na to hned zeptala.

„Jak to, že nejsem…“ Zarazila jsem se uprostřed věty, protože můj hlas zněl… nepopsatelně. Byl o něco vyšší a jemnější než předtím – netuším proč, ale připomínal mi zvonkohru. Překvapilo mě to tak, že jsem nebyla schopná pokračovat dál.

Shrnutí - 2. kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 1. kapitola: