Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudu se nezbavíš - 3. kapitola

16.11.2010 (09:00) • Mattie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 827×

Kapitola třetí: Škola

Za zbytek prázdnin jsem se naučila ovládat natolik, že jsem byla schopná vydržet ve společnosti lidí i několik hodin. To mi stačilo na to, abych v září začala chodit do školy. Bella s Alicí se domluvili, že se mnou do ročníku bude chodit Alice s Jasperem a ostatní půjdou na vysokou.

***

Jako skoro každé ráno jsem vskočila do okna. Snažila jsem se být potichu. Nechtěla jsem, aby ostatní věděli, že nejsem během noci doma.

Během prázdnin se nám podařilo vyřešit, proč jsem tehdy zmizela.

Bylo to tím, že se dokážu zneviditelnit. Ostatní si myslí, že časem zvládnu zaštítit i ostatní.

Někdy je to celkem praktické. Když nechci, aby mi někdo lezl do hlavy, ovlivňoval moje pocity, nebo řekl ostatním, co se chystám udělat. Ano, mluvím o Edwardovi, Jasperovi a Alici. Občas to s tím hlídáním přehánějí. Jsem moc ráda, že Rose s Emmettem takoví nejsou. Tihle tři jsou občas až moc dotěrní.

Snažili se přede mnou celé prázdniny neřešit můj dar. Nechápala jsem proč. Ale podle jejich přání jsem to nechala v utajení. Takže o něm ví jen Denalijští, protože mají Eleazara.

Naštěstí mi nikdo neřekl, že ho nesmím zkoušet. Takže jsem se vždy v noci vypravila do lesa. Snažila jsem se trénovat. Nebylo to zrovna nejlehčí, ze začátku jsem nikdy pořádně nevěděla, jestli jsem, nebo nejsem vidět. Časem se vše začalo zlepšovat. Vydržela jsem déle udržet štít, poznala, kdy jsem neviditelná a kdy ne. Zjistila jsem, že když jsem neviditelná, dokážu procházet různými předměty. Také jsem zjistila, že nesmím štít stáhnout, když mnou prochází nějaký předmět. Zůstal by totiž ve mně. Jednou se mi to povedlo a moc příjemné to není. Naštěstí stačí se jen znovu zneviditelnit.

Poslední dobou se mi dařilo udržet šít relativně dlouho a zakrývala jsem i některé stromy v mojí blízkosti. Bylo dobré zjištění, že když se mi povedlo zaštítit i strom a nemohla jsem jím projít.

Stále jsem však nebyla schopna udržet štít dostatečně dlouho na to, aby to bylo použitelné v boji. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem chodila trénovat.

Myslím, že kdyby to Esme zjistila, snažila by se mi to i s ostatními rozmluvit. Asi by mi říkali něco ve smyslu, že je to nebezpečné a co kdybych po cestě potkala jiného upíra. Musela bych jim dát za pravdu. Několikrát jsem o tom přemýšlela, ale touha se zdokonalit vždy zvítězila.

A co Emm? No ten by mi asi neodpustil, že chodím bez něj. A přichází tak o veškerou legraci.

Když jsem už byla v pokoji a zjistila, že si nejspíš nikdo nevšiml mojí menší procházky, bylo mi líto, že je poslední den prázdnin. Co je na tom pozitivní, že musím chodit do školy?  Ano, abych nebyla nápadná. Ale vše, co jsem se potřebovala doučit, mě ostatní už naučili.

Tohle je jedna z mála věcí, co mi bude vadit. Pořád ve škole. No, co se dá dělat. Bude se to muset nějak vydržet.

Odešla jsem do koupelny a osprchovala se.  Ve skříni jsem si vzala černé džíny a krémové triko s dlouhým rukávem. U zrcadla jsem si rozčesala vlasy a stáhla je do culíku.

„Carol. Můžeme?“ volala na mě ze zdola Rose. Úplně jsem zapomněla, že jedeme všichni nakupovat. Byla jsem ráda, že jedou všichni. Dnes jsem neměla moc náladu celou dobu strávit mezi regály s oblečením a Alicí. Je pravda, že nákupy zbožňuju, ale dneska se mi do toho moc nechtělo. A navíc mi kluci slíbili pomoct vybrat nějakou dobrou elektroniku, která by se mi mohla hodit.

„Už běžím,“ zavolala jsem na Rose během mého sprintu ze schodů.

Popadla jsem kabát a vyběhla před dům.

„Jedeš s Rose a Emmettem,“ zavolala na mě Alice. Vyplázla jsem na ni jazyk. Moc dobře věděla, že nemám zrovna stokrát v lásce jezdit v jednom autě s Rose a Emmem. Vždycky se totiž začali „hádat“ a mně to strašně vadí. Chápu, že je nebaví být pořád jen jako zamilovaný a bezproblémový pár, ale když se tohle opakuje pokaždé, když někam jedeme, je to vyčerpávající. A to se říká, že my, upíři, vyčerpaní být nemůžeme.

Nasedla jsem do auta. Byla jsem ráda, že jedeme v Rosaliině autě. Přeci jenom by byl Emmettův Jeep trochu nápadný.

„Ahojky,“ pozdravila jsem je.

„Ahoj,“ odpověděli mi sborově.

„Co jsi celou noc dělala?“ zeptal se Emmett. Trochu jsem nechápala směr jeho otázky, ale i tak jsem odpověděla snad jako vždycky.

„Skoro nic. Většinu noci jsem pročetla. A ty?“

„No já bych si to strašně moc užíval, jenom kdyby tady Rose…“

„Nech toho, ano?“ zavrčela na Emma Rose.

„No jo, no jo. Vždyť už mlčím.“ Tak a je to tady zase. Ne, nemohli si to nechat na jindy. Musí to udělat znova a zrovna, když jsem s nimi. Už mě to vážně přestává bavit. Je sice pravda, že jsem se nad tím ze začátku smála, ale teď už je to ohrané.

„Ne, nemlčíš. Hučíš tady. Co kdyby sis sedl dozadu a nechal mě tady v klidu?“

„Nech toho, Rose. Vždyť jsem nic neřekl. Ty jsi jediná, kdo tady má nějaký problém. Nemám pravdu, Carol?“ Cože?? To už do toho zatahují i mě? No tak to je moc.  Proč se nemůžou chovat normálně jako doma? Nechápu, co je na tom baví.

„Nechcete toho nechat? Nemám na to dneska náladu.“  Rose zastavila na kraji silnice a oba se na mě podívali.

„Co se stalo, Carol?“ zeptala se starostlivě Rose.

„Nic. Jen bych byla ráda, kdybyste se přestali hádat. Děláte to pokaždé. A když to není kvůli vaší neshodě z noci, tak je to kvůli tomu, jestli se mnou půjdete do obchodu s oblečením nebo s elektronikou. Už mě to nebaví. Já Vás mám strašně moc ráda. Ani nevíte jak, ale tohle mě na Vás mrzí. Kdybyste to nedělali, byli byste nejlepší sourozenci na světě. Ale teď to jsou Alice s Jasperem a na druhém místě je Bella s Edem.“ Musela jsem na ně přestat vrčet. Oba na mě koukali s otevřenou pusou a šokem v očích. Asi jsem to na ně neměla takhle vysypat.

„Ohh, Carol, to je mi strašně líto. Moc se omlouvám, že to bereš takhle. My se takhle s Emmettem snažíme jenom zabavit. Sama jednou poznáš, že nejde celou věčnost žít bez hádek. Navíc my se ani nehádáme. Je to taková hra. Je mi to opravdu líto. Už to nikdy neuděláme.“ řekla Rose a objala mě.

Rozvzlykala jsem se. Bylo mi líto, že jsou teď smutní jenom kvůli mojí náladě. Na druhou stranu jsem byla ráda, že si to snad konečně uvědomili.

Za chvíli už u nás zastavili i ostatní.

„Jaspere, myslím, že bys měl jet s Carol. Jinak by se stalo něco, co by nikdo z nás nechtěl,“ řekla Alice a Jasper si sedl vedle mě.

„Fajn, takže můžeme konečně jet?“ zeptala se velmi netrpělivě Bella. Vždycky chtěla mít nákupy co nejdřív za sebou. Edward ji jen objal a vedl k autu.

Jako první vyjela, samozřejmě, Alice. Vlastně to byl celé její nápad. Nakonec jsme vyjeli i my a za námi jel už jen Carlisle s Esme.

Byla jsem hrozně moc ráda, že s námi jede Jasper. Byl pro mě nejlepším kamarádem tedy krom Emmetta a Edwarda. No vlastně pro mě byli všichni jako nejlepší sourozenci a kamarádi, kamarádky. Do teď nedokážu moc pochopit, proč trvali na tom, abych určila, kdo z nich je nejlepší, když to ani pořádně nejde.

Seděla jsem, vedle Jasper a ten mě objímal okolo ramen, protože se mu tak lépe dařilo uplatňovat jeho dar na mě. Po chvíli jízdy jsem si o něj opřela hlavu a zaposlouchala se do zvuku motoru.

„Děkuji moc, Jazzi. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady,“ špitla jsem.

„Věř mi, že to vím, Vicki. A nemáš vůbec za co. Chápu, jak je to pro tebe složité. A navíc jsem tu od toho, abych ti pomáhal, když jsem to nedělal u Belly. I když je pravda, že to nepotřebovala, ale to se stejně nepočítá. Takže…“ větu nechal vyznít do ztracena, ale i tak jsem si všimla, jak se při vzpomínce na Bellu se zamračil. Nelíbilo se mi to. Měla jsem ráda, když se smál. Stále mě však nepřestávalo udivovat, že mi jako jediný říká Vicki. Jednou mi vysvětloval, že je to kvůli jeho bývalé „kamarádce“, která se také jmenovala Carol. Měl na ni velmi špatné vzpomínky. Pamatuji si, jak se mě ze začátku vždy ptal, jestli mi to nevadí.

Celkem jsem mu byla vděčná. Jméno Carol jsem dostala od mamky a Vicki od táty. Takže mi je to bude pořád připomínat.

Dojeli jsme k obchodnímu domu okolo desáté dopoledne. Cesta už potom naštěstí probíhala bez problémů.

Byla jsem ráda, že s námi jel Jasper. Udržoval nás všechny v dokonalém klidu. Za moji upíří existence jsem si moc oblíbila tento druh klidu, kdy nedokážete myslet skoro na nic.

Využívám ho místo spánku. Je pravda, že kvůli tomu občas Jaspera zneužívám, ale co. Občas si potřebuji odpočinout od každodenního ruchu.

„Hej, lidi!!! Hněte se! Obchody jsou už hodinu otevřené a vy si tady v klidu sedíte a čumíte! Jako bych Vám neříkala, že když vyjedeme až v půl, tak přijedeme pozdě. Ale teď si za to můžete vy sami. Jo, a abych nezapomněla tak příští týden pojedeme zase nakupovat. Má totiž vyjít nová podzimní kolekce a tu já si nemůžu nechat ujít.“ Nikdo nic neřekl. Všichni jsme nad něčím přemýšleli. To už ale Alice začala ještě víc šílet.

„No tak! To snad nemyslíte vážně! Okamžitě se hněte, nebo do toho auta vlezu a všechny vytáhnu ven. Radši nechtějte vědět za co!“ Na to už reagovali všichni. Aliciny metody byly někdy dost kruté a nikdo nechtěl pokoušet štěstí.

Neochotně jsme se vysoukali z auta a šli směrem k naštvané Alici.

„Nechceš to zkusit?“ šťouchl do mě z ničeho nic Emm.  Vůbec jsem nechápala, na co to naráží.

„Co chci zkusit?“ nechápavě jsem se na něj dívala a ne a ne mi dojít, co tím myslel.

Stoupl si přede mě a zastavil. Tím jsem byla donucena zastavit taky. Rose s Jasperem došli k Alici, a když zjistili, že jsme se zastavili, začali nás propalovat pohledem.

Potom se ke mně Emm nahnul a začal šeptat tak potichu, že jsem to mohla slyšet jenom já: „No, jako zneviditelnit nás. Vím, že v noci chodíš trénovat. Jednou jsem tě sledoval, ale povím ti, že na novorozeného ti to jde docela dobře,“ koukal na mě tím jeho psím pohledem, kterému se nedalo odporovat a zároveň mu neskutečně cukaly koutky.

Začala jsem o tom uvažovat. Už jsem chtěla říct, že bych to mohla zkusit, když mě někdo chytil a táhl za ruku ke vchodu do nákupního centra. Bylo mi jasné, že je to Alice a tak jsem se ani nesnažila nějak protestovat.

„Jestli to zkusíš, věř, že se rána nedožiješ. Navíc nechápu, co to všichni dneska vyvádíte. Vždyť tebe to vždycky bavilo.“

„Omlouvám se, Alice. Já… no… jsem trochu nervózní ze zítřka.“

„Ale to nemusíš. Bude to v pohodě. A navíc tam budu já a při nejhorším tě s Jazzem včas zastavíme,“ mrkla na mě a pokračovala. „A teď už pojď. Musíme nakoupit nějaké nové oblečení, doplňky a boty.“

Na chvilku ztichla, jak hledala v budoucnosti, ale táhnout mě stále nepřestávala. Každou chvilku jsem čekala, že se rozeběhne naší přirozenou rychlostí a nebude k zastavení. Připadala mi jako malé dítě, těšící se na dárek.

„No myslím, že jak ti kluci slíbili pomoc při vybírání elektroniky, tak to asi splní. Což znamená míň času pro mě. A to znamená mnohem kratší doba pro nakupování a to znamená, že sebou musíme pohnout, jestli chceme stihnout všechno.“

První kam jsme šli, byl obchod se společenským oblečením. Moc jsem nechápala, proč společenské oblečení, ale raději jsem se neptala.

Ostatní se už procházeli mezi regály. Jen co jsme vešli dovnitř, Alice mě pustila a rozeběhla se za Bellou, která ani nekoukala, jaké šaty si to bere a jen popadla první dvoje, co jí přišly pod ruku a už s nimi chtěla jít k pokladně. Přišlo mi to komické. Pořád nechápu, proč to Bellu tak hrozně nebaví. Stačilo mi je vidět a musela jsem se usmát. Najednou jsem se nemohla dočkat, až si něco vyberu. Moje nakupovací nálada se zvedla na maximum a jediné, co mi stále vrtalo hlavou, bylo, proč jsme zrovna ve společenském.

„Vicky,“ řekl Jazz a já se neskutečně lekla, až jsem nadskočila. Ostatní se začali smát, ale mně to vtipné nepřišlo. Otočila jsem se na něj a čekala, co ze sebe při záchvatu smíchu dostane.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvně se na mě podíval.

„Jo, to je v pohodě. Alespoň se ostatní trochu pobavili. Jenom stále nechápu, proč jsme ve společenském. Nechtěl bys mi to sladké tajemství sdělit?“ koukla jsem se na něj a nakonec mi sjel pohled k Emmettovi, který se svíjel na zemi se záchvatem smíchu.

„No, proto jsem za tebou přišel. Jedná se o to, že je naším zvykem udělat večer před školou něco jako párty na konec prázdnin. Tentokrát se bude konat u nás a přijedou za námi i Denalijští. Na tohle si vyber nějaké honosnější šaty, a kdyby sis nebyla jistá s výběrem, obrať se na Alici. No pak náš čeká ještě jedna, ale ta už je méně klasická, takže na ni stačí obyčejné šaty. A pomoc od Alice platí u tohoto výběru. Kdy se bude konat tahle, nevím, musím se na to potom zeptat Alice. Ale běžně bývá tak po týdnu školy. A letos to bude zároveň i oslava výročí svatby Carlislea a Esme. Jo a ještě, čím větší originalita, tím líp pro tebe. A ještě maličkost, moc nemysli na to, co si vybereš, nebo to bude Bella s Edem vědět hned.“ Nechápala jsem proč Bella, a tak jsem se na něj nechápavě podívala.

„Edward je v tomhle hrozný. Vždycky všechno Belle řekne,“ koukla jsem se na Eda a ten na nás, nebo spíš na Jaspera, koukal pohledem: tak a teď sis to pěkně zavařil. Začala jsem se smát.

Poděkovala jsem Jasperovi a šla vybírat nějaké vhodné šaty. Jak řekl Jazz, tak jsem se na to snažila nemyslet a překládala všechno možné do španělštiny. Edward po mně přes regály házel zlostné pohledy a já se ho snažila ignorovat.

Asi po dvouhodinovém vybírání jsem se rozhodla pro černo-růžové šaty na párty k zakončení prázdnin a druhé šaty byly nahoře upnuté a sukně se rozšiřovala. Šla jsem je zaplatit. Když jsem je měla zabalené a zaplacené, vyšla jsem před obchod, kde již všichni netrpělivě čekali. Omluvně jsem se na ně podívala.

Jako další jsme šli pro boty. Vzhledem k tomu, že jsem už měla vybrané šaty, stačilo mi najít boty ve stejné barvě. Nakonec jsem se rozhodla pro černé na vysokém podpatku a jako druhé jsem si vybrala třpytivé růžové.

Nakonec jsme vybrali doplňky v podobě náhrdelníků, náramků, náušnic a prstýnků.

Kolem jedné hodiny odpoledne jsme se vydali pro elektroniku.

„Carol, myslím, že budeš potřebovat nový mobil. A notebook by taky nebyl k zahození,“ hulákal na mě Emm. Už jsem se nadechovala, že mu to rozmluvím, ale to už na Emma volal z úplně opačného konce obchodu Edward.

„A nesmíme zapomenout na iPod. Ten je úplně boží a nesmí jí chybět.“ Měla jsem dost co dělat, abych na ně nezačala křičet, že jsem tady taky. Nakonec jsem to vzdala. Nemělo by to cenu. Proto jsem se poslušně vydala za Emmettem, který mi vybíral telefon.

„Který se ti nejvíc líbí?“ Ukázal na řadu vystavených telefonů před sebou. Nebyla jsem schopná si vybrat, tak Emmett chytnul iPhone 4.

„Myslím, že tenhle by ti mohl stačit.“ Zmohla jsem se jen na kývnutí. Než jsem však stihla jakkoliv zareagovat, podal Emm prodavači telefon a táhnul mě k notebookům. Postavil mě před notebooky od Applu.

„Tak a teď si vyber jeden z nich. A jestli se chceš zeptat, proč zrovna tyhle, tak se ani neptej. Alice by mě přizabila, kdybych ti dovolil vybrat si jinou značku.“ To už, ale Jazz ani Ed nevydrželi a začali se smát.

„Dobře, tak já si vezmu tenhle,“ ukázala jsem na MacBook Air.

„Chytrá holka,“ pochválil mě Emmett.

„Hmm, děkuju. A…“

„Ne teď půjdeš se mnou a vybereme iPod. Ale neboj, potom už ti dáme pokoj a pojedeme domů. Je sice pravda, že tam si tě vezme do parády Alice, ale to nějak přežiješ,“ mrknul na mě Edward.

Když jsme došli k regálu, kde byli vystavené iPody, moje nálada se zhoršila. Sáhla jsem po iPodu touch a podala ho Edwardovi. To už u mě stál Jasper a snažil se mě uklidnit. Moc mu to nešlo, takže jsem se nakonec rozvzlykala. Emmett s Edwardem šli zaplatit a Jasper šel se mnou k autu. Celkem mě překvapilo, že mě posadil do Alicina porsche, ale dál jsem to neřešila. Rozjeli jsme se domů.

„Co se stalo v obchodě?“ prolomil napjaté ticho Jazz.

„Já… vzpomněla jsem si na rodiče. Předloni mi koupili k vánocům taky iPod touch. Trochu mě to vzalo, ale příště se to už nestane. Přísahám.“

„To mě mrzí.“

„Ne, to je v pohodě. Myslím, že už mi je dobře. Ale je mi líto, že jsem ti překazila nakupování.“

„No upřímně jsem rád, že jsi mi ho překazila. Bylo tam na mě moc emocí a lidí taky.“ Musela jsem se usmát. Úplně jsem zapomněla na pálení v krku. Doufám, že na to půjde zapomenout i ve škole.

Když jsme dojeli domů, vzal mě Jasper na lov. Celkem jsem to uvítala. Přeci jenom jsem potřebovala chodit častěji, jestli se mám pohybovat mezi lidmi. Ulovila jsem si dvě srnky a mohlo se jít domů.

Doma na náš čekali ostatní. Alice vypadala celkem spokojeně, ale přeci jenom bylo v jejích očích vidět zklamání a lítost. S omluvným pohledem jsem na ni koukala a doufala, že mi jednou odpustí.

„Tak fajn, jde se připravovat. Esme, ty víš, co máš udělat, že jo?“ Esme kývla na souhlas a odběhla. Potom se Alice otočila na Rose: „Ty taky víš co dělat, ne? Anebo víš co? Půjdeš se mnou a pomůžeš mi. Jasperem ty se jdi upravit a dohlídni na ostatní, aby se taky oblíklim jen co budou mít všechno hotovo. Esme za mnou potom pošli, tu si upravím já.“

„Dobře,“ řekli jsme všichni unisono.

Potom mě Alice odvedla k ní do pokoje a začala mě líčit. Rose se ujala mých vlasů. Divila jsem se, že i po tak dlouhé době nedospěla k závěru, že nemá cenu moje rovné vlasy zkoušet natočit.

Nechápala jsem, jak se jí to povedlo, ale natočila je a ony dobrovolně držely v drdolu. Musela jsem Alice pochválit, nalíčila mě sice decentně, ale mně se to moc líbilo. Dokonale odhadla i odstíny stínů k šatům. Určitě o nich měla vizi. Nakonec mě nasoukala i do těch šatů a dala mi moje boty. Nakonec mi dala na krk decentní náhrdelník s perličkou. S perličkou byly i náušnice a prstýnek.

Dole zazvonil zvonek a to už mi bylo jasné, že začátek našeho večírku na rozloučenou s prázdninami může začít.

Bavili jsme se celou noc. Esme nádherně vyzdobila obývák a Edward, když ho Bella nechala, zahrál na piano. Bylo to dokonalé. Perfektně jsem si to užila, ale upřímně jsem byla ráda, když jsem sebou k ránu hodila na postel.

Asi hodinu nato mě přišla Rose „vzbudit“. Shodila jsem ze sebe šaty a odešla do koupelny. Trochu jsem se zkulturnila a šla si vybrat něco na sebe. Alice mě v tom trochu předběhla a připravila mi úzké tmavě modré džíny a k nim bílý top. Popadla jsem tašku a přehodila ji přes rameno. Seběhla jsem dolů a jediné co jsem slyšela, byl zvuk motorů.

„Dobré ráno, Carol. Ostatní na tebe čekají v autech. Jo a tady máš klíčky,“ řekla Esme a hodila mi klíče od domu i od auta. Místo pozdravu jsem na ni kývla. Vzala jsem si z věšáku koženou bundu a běžela do garáže.

„Dobré ráno, autíčko. Tak jak se těšíš na náš první výlet do školy?“ Vím, že není moc normální povídat si s autem, ale mně to nevadilo. Nasedla jsem a vyjela za ostatními.

Jen co jsme dojeli do školy, zašli jsme do kanceláře. Tam nás přivítala sekretářka a dala nám papíry na vyplnění. Už jsem se chtěla zeptat Alice, kde jsou ostatní, ale než jsem se stihla nadechnout, už mluvila: „Jeli na vysokou. Zapomněla jsi, co? Ale neboj, bydlet budou stále s námi, mají to na vysokou skoro stejně daleko, jako my sem.“ Potom se usmála a už mě a Jaspera táhla do třídy. Byla jsem moc ráda, že mám hodiny s nimi.

První den jsme prožili bez problémů. Na obědě jsme nic nejedli a ostatní na nás trochu zvláštně koukali, ale možná to bylo i proto, že jsme zde noví.

Takhle to pokračovalo každý den. Snažila jsem se chodit obden na lov, abych zabránila nějaké mojí blbosti, které bych později litovala. Po škole jsme většinou blbli s kluky, výjimkou byl Carlisle, který se toho raději neúčastnil. Holky z nás mohly zešílet a my se tomu většinou jen smáli. Byla jsem hrozně ráda, že se nemusím učit. Nikdy mě to moc nebavilo a teď jsem to konečně nemusela dělat. Stačilo mi poslouchat výklad ve škole, a když jsem náhodou nedávala pozor, doma se vždycky našel někdo, kdo by mi to vysvětlil.

2.kapitola - 4.kapitola

Autor: Mattie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu se nezbavíš - 3. kapitola: