Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 19. kapitola

16.06.2012 (13:45) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2049×

Bella

Dny utíkaly rychle za sebou a já ani nevnímala ty chvíle bez Edwarda. Byla neděle, zítra se muselo do školy a já tak měla zase začít svůj monotónní den. Každá chvilka mého dne byla totiž vesměs stejná.  Ráno jsem jela do školy, kde jsem marně vyhlížela Edwardovo auto, a ve škole jsem se potom snažila dohnat to, co jsem nestíhala doma. Na Alice jsem čas vůbec neměla, a to mi stále připomínalo, že jsem Cullenovy ještě nepozvala na svatbu. Zítra ve škole už to musím vážně napravit, nebo se na to nebudou moct nijak přichystat. I když pochybuju, že zrovna jim by doma chyběly nějaké ty sváteční šaty…

Ani s Jess jsem ještě neměla čas promluvit si o tom večírku, a to jsem byla tak zvědavá, jestli se konečně dozvím pravdu. Napíšu jí SMS a domluvím se s ní na dnešek odpoledne. Ať ale zapomene, že někam půjdeme, budeme hezky v teplíčku mého krásného domečku. Já se totiž ještě stále nenabažila nádherného pocitu bydlení sama.

Jediná dobrá zpráva z tohohle strašně vyčerpávajícího týdne je ta, že svatba se začíná skvěle rýsovat. Aby taky ne, když se blíží mílovými kroky. Ale zvládla jsem už zařídit jak to květinářství, tak šaty pro Luisu, pro které jsme byly včera. Po celou dobu nakupování jsem si s Luisou povídala o tátovi a o jejím bývalém manželovi. Zjistila jsem, že Luisa svého bývalého manžela opravdu milovala, ale její láska je teď určena jen a jen tátovi a doufá, že s tátou stráví zbytek svého života. Řekla, že by tátu nikdy nepodvedla a věřím, že ani táta by něco takového neudělal, takže pokud se do jejich vztahu nepřipletou hádky, mají velmi slušnou šanci na úspěch.

Šaty jsme vybraly opravdu nádherné. Luisa, i když se vdává už podruhé, stále trvá na bílých šatech. Po velmi dlouhém vybírání jsme konečně určily ty konečné, a to byly dlouhé bílé šaty s širokou spodničkou. Byly bez rukávů, a tak skvěle zdůrazňovaly Luisina malá ramena. Korzet byl ozdobený krajkou a stužka v pase dokonale zdůrazňovala Luisin už tak hubený pas. Celé to zakončoval dlouhý závoj, který při chůzi doslova vytíral podlahu. Šaty byly sice dost drahé, ale Luisa na své svatbě opravdu nešetřila, a tak jsme po několikahodinovém vybírání vycházely ze salonu nadmíru spokojené.

Je ale pravda, že jsem zjistila, že mě tenhle zmatek kolem svatby strašně baví. Takže myslím, že jsem si konečně vybrala obor, který bych chtěla studovat po střední škole. Velmi by mě bavilo být svatební poradce nebo svatební koordinátor. Jsem ráda, že jsem se v tomhle tak našla, protože jsem byla vážně zoufalá z toho, že všichni mí spolužáci už mají obor vybraný, nebo aspoň promyšlený. Já neměla nic. A to jdeme na vysokou až za dva roky. Maturujeme až příští rok a mně někdy ve škole přišlo, jako bychom byli maturanti už letos.

Luisa je z mého plánování nadšená a strašně si jí líbí věci, které jsem do svatby navrhla já sama. Jistě ona s tátou mají na svatbě asi největší podíl a Ben taky pomáhá, jak mu jen škola dovolí, ale stejně si myslím, že Luisa bude dávat velký podíl i mně. A jsem strašně ráda, když si představím, jak moc se oba báli, že s jejich svatbou nebudu souhlasit.

Táta mi sice řekl, ať to s tím plánováním zase tolik nepřeháním, že si budu moct sama plánovat svou vlastní svatbu, až nějaká přijde, ale já se nenechám odradit a budu pokračovat se stejným nasazením jako do teď.

Dneska v deset hodin pro mě má přijet táta a máme spolu jet vybrat ten oblek. Je devět hodin, takže mám celou hodinu na přípravu. To mi bohatě stačí, protože já se stala v chystání narychlo naprostým profíkem. Možná to bude tím, že teď každé druhé ráno pravidelně zaspávám a do školy dojíždím dvě minuty před osmou. Teď už to ale vůbec neřeším, protože bývám tak rychlá, že se stihnu ráno i namalovat a nasnídat. A to obvykle vstanu až o půl osmé!!! Přiznávám, že běhám po domě jako splašená a snídám u toho malování, ale i tak se to počítá…

Napíšu Jess, domluvím se s ní na odpoledne a půjdu si zapnout telku. Snídani u televize jsem totiž nezažila už pěknou chvíli.

Jess, dneska odpoledne kolem třetí se když tak stav ke mně domů. Můžeme si konečně o všem promluvit. Bella.

Odeslala jsem SMS a vydala se dolů do kuchyně. Jídlo pro mě totiž bylo poslední dobou takové zklidnění nervů a vlastně mi to ani nevadilo, protože mé tělo se v důsledku toho nezačalo nijak měnit k horšímu. Vzala jsem si ze skříňky vafle, uvařila si kakao a sedla si k televizi. Zrovna běžela moje nejoblíbenější ranní show, takže jsem si k ní v klidu sedla a užívala si příjemné nedělní ráno.

O půl desáté jsem se od televize zvedla a šla se přichystat. Oblékla jsem si pohodlné černé roury, své oblíbené bílé tričko bez potisku a přes hlavu přetáhla svetřík s véčkovým výstřihem. Vlasy jsem si stáhla do culíku a po dlouhé době se v klidu namalovala. Přesně za pět deset před domem zatroubil táta a já seběhla dolů. Klíče a mobil jsem strčila do kapsy a nastoupila do auta.

„Připravený na dnešní dlouhé vybírání?“ zeptala jsem se s radostí táty. Jen jsem ho pokoušela, protože jsem věděla, jak moc se na to zkoušení oblečení „těšil“.

„Ani, nevíš jak“, odpověděl mi podle mého očekávání táta ironickým tónem.

„Věděla jsem to,“ řekla jsem a zasmála se. „Tak na co čekáme? Můžeme vyrazit!“ Popohnala jsem tátu a zavrtěla se na sedačce.

„Vždyť už jedu,“ zabručel táta.

Jeli jsme v tichosti do středu městečka. I když nebylo Forks příliš velké, bylo tu snad všechno, co jste potřebovali, a to hlavně díky nákupnímu středisku, které nám tu k velké radosti všech občanů, nechali postavit před dvěma lety. Všichni za to byli upřímně rádi, protože do té doby jsme museli pro všechny větší věci jezdit do Seattlu, což nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Asi po deseti minutách jsme dojeli ke středisku. Na parkovišti dneska bylo oproti včerejšku velmi málo aut. To se ale není čemu divit, protože včera to byla sobota odpoledne a dneska je neděle dopoledne, takže moc lidí asi na nákupy nejede. To jenom já a můj táta jedeme zabít půlku dne do obchodu s obleky…

_

„Tati, vyzkoušej si ještě tenhle,“ řekla jsem a podávala tátovi krémově bílý oblek.

„Bello, zase další?“ Táta vůbec neskrýval své zděšení.

„Tohle je teprve dvanáctý oblek, co ti dávám na zkoušení, a to jsme tady už hodinu a tři čtvrtě, tati. To sis jako myslel, že vezmeme první oblek, co ti bude a půjdeme?“ zeptala jsem se ho udiveně.

„Doufal jsem tak ve druhý.“

„Tati, vybíráme oblek na tvou svatbu, ne šampon na vlasy,“ upozornila jsem ho. Ale ani jsem se tátovi nedivila. Nikdy ho nebavilo nakupovat ani potraviny, natož pak oblečení. K tomu se nechal přemluvit tak jednou za rok, když už se mu džíny, či jeho typická košile úplně rozpadly. A to u toho vždycky bylo ještě plno keců. Prostě táta byl jako malý kluk a já jeho velká zlá sestra, která ho nutila do toho, co nechtěl.

„Já vím, ale když já tak nesnáším nakupování. Ať už se to jedná toho šamponu, nebo obleku na mou druhou svatbu.“

„To vím zase já. Tati, já ti řeknu jenom jedno, Luisa si včera vybrala nádherné šaty, ve kterých vypadá naprosto bezvadně. A ty vedle ní přece nechceš vypadat jako hastroš, nebo jo?“ Přešla jsem do taktiky nenápadného donucování.

„Ale vždyť máš zase pravdu. Má to být jeden z mých nejšťastnějších dnů v životě, tak ať Luisa vidí, jakého chlapa si bere,“ řekl táta, vzal si ode mě oblek a zalezl do kabinky.

„No vidíš. Takhle se mi líbíš!“ Byla jsem ráda, že se táta nechal přemluvit, a tak jsem toho rychle využila a pobrala mu na vyzkoušení několik dalších sak a kalhot.

„Zas to ale nepřehánějme, jasné?“ řekl táta, když jsem mu do kabinky nacpala šest dalších obleků.

„Neboj, tati. To se ještě mírním. Měls mě vidět včera. Luisa ze mě byla málem na prášky, ale bavilo ji to. To šlo vidět.“

„To si mě vážně uklidnila,“ ozval se táta a vylezl z kabinky oblečený v tom krémovém obleku. „Co myslíš. Není to moc?“ zeptal se mě a prohlédl se v zrcadle.

„Já myslím, že tenhle je perfektní. Podívej, tady ti dáme ještě kytku a aspoň nebudeš celý v černém. Ta krémová skvěle vynikne.“

„No nevím. Každý mívá na svatbě černý oblek.“

„Každý ne. Tak se uklidni. Ale jestli chceš, tak si můžeš vyzkoušet ještě tyhle,“ řekla jsem a ukázala na spoustu obleků zavěšených na malém věšáku v kabince. „Podle mě ti to v něm moc sluší a Luise se budeš taky líbit,“ ujistila jsem ho.

„Tak to bych si asi vážně vzal tenhle.“

„Myslela jsem si to… Tati, jsi šťastný?“ zeptala jsem se táty a upřela na něho pohled.

Jeho ustaraný výraz se najednou úplně změnil. Najednou se nestrachoval z toho, jestli nebude na své svatbě vypadat divně, nebo zvláštně. V jeho očích se rozlil klid a koutky úst se mu roztáhly v úsměvu.

„Ano nevíš, jak moc, Bello. Vážně dlouho už jsem nebyl se ženou tak šťastný jako s Luisou. Možná sis toho za tu dobu nevšimla, ale párkrát jsem si s někým vyšel. Až s Luisou je mi konečně dobře. Miluju ji a jsem nehorázně šťastný, že zrovna já mám tu čest, že si ji můžu vzít, a že můžu být po jejím boku až do konce života,“ pronesl táta a mně se zalily oči slzami.

„Tati, to bylo tak krásné. Nech si trochu těchhle slov i do svatebního slibu a zaručeně rozbrečíš půlku toho zámečku, kde se budete brát.“ Vstala jsem a objala tátu. „Nejen ty máš štěstí, že si Luisu bereš, i ona by měla vědět, jak výjimečný muž se stane jejím mužem.“ Slzy už mi tekly po tvářích, ale bylo mi to jedno. Ať táta vidí, že svoje slova myslím vážně.

„Bello, ty jsi tak hodná,“ řekl táta a sevřel mě v silném objetí. „A neplač, nikdy nepřestanu milovat svou malou holčičku.“ Podíval se na mě a mrkl. Já se přes slzy usmála.

„Mám tě ráda, tati.“

„Taky tě mám rád, Bells.“ A takhle skončilo naše nakupování obleků. Já celá zmáčená slzami a táta s dobráckým výrazem v tváři jsme se objímali v luxusním butiku s obleky. Každý, kdo nás v tuhle chvíli viděl, z nás určitě musel mít slzy na krajíčku. Protože já bych měla.

„Tak si vezmeš tenhle?“ zeptala jsem se a otřela si slzy.

„Asi ano. Máš pravdu, je hezký a určitě mi na té svatbě bude slušet. Koupíme ho,“ rozhodl se táta a šel si ho do kabinky svléknout. Do teď ho totiž měl na sobě, a tak jenom doufám, že jsem ho nezamazala slzami. Byla by to vážně škoda.

Táta zaplatil oblek a šli jsme. Schovali jsme ho do auta a ještě se šli naobědvat. Přece jenom už bylo krátce po dvanácté a jak táta tak já jsme měli docela hlad. I když byl teď z táty docela boháč, vsadili jsme na svoje staré oblíbené jídlo a vydali se směrem k čínským nudlím. Vždyť víte, co se říká. Stará láska nerezaví…

_

Kolem půl třetí mě táta vysadil před domem. Bylo to docela pozdě vzhledem k tomu, že jsme byli po obědě už krátce po půl jedné. Po cestě obchodem jsme ale narazili na novou hernu, kde přímo uprostřed stála naše největší vášeň. Stolní fotbal a hned vedle něj kulečník. Tak jsme samozřejmě neváhali a hodinu a půl jsme strávili hraním těchto dvou her. Nehorázně nás to bavilo, a tak jsme nakonec ke hře přemluvili i dva barmany. Herna byla totiž až na nás dva prázdná, takže jim v hraní nic nebránilo. Odpoledne jsme si báječně užili a s tátou jsme si slíbili, že si to musíme někdy zopakovat.

Vešla jsem do domu a hned se šla převléknout do tepláků. Potom jsem nachystala nějaké brambůrky, abychom měli s Jess u toho povídání, co pojídat a šla se rychle podívat na počítač. Ani jsem si nevšimla, jak rychle ta půlhodinka uběhla, a tak když ve tři hodiny zazvonil domovní zvonek, pořádně jsem se vylekala. Asi mám špatné svědomí, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že poslední dobou se toho zvonění lekám nějak často. Sešla jsem dolů, otevřela jsem dveře. Tam stála Jess, v teplákách s balíčkem našich oblíbených arašídovým křupek.

„Říkala jsem si, že jsme spolu ty křupky dlouho neměly,“ vysvětlila mi.

Přikývla jsem a pustila ji dovnitř.

„Tak ty teď bydlíš sama, jo? To se máš. Já po tom vždycky toužila, ale mně to očividně není souzeno tak jako tobě.“

„Bydlím a vyloženě si to užívám. Je to fakt super. Ani se večer nebojím, a to jsem si to ze začátku myslela. To víš, sama v prázdném domě… To s mou fobií ze tmy není zrovna nejlepší nápad.“

„Vsadím se, že pořád usínáš s rozsvícenou lampičkou, jako si to dělávala, když jsi byla malá. Pamatuješ, jak jsme jednou málem zapálily ten stan, jenom proto, že ty jsi prostě chtěla, aby ta svíčka hořela celou noc. On to ani nebyl tak špatný nápad, dokud se ta svíčka nepřevrhla, že?“ zavzpomínala Jess a zasmála se.

„Jo, to bylo vážně něco. Jak nás potom tvoje mamka nechtěla nechat spávat samotné a až do dvanácti vždycky sedávala u tebe v pokoji, když jsem u tebe spala…“ I já jsem se zasmála, protože tahle historka z našich dávných dob patřila k mým nejoblíbenějším.

„To byly skvělé časy.“ Zamyslela se Jess.

Šli jsme do obýváku, který si Jess znalecky prohlédla a kladně posoudila. Design byla vždycky její silná stránka. Rozdělaly jsme si křupky a brambůrky, posadily se na gauč a ještě asi hodinu si povídaly o našem dětství a skvělých příhodách, které jsme spolu zažily.

„Asi bys konečně ráda věděla, jak to bylo tu noc po večírku, co?“ zeptala se Jess a já jen nedočkavě přikývla. Konečně se dozvím pravý důvod naší velké hádky.

„Jak bych začala… Abych řekla pravdu, moc si toho z té noci nepamatuju,“ přiznala se mi.

„To je mi jasné…“

„Myslím, že začnu od začátku…“

„To by bylo asi nejlepší…“

„Přišli jsme na večírek spolu. Já chtěla jít tancovat, ty ne. Tak jsem šla sama a ty ses potom začala velmi dobře bavit se sestrami Cullenovými. A já, jelikož jsem nechtěl dělat křena, jsem se radši zabavila sama. Večer probíhal celkem dobře, já se dobře bavila, ty očividně taky. Potom přišla půlnoc, ten nejdivnější Cullen vyhrál s tou maskou medvěda a ty jsi šla domů. Já, jelikož jsem se kolem jedenácté vzdala alkoholu a pila jsem jen kolu s ledem, si další části téhle noci už docela pamatuju. Do té půlnoci to bylo horší, pak jsem si to docela pamatovala, ale co se dělo tak kolem páté hodiny, to už si zase nepamatuju.“

„Tak mi řekni, co si pamatuješ dál,“ pobídla jsem ji.

„No, takže… Ty si teda odešla domů a já pokračovala v zábavě. Přiznám se ti, kolem čtvrté jsem odešla s Mikem Newtonem a šli jsme někam do lesa. Jak bych to řekla… Docela dobře jsme se tam bavili a já se ráno probudila s pořádnou kocovinou u něho doma. Cítila jsem se docela dost trapně, ale to je ti myslím jasné… Jelikož jsem nechtěla několik dní nikoho vidět, odjela jsem k tetě, která bydlí nedaleko Seattlu. Tam jsem byla asi tři dny a pak jsem se vrátila domů. Do školy jsem šla až po pár dnech, když jsem si konečně přestala připadat trapně při pohledu na Mikea. Tohle je konec. Nic víc, nic míň. Teda myslím…“ ukončila Jess své vyprávění a bylo na ní vidět, že všechno, co říká, je pravda.

„Vážně si cením toho, že si mi to všechno řekla. A věř mi, čekala jsem něco daleko horšího…“

„Horšího? Bello, co si čekala?“ zeptala se mě zděšeně Jess.

„No tak vlastně jsem čekala, že jsi spala tak s půlkou naší školy…“

„Bello? Děláš si ze mě srandu?“ podivila se Jess.

„Teď na mě, doufám, nebudeš naštvaná,“ řekla jsem s kapkou zděšení, protože upřímně jsem byla ráda, že jsme s Jess na velmi dobré cestě k opětovanému kamarádství.

„Bello, vážně si myslíš, že bych se na tebe naštvala? Víš, jak moc jsem ráda, že jsi alespoň schopná mě vyslechnout? Myslíš si, že se na tebe kvůli tomuhle naštvu? Myslela jsem, že mě znáš líp…“

„Ale to víš, že tě znám dobře. Pojď ke mně,“ řekla jsem a obejmula ji.

„Takže zase kamarádky?“ zeptala se Jess opatrně.

„Zase kamarádky,“ řekla jsem a usmála se.

„Tak na kamarádství,“ pronesla se smíchem Jess a pozvedla skleničku. Já udělala to samé, a tak jsme své znovu nabité kamarádství pořádně zapily… Kolou s ledem…

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 19. kapitola: