Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 18. kapitola

12.06.2012 (18:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2252×

Bella

Dneska je středa odpoledne. Do svatby táty a Luisi zbývá dvacet čtyři dnů. Od mého trapného políbení Edwarda uběhl už týden a on se ještě neukázal ve škole. Alice měla pravdu, nejspíš to bude nějakou tu dobu trvat. Mně ale takové odloučení vůbec nevadilo. Naopak. Ujistila jsem se v tom, co k Edwardovi vlastně cítím a jaké bych s ním chtěla mít vztahy. Hlavně jsem přišla na to, že jsem se do něho vážně zamilovala. Každý den, když jsem přijela na parkoviště před školu a tam nespatřila Edwardovo auto, jsem byla zklamanější a zklamanější. Jak moc bych totiž chtěla vystoupit z auta a za žárlivého přihlížení svých spolužaček dojít k Edwardovi, obejmout ho a políbit na přivítanou. Ano, přesně takový vztah jsem s Edwardem chtěla mít. Bylo ale těžké se k takovému vztahu dopracovat, když druhá osoba z páru nechodí do školy, bloumá, kdoví kde a vy tudíž ani nevíte, jaký vztah by s vámi chtěla mít ona.

Já jsem se tím ale vůbec nenechala znepokojit a pomáhám s přípravami na svatbu. Tuto sobotu by si měla jít Luisa vybrat šaty. Poprosila mě, abych šla s ní, a já samozřejmě s radostí souhlasila. V neděli pojedu pro změnu s tátou pro smoking…

Nikdy jsem netušila, jak těžké můžou takové svatební přípravy být. Na školu pomalu nemám čas a o volném čase se taky mluvit nedá. Alespoň že už mám vybavený dům. Ano, Alice mi se vším pomohla, a tak jsem už v neděli měla vymalováno a nastěhováno. Od prvotního plánu nechat si přestavět jen obývák nakonec sešlo, a tak se stalo, že jsem ještě v pátek byla kupovat nábytek do svého pokoje a nějaké sportovní náčiní do malé posilovny, kterou jsem si zřídila místo tátova pokoje. Jak jsem řekla, Alice mi se vším pomáhala, a tudíž můj dům vypadá nyní úžasně.

Teď jenom tak sedím v pokoji a hledám na internetu nějaké dobré květinářství, které je schopné svázat kytici, která by Luise vyhovovala. Jedno květinářství jsme už měli domluvené, ale z toho sešlo, když jsme zjistili, že nemají lilie, Luisiny nejoblíbenější květiny, kterých se na svatbě nevzdá. Dumala jsem, projížděla internetové stránky. Najednou zazvonil telefon a já se šíleně lekla. Seběhla jsem schody a celá zadýchaná ho zvedla.

„Tady dům Belly Swanové.“ Od té doby, co bydlím sama, se tohle stalo mým nejoblíbenějším pozdravem. Ať všichni vědí, že bydlím sama.

„Bello! Kolikrát ti mám opakovat, že se nemáš do telefonu představovat celým jménem?!  Až potom, co zjistíš, kdo volá, se můžeš představit.“ A sakra. Táta. Má pravdu. Už od mala mě tohle učí a já se prostě teď nemůžu ovládat a vždycky to řeknu.

„Ahoj tati. Vždyť víš, jak moc mě to baví,“ vymlouvala jsem se.

„Mně je jedno, jestli tě to baví, nebo ne. Až tě vykradou a znásilní, moje chyba to nebude.“

„Tati, je to jenom pozdrav v telefonu,“ upozornila jsem ho. On má totiž pocit, že jenom kvůli pozdravu se ke mně hned bude chtít někdo vloupat. Možná má trochu pravdu, ale o to tady teď nejde…

„Prostě se představuj jinak, jasné?“

„Neboj! A proč vlastně voláš?“ přešla jsem konečně k jinému tématu než můj telefon a jeho zvedání.

„Tak mě napadlo, nezlob se prosím, až ti to řeknu, vím, že ses pohádala s Jessicou, ale nechtěla bys zajít ke Stanleyovým a pozvat je na svatbu? Pár pozvánek jsem ti nechal v košíku u klíčků od auta,“ začal pomalu táta.

„No, tati… Víš, vlastně jsem chtěla zajít za Jess a zeptat se jí, jak to vlastně celé bylo. A jestli bys je na té svatbě vážně chtěl, tak tam prostě zajdu. Už dlouho jsme se s nimi neviděli. Zajdu za nimi už teď a potom ti napíšu SMS,“ řekla jsem smířlivě.

„Ale Bello, SMS? Vždyť víš, že já s tím neumím.“

„Tati, Luisa ti pomůže!“ Už jsem měla dost toho, jak jsem musela pořád tátovi volat! To není schopný se naučit za těch pět let, co jsem ho donutila koupit si mobil, psát a číst esemesky. Já se to naučila za necelou hodinu! A to jsem o nějakých dvacet let mladší, a tudíž nezkušenější než on.

„Dobře. Řeknu Luise. Tak tam ale zajdi hned,“ nechal se nakonec přemluvit táta.

„Neboj, tati. Už vycházím!“

A tak jsem se, i přes malou nelibost, vydala do zimy směrem k domu Jess. Ty to zvládneš, Bello. Ty to zvládneš, dodávala jsem si odvahu a doufala, že můj vztek k Jess vyprchal a že jí při otevření dveří nevyškrábu oči. Došla jsem ke dveřím, zhluboka se nadechla a zazvonila.

„Jdu tam!“ ozval se z domu Jessiin křik. Typičtí Stanleyovi. Vždycky na sebe řvou, když někdo zvoní. Jako by si to nemohli říct v klidu. Nádech, výdech. Dýchej, Bello, dýchej!

Jess otevřela dveře a zůstala na mě zaraženě zírat. Ještě pusu by mohla otevřít…

„A... Ahoj Bello, co ty tady děláš?“ dostala ze sebe po chvíli.

„Ahoj. Vlastně jsem vás přišla pozvat na svatbu,“ řekla jsem klidně a dokonce se usmála.

„Cože? Na svatbu? Bello!!! Koho si bereš? To jsi mi to nemohla říct dřív? Teda, já vím, že se se mnou nebavíš, ale to, že jsi zasnoubená, to jsi mi snad mohla říct, ne?“ Jak vidím, tak Jess je pořád stejně blbá, jako bývala. Bez urážky…

„Vzpamatuj se! Koho bych si asi tak brala? Táta se žení,“ vysvětlila jsem a jí očividně spadl kámen ze srdce.

„Cože? Tvůj táta? A ten si bere koho?“ dostala ze sebe Jess s trošku menším zděšením.

„Možná bych ti to řekla, kdybys mě nenechala stát na mrazu a pustila mě dovnitř. Budeš se totiž asi divit, ale je 7. listopadu a to obvykle už nebývá moc teplo,“ řekla jsem a přes záda mi přejel mráz. Takhle to dopadá, když si jen vyjdete ven a neřešíte, že na sobě máte tříčtvrťáky a triko s krátkým rukávem…

„Jasně… Pojď dovnitř.“ Jess odstoupila ode dveří a pustila mě dovnitř. Ve tváři měla pořád takový zmatený výraz. Prostě celá ona. Asi mi vážně chyběla.

„Vítej zpátky u nás, Bello!“ přivítala mě vesele Jessiina matka. I její táta se otočil od televize a udiveně se na mě podíval. Chvilku na mě zíral a potom mě zaraženě pozdravil. Myslím, že Jess je po něm.

„Že neuhodnete, co tady Bella dělá?“ zeptala se záhadně Jess svých rodičů. Překvapení z ní už očividně spadlo.

„Jelikož jsi u těch dveří strašně křičela a navíc jsou ty dveře necelých pět metrů od nás, tak jsme celý rozhovor slyšeli. Bello, vyřiď tátovi, že mu to strašně přeju. Už bylo načase. Konečně bude pořádně šťastný.“ Typická paní Stanleyová. Ta vždycky přeje všem to nejlepší, i kdyby si hroch měl brát krokodýla. Ta by stejně za ně byla šťastná…

„No, to je dost, že do toho Charlie praští. Vždyť už má skoro celou hlavu šedivou.“ A tohle je zase typický pan Stanley. Ten je vždycky plný veselého a trošku urážlivého humoru.

„Všechno vyřídím,“ řekla jsem s úsměvem. „A tady máte pozvánku. Svatba je prvního prosince tady na nedalekém zámku. Vím, že je to možná trochu narychlo, ale já sama jsem se to dozvěděla minulý týden.“

„Přijdeme moc rádi,“ řekla Jessiina máma a s úsměvem obálku přijala. „Už se moc těším, až potkám ženu, do které se náš Charlie zamiloval.“

„No, to myslím my všichni,“ ozvala se po chvilce mlčení Jess.

„Já, myslím, půjdu, mám s tou svatbou strašného zařizování. Jsem ráda, že přijdete,“ dodala jsem a zamířila ke dveřím.

„Bello, počkej!“ zadržela mě Jess těsně u dveří.

„Co je?“

„Jsem ráda, že jste nás pozvali i přes to, co se mezi námi stalo. Moc ráda bych ti to někdy vysvětlila, pokud o to teda budeš stát.“

„To si piš, že o to budu stát. Už se nemůžu dočkat, až se konečně dozvím pravdu. Pokud si ji teda ještě pamatuješ. Uvidíme se zítra ve škole.“

„Dobře. A ještě jednou děkuju, že mě chceš vůbec ještě vyslechnout,“ dodala Jess a z jejího hlasu byla slyšet radost. Asi jsem jí vážně chyběla.

„To nestojí za řeč,“ řekla jsem a rozběhla se domů. Bylo to sice jen pár metrů, ale přechod z vyhřátého domu Stanleyových, přes desetistupňové prostředí, do mého domu nebyl zrovna dvakrát příjemný.

Stanleyovi s radostí přijdou. Bella.

Naťukala jsem tátovi krátkou zprávu a zasedla zpět k počítači. Je pět hodin odpoledne, školu mám hotovou a v televizi nic není. Mám tedy více než tři hodiny na to najít nějaké dobré květinářství zásobované spoustou lilií. Jediný Luisin požadavek je, abych na květinách nešetřila, takže mám co dělat…

Projížděla jsem stránky, když telefon znovu zazvonil. Tentokrát to byl ale mobil. Já snad nemám ani trochu klidu, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na displej: Táta. Co zase chce?

I když jsem věděla, kdo volá, nechtěla jsem tátu pokoušet, a proto se ohlásila slovy:

„Zdravím vás, kdo je u telefonu?“ zeptala jsem se a pro jistotu změnila tón hlasu.

„Bello? Jsi to ty?“ Byla sranda slyšet zmateného tátu, který očividně nevěděl, co si má myslet.

„Promiňte, ale kdo je u telefonu?“ Dál jsem pokračovala ve hře, protože mě začala vážně bavit. Totálně zmatený táta, no, tak to si přece musím užít, ne?

„Tady Charlie Swan. Omlouvám se, ale kam jsem se to dovolal? Chtěl jsem volat své dceři,“ táta se zakoktával a z jeho hlasu bylo slyšet zděšení.

„Já už to nevydřím,“ vykřikla jsem a začala se smát.

„Dozvím se už konečně, kam jsem se to dovolal?“

„Tati! To jsem já! Bella! Tvá dcera, Bella!“

„To si ze mě musíš dělat legraci? Já jsem se bál, kam jsem se to dovolal, a ty si ze mě zatím celou dobu jen střílíš.“ Z tátova hlasu bylo znát velmi špatně hrané naštvání.

„Tati, nebyl si to asi před deseti minutami ty, kdo mi tvrdil, že se do telefonu nemám ohlašovat jménem?“

„Jo byl… Jsme rád, že sis mou radu vzala tak vážně, ale příště si to, prosím, praktikuj na někom jiném…“

„No, a proč vlastně voláš? To jenom abys mi potvrdil, že sis tu esemesku četl, nebo co?“

„Ne, to ne. Vlastně jsem si vzpomněl, jestli chceš, tak na svatbu můžeš pozvat i někoho z tvých přátel. Všiml jsem si, že sis celkem oblíbila Cullenovy. I já si s nimi několikrát povídal a zdají se být velmi milí. I Luisa mi říkala, že se zná s tou Esmé, či jak se jmenuje. Prý si u ní několikrát nechávala zrestaurovat několik předmětů. Několikrát si i spolu zašli nakupovat. Jsou to takové polo-přítelkyně.“

„Zeptám se jich. Ale proč je vlastně nepozvete vy sami?“

„Ty k tomu máš trochu víc příležitostí, nemyslíš? My na ně, myslím, ani nemáme telefon. A co Stanleyovi, přijdou?“

„Dobře, máš dobré protiargumenty. Stanleyovi přijdou, jsou rádi, že sis konečně někoho našel.“

„Fajn. Tak já tě nebudu rušit. Užij si odpoledne.“

„Neboj, užiju. Pozdravuj Luisu,“ řekl jsem a rychle telefon položila, měla jsem na práci i důležitější věci, než je povídání s tátou.

Znovu jsem zasedla k počítači a doufala, že teď konečně nebudu rušena. Konečně jsem chtěla najít vhodné květinářství.

_

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl deváté. Já posílala pátý a poslední e-mail s dotazem na lilie a chystala se do vany. Měla jsem náročné odpoledne. Víte, co to je prosedět něco kolem čtyř hodin u počítače a furt hledat dokola to samé? Písmenka mi už běhala před očima. Na pořádnou koupel jsem se pořádně těšila. Snad neusnu ve vaně. Celé tohle plánování ze mě totiž vyčerpává nějak moc energie. A zítra zase vstávat v sedm hodin… Bože, tohle já nevydržím! Potřebuju spát minimálně tři dny v kuse!!!

Edward

Seděl jsem na stromě, myslím, že někde v lesích Nevady, a přemýšlel jsem. Už týden jsem běhal sem tam a jenom se snažil být co nejdál od Belly. Té dokonalé bytosti, která mi den ode dne chyběla víc a víc. Její mahagonové, nad pas spadající vlasy, velké hnědé oči, bledá pokožka…  A taky ta úžasně vonící krev. Po tomhle všem jsem toužil. Tohle všechno jsem chtěl aspoň spatřit, nebo ucítit… Kéž bych mohl, ale bál jsem se, že jí ublížím. Že se neudržím a při první příležitosti se jí zakousnu do krku. Nevěděl jsem, jestli jí chybím i já, neměl jsem ani nejmenší tušení. To ten její, pro mě stále nepochopený, podivný štít, který mi brání číst její myšlenky. U každého jiného bych to čtení myšlenek oželel, jen abych si aspoň jednou mohl přečíst ty její. Asi si napíšu inzerát, něco jako:

Zmatený upír hledá někoho, kdo přečte myšlenky dívce, které on je číst nemůže. Odměna zajištěna. Prosím, ozvěte se.

Jo, to by určitě zabralo, ale myslím, že bych tím svou existenci prozradil nejednomu člověku. A to je ten další důvod, proč bych si přál se do Belly nezamilovat. Ona je člověk! A já jsem upír! Člověk - upír - člověk - upír… Přece jenom tak k někomu nepřijdete a neřeknete mu:

„Ahoj, já jsem upír. Jsem monstrum, které saje krev. Máš to štěstí, že já saju krev jen zvířecí, takže je jen tak osmdesáti procentní šance, že tě zabiju. Jelikož jsem se do tebe zamiloval a upíří láska je věčná a nezničitelná, chci s tebou žít až do konce mého nesmrtelného života. Můžeš se rozhodnout, buď mě necháš trpět a žít zničený život, nebo to se mnou zkusíš a budeš se modlit, že tě nezakousnu, anebo se prostě staneš monstrem stejně jako já. Dávám ti tak měsíc na rozmyšlenou, potom bys možná hodně zestárla a umřela bys dřív, než by ses vyjádřila. Děkuji, že sis vyslechla můj dlouhý proslov, a přeji ti příjemný den. Pokud máš nějaké dotazy ohledně mého upírství, obrať se prosím na e-mail jsemmonstrum.jsemupir@upir.com, nebo na telefonní číslo 225 114 225.“

Hm… Teď, když o tom tak přemýšlím, možná by to byl ten nejlepší způsob, jak jí všechno prásknout najednou. Ale ne, rozhodl jsem se, už když jsem se na tuhle svou „dovolenou“ vydal. Tak dva týdny si dám oddech a potom se vrátím do Forks. Pokud jsem se do Belly doopravdy zamiloval, což asi fakt zamiloval, tak to budu muset nějak vyřešit. Poradím se s Carlislem. Ten přece ví všechno. No, a když mi to ani on nepomůže vyřešit, zbývá už jen jedno. Poprosím své sourozence, ať mi utrhnou hlavu a spálí mě. Jo, to by taky šlo…

Tuhle kapitolu jsem napsala strašně rychle a to hlavně proto, že mě ji strašně bavilo psát. Doufám, že se to v ní i nějak odrazilo. :) Já sama doufám, že i další kapitolu napíšu tak rychle. Mám před sebou sice náročný víkend a školu máme až teď v plném proudu, ale co jiného ty dva dny doma dělat, že?

Jinak, děkuju za komentáře, moc mě jejich čtení těší. Doufám, že jste si kapitlu užili tak, jako já její psaní. Kachna. :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 18. kapitola: