Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 20. kapitola

24.06.2012 (10:00) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2243×

Sedm hodin, pondělní ráno. Můj budík zase vyhrává jako šílený. Ale vždyť už vstávám. Vyhrabala jsem se z postele a posadila se. Dneska vážně musím dojet do školy včas, protože musím ještě pozvat Cullenovy na svatbu. Vidíte? Stále na to myslím.

Včera jsem se konečně usmířila s Jess. Jsem za to ráda, protože i když byla poslední dobou moje kamarádka i Alice, s ní jsem nikdy nezažila to všechno, co za celý život s Jess. Alice je prostě Alice a Jess je Jess. Každá úplně jiná, ale každá výjimečná. Myslím, že bych je někdy měla pořádně seznámit. Tak snad na svatbě, teda jestli tam Cullenovi přijdou.

Zvedla jsem se z postele a dala se od chystání. Oblékla jsem si tmavě modré džíny, bílé tričko s obrázkem a oblíbenou černou mikinu. Vlasy jsem si pro dnešek nechala rozpuštěné a v klidu se namalovala. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že dneska mi to prostě sluší. A ne proto, že by se mi povedlo dobře se nalíčit. Prostě proto, že jsem vypadala tak nějak dobře, vyspaně, spokojeně…

Z kuchyně jsem si vzala housku, minerálku a vydala se směrem k autu. Nastartovala jsem ho, zakousla se do housky a vyjela ke škole. Po cestě jsem poslouchala rádio, a tak jsem zjistila, že dneska bude extra zataženo a možná přijdou i silné bouřky. To by mi zase tolik nevadilo, protože já bouřky miluju.

Dojela jsem ke škole, vystoupila z auta a automaticky se porozhlédla po parkovišti. Srdce mi poskočilo, když jsem vedle aut sourozenců Cullenových spatřila i stříbrné Volvo patřící Edwardovi. Tak že by konečně dojel do školy? Na moji otázku téměř okamžitě přišla odpověď, když začali Cullenovi z aut vystupovat. Edward vystoupil jako poslední. Nadechla jsem se, dodala si tak odvahy a vydala se směrem k nim.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem vesele. Podívala jsem se na Edwarda a usmála se. On tak trochu překvapeně zamrkal, potom hodil otřesený pohled po Alice a potom se usmál i on. Byla jsem z toho trochu zmatená, ale už jsem si zvykla, že u téhle rodiny je člověk zmatený pořád, takže co řešit…

„Ahoj, Bello.“ To byla Alice, jak jinak. Ona je něco jako jejich tiskový mluvčí, nebo co já vím…

„Chtěla jsem se vás pozvat na svatbu mého táty. On i jeho snoubenka se znají s vašimi rodiči a mně samotné řekli, ať tam pozvu jak je, tak vás. Tak doufám, že přijdete. Svatba je prvního prosince na nedalekém zámku,“ řekla jsem a podala Alice obálku s pozvánkou. Ta se nejprve podívala na své sourozence, pak na mě, pak znovu na ně, usmála se a přikývla.

„Moc rádi přijdeme, jsme rádi, že jste nás pozvali.“

„To nestojí za řeč. Tak zatím… Uvidíme se ve škole,“ rozloučila jsem se, otočila se na patě a odcházela. Cítila jsem jejich pohled v zádech. První hodinu jsme měli biologii, kterou jsem měla spojenou s Edwardem, a já se na ni chtěla před hodinou ještě podívat, takže nevidím důvod, proč se ještě v takhle hnusném zdržovat venku.

Ze skřínky jsem si vzala učebnice a vydala se směrem ke třídě. Vešla jsem dovnitř a posadila se na své oblíbené místo vzadu v rohu. Ve třídě ještě nikdo nebyl, když nepočítám kostru, která hrdě nesla jméno Kostra. Jak originální… Otevřela jsem učebnici a pustila se do čtení. Zrovna jsme podrobně probírali mikroorganismy, a když se přiznám, že mě to vážně nebaví, tak určitě nejsem žádná výjimka. I když byla kapitola nadmíru nudná, její čtení mě docela pohltila, takže jsme si ani nevšimla, že do třídy někdo vstoupil. Vyrušil mě až hlas dotyčného.

„Můžu si sednout k tobě?“ Vzhlédla jsem a spatřila Edwarda. Srdce se mi téměř okamžitě prudce rozbušilo. To budu mít vždycky tak, když na mě Edward promluví? Všimla jsem si jeho významného pohledu a sundala batoh ze židle.

„Jo, jasně, sedni si.“

„Mohl bych s tebou o něčem mluvit?“ zeptal se mě.

„Klidně, všechno bude zajímavější, než tyhle mikroorganismy,“ řekla jsem a zavřela učebnici.

„Možná by tě zajímalo, kde jsem byl…“ začal Edward pomalu.

„Ne, vůbec. Ono je přece normální, že když tě někdo políbí, tak potom utečeš na dva týdny pryč. To teď přece dělá úplně každý…“ Ironii jsem se neubránila, ale snažila jsem se neznět uraženě, protože to jsem fakt nebyla. Kdybych mohla, tak se tady Edwardovi vrhnu kolem krku, já nemám žádnou obrovskou touhu si povídat… Ale když to Edward chce, tak si budeme povídat.

„Tak to je dobře, že to teď dělá každý, aspoň se teď necítím tak hloupě,“ přešel i Edward do mé taktiky…

„Tak hloupě, jo? Tak to jsem ráda, že sis kvůli mně připadal hloupě, protože já si kvůli tobě připadala jako kráva a celé dva týdny jsem měla výčitky svědomí.“ Pořád sice chci Edwardovi skočit kolem krku, ale ať si taky trochu vyžere to, co tady nadrobil…

„Tak to mě mrzí, Bello…“ Chudák, neví, co na to říct. Ale, Bello, dost! Přišel si promluvit, tak se v tom přestaň čachtat!!!

„Ale ne, Edwarde, neřeš to. Prostě mi řekni to, co jsi mi chtěl říct…“ pobídla jsem ho.

„No víš, Bello… Po tom, co se stalo, jsem potřeboval nějaký ten čas na rozmyšlenou. Chápu, že si z toho asi musela být trochu vedle, když jsme se líbali a já potom odešel, ale musel jsem si ujistit, co k tobě cítím, a víš, u mě v životě je to všechno tak trošku těší…“

„Jestli myslíš kvůli tomu, čím jsi byl, tak to já chápu, ale na druhou stranu, kvůli tomu se bojíš závažného vztahu?“

„Nejde o to, kým jsem byl, jde o to, čím vždycky budu…“

„Edwarde, počkej, tak teď mě trochu mateš… Jak o to, čím budeš? Nechtěl bys mi to třeba vysvětlit?“

„Tady rozhodně ne. A navíc, nemůžu ti to jen tak říct, když nevím, co ke mně doopravdy cítíš, a já…“

„Edwarde, stop!“ přerušila jsem ho znovu. „Stačí ti tohle jako odpověď, co k tobě doopravdy cítím?“ zeptala jsem se ho a pomalu se k němu přiblížila. Znovu jsem ho políbila a znovu mnou projel ten úžasný pocit, jaký jsem zažívala i u našeho prvního polibku. Okolní svět? Ten neexistoval. Byla jsem jenom já a on. Z našeho snění nás vyrušili až přicházející spolužáci.

„Myslím, že stačí,“ odpověděl mi Edward na mou otázku a usmál se.

„Tak teď už ti myslím nezbývá nic jiného, než mi to všechno vyklopit,“ pobídla jsem ho.

„Tak ale pojď se mnou,“ řekl Edward a chytil mě za ruku. „Neboj, do hodiny budeme zpátky, teda podle toho, jak dobře to vezmeš…“

„Jak to vezmu? Edwarde, ty mě trochu děsíš…“

„Tak jestli tě teď trochu děsím, tak nevím, jestli je dobrý nápad ti to všechno říkat.“ Edward trochu znejistěl.

„Ne, já to chci vědět, ať je to cokoli,“ ujistila jsem ho.

Vyšli jsme na parkoviště a nasedli do Volva.

„My někam jedeme?“ zeptala jsem se trochu hloupě.

„Chci ti to všechno i ukázat.“ Ukázat? Nechci to říkat nahlas, ale teď už mě to vážně děsí…

Jeli jsme mlčky autem a po chvíli jsme dorazili do lesa, někam doprostřed louky. Edward vystoupil a vmžiku se otevřely dveře i na mé straně. Co to je? Trochu zaraženě jsem vystoupila z auta.

„Ten důvod, proč jsem potřeboval trochu času na přemýšlení, je ten, že když se upír zamiluje, tak je to navždy,“ začal Edward.

„Jo, jasně… No a co to má co dělat s námi? Pokud vím, tak upír je mystická bytost sající krev, ne?“

„To není tak úplně pravda. Ano, upír saje krev, ale není zase tak mystická bytost,“ řekl Edward a najednou stál těsně vedle mě.

„Jak si tohle udělal? A jak to myslíš, že není zase tak úplně mystická bytost?“ Edwardova slova mě mátla, ale tak nějak jsem se nebála, věděla jsem, že ať se teď dozvím cokoli, můžu Edwardovi věřit. Miluju ho a nebojím se ho, ať je cokoli…

„Víš, takhle rychle se umí pohybovat celá naše rodina, ale to není ta jediná věc, ve které jsme si podobní, nemyslíš?“ Edwardův hlas byl klidný, tichý, ale tak trochu vystrašený. Jakoby se bál, že každou chvíli se otočím a uteču. To já ale neudělám, vážně ne…

„No… Všichni jste krásní, bledí a tak trochu zvláštní…“

„Zvláštní? Jak to myslíš?“ zeptal se Edward a bylo vidět, že ho moje odpověď pobavila…

„No, já nevím… Prostě zvláštní… A nesměj se, vidím, že kdybys mohl, tak vyprskneš smíchy,“ pokárala jsem Edwarda naoko.

„Promiň, Bello. Když jsem si tohle promítal v hlavě asi milionkrát, přišla mi, že to bude dramatická a strašidelné, ale vlastně mi to připadá docela v pohodě. Ty mi věříš?“ Teď zase položil hloupou otázku on.

„A to bys chtěl, aby to bylo tak strašidelné, že by u toho krákali vrány a krkavci? A ano, já ti věřím, protože já tě miluju,“ řekla jsem odhodlaně. Teda myslím, že odhodlaně, protože moje pocity se ve mně úplně mísily…

„Tak to bych ti konečně měl říct to, co se chystám celou dobu říct, že? Protože jako dívka, kterou miluju i já, si to, myslím, zasloužíš vědět.“

„Tak už mě, prosím, nenapínej a konečně mi to řekni.“

„Dobře… Nevím, jak začít… Možná bych ti mohl konečně říct, kolik je mi doopravdy let.“

„Je ti sedmnáct, to přece vím…“

„Ne tak docela… Ve skutečnosti je mi sto deset let,“ řekl Edward a mně tím vyrazil dech. Rychle jsem se ale uklidnila…

„No jasně… Tak konec vtipkování. Je ti vážně sedmnáct, nebo si nějaký čtyřicetiletý úchyl, co jede po mladších holkách?“

„Ne, není mi ani sedmnáct, ani čtyřicet a teda nechápu, jak tě to s tím úchylem napadlo. Je mi doopravdy sto deset let. Přísahám.“

„Ale, i kdybychom tuhle možnost uznali za správnou, tak jak je to možné?“

„Víš, jak jsem na začátku mluvil o tom, co se stane, když se upír zamiluje?“ Přikývla jsem. „Tak tohle je taková další zvláštnost. Upír nestárne. Zůstane v takovém věku, v jakém byl, když ho přeměnili. Mě přeměnil Carlisle roku 1918, když jsem umíral na španělskou chřipku…“

„Edwarde, ty si ze mě děláš legraci? Je sice pravda, že tvoje vyjadřování je někdy trochu zastaralé a chováš se jako pošuk, ale rok 1918? To jsi trochu přehnal, ne?“

„Neříkala si, že mi věříš?“ Znovu jsem přikývla. „Tak mi věř i v tom, že jsem sto desetiletý upír, který se do tebe zamiloval. Ten největší problém ale je, že když se upír zamiluje, tak je jeho láska už věčná. Nikdy už tě nepřestanu milovat, ať se stane cokoli.“

„Cokoli? Takže ani kdybych se vdala a měla dítě?“

„Ne, pořád bych tě miloval. A přesně na tohle jsem potřeboval ty dva týdny klidu. Abych si upřesnil, co k tobě doopravdy cítím.“

„Takže, ty si ke mně nějakým způsobem připoutaný?“

„Ano.“

„A nic s tím neuděláš?“

„Ne, nemůžu.“

„Takže jsi upír?“

„Ano.“

„Takže mi můžeš vysát krev?“ Moje otázky byly klidné, nebála jsem se. I když jsem právě zjistila, že kluk, do kterého jsem se zamilovala, je pěkně starý upír, byla jsem klidná. Až překvapivě klidná. Srdce mi sice bušilo trochu víc, než normálně, ale to je myslím naprosto v pořádku…

„Teoreticky bych mohl, ale moje rodina je vegetariánská. Sajeme jen zvířecí krev. Carlisle nás to naučil.“

„A sál jsi někdy lidskou krev?“

„Ano.“

„A chutnal ti?“

„Ani si nedokážeš představit, jak moc.“

„Takže kdybys chtěl, tak mě můžeš zabít.“

„Ano, ale to bych neudělal.“

„A zodpovíš mi spoustu mých otázek, které na tebe mám?“

„S radostí,“ řekl Edward a usmál se. Bylo na něm vidět, že je rád za to, jak jsem zareagovala. Abych ještě víc potvrdila, že všechno, co jsem řekla myslím vážně, že ho vážně miluju a nebojím se ho, přistoupila jsem k němu a znovu ho políbila. Mrazení, slast, ohňostroj. Znovu. Jako pokaždé, když ho políbím. Ruce se mi trochu potily a srdce už mi bušilo docela dost, ale stejně jsem Edwarda vzala za ruku a vedla ho k pařezu. Přece nebudu sedět na zemi, ne?

„I tví sourozenci jsou upíři?“ Pokračovala jsem ve své palbě otázek.

„Ano, jsou. Ale já jsem z nich nejstarší.“

„A oni všichni k sobě cítí co?“

„Alice a Jasper, Emmett a Rosalie, všichni se milují věčnou láskou.“

„A Esmé s Carlislem?“

„Jejich láska překonává hranice…“

„A ty mě miluješ stejně, jako se oni milují navzájem?“

„Já tě miluju celým svým kamenným srdcem…“ Páni, tak tohle vyznělo trochu zvláštně.

„Slunce tě propaluje na kousky?“

„Bello, moc ses dívala na filmy. Ne, slunce mi dělá tohle,“ řekl a vystoupil ze stínu. Jeho kůže se téměř okamžitě začala třpytit. Byl jako diamant, ale byl nádherný. On se očividně za to, jak vypadal, styděl, ale neměl proč.

„Jsi nádherný,“ řekla jsem a usmála se. „Takže jsi rychlý, třpytíš se, saješ krev a vroucně miluješ. Ještě něco, co nevím?“

„Ještě je toho docela dost. Třeba já čtu myšlenky.“

„I mně?“ zeptala jsem se trochu polekaně.

„Ne, tobě nemůžu. Vše ostatním ano, jenom tobě ne.“

„A Alice s ostatními taky čtou myšlenky?“

„Ne, Alice vidí budoucnost a Jasper ovládá emoce.“

„Alice vidí budoucnost? Takže je něco jako vědma?“

„Vědma ne… Spíš mívá vize, které se většinou splní.“

„Takže viděla i nás?“

„Vlastně ano. Proto nechtěla, abychom se spolu stýkali. Chtěla zabránit tomu, abychom se do sebe zamilovali. Nechtěla, abys trpěla ty, nebo já…“

„Ta je tak milá…“

„Ano… Ohromně milá…“ podotkl Edward.

„Mám na tebe tolik otázek, že nevím, jestli to do hodiny stihneme,“ řekla jsem.

„Tak si prostě prodloužíme víkend, no… Začni se ptát, já mám času dost.“

A tak jsem začala. Měla jsem na Edwarda tolik otázek a v mysli se mi rodily další a další. Seděli jsme uprostřed lesa. Já, zvědavá holka, a Edward, upír, který se tak bál mého odmítnutí. Ale ať už jsem se dozvěděla cokoli, jedno jsem věděla. Edwarda i nadále miluju a milovat budu…

Nevím, jestli tahle kapitola nebyla už předposlední. Možná budou ještě dvě, možná už jenom jedna. Uvidím. Jinak, doufám, že se Vám kapitola líbila a že si s chutí přečtete i tu další. :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 20. kapitola: