Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 44. kapitola

28.04.2010 (13:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3166×

Jižní Amerika – zase.

Po zádech se mi rozeběhl mráz, když jsem si vzpomněla na vše, co sebou nesly vzpomínky na tohle místo.

První setkání.

Druhé setkání.

A teď? Do třetice všeho dobrého i zlého, pomyslela jsem si.

Ani jsem moc nemusela hledat, abych našla alespoň jednu z trojlístku. Stačilo se proběhnout mezi stromy a vůně mě uhodila do nosu.

Lilie a máta? Proč zase ona?

„No tě bůh,“ ozvalo se za mnou.

„Proč musíš být vždycky tou první, kterou vidím?“ sykla jsem a otočila se na Kachiri.

„Proč musíš být vždycky tou první, kterou chci praštit?“ vrátila mi.

„Neboj se, ono to je vzájemné, ale bohužel ty na to nemáš odvahu,“ ponoukala jsem ji a doufala, že to bude stačit.

„Spíš náladu, co tu chceš?“ změnila téma.

„Vážně si chceš povídat? Divné. Radši mě zaveď za Zafrinou a Sennou.“

„Nejsou tu,“ sykla. Zarazila jsem se.

„Kde jsou?“

„Šli pomoct přátelům na sever. Jsem tu jen já a jedna dvojice, kterou neznáš a ani nepoznáš.“

Povytáhla jsem překvapeně obočí.

„Nepoznám?“ vyhrkla jsem.

„Ne. Bude lepší, když se ztratíš. Vyřídím Zafrině a Senně tvé pozdravy,“ ukončila rozhovor a otočila se ke mně sprostě zády.

„Hej, tohle nejde!“ vrčela jsem vztekle. Co si o sobě vůbec tahle pijavice myslí?

„Tak se koukej, holka.“

Přišlo mi, že se mi vysmívá a neskutečně se tím baví.

„Kdo jsou tví přátelé?“ rýpla jsem si a Kachiri zamrzl úsměv na tváři. Došlo jí, že to jen tak nenechám.

„Nech to být, Skylar. Prosím. A vůbec, proč nejsi ve Španělsku? Rozpadl se ti vztah, nebo co?“

Trhla jsem sebou. Od rozhovoru s kamenem jsem o tom s nikým nemluvila. Stále to bolelo. Pochybovala jsem o tom, že Kachiri je ideální osoba na vylévání srdce.

„Ne,“ odbyla jsem ji.

„Tak co tu děláš?“

„Návštěva?“

„Tak ji přesuň. Stav se třeba za deset let,“ ušklíbla se.

„Je mrtvý,“ vyhrkla jsem.

„Zabila si ho?“ divila se.

„Jistě, že ne! Pro boha! To Aro a ta jeho banda,“ špitla jsem.

„To je mi líto,“ omlouvala se.

„Nedělej se.“

„Ne, vážně, mrzí mě to. I naši přátelé teď s nimi mají problémy. Zafrina se Sennou jim šly pomoct.“

„A ty?“

„Já se snažím najít poloupíra,“ vysvětlovala.

„Koho?“ vyhrkla jsem. Nedokázala jsem si představit, že něco takového existuje. Poloupír?

„To je na dlouho. Alice s Jasperem se vydali víc na západ, tak jsem šla na východ.“

„Chceš pomoct?“ nabídla jsem se automaticky. I Kachiri z toho byla nesvá. Já a ona? Pohromadě? Bez snahy se zabít? Divné.

„Co se stalo?“ zeptala se, když jsme se vydaly hledat – podle mého názoru – neexistujícího poloupíra.

„Možná, že si měla pravdu,“ poraženecky jsem připustila.

„To já mívám, ale v čem konkrétně?“ smála se.

„V tom, že jsem sobec, a tak podobně,“ sfoukla jsem to stručně a Kachiri se opět zasmála.

„Nejsi sobec, nebo alespoň jen malý,“ ujišťovala mě.

„Kdo jsi a co si provedla s Kachiri!“ vyjekla jsem a prudce zastavila. Kachiri vytřeštila oči v šoku, než ji to došlo.

„Ty máš ale pěkně blbý smysl pro humor,“ vrčela.

Rozesmálo mě to. Po dlouhé době jsem se vážně smála od srdce. Upřímně a bez tíhy kamene uvnitř mě. A přesto tam stále byl a bude.

„Tak jak to bylo?“ vyzvídala nanovo.

„Co?“

„No s tím tvým.“

„Myslela jsem si, že ho dokážu uchránit před Arem a ostatními, ale nezvládla jsem to. Moje mlha opět selhala. Selhává pokaždé, když ji nejvíc potřebuju. Nevím, čím to je.“

„Asi musí jít o krk přímo tobě,“ krčila rameny Kachiri.

„To si myslela i Jasmine,“ vzdychla jsem.

„Mimochodem, kde ta vězí? Pohádaly jste se?“ rozhlížela se po okolí a mně došlo, že tohle se do Amazonie taky nedoneslo.

„Ne, nepohádaly.“

„Tak kde je? Hlídá Jole?“

Zavrtěla jsem hlavou a svraštila čelo. Kachiri jen zalapala po dechu, když jí došlo, co se asi stalo.

„Ty jsi úplně sama? Kdy?“

„Jo, tak nějak. Nemám Jasmine, Jole a ani Manu,“ vydechla jsem.

„Kdo je Manu?“

Protočila jsem panenky a Kachiri na mě škodolibě mrkla.

„Už jsem se lekla,“ šklebila jsem se.

„S Jole se to dalo čekat, ale divím se, že tebe pustili. A obzvlášť, když si pak porušila zase zákon s tajemstvím. Je to divné, nemyslíš?“

„Prý to je můj trest,“ vzdychla jsem a celé se mi to opět vybavilo.

„Ty sis ničeho nevšimla? U Jasmine? Nedalo se tomu nějak zabránit?“

„Mělo mi to dojít, když jsme tu byly posledně,“ vyhrkla jsem. Vzpomněla jsem si, jak jsme se bavili o přeměně na upíra a jejím popisu. Tak moc intenzivním a vášnivým a…

„Není to jen tak, víš? Nejspíš jsem se bála, abych nepodlehla svodům lidské krve, nebo jsem spíš nenašla tu správnou osobu, mezi lidmi, které bych byla schopna to udělat. Nikdo si to nezaslouží. Každý, kdo může, má právo narodit se, žít a zemřít v pokročilém věku,“ vyprávěla Jasmine.

„Nemůže to být těžké, jen bys kousla, ne?“ Jasmine se krátce zasmála.

„Neponoukej, satane!“ Zašklebila jsem se na omluvu a Jasmine se zadívala do prázdna. Když pak promluvila, měla tichý a cizí hlas. Jako by byla úplně někde jinde a ne se mnou v jeskyni.

„Není to jen o kousnutí, Skye. Je to o tom, vzít tu možnost růst. Vidět toho drobečka, jak se z něj stává muž, nebo žena. Nejde jen tak si ukázat…“ Zarazila jsem se.

… dětským. Už tenkrát mluvila o dětech. Bojovala s tím, jak jen mohla. Ale prohrála a já ji nedokázala ubránit.

„Stane se, netrap se tím a začni znovu žít. Jsi troska. Kdy ses naposledy krmila?“

„Před pár dny,“ bránila jsem se.

„No jo, to je ta vaše strava, potřebovala bys pořádného statného…“

„Kachiri!“ okřikla jsem ji.

„Jelena!“ dokončila svou větu a obě jsme se začaly smát.

„Seznámím tě s Alicí a Jasperem, chceš?“ nabídla mi.

„Jsou to nomádi?“

„Ne, Haleovi,“ zasmála se.

Uculila jsem se a úsměv mi zůstal přikovaný na obličeji.

„Jak si to říkala?“

„Haleovi. Jsou manželé.“

„Haleovi?“

„Jo, Haleovi, jsi hluchá?“

„Haleovi,“ opakovala jsem a zaboha si nemohla vzpomenout, proč mi to je tak nepříjemně povědomé. Nedávno jsem to jméno slyšela. Byla jsem si tím jistá. Ale kde?

Posledních několik let jsem byla zahleděná ve vzdálené minulosti a neměla vůbec chuť pamatovat si cokoliv z blízké minulosti, nebo dokonce přítomnosti. To jméno jsem však k mé smůle slyšela nedávno. Hodně nedávno, ale kde?

„Jsi divná,“ vyhrkla tiše Kachiri. „Hele, najdu Alici a povím jí, že tady nikde nic není. Když se nechceš seznámit, počkej v té jeskyni, kde jsme se prvně setkaly a já tě tam pak najdu,“ vybídla mě a zmizela mezi stromy.

Jenže to jsem netušila, že mých domnělých pár hodin se změní v pár dní.

Když se vrátila, vedla s sebou Zafrinu i Sennu.

„Skylar!“ vyjekla Senna a skočila mi kolem krku.

„Omlouvám se, ale nějak se to zvrtlo,“ bránila se Kachiri.

„Koukám,“ sykla jsem.

„Kachiri nám říkala, co se stalo. Mrzí nás to. Přišly bychom dřív, ale přátelé měli problém s královskou rodinou. Naštěstí to dobře dopadlo, prozatím,“ vysvětlovala Zafrina a mně se sevřel žaludek.

Proč to všude musí skončit dobře, jen u mě ne?

„Já to chápu,“ vydechla jsem nakonec.

Nemělo cenu se vztekat, že osud staví do cesty zdi nářků jen mně.

„Co se stalo?“ vyzvídala Senna tiše.

„To je jedno, spíš mi řekněte, co se dělo tady,“ měnila jsem téma, jen abych nemusela mluvit o tom, co bylo. Nedokázala jsem to. Amazonie mi sice ulevila od bolesti, ale uzamkla ve mně vše, co by jinak nejspíš tryskalo ven.

„Našli jsme poloupíra, který to zachránil,“ odpověděla Kachiri.

Poloupír? Zase? Copak to je všelék na italskou smečku?

„Aha,“ vydechla jsem. Nic víc mě nezajímalo, raději. Proč se plácat v cizím štěstí?

V duchu jsem pohladila svůj náhrobek a usmála se na fotografie, které tam přibyly. Už tam nebyla jen Edwardova, ale i Jole, Manu a Jasminina.

Spoléhala jsem na upíří paměť a to, že se mi ze vzpomínek jejich tváře nevymažou. Má počáteční hysterie opadla a zůstala jen slaná stopa po slzách. Jen vzpomínka.

Zafrina nás odvedla do jejich bungalovu a na nic se neptala.

Seděly jsme proti sobě všechny čtyři a já se cítila divně.

Nepřirozeně.

Možná jsem měla přeci jen zmizet do jeskyně zůstat tam, než budu schopná trochu komunikovat.

Připadala jsem si trapně. Chvílemi jsem byla silná statečná a nic mně nedokázalo podrazit nohy. V jiném okamžiku jsem si na prsa sypala hlínu a zahrabávala se pod kořeny stromů, jak mi bylo zle. Nejhorší momenty byly, když jsem nevěděla, co se sebou. Nebýt schopna být v jedné místnosti sama se svým odrazem v zrcadle, to bylo pravé peklo, protože jsem neměla kam utéct.

Oheň ve mně hořel, sálal a spaloval celé mé já.

Jenže momentálně jsem necítila ani jednu třetinu své Skylar. Cítila jsem jen tupost a trapnost této chvíle, kdy jsme se dívaly jedna druhé do očí a mlčely.

To ticho by nebylo tak zlé, kdybych na něj byla sama.

Možná mi dávaly čas, abych začala já…

Možná nevěděly, co se mnou, nebo co říct.

Nevím, ale rozhodla jsem se to protnout. Nějak. Něco říct. Využít toho, že tu jsem. Zaměstnat se. Něco dělat, abych neskočila po prvním člověku a…

Ach, Jasmine, kdo mě bude krotit, když tu nejsi ty?

Psal se rok 2005…

Mé shrnutí

Nomádka - 43. kapitola

Nomádka - 45. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 44. kapitola: