Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 43. kapitola

25.04.2010 (11:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3219×

„Pošta!“ ječela Claudie, když se vrátila do bytu.

„Po – co?“ divil se William a natahoval se po dopisu.

„E e, to je pro ni,“ hodila hlavou směrem ke mně. Svraštila jsem obočí a vzala si od ní obálku. V Chicagu jsem byla chvíli. Necelých deset let, ale nikdo o tom nevěděl.

Jak mi sem mohl někdo psát?

„Kdo nám píše?“ vyzvídal William.

„Nám nikdo, ale mně ano,“ usadila jsem jej a vytáhla papír.

Proč mě alespoň jednou neposlechneš? Mrzí mě, že jsi přišla i o Manu. Je mi to líto. Dej na sebe pozor.

Pusa mi spadla na zem. Jak mě tady sakra našel?

„Co je? Dlužíš někde nájem?“ vyzvídal Will.

„Dej mi pokoj, upíre…“ sykla jsem. „Nemusíš všechno vědět.“

Zvedla jsem se od okna a vyšla z domu.

Na hřbitově jsem dopisem zamávala před fotografií.

„Vidíš to? Zase. Už zase napsal. A já nevím, kdo to je, nebo proč to dělá. Štve mě to. Ať se stará o sebe, no ne?“ vrčela jsem u náhrobku a nakonec sebou práskla do trávy.

„Ani nemá dost slušnosti, aby se podepsal. Ale víš co? Mě to vůbec nezajímá. Je mi ukradený, co mi provedou italské pijavice. Naopak. Něco jim provedu já, aby jsi věděl. Ale ještě nevím, co to bude. Ale bude to velké. Uvidíš sám.“

Sledovala jsem nebe. Bylo pravé poledne, ale obloha se ukrývala za tlusté mraky. Co se dalo čekat od Chicaga?

„Je tu pořád takhle ošklivo? Ve Španělsku neustále svítilo slunce. Manu miloval slunce,“ vydechla jsem. I po deseti letech to bylo až moc silné. Stále jsem se přes jeho smrt nedokázala přenést. I když jsem se smála, vtipkovala a lovila, mé nitro bylo mrtvé. Zůstalo ve Španělsku u té skály. Chicago jsem dlouhou dobu pokládala za svůj domov, ale teď, když jsem se vrátila, došlo mi, že to tak není. Já potřebovala k životu lesy, zvířata a vlastní dům. Ne ohromný byt vysoko v budově, ale dům v lesích. Vůni kůry a lidi, kteří mě znají a milují. Will s Claudií k nim nepatřili. I když se William snažil, abych byla veselejší a cítila se dobře, každou jeho snahu Claudia zničila. Bylo na čase se opět přemístit.

Strašně jsem si přála vrátit se domů, ale věděla jsem, že to bych nezvládla. Být na stejném kontinentu s italským klanem…

Ne.

Litovala jsem každého, kdo tam zůstal.

Všechny…

Zalapala jsem po dechu. Opět jsem to zkazila. Myslela jsem jen a jen na sebe. Deset let pryč a ani jedna zpráva.

Lucía.

Musela jsem něco udělat.

I když možná bylo dobře, že jsem odešla bez jediného slova. Možná zůstala v iluzi, že jsme s Manu utekli spolu.

Co by mohlo být hezčího, než mít pocit, že Manu žije?

Rozhodla jsem se v jediném okamžiku a sotva jsem pohladila bronzové vlasy na fotce a vybavila si Manu tvář, abych v duchu udělala to samé, vyběhla jsem ze hřbitova.

„Wille?“ křičela jsem, když jsem vpadla do bytu.

„Hm,“ sykl z gauče.

„Potřebuju právníka,“ vydechla jsem.

„Seattle?“ nadhodil.

„Až?“ panikařila jsem.

„No jo, tam jsou dobře podplatitelní, tady to je samý poctivec. Dám ti číslo na jednoho z nich. Ehm, cože to chceš?“ zarazil se s tužkou nad kusem papíru.

„Právníka. Potřebuju nové dokumenty a papíry ohledně domu ve Španělsku,“ blekotala jsem.

Will jen povytáhl obočí, ale na víc se neptal.

Načmáral jakési jméno a podal mi lístek.

„Do večeře buď zpátky,“ zubil se. Já však ne.

„Víš,“ začala jsem opatrně.

„Ty se už nevrátíš, že ne,“ došlo mu.

„Wille, omlouvám se, ale tohle nejsem já. Ráda se za tebou zase někdy zastavím, ale takhle žít nemůžu,“ vymlouvala jsem se.

„Tak mě alespoň obejmi, ty potvoro nevděčná,“ usmíval se smutně a já snad poprvé cítila lítost nad odchodem od tohohle upíra.

Vyběhla jsem z bytu a zamířila k Seattlu. Další kus na sever.

Na lístečku bylo jméno J. Jenks a přesná adresa. Na to, že to měl být špičkový padělatel, byl dost nezodpovědný, když dával svou adresu bez problémů a pak mi došlo, že nejspíš problémy byly, protože to by nebyl William.

Po týdnu jsem ho našla. Ač nerada, musela jsem změnit svůj vzhled. Košili jsem si však následně smotala do kabelky a pokračovala. Dlouhý černý kabát, vysoké, jehlové podpatky a bílé kalhoty s dámskou halenkou. Dokonalé pro bohatou paničku, vlastnící dům kdesi ve Španělsku.

Při cestě do jeho budovy jsem si dokoupila sluneční brýle a mohlo se jít na věc.

Měla jsem strach, abych jej nevyplašila až moc, ale když jsem uviděla recepční a oznámila jí, že hodlám jít nahoru, ať se jí to líbí, nebo ne, otrkala jsem se.

Dívka mě pozorovala se strachem, což mi ironicky dodalo odvahu.

Protáhla jsem se do výtahu a vyjela do vyšších pater.

Před výtahem na mě už čekal malý mužík s pomalu ustupujícími vlasy. Mohl být kolem čtyřiceti let starý. Byl tlustý a neskutečně se potil. Díval se na mě s překvapením v očích.

„A do pytle, další,“ špitl sotva slyšitelně. Zarazila jsem se.

„Očividně víte, kdo jsem, pane Jenksi,“ promluvila jsem a mohla sledovat, jak na něj působím.

„Tak nějak – tedy asi ano – jo – no, víte – jo vím – tedy, ano zajisté,“ blekotal.

„Potřebuji od vás malou laskavost,“ usmála jsem se, když mě vedl do své kanceláře.

„Asi vím, co to bude, byl tu nedávno jeden od vás, chtěl nové papíry, nejste paní Haleová?“

Tentokrát jsem byla v šoku já.

„Haleová?“

„Nejste?“ vyhrkl. Nejspíš mu došlo stejně, jako mně, že je nás poblíž víc.

„Tak paní Dante?“ zkusil to znovu. To už mi přišlo víc povědomé.

„Ne. Ale pan Dante mi vás doporučil,“ uklidňovala jsem ho.

„Tak jsme se přeci jen dostali ke jménu,“ vydechl úlevně.

„Jsem Skylar Hoganová a potřebuji od vás přepsat kupní smlouvu na dům.“

„Dům? Kde?“

„Španělsko.“

„Je váš?“ přimhouřil podezíravě oči.

„Jistě, že je můj,“ sykla jsem.

„Já, omlouvám se, nechtěl jsem být nezdvořilý, to vážně ne.“

„V to doufám,“ odsekla jsem.

„Dobrá tedy, takže nového majitele? Jméno?“ vybídl mě a vzal si do ruky papír a tužku, aby si zapsal informace.

„Podejte mi ten papír, pane Jenksi. Napíšu vám to sama,“ vybídla jsem ho. Nehodlala jsem o tom mluvit. Ne nahlas a ne s ním. Stačilo mu, že jsem to celé napsala.

„A do kdy to chcete?“ vyzvídal.

„Ve městě se nezdržím. Celé to pošlete do Španělska na tuhle adresu a doufejte, že se to tam dopravilo.“ S posledním slovem jsem na stůl položila obálku s penězi a vyšla z kanceláře.

Nemohla jsem si pomoct, ale to jméno Hale mě začínalo zajímat. Upír v okolí? Co mohl chtít od právníka, jako je Jenks?

To se tu vážně setkávají samá monstra?

Začala jsem toho právníka docela litovat. Jestli má takovouhle klientelu, moc dlouho žít nebude. Já osobně neznala jediného upíra, který by se živil stejně, jako já. Vlastně znala, ale ta byla po smrti. A pak byl ještě kdesi ten doktor, co jsem o něm slyšela od Willa a Edward s ním kdysi žil. Možná bych ho mohla najít…

Zavrtěla jsem hlavou.

Nechtěla jsem teď vůbec nikoho.

Návštěva u Williama s Claudií mi bohatě stačila na dalších sto let.

Jen se někam schovat do jeskyně a nevylézat.

Jeskyně? Vybavila jsem si jedinou, kterou bych mohla navštívit. Tam mě uvítají. Určitě ano.

Na chvilku jsem zaváhala. Vzpomněla jsem si, jak se od nás Zafrina s ostatními odvrátila, když se objevil Jole.

Měla bych se na ně zlobit? Za to, že utekly? Ne. Měly na to právo a byla to jejich volba. Možná, že by Jasmine přežila, kdyby tam byly s námi.

Zafrina mi pomůže s tou prokletou mlhou a Senna?

Už jsem neváhala a rozeběhla se na jih, jakmile jsem se zbavila podpatků a dlouhého kabátu s halenou. Navlékla jsem si svou košili a bylo mi líp.

Chvilku jsem přemýšlela, jak dlouho to asi trvá, než se dostanu ze Seattlu do Amazonie. Jenže pak jsem to shledala za nepodstatné. Vše bylo nepodstatné. Mé myšlenky nedávaly smysl a neměly řád. Nudné a odporné období mé sebedestrukční existence. Možná bych mohla vyprovokovat Kachiri. Určitě by mi mile-ráda urvala hlavu. Nechala bych se. O tom nebylo pochyb. No uvidíme, pomyslela jsem si.

Snad se ta husa nechá vyprovokovat…

Psal se rok 2005…

Mé shrnutí

Nomádka - 42. kapitola

Nomádka - 44. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 43. kapitola: