Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 45. kapitola

02.05.2010 (19:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3104×

Nešlo to. Čím víc jsem se snažila, tím méně mi to vycházelo.

Zafrina neprotestovala, když jsem ji požádala o pomoc a Senna na mě spiklenecky mrkla. Bylo jí jasné, co se bude dít za zády nejstarší sestry.

Tma.

Lovila jsem, jako o život.

Stavěla jsem si vlastní domeček v korunách stromů.

Zaměstnávala se tréninkem mlhy i tmy.

Nepomáhalo nic. Jakmile odešly Amazonky na lov, vkradl se mi do hlavy démon a vykresloval mi živé obrazy.

Pokaždé, když se mi před očima vybavil Manu, mé hejno mrtvých motýlků v žaludku ožilo. Poletovali nahoru a dolů. Snažili se dostat ven, jenže po chvilce to vzdávali.

Jejich naděje neumírala.

Rok se sešel s rokem, dva s dalším a ještě jednou to samé.

Šest let v Amazonii. A výsledek?

Nic.

Propadala jsem pomalu depresím a tupě bloudila po pralese. Nic mě nebavilo. Netěšilo. Nic se mi nechtělo.

Jen jediná věc, která mi však byla odepřena.

Smrt.

Kamarádka, která mě v roce 1917 nechala jít. Navěky.

Jenže vybrala si divnou daň. Brala mi mé milované.

Sedávala jsem v jeskyni, kde jsem žila s Jasmine a nechávala se užírat svým démonem.

Celou mě ovládl. Zmocnil se mě.

Manu, ta sladká krásná tvář, se na mě usmíval z okraje útesu. Pořád a pořád…

Bez přestání.

Nakonec vždy skočil.

Jindy jsem viděla jeho nahé tělo, vlnící se nad tím mým. Krůpěje potu na zádech. Sladké vzdechy a romantická slůvka lásky.

A pak? Opět skok z útesu.

Jak kruté to od osudu bylo. Jak odporně si se mnou hrál.

Přemýšlela jsem, nad milionem otázek. Nad vším, co mi stále unikalo.

Nad Italy, nad mlhou, nad tmou, nad Kachiri a její proměnou, ale hlavně jsem přemýšlela nad pisatelem.

Jako by věděl, že se chystám přemístit. Pokaždé napsal. Deset let mi dal pokoj a pak najednou bum. Dopis.

Bez zpáteční adresy, bez podpisu…

Musím tomu přijít na kloub. Prostě musím.

Jen jsem si nebyla jistá, co bych mu řekla nebo udělala.

Měla jsem na něj vztek, kvůli jeho nesrozumitelné komunikaci.

„Skylar!“ Hlas mě vytrhl z myšlenek a vyplašeně jsem se vyřítila z jeskyně.

Kachiri se Sennou se ke mně hnaly, jako by měly v patách Volturiovy. Zděsila jsem se do chvíle, než jsem uviděla jejich tváře.

Nevypadaly vyděšeně, nebo otřeseně.

Usmívaly se. Zářily, jako slunce v pravé poledne.

Možná jsem se bála ještě víc.

Instinktivně jsem couvla, když se odrazily a vymrštily se proti mně.

„Hej!“ sykla jsem, když kolem mě omotaly dlouhé paže.

„Tomu neuvěříš! Je to skvělý!“ vřeštěla mi do ucha Senna. Kachiri kolem nás poskakovala, jako potrefená a neustále tleskala.

„To je super, ale mohla by mi jedna z vás říct, co se děje?“

„Je to úžasný! Budeš mít radost,“ pokračovaly a já začínala mít vážně vztek.

„Sesadili je! Oni to dokázali, chápeš to? Cullenovi je zabili!“ vřeštěla Kachiri.

Protočila jsem panenky a vzdychla. Dělají si ze mě legraci? Kdo koho zabil?

„Koho?“ vyzvídala jsem.

Obě přestaly hopsat a zíraly na mě, jako na blázna.

„No Volturiovy přece,“ vydechla Senna  a Kachiri jen nechápavě vrtěla hlavou.

Spadla mi čelist.

Cože?

Mrtví?

Oni?

Jak?

To není možné… to přeci nejde… to jsem měla udělat já! To byla moje pomsta. Proč?

Na druhou stranu jsem mohla být ráda, že to za mě někdo vyřešil. Někdo zabránil tomu – ach ne!

Konečně mi došlo to nejhorší.

Cullenovi byli vegetariáni, jako já. Alespoň se to o nich vyprávělo. Vegetariáni nezabíjejí jiné upíry se stejným přesvědčením.

Tihle upíři měli srdce.

Do háje!

Co moje smrt?

Ara bych dokázala přimět, aby mi pomohl. Jeho ano, ale doktora?

Nikdy.

Mezi stromy se protáhla Zafrina a lehce se stočila do tureckého sedu vedle mě.

Pozorovala mě a čekala. Viděla, jak se tvářím a já bych i přísahala, že mi vidí do hlavy.

Moje druhá Jasmine, pomyslela jsem si.

„Zafrina tam u toho byla, že jo?“ vybízela Senna svou sestru k vyprávění.

„Ano, byla jsem tam. Jenže z jiného důvodu, než abych jim pomáhala.“

Konečně jsem se schoulila po jejím boku a začala ji vnímat.

Tohle by mě mělo naplnit uspokojením a ne se sžírat závistí.

„Nenapínej,“ kňučela Kachiri.

„Vydala jsem se za přáteli, protože jsem jim slíbila návštěvu, jenže když jsem nad tím přemýšlela, změnila jsem kurz. Vydala jsem se do Voltery, abych se pokusila dostat k Arovi a říct mu, co si o něm myslím. Nevím, co mě to napadlo. Proč jsem to udělala. Věděla jsem jen, že to tak má být. Něco mě k nim prostě táhlo. Nedokážu to vysvětlit. Jenže když jsem tam vešla, bylo vše vzhůru nohama. Viděla jsem, jak se perou mezi sebou. Volturiovy proti Cullenům. Viděla jsem, jak je armáda zmatená a nesvá. Nemohla jsem je tam jen tak nechat. Vytvořila jsem obrazy a čekala. Bylo zvláštní sledovat pád Volturiů a nástup nových strážců,“ usmívala se.

„Nových?“ vyhrkla jsem.

Zafrina kývla.

„Někdo musí ta telata, co si říkají upíři hlídat,“ odfrkla si Senna.

V ten okamžik mě napadla jedna věc. Přivedla mě na ni slova Senny. Byl to nejhloupější scénář, který mohl existovat, ale tak nějak mi dával smysl. Hlídač od Volturiů by nebyl k zahození. Co když ty dopisy psal někdo od nich. Hlídač nastrčený Arem, aby měl o mně přehled. Aby věděl, co dělají upíři, kteří se mu nepodřídili. Trest za to, že jsem mu i s Jasmine utekla. Co když byl Aro tak šílený, že na každého nasazoval nějaké hlídače. Jak jinak by se dozvěděl o porušení zákonů?

Co když to schválně psal, aby mi ještě víc ublížil?

Co když nosil zprávy o mně Arovi?

Co když tam ještě byl?!

Poslední „co když“ mě naplnilo nedočkavostí a neskutečnou zvědavostí.

„Jsi v pořádku?“ zajímala se Zafrina a starostlivě si mě prohlížela.

„No, jistě, že jsem. Ehm, takže Cullenovi jsou teď ve Volteře?“ vyzvídala jsem.

„Ne, bohužel nejsou. Jakmile se těla podpálila a Bellu vzkřísili, odešli. Nejspíš mají vlastní nápad, jak to řešit.“

„Aha,“ vydechla jsem smutně.

V duchu jsem však doufala, že mi tím poskytli čas najít pisálka podle mé teorie.

„Tolik obětí padlo kvůli jednomu hradu a třem namyšleným upírům,“ hořekovala Zafrina.

„O tom mi chvilku povídej,“ špitla jsem a sklopila hlavu.

„Naštěstí jsou všichni mrtví, uf…“ vydechla si úlevně Kachiri a moje srdce opět pokleslo.

„Všichni?“

„Ne, všichni ne. Pár jich zůstalo. Ti, co se nechtěli přidat, odešli z hradu. Někteří se přidali k vegetariánství, což osobně nechápu, ale budiž jim přáno.“ Sledovala jsem její rty, jak se pohybují a odříkávají nenuceně slova.

„Má to výhodu, nemusíš trénovat mlhu,“ povzbuzovala mě Senna.

„To tedy ne! Bude trénovat. Co kdyby se objevil někdo podobný těm třem? Měla by být schopna to ovládat,“ hašteřila Zafrina.

„Je vegetariánka. Nikdy nebude tak silná, aby to ovládla bez velkého vypětí, což je v jejím případě jen pud sebezáchovy, Zafrino. Mluvily jsme o tom, vzpomínáš? I Jasper s Alicí tehdy říkali, že to může být tou volbou,“ švitořila Kachiri. Vyděsila mě.

Kvůli mé volbě, že by umírali moji blízcí? Ti, které jsem díky své volbě získala?

Viva la ironie! Řvala jsem uvnitř sebe.

Do pytle s tím!

„Neříkám, že Haleovi nemůžou mít pravdu, ale…“ Zpozorněla jsem.

„Promiň, ale říkala si Haleovi?“ vyhrkla jsem.

Trojice se na mě udiveně podívala.

„Ty je znáš?“ vybafla Kachiri.

„Ne, neznám,“ odmítala jsem. Jenže to jméno, prokleté jméno…

Odkud ho znám?

To jsem upír?

Pche…

„Tak proč ses ptala?“ nenechala se odbít Kachiri.

„No, vlastně to tak nějak znám, jen nevím odkud,“ přiznala jsem se.

„To?“

„Je! Vlastně je tak nějak znám,“ opravila jsem se.

„Odkud?“

„Kachiri nech toho! Já nevím, chápeš? Někde jsem o nich slyšela. Někdo o nich mluvil, jen už nevím kdo, byla jsem nejspíš mimo, ztracená v myšlenkách, nevím.“

„Co ty jsi za upíra?“ začala se smát.

„Nech ji,“ sykla Senna. „Musela být rozhozená z Manu smrti. Celé to zařizování, a když nemohl mít ani pohřeb,“ bránila mě dál.

Zařizování!

To bylo to kouzelné slovo.

„Jenks,“ vzdychla jsem.

„Co máš s právníkem?“ vyhrkla Zafrina.

„Odkud znáš právníka?“ divila se Senna s Kachiri.

„Ze Seatllu, odkud jinud? Poslal mě tam Will, když jsem hledala pomoc s domem,“ vysvětlovala jsem.

„Jenkse zná už nejspíš každý,“ odfrkla si Kachiri.

„Odkud ho znáte vy?“

„Přes Jaspera a jeho ženu. Potřebovali tenkrát nové dokumenty a Jasper na něj narazil. Nebo tak nějak,“ spekulovala Senna.

Dokonale se odvedla pozornost od mé maličkosti a já se mohla ponořit do spokojeného nevnímání dění kolem mě.

Nebyla jsem vzor všech upírů.

Přišla jsem o blízké.

Přišla jsem o pomstu. Ale možná jsem našla někoho, kdo by mi mohl s mlhou víc pomoct.

Měla bych se vydat hledat Jaspera a Alici Haleovi. Jejich teorie nebyla k zahození, jenže teď jsem si potřebovala rozmyslet, jestli jsem byla ochotna, vyměnit zlato za rubín. Vegetariánství ze mě dělalo lepšího upíra, nechtěla jsem zabíjet nevinné lidi. Už nikdy víc. Zbavit se zlata kvůli mlze? Toho zlata, které miloval Manu. Můj Manu.

Moje zlato s bronzovou pletí.

Jak mi chyběl…

Každý den věčnosti víc a víc.

Jeho úsměv, hlas, oči… ach ty oči.

Jasnější než nejmodřejší nebe. Lesklejší, než nejčistší hladina oceánu. Nejlíbeznější, nejkrásnější, nejromantičtější, nejjasnější…

Jenže ty už nikdy neuvidím. Nikdy se na mě neusmějí. Jen v mé mysli. Nikdy už neuvidím černé dlouhé řasy, střežící tu krásu. Proč? Kvůli své volbě nelovit lidi? Vážně?

Vydám se do Voltery – zase – najdu Haleovi a požádám je o pomoc. Proč ne? Mohla bych mít štěstí.

„Divně koukáš,“ vytrhla mě z myšlenek Zafrina.

„Já?“

„Naposledy takhle koukala, když se chystala zdrhnout,“ konstatovala Senna a mhouřila na mě oči.

„Hurá! Držím palce, jdi do toho,“ povzbuzovala mě Kachiri.

„Do čeho?“

„Třeba do háje,“ mrkla na mě a já se musela smát, jak uboze jsem ji na ten vtípek skočila.

Psal se rok 2011…

Mé shrnutí

Nomádka - 44. kapitola

Nomádka - 46. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 45. kapitola: