Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 42. kapitola

24.04.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2908×

Ležela jsem natažená na posteli. Jen matně jsem si vzpomínala, jak jsem se dostala domů. Melodie v uších utichla s přicházejícím pochopením té neodvolatelné skutečnosti, že už tu není. Nenašla jsem ho. I když jsem se do moře tolikrát vracela, nebyl tam. Vlny se ho zmocnily a zatáhly jej kamsi, kde jsem neměla šanci jej najít. Byl pryč.

Nejhorší byl návrat do domu, ve kterém jsem stále cítila jeho přítomnost.

Kolem ruky jsem měla omotané jeho modré tričko, pohozené původně v nohách postele. Tiskla jsem si jej ke tváři a vdechovala známou vůni. V žaludku jsem cítila křeče a celé tělo se otřásalo v nových a nových vzlycích. Mou mysl zachvátila narůstající panika. Dům byl prázdný. Byla jsem sama. Chtělo se mi zvracet, jen kdybych mohla. Běžela jsem do koupelny a z úst se mi vyvalila slaná mořská voda s jedem. Spolykala jsem jí tolik, že to muselo jít ven. I upír zvracel. Objímala jsem záchodovou mísu a štkala do dlouhého rukávu jeho košile, kterou jsem si oblékla. Nechtěla jsem se zbavit jeho vůně. Potřebovala jsem alespoň to málo, abych dokázala existovat.

Bylo mi jasné, že tady jsem skončila. Nedokázala jsem tu zůstat. Musela jsem pryč. Chtěla jsem zabít ty italské pijavice. Pomstít se za to, co udělaly a vyrvat jim srdce z těla. Roztrhat je na mikroskopické kousky a ty potom spálit. Nezvratný konec.

Jednou to udělám, přísahala jsem si a vstala.

Postavila jsem se proti skříni a zírala na oblečení v ní. Košile, tílka, kalhoty, trička…

Mužská…

Z posledních sil jsem zabouchla šatní dveře a do náruče si smotala jen jeho tričko. Víc jsem nepotřebovala. Z šuplíku jsem vytáhla jen kupní smlouvu od domu, falešné doklady totožnosti a vše jsem nacpala do malé obálky, kterou jsem si zastrčila do kapsy kalhot. U dveří jsem se naposledy rozhlédla a vdechla závan jeho vůně.

Zůstane tady stejně, jako Jole s Jasmine. Nemohla jsem ho ani pohřbít. Položit mu na hrob květiny, nebo vystrojit smuteční hostinu. Mé kroky se vydaly naposledy na naše místo nad skálou. Seskočila jsem na tu menší a do kamenné zdi jsem vytlačila jeho jméno a jediné slovo, které dokázalo vyjádřit těch šest let, které jsme spolu byli. Jediné, které popsalo mou lásku k němu. Jediné, co dokázalo vystihnout sílu mého odhodlání.

Eternidad…

Naše minulost, přítomnost a budoucnost. Nehodlala jsem si připustit, že nemáme budoucnost. Bude se mnou. Nenechám ho tu. V mém srdci bude stále, ať se pohnu kamkoliv.

Navždy bude mít výhled na svůj oceán, který pro mě znamenal tolik krásného. Miloval moře a nyní jej uvidí neustále.

Políbila jsem jeho jméno a vyskočila opět nahoru na útes. Prosmýkla se mezi stromy a během dne překročila hranici. Nevěděla jsem, kam běžím, ale nechtěla jsem zůstat. Nemohla jsem.

Za mořem jsem doufala v lepší chvíle. Budu mít víc času na truchlení, nebo na vymyšlení svého odchodu.

Když jsem se objevila v malém přístavu kdesi v Americe, rozhodla jsem se celkem rychle, kam dál. Celou cestu jsem to nechávala být a jen tiše vzpomínala na Manu. Potřebovala jsem kolem sebe někoho, kdo by mi pomohl. Někoho, kdo mě znal a věděl, co potřebuju. Někoho, kdo mi pomůže ulevit si od bolesti. Někoho – jeho.

Znal mě, a i když jsem si nebyl jista, jak naše setkání po tak dlouhé době dopadne, zamířila jsem na sever.

Netušila jsem ani, jestli tam vůbec ještě bude. Přeci jen jsme se neviděli přes sedmdesát let. Nechtělo se mi to počítat přesně na roky. I tak to byla dlouhá doba.

Jakmile jsem po týdnu překročila hranici města a nadechla se, věděla jsem, že tu stále je.

Byl tak předvídatelný. Stále se vracel. Mohla jsem přijít za dalších sto let a stejně by tu byl.

Zopakovala jsem svou výpravu, jako tenkrát, když jsem se vrátila z Amazonie.

Nejdřív jedno malé místo, které i když bylo se mnou, zůstávalo pevně vrostlé do těchto míst a pak…

Pak možná on, pokud si to nerozmyslím.

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň jsem si byla jista svým rozhodnutím.

Prošla jsem tepanou branou a obcházela malé náhrobky. Změnilo se to tu, od poslední návštěvy. Stromy vyrostly, náhrobků přibylo, některé zestárly. Šedý mramor byl obrostlý břečťanem a jména bylo sotva možné přečíst. Ženu na fotografii zakrýval velký květ a muž nad ní měl zpitý obličej, jak se k němu do rámečku dostala voda. Jen fotka dívky byla stále celá a nezničená. Jaká ironie.

Potlačila jsem nutkání si opět odplivnout nad jejich nenávistí a pokračovala jsem k černému náhrobku o kus dál.

Byl naprosto čistý a nezanedbaný. Fotka v rámečku se stále usmívala a jeho rozčepýřené vlasy se ani o milimetr nepohnuly.

„Neustále pohledný, co?“ zašeptala jsem na pozdrav a svalila se do trávy. „Já vím, že tu nejsi, ale tak jsem si říkala, že mi tu nebylo zle. Mohla bych tu zase na chvíli zůstat, abych se vzpamatovala.“ Sledovala jsem okolí. Strom, u kterého jsem se tenkrát schovávala, tu nebyl. Místo něj leželo několik nových hrobů.

„Proč mají všichni takové štěstí, jen ne já?“ vzlykla jsem.

„Asi si říkáš, co tu zase chci, viď? No, nejspíš mi opět přeskočilo, jelikož si povídám s náhrobkem a přitom vím, že tam tentokrát nejsi, alespoň doufám,“ dodala jsem. Nebylo mi dobře na duši při myšlence, že by se to vážně stalo.

„Přišla jsem ti vyprávět o Španělsku,“ usmála jsem se po dlouhé době. „A o Španělech… jednoho jsem potkala… líbil by se ti, Edwarde, vlastně by si z něj byl nadšený. Byl jako sen. Nádherný sen, který mi protkal život. Ale vzali mi ho. Vyrvali mi jej z náruče a řekli, že na něj nemám právo,“ šeptala jsem.

„Milovala jsem ho a pořád miluju a najdu způsob, jak se s ním sejít. Byla jsem u toho, když skočil, aby se zachránil,“ nepřestávala jsem ze sebe sypat slova. Tahle zpověď mi ulevila. Pomalu jsem začínala mít opět sílu. Udělala jsem dobře, že jsem se vydala sem. Jiného Edwarda nejspíš nenajdu.

„I ty by ses mu líbil. Já vím, že ano.“ Vstala jsem, pohladila jeho tvář a vydala se za Williamem.

Doufala jsem upřímně, že ho ta blondýna pustila k vodě a nebudu ji muset poslouchat, ale když jsem vdechla pach Chicaga, došlo mi, že tu jsou oba. V doupěti na střeše jednoho z vysokých domů jsem se otřásla.

Ani za nic na světě jsem si nedokázala vzpomenout, proč jsem se vracela. Odkopla jsem špinavé tričko na podlaze a velkými kroky jsem vyšla z toho humusu.

Venku na mě už čekala společnost.

„To snad ne!“ zvolal známý hlas unisono s dalším. Rozdíl mezi nimi byl velký. Jeden zděšený a druhý radostný.

„Ahoj, Wille,“ ušklíbla jsem se mile. Blondýně jsem nevěnovala jediný pohled.

„Skylar! Ty pijavice jedna americká!“ řehtal se. Tak takové pojmenování jsem vážně nečekala. Opět jsem byla zděšena sama ze sebe. Opakovaně jsem zapátrala v myšlenkách, proč jsem se vracela.

„Máš se?“ vykuckala jsem ze sebe, když mě sevřel v náruči a drtil má žebra.

„Proč jsi tu?“ sykla Claudia.

„To by mě taky zajímalo,“ vyhrkla jsem.

„Musíš vědět, proč si přijela, ne?“ vyzvídala dál. Zákeřně jsem se ušklíbla.

„Ale já nemluvila o sobě,“ ujišťovala jsem ji.

„Ale no tak! To nevydržíte ani minutu?“ protáčel panenkami Will. Claudii došlo, jak jsem to myslela a vztekle zavrčela.

Tak ta mi vážně chyběla. Cítila jsem, že se do mě vlévá stará a zákeřná Skylar. Ta se měla nejlíp. Nikdo jí nedokázal ublížit tak, aby to nepřekousla. Nikoho si nepustila k tělu a nic jí nechybělo. Té nové se dělo stále něco zlého. Třeba to byl vážně můj osud, být jen v Americe, s Williamem a vyhýbat se všem upírkám. Upírky nosily smůlu. Kromě dvou, které jsem měla neskutečně ráda a momentálně litovala, že jsem za tou jednou nešla hned, než mě napadlo zamířit na sever.

Jenže já potřebovala Edwardův hrob. Ani jsem nevěděla jak, ale kus mého já tam zůstal s mojí láskou, Manu. Uložila jsem jej do nejdůvěryhodnějších rukou s největším bezpečím a jistotou. Tam bude Manu klidně spát.

Můj náhrobek uvnitř mě se opět zacelil. Tentokrát jej držel pohromadě Manu. Nesla jsem si s sebou jeho i nejlepšího přítele, kterého jsem milovala.

S poznáním mi došlo, že ten černý kámen uvnitř mě není vzpomínka, ale jsem to já. Je to hrob mě samotné a mé lásky, jako takové. Konečně jsem viděla jména na něm. Manu Javier Morel Roca, Jasmine Hoganová, Jole Hogan a Edward Anthony Masen. Má jediná, opravdová rodina. Všechny druhy lásky se mi spojily v jediný kámen.

Jak patetické, pomyslela jsem si.

„Máš hlad? Nedáš si kuchaře? Listonoše? Právníka? Hele ale,“ zarazil se, když se mi konečně zadíval do očí. „Ty máš jiná kukadla, jak to? Že ty ses fakt dala na ty veverky?“ vydechl s úžasem.

„Je to normální strava, Wille. A díky tomu jsem vystudovala několik…“

„Cože jsi,“ vybafla Claudia a v očích měla tichou závist.

„Vystudovala. To je to, když chodíš do školy a učíš se. Nakonec pak dostaneš…“

„Já vím, co to je,“ přerušila mě opětovně Claudia a pohodila blonďatou hřívou.

Nevychovanost!

„Ehm, dobrá, takže měním nabídku. Dáš si pouličního voříška, nebo domácí kočku, či jinou chlupatou havěť? Tedy kromě krys, stále se těžce vyrovnávám s odchodem Barbary a nevím, která z nich to může být,“ otřel si herecky oči.

„Wille, ta krysa je už dávno mrtvá, věř mi,“ ujišťovala jsem ho.

„A co její potomci? Malá Barbara? Malý Barbar?“ vyjmenovával.

„Jediný barbar jsi ty,“ ušklíbla jsem se. Will na mě spiklenecky mrkl a začal se smát.

„No nic, nepůjdeme domů?“ vybídl nás a já jen svraštila obočí.

„Domů?“

„Očividně ti toho škola tolik nedala,“ dobírala si mě Claudia.

„Jo, bydlíme v bytě, představ si to. V normálním bytě. Tady jsme se ukázali, jen že jsem tě cítil a chtěl se přesvědčit.“

„Aha, no tak jo. Veďte mě,“ vybídla jsem je.

Claudia po mně střelila jen opovržlivým pohledem a Will se vydal na cestu přes celé město.

V jejich bytě jsem se tak dobře necítila. Byl sice velký a v úplně posledním patře nahoře, takže jim nikdo nekoukal do velkých oken, ale bylo to na tyhle dva až moc lidské. Nehodilo se mi to k nim. Tmavý nábytek a doplňky byly přesně Claudiin styl. I když byla blond a typovala bych ji na růžovou, ta černá ji vystihla lépe, což mi připomnělo, že musím vyřídit španělskou nemovitost.

„Chceš sprchu?“ nabídl Will.

„Asi ano, potřebuju trochu přemýšlet, díky,“ špitla jsem.

„Pak mi ale povíš, kde si byla a co se dělo, jo? Hele dej mi tu košili, já ji spálím a vybereš si něco od Claudie,“ natáhl ruku a já se automaticky naježila a z hrdla se mi vydralo zavrčení.

„Ou, ou, ou, klid… tak si ji nech… jen jsem chtěl pomoct,“ tišil mě Will.

„Tu košili nech být. Ani kdyby sama vzplála, tak na ni nesáhneš. Jasné? Prosím?“ dodala jsem s náznakem omluvy a zmizela v koupelně, jakmile na mě souhlasně kývl.

Košile byla stále, jako nová. Dávala jsem si obrovský pozor, abych se někde neotřela a nezničila ji. Šlo mi hlavně o pach, ale k mé smůle se za těch několik dní už vytrácel.

Smotala jsem se do velké vany a košili si přitiskla k tváři. V duchu jsem oddělovala vlastní pach od jeho vůně. Byla slabá, ale stále tam byla.

Zavřela jsem oči a cítila horkou vodu na svém těle. Bublinky mě hladily po kůži a pára mě halila do mlhy.

Hloupá mlha!

Nefunkční mlha!

Mohla tolik lidí zachránit, ale nezvládla to. Selhala.

S pocitem viny jsem ponořila hlavu pod vodu. Kéž bych se vynořila bez své minulosti.

Tak moc to bolí…

Psal se rok 1995…

Mé shrnutí

Nomádka - 41. kapitola

Nomádka - 43. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 42. kapitola: