Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 3. kapitola

11.03.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3623×

„Edwarde?“ Byl tam, usmíval se na mě a mával mi. Opět to byl on. Krásný, usměvavý a zdravý. Stál na konci ulice a já musela vynaložit veškerou svou sílu, abych k němu došla. Moje nohy se nechtěly pohnout. Byly jako z kamene. Těžké, bolavé, malátné. Sotva jsem se na nich držela.

„Edwarde, počkej, nemůžu tak rychle,“ křičela jsem, když jeho postava začínala mizet za rohem. Jen lítostivě pokrčil rameny a nepřestával se usmívat. Moje oči se na něj nedokázaly zaměřit, jako kdyby to byl jen mlžný opar.

Najednou byl pryč. Na ulici jsem zůstala úplně sama. Nemohla jsem dýchat. Konečně mi došlo, co se děje. Ten muž na konci ulice nebyl Edward. Ani tohle nebyla ulice. A já neměla špatný zrak, nebo něco s nohama. Byl to sen. Dlouhý a krutý sen. V hloubi duše jsem věděla, co se děje. Vzpomínala jsem si jen letmo na malý hotýlek v Chicagu, kam jsem se po vyhazovu z domu uchýlila a kde mě našli, jak šílím v horečkách Španělské chřipky. Otec měl pravdu.

Jedinou výhodou té nemoci bylo, že jsem Edwarda vídala často. Hodně často. Sen s ulicí mě však ujistil v mém tichém přesvědčení, se kterým jsem nesouhlasila. Já se s ním již nikdy nesetkám. Nikdy ho neuvidím smát se. Nikdy. Zemřel a moje srdce to vědělo.

„Edwarde,“ vydechla jsem a otevřela oči. Bolely mě. Dlouho jsem nejspíš byla pod prášky a mimo sebe. Tělo bylo těžké, jako v tom snu. Pokusila jsem se zvednout ruku, když mě cizí hlas začal tišit.

„Slečno Irwingová, klid. Jste v nemocnici. Budete v pořádku. Jste jedna z posledních, kdo tu leží. Nebojte se. Jste jen slabá.“ Sestra mluvila a mluvila, jenže já ji neposlouchala. Potřebovala jsem ujištění.

„Edward Masen?“ Nedívala jsem se na ni, a přesto jsem viděla její smutnou tvář. Z očí se mi vykutálela první slza. Za ní druhá a třetí. Vodopád slaných slz, za každý den, který mi chřipka vzala z mé budoucnosti po boku Edwarda.

Sbohem, příteli…

Pomyslela jsem si. Naivní v naději, že mou myšlenku snad slyší.

Trvalo pár týdnů, než jsem mohla opustit nemocnici. Mezitím jsem zjistila spoustu šokujících informací. Má noční můra, má doba temna.

Rodiče po mém onemocnění sbalili kufry a nasedli na první loď z Ameriky. Kdesi v Atlantiku je potkala bouře a nikdo z lodi to nepřežil. Ani se na mě nepřišli podívat. Ani jednou. Nyní jsem měla veškerý majetek naší rodiny. Rodiče jsem oplakala, jako správná dcera. Odpustila jsem jim zradu, vůči mně. Zbabělost, kterou prokázali, když prchli, místo aby o mě pečovali, jako na smrt nemocná Elizabeth o svého syna. Tahle ztráta mě bolela mnohem víc. Oni byli rodina, ne Irwingové, ale Masenové. Oni byli někdo. A zabil je nepřítel horší než ten, se kterým chtěl Edward bojovat. Zabila je nemoc.  S tou on rozhodně nepočítal.

Když jsem se zmátožila a byla schopna sama jít, vypravila jsem se na hřbitov. Velký náhrobek hlásil smrt tří lidí během půl roku.

Až teď jsem se zamyslela nad tím, jak dlouho jsem byla v nemocnici já. Edward zemřel v červnu 1918. Já onemocněla na konci zimy. Popletená a zmatená tou skutečností, že jsem snad mohla být mimo sebe déle, jak měsíc, jsem vyběhla na ulici. Kočí na mě tázavě zhlížel z kozlíku.

„Co je dnes za datum?“ vyhrkla jsem udýchaně. Kočí nejspíš pochopil, o co mi jde. Omluvně se usmál a slezl ze své rozhledny. Snad mě chtěl chytat v případě podlomení nohou, jenže já se zapřísáhla, že mě už nikdo padnout neuvidí. Nikdy.

„Je únor 1919, slečno,“ zašeptal. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala. Únor? V duchu jsem počítala, jako o závod. Březen, duben, květen…dvanáct

„já byla v nemocnici rok? Přišla jsem o celý rok?“ Panika se mi vkrádala do hlasu. Pryč byla slečna se slušným vychováním. Měl by mi někdo vrátit peníze za uplynulý čas.

Zmámená tou šokující zprávou jsem se vydala bloudit po ulicích Chicaga. Procházela jsem jimi, jako ve snu. Ani jsem nevěděla, kam jdu, nebo co hledám. V uších mi však stále znělo, že jsem byla v bezvědomí a horečce rok. Měla bych být vděčná, že jsem to vůbec přežila. Že si mě smrt neodnesla, jako Edwarda.

Konečně jsem se sesypala na rohu ulic. Země byla studená, díky nadcházející podzimní noci, ale mě to bylo jedno. Co bych na tom světě měla dělat sama? Nesnášela jsem samotu. Potřebovala jsem společnost. Potřebovala jsem jeho společnost.

„Edwarde,“ rozvzlykala jsem se, jako malé dítě. Proč se tohle muselo stát mně? To jsem provedla vážně takovou špatnost? Byla jsem tak zlá? Sobecká? Malicherná?

Zima se mi začínala vkrádat pod nehty a nebe ztmavlo. Ani jsem nevěděla, jak dlouho tam sedím. Když mým tělem projel první záchvěv, rozhodla jsem se konečně vstát.

To, že jsem přežila epidemii, bylo znamení. Ten nahoře pro mě chystal něco velkého. Něco významného. Proč jinak by mě tu nechal? Opuštěnou, osiřelou? Musím žít, abych naplnila svůj osud.

Utřela jsem si slzy a vyškrábala se na prokřehlé nohy. Až teď jsem si všimla, kde jsem. Až teď jsem začala panikařit. Byla jsem kdesi v Chicagu. V zapadlé uličce, na rohu nějaké odporné putyky. Rok sem, rok tam. O co jsem mohla přijít, když všude řádila chřipka? Zvedla jsem bradu a vydala se směrem, který jsem pokládala za správný. Mé podpatky klapaly tichou ulicí hlasitěji, než se mi líbilo. Neměla jsem to ráda. Neslyšela jsem pak, co se děje okolo. Zpomalila jsem, abych našlapovala tišeji, jenže klapot podpatků byl stále silný. Zastavila jsem se na dalším rozcestí, abych si vzpomněla, kudy jsem přišla.

Srdce mi bušilo až v krku, když mi došlo, že onen klapot podpatků nebyl celý můj. Ohlédla jsem se. Nikdo tam nebyl, a přesto mě neopouštěl pocit, že mi někdo vpíjí pohled do zad.

Panikaříš!

Okřikla jsem se a vrátila se k původnímu rozjímání o směru. Urychlila jsem jej, jen abych se odtud dostala. Nestála jsem o nějakého opilce, jako o společnost.

Přidala jsem do kroku a zvuky dalších nohou se opět přidaly. Zprudka jsem se otočila, abych načapala pronásledovatele, jenže stále jsem byla sama. Dala jsem se na útěk. Moje tělo se napjalo samo od sebe. Jen zmizet. Co mě to napadlo, takhle se vydat sama do nočního Chicaga? Běžela jsem, jak jen bylo možné, a kroky za mnou sílily, čím rychleji jsem prchala.

Díky mé nepozornosti jsem narazila do zdi. Kde se tu vzala? Trhla jsem hlavou a podívala se proti sobě. Z hrdla se mi vydral šokovaný výkřik.

„Proč vždycky tak ječíte?“ Hlas byl sice nádherný, ale děsil mě. Přede mnou stál obrovský stín člověka. Měl na sobě frak, čímž mě uklidnil na pár krátkých okamžiků. Bohatí lidé nejsou zlí, nebo zabijáčtí. Jen mi chce určitě pomoct. Všiml si dívky v nesnázích.

„Omlouvám se, jmenuji se Skylar Irwingová a jaksi jsem se ztratila v ulicích města. Děkuju, že tu jste. Měla jsem neskutečný strach, že mě někdo pronásleduje.“ Byla jsem udýchaná. Sotva jsem lapala po dechu.

„No, já bych na vašem místě, slečno Skylar moc neděkoval. Nejsem nejlepší společnost. Mám neskutečný hlad a ano, máte pravdu. Váš strach byl oprávněný. Vážně vás někdo pronásledoval.“ Muž byl klidný, z čehož jsem usoudila, že se není čeho bát. Tak proč se stále třesu a modlím, abych se dostala co nejdřív domů?

„Vy víte, kdo mě sledoval?“ vyhrkla jsem, jenže najednou jsem věděla, jakou odpověď dostanu.

„Jistěže vím. Já vás sledoval.“ Muž se usmál a odhalil na mě řadu bílých zubů. V momentě, kdy se rozestoupili mraky, mohla jsem mému zachránci pohlédnout do tváře.

Můj řev by probudil i mrtvého, kdyby nezanikl skoro ve svém počátku. Jen dvě rudé oči mě pronásledovali, dokud jsem neucítila zvláštní tlak na dekoltu. A pak bylo teplo. Příjemné jemné plamínky neškodného ohně mi ohřívaly končetiny od promrzlé zimy. Na okamžik jsem sama cítila vnitřní klid. Ten klid, jako kdyby živil tu malou jiskřičku u mého těla. Začínalo mi to být nepříjemné. Cítila jsem, jak mi mravenčí konečky všech prstů, jako kdybyste dlouho drželi ruce nad krbem a ten vás olizoval a vy nemohli uhnout. Trhla jsem nohou ve snaze zbavit se toho pálení, jenže s mým pohybem, jako bych tomu dodávala sílu a intenzitu. Horko se změnilo ve vedro a vedro bylo silnější a silnější. Srdce se mi splašilo v panice o holý život. Neměla jsem čas přemýšlet, co byl ten muž zač. Co mi udělal. Teď mě zajímala jediná věc. Jak uhasit ten žár kolem mě. Ani v nejtemnější noční můře jsem si nikdy nedokázala představit, jak bolí uhořet. Proč už neomdlím? Proč se neztratím z povrchu země, jako prach? Moje srdce stále bilo, jako na poplach a mě konečně došlo, že oheň není venku, kolem mě, ale uvnitř. Mé vnitřnosti, mé kosti, mé tělo hořelo zevnitř. Jakýsi démon mě posedl a nechtěl nechat jen tak odejít. Zemřít v míru. Ne, pomsta za cosi, co jsem nejspíš spáchala, byla dokonána. Zemřu v mukách a nikdo mě nenajde, bude ze mě popel. Všechno mi však v tuhle chvíli přišlo vstřícnější – smrt, zapomnění, zima – než ta bolest. Plameny mě spalovaly víc a víc. Oheň se mi šířil v těle, jako po suché trávě. Cítila jsem, jak se prodírá do každé části mého těla. Už bude konec. Musí být.

Přála jsem si jej. Přežila jsem ztrátu Edwarda, přežila jsem smrt rodičů, přežila jsem epidemii Španělské chřipky a zemřu na co?

Proč mi to ten muž udělal? Kdo to byl?

Mé tělo se hroutilo pod návalem ohně. Konečně zemřu. Jenže místo toho, abych přišla o vědomí a rozsypala se v prach, byla jsem lehčí. Jak pírko. Celou dobu té spalující bolesti jsem se nedokázala pohnout. Nedokázala jsem otevřít oči...

Cítila jsem, že mohu pohnout nohama. Kolem mě se ozývaly různé zvuky. Tolik ruchu a pak ticho a opět ruch a následné ticho. Den? Dva dny? Tři? Jak dlouho? Mé lehoučké tělo stále hořelo, a přesto jsem dokázala stále žít. Mé srdce pořád bilo. Nevzdávalo se. Mé smysly, jako kdyby samou bolestí zešílely. Slyšela jsem kopyta koní po hlavní třídě, rozhovory lidí kolem mě. Jsou tu, tak proč se mnou nemluví? Proč mi někdo z nich nepomůže z plamenů?

Byla jsem vyčerpaná. I oheň s mou únavou začínal slábnout. Pomalu se stahoval z konců nohou a rukou. Umíral se mnou. Nemohla jsem se dočkat, až se setkám s Edwardem. Uvidím jej opět s úsměvem. Litovala jsem jednoho roku života a nyní jsem přišla o ten zbytek, ale bylo mi to už jedno. Jen mít klid a necítit tu bolest. Tiše jsem zasténala, když mi došlo, že ustupující žár mě neopouští, jen se shromažďuje na jediném místě mého těla. Jak porazit silnějšího? Útokem na celou jeho armádu, nebo přesilou? Mé srdce stále tlouklo a oheň se mi valil přímo do něj. Myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi, jak to bolelo.

Bouchni, bouchni, bouchni ať je klid!

Dalo by se to spočítat na prstech, kolik života mi zbývalo. Srdce se pomátlo. Zrychlovalo do neskutečných extrémů. Bouchni!

A pak, bylo ticho. Uvnitř mě nastala smrt a mír a přesto jsem tu stále byla. Neslyšela jsem své srdce. Netušila jsem, co se děje, ale doufala, že jsem mrtvá. Mé srdce netlouklo a oheň mě nespaloval, jako do této chvíle. Zanikl společně s bolestí v hrudi. Jen poslední zbytek mi svíral hrdlo. Pokusila jsem se polknout. Stále tam byla poušť. Měla jsem pocit, že jsem si hrdlem prosypala polovinu exotického písku. Snědla popel z krbu, nebo něco podobného. Nová nemoc? Že by se mi vrátila chřipka?

Chtěla jsem se zvednout a konečně rozhlédnout, kde to vlastně jsem, jenže s šokem jsem si uvědomila, že dávno stojím. Ještě dřív, než jsem si vůbec ujasnila, že to chci. Na nebi bylo stále několik hvězd, ale moc dobře jsem věděla, že tohle není ta samá noc, jako minule. Byla jsem jinde. Mnohem dál, než dřív. Proto mě nikdo nenašel, jenže já je stále slyšela. Někde tu byli lidé. Rozzuřeně jsem se nadechla a v tom přišel onen závan větru určující mé další kroky. Vše mi bylo fuk. Jen něco sníst. Ta vůně byla neskutečně vábivá. Nemohla jsem odolat. Musela jsem zjistit, co je to. K mé hrůze jsem zjistila, že ta vůně vychází z mladého muže, spícího u rohu hospody, kde mě předtím našel ten muž. Znovu jsem se nadechla a vzduch se smísil s dalším pachem.

„Dobré ráno, Skylar,“ ozval se za mnou opět ten hlas. Hlas toho tyrana. Když se náhle objevil přede mnou, uvědomila jsem si, že to já se otočila a ne on.

„Co jste mi to provedl?“ zaúpěla jsem a z hrdla se mi ozval děsivý zvuk. Vytřeštila jsem oči zděšením. Muž se jen usmál a nabídl mi rámě.

„Tak snad až po snídani, ne?“ nadhodil a ukázal na spící tělo. Na jeho krk, na tlukot jeho srdce, teplou kůži a vůni. Nedokázala jsem se déle ovládat. Nemusel mi ani říkat, co mi provedl. Měla jsem jasnou představu ze spousty knih vyprávějících o životě upírů. Do pekel s ním, pomyslela jsem si a zaryla zuby do nabízeného krku…

Psal se únor 1919…

mé shrnutí

Nomádka - 2. kapitola

Nomádka - 4. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 3. kapitola: