Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 4. kapitola

12.03.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3509×

Než se vaše očička začtou, ráda bych poděkovala Sany, která má velký lví podíl na této kapitole a ostatně i na nadcházejících, jelikož nebýt její pomoci, asi bych zůstala viset v prázdnu. Kus této kapitoly napsala ona a pomohla mi pokračovat. Vnukla mi svým počínáním spoustu nápadů, které si brzy přečtete. Její zásluhy jsou tak velké, že si to ani sama nedokáže představit, ale pšt, ať moc nezpychne. Díky Sany, jsem ráda, že tě znám...

Všechno je jednou poprvé. První nádech, první pláč, první smích, první slůvko, první pusa, první láska, první vlastní smrt… jak zvláštní skutečnost. Člověk zemře, a jako kdyby se znovu zrodil. V jiném těle, s jinou myslí, jinými návyky.

První dny jsem byla, jako smyslů zbavená. Neustále jsem se krmila a nedokázala přestat. Tekutina ve mně šplouchala, jako bych byla nádrž na vodu a já stále neměla dost. Pomalu jsem se naučila ovládat svou rychlost, svou nově nabitou sílu, svou žízeň. Docela mě bolelo, že se po mě nikdo nesháněl. Zůstávala jsem v Chicagu pro jistotu, že se tak stane a já budu moct odejít s pocitem zadostiučinění, jenže se tak nestalo.

První dny jsem tomu nevěnovala pozornost, pak jsem se tomu věnovala víc a nyní, když jsem byla monstrem skoro rok, konečně mi došla ta skutečnost. Nikdo mě nehledal a nehledá. Můj majetek stále čekal, až se jej ujmu.

Rozhodla jsem se sehnat firmu a prodat jej. Na co dům, když tu nechci být. Na co postel, když nespím? Jediné, co jsem nehodlala prodat, byl klavír. Hrávala jsem na něj s Edwardem. Se svým skvělým přítelem, který byl už mrtvý. Ta skutečnost pro mě byla i po roce a půl bolestivá.

Pomalu mi začínal nový život, podle mého stvořitele, který se mi představil, jako William Dante, je tohle lepší život, než to, co jsem měla. Proto si mě tenkrát vybral. Jenže já ho účelně a systematicky ignorovala, což jej dohánělo k nepříčetnostem.

„to mám za všechnu lásku?“ vykřikoval často do noci. Já jen protáčela panenky. S mou novou podstatou se změnil i můj přístup. Pryč byla lady Skylar. Nyní jsem byla upír, hladový, sobecký, zákeřný. Ani jediná báje, kterou jsem kdy četla, mě nedokázala připravit na tenhle život. Dlouho mi trvalo, než jsem se s novou skutečností vyrovnala. Dlouho mě nechal William vycházet jen v noci, kdy nebylo tolik lidí. Dlouho mi tajil skutečnost, že nás slunce nespálí na prach. A dlouho mi tajil i fakt, že jsem silnější, než on a tím pádem jej mohu zabít. Jenže neprozradil mi jak.

„Prý lásku. Poslouchej se,“ sykla jsem. Nový módní výstřelek byl sarkasmus. Hodně oblíbený u bohatých dětiček. William mi vyprávěl o královské rodině z Voltery, o jeho životě, o jeho daru, který má. Plácal hlouposti, jen aby řeč nestála a já mlčela.

„Nepořídil jsem si tě, abych si stále povídal pro sebe, Skye,“ vrčel a převalil se na jedné ze střech domů.

„Nepořídil sis mě vůbec, takže v čem je problém? Hele jdu pryč,“ pronesla jsem otráveně. Nejspíš mé rozhodnutí nepochopil, jelikož se ani nepohnul.

„Nejdeš?“ Šokovaně jsem ztuhla. William jen zavrtěl hlavou.

„Nechci, já tě tu pak někde najdu, zatím se mi tady líbí,“ mumlal. Začala jsem se smát.

„Jdu z Chicaga, Williame. Nic mě tu nedrží. Nemám důvod tu být.“ Nečekala jsem na odpověď. Přeskočila jsem ladně pár střech, let vzduchem jsem milovala nejvíc, a namířila si to na jih. Spousta lesů a hodně domorodců. Nenápadné ztráty, svalující se neustále na divoké šelmy.

„Hej, Skye! Počkej ne? Kam ten spěch. Jdu taky. Kam razíme? New York? Washington? Kam?“ vyzvídal. Byl jak malý kluk, který chce vědět, jaké překvapení pro něj rodiče schovávají k narozeninám.

„Amazonský prales,“ pronesla jsem suše a on zastavil.

„Kam že? Amazonie? Pro boha proč?“ Znechuceně svraštil nos a vrtěl nechápavě hlavou.

„Domorodci, míň práce, chápeš?“ I tak se tvářil, jako kdybych mu nabízela kočku.

„to se rovnou dej na ty malé obludky. Vím o jednom, co to prý dělá,“ šklebil se. Povytáhla jsem překvapeně obočí.

„On pije krev zvířat? Fakt?“ Začala jsem se smát. Docela mě tohle téma vtahovalo do středu zájmu.

„Co o něm víš?“ vybafla jsem. William jen pokrčil rameny.

„Nic moc. Je to doktor a tím, že pije krev zvířat, odolá krvi lidí a vůbec na ni nemá chuť. Žije normálně mezi nimi. A dokonce už jsou i tři. Dva muži a žena. Před lidmi si hrají na rodinu. Vtipné ne? Doktor s ženou jsou manželé a ten třetí upír je jako její synovec, nebo adoptivní syn. Já to zkoušel, jako pít krev zvířat a řeknu ti – je to hnus.“ Ucpal si znechuceně nos. Mě to přišlo fascinující. Moct žít mezi lidmi. Normálně existovat a nebát se prozrazení. Toužila jsem po Amazonii o to víc. Spousta zvířat, pro zkoušku.

„Tak pojď, jinak ti narvu do krku krysu,“ sykla jsem na něj ve snaze zamaskovat svůj zájem, svou touhu po onom testu.

Amazonský prales byl pěkně z ruky, takže se nebylo čemu divit, že nám cesta zabrala spoustu času.

Jakmile jsem si byla jistá, že jsme tam, vtrhla jsem do lesa. Drapla jsem první zvíře, které se mi dostalo do rukou, a kousla.

„Do háje, fuj!“ vřeštěla jsem a tahala si z pusy chlupy.

„Hej, ty si to vážně riskla?“ smál se Will.

„Kdybych v jedné ruce nedržela tu veverku a druhou nelovila chlupy z pusy, asi bych tě zabila.“ huhňala jsem, jelikož jsem si tahala další chlup.

„Musíš se to naučit. Je to těžký. Tenhle život, co vedeme my dva je lehčí. O dost lehčí, věř mi,“ mrkal na mě. Svalila jsem se do vlhké trávy a vychutnávala si vůni mokrého dřeva.

Neustále jsem si říkala, co na tom vegetariánství vidí. Nic z toho nemá. Je to nechutné. Mít plnou pusu chlupů. Brrr. Pít krev lidí je mnohem snazší, aspoň co se týče těch nepříjemností s chlupy. Musela jsem se v duchu zasmát. Jak přistupuji k lidem ve své upíří podobě. Jediná výhoda na pití zvířecí krve je, že člověk, no dobře, upír, může žít spolu s lidmi. Dlouho jsem ležela v trávě a přemýšlela o tom. A pak mi to došlo. To je to, to je to co na tom vegetariánství vidí. Volný pohyb mezi lidmi. Pohyb na veřejnosti bez toho, že se člověk bojí, aby nepodlehl a neprozradil se. A to je přesně to, co chci. Nechci se po zbytek své věčnosti skrývat. Vždycky jsem byla ráda ve společnosti lidí. Proč by tomu nemohlo být i teď? V tom novém životě? Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi ten nápad líbil.

Po očku jsem se podívala na Willa. Ležel vedle mě, zavřené oči a v ústech stéblo trávy. Přemýšlela jsem, jestli by do tohoto nového života… Mám těch nových životů v poslední době nějak moc… Ne, Will je poživačný typ. Nebude se omezovat. Miluje život upíra. Ty možnosti, které skýtá, a které před tím neměl. Možná by to zkusil kvůli mně. Záleží ovšem na tom, jestli s ním vůbec chci zůstat já. Nebylo těžké si odpověď. Will není ten, s kým chci strávit zbytek své věčnosti. I když on by si to jistě přál.

Vymrštila jsem se a rozeběhla se za pachem krve. Will zmateně vyskočil hned po mně.

„Co se děje? Kam běžíš?“ volal za mnou a já slyšela, že se rozeběhl. Ale nemohl mě dohonit. Stále ještě jsem měla schopnosti novorozených. Byla jsem tedy rychlejší. Instinktivně jsem běžela za pachem. Sílil. Willa jsem přestala vnímat a přemýšlela jen o tom pachu. Je to opravdu tak jiné, než pach lidské krve? Neměla jsem čas utřídit si myšlenky, protože jsem narazila na velkého medvěda. Chvíli jsem ho pozorovala a přemýšlela, zda mám šanci. Jsem novorozená, tak proč ne, pomyslela jsem si vesele a na bručouna skočila. Ani si chudák nestihl uvědomit co se děje a už jsem sála krev z jeho krční tepny. Nebylo to tak špatné. Rozhodně ne tak lahodná chuť jako u lidí, ale… Instinktivně jsem se otočila a zavrčela. Mezi stromy stál Will a nevěřícně na mě koukal.

„Ty jsi se do čista zbláznila.“

„Měl bys…“ nedořekla jsem větu, začala jsem prskat chlupy mrtvého medvěda, které mi uvízly v puse.

„No vždyť to říkám, zbláznila. To ti to nestačilo jednou?“ smál se mezi stromy a já dál prskala medvědí srst. Bože, proč musí mít tak huňatý kožich?

„Ne, vážně. Sky, jsi nechutná. Jak tu tak prskáš ty chlupy, vždycky jsem tě chtěl políbit. Ale teď… Teď mám husí kůži už jen z té představy.“

„Pche, na líbání musí být snad dva, ne? A kde bereš tu jistotu, že bych chtěla tu pusu já?“ vyprskla jsem na něj spolu s posledním chlupem.

„A náhodou, nebylo to tak špatné. Ta krev je celkem dobrá. Jen kdyby neměl takovou srst,“ přesvědčovala jsem Willa a částečně i sama sebe, „to je ono, srst. Potřebuju zvíře, s řidší srstí.“ Měla jsem upřímnou radost ze svého nápadu a mrkla na Willa.

„Tak co, jdeš se mnou?“

„Jako honit zvířata? Skylar, to přeci nemůžeš myslet vážně,“ byl stále udivený a doufal, že mě přesvědčí o mém blouznění.

„No nic Wille, jestli tu chceš zůstat, je to na tobě, já se jdu poohlédnout po nějakém zvířátku,“ odpověděla jsem zvesela a vydala se za novým pachem. V běhu jsem přemýšlela, co by to tak mohlo být za zvíře. Určitě se je naučím identifikovat podle pachu krve.

No, snad… časem.

Blížila jsem se k původci pachu a došlo mi, že slyším srdce. Ale ne jedno, byla jich spousta. Narazila jsem na stádo jelenů. Poklidně se pásli na mýtině. Chvíli jsem je pozorovala a pak skočila po prvním z nich. Při sání jsem si uvědomila, že už nemám pusu plnou chlupů. To mě potěšilo. Co mi však také došlo, bylo, že tahle krev není zdaleka tak dobrá jako lidská, ale ani ta medvědí. Ta byla opravdu chutnější. Jen kdyby nebylo té srsti. Odhodila jsem jelena a začala přemýšlet. Opravdu stojí život ve společnosti lidí za tu námahu?

„Tak co, jak sis pochutnala?“ vytrhl mě s úšklebkem Will z mého rozjímání.

„No, medvěd byl lepší, ale není to ono,“ povzdechla jsem si zamyšleně a lehla si do trávy. Will si lehl vedle mě na bok. Podepřel si hlavu jednou rukou a díval se na mě.

„Skye, pochop, že naší přirozeností je pít lidskou krev. Proto nejsou tak chlupatí, chápeš? Kdybychom měli pít krev zvířecí, neměla by zvířata tolik srsti a bylo by to pro nás snazší. Tak už to pochop. Není na tom nic špatného. Každá bytost se musí nějak živit, aby přežila. No a my prostě pijeme lidskou krev. Tak to je a nic na tom nezmění, že pár upírů se živí krví zvířat. Jsou divní.“ Druhou rukou mě při tom začal hladit po vlasech. Dlouho nic neříkal a tak jsem otevřela oči, abych zjistila, co dělá. Koukal na mě a přibližoval obličej k tomu mému. Nevěřícně jsem na něj koukala a čekala, co udělá. Víc a víc se skláněl, až už se naše nosy skoro dotýkaly. Kdybych potřebovala dýchat, tak v tuhle chvíli myslím, že by se můj dech stoprocentně zastavil.

„Ani to nezkoušej,“ zavrčela jsem a upírala svůj pohled do jeho rudých očí. Jen se na mě usmál a malinko se odtáhl. Už jsem měla pocit vítězství, jenže pak Will udělal něco, na co jsem tedy rozhodně nebyla připravená. Zuřivě mě políbil na ústa a jazykem se probojovával dovnitř. V tom polibku nebyl ani kus něžnosti natož romantiky. Nebylo v něm vůbec nic, co by můj první polibek měl mít. Všechno o čem jsem snila. Vůbec nic. Pevně a vztekle jsem stiskla zuby a William zařval bolestí. Prudce jsem vyskočila a začala na něj křičet.

„Co to děláš? A pak kdo se tu zbláznil. Varovala jsem tě, Williame! Neříkala jsem ti snad jasně, že o pusu s tebou nemám vůbec zájem?“ Můj hlas v návalu hysterie přeskočil o oktávu výš. Jak neobvyklý jev u upírů.

„Ale zlato, no tak, nedělej cavyky. Neříkala jsi, že nemáš zájem, jen ses ptala, kde beru jistotu, že bys chtěla pusu. To není stejné.“ Snažil se mě přesvědčit, jednou rukou si držel raněný jazyk a druhou se mě pokusil chytnout. Couvala jsem dál od něj, v očích nenávistný pohled. Tak s tímhle blbečkem jsem přišla o své líbací panenství? Proč? Proč zas já?

„Jdi k čertu Wille, všechno jsi mi zkazil. Nejdřív mě připravíš o lidský život a teď ještě tohle? Běž k čertu,“ křičela jsem na něj mezi vzlyky. Otočila jsem se a utíkala pryč, co nejdál od něj. Proklínala jsem ho. Za to všechno co mi udělal. Vždyť ani nemůžu brečet. Zatracený upíří život. Utápěla jsem se ve svém žalu. Nacházela jsem další a další důvody své nenávisti k Williamovi. Běžela jsem lesem a nepřemýšlela o směru. A to byla ta chyba. Najednou mě do nosu uhodilo něco tak lahodného. V puse se mi začal hromadit jed a já bezmyšlenkovitě, hnána svým žalem, stočila směr svých kroků za tou líbeznou vůní. Doběhla jsem až k lesní chatce. Před ní na lavičce seděla mladá žena, dívala se do trávy a nejspíš o něčem snila. Poblouzněná vůní jsem skočila a začala ji sát. Byla jsem tak omámená tou chutí, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že tu něco nehraje. Otočila jsem se po zdroji podivného zvuku a uviděla dítě. Zíralo na mě s vytřeštěnýma očima plnýma strachu a vzlykalo. Bylo vyděšené hrůzou. Než jsem si uvědomila, co se děje, dítě se ocitlo ve Willově náručí a ten se zakousl do jeho krku. Nevěřícně jsem koukala, jak jeho mrtvé tělíčko bez lítosti odhodil do trávy, když dopil. Podívala jsem se na něj. Ve tváři měl naprosto spokojený výraz.

„No vidíš, princezno, tak se mi to líbí. A tobě taky, viď,“ usmíval se na mě úlisně, „neříkal jsem ti to snad?“

Nevěřícně jsem se na něj dívala. Vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu v nesouhlasném gestu a v hlavě se mi mísil milion pocitů. Po chvíli mi došlo, že mi v klíně stále ještě leží mrtvé tělo matky toho dítěte. Její krev mezitím vychladla a ztratila tu opojnou vůni. Mé smysly se opět uklidnily, a konečně jsem mohla objektivně ocenit tu zrůdnost. Podívala jsem se na ni a opět mě zachvátila vlna lítosti. Tak zbytečně zmařený život. Jen proto, že jsem potřebovala uspokojit svoje chuťové buňky. Zrak jsem stočila k dětskému tělíčku bezvládně ležícímu v trávě. Na tváři se mu stále leskla slza od pláče, která nestihla skanout z líčka. V malém baculatém obličejíčku se mu stále zračil vyděšený pohled. Odvrátila jsem znechuceně tvář. To ne, to se nemělo stát. Kdybych nebyla naštvaná na Willa, nedovedla bych ho sem. Jsem zrůda. To dítě ještě nic neprožilo. Nestihlo vyrůst do školních lavic. Už si nikdy nebude hrát tady v trávě. Už nikdy neobejme svoji matku. Nikdy se nepopere s ostatními dětmi o hračku. Nebude mít možnost se zamilovat a mít svoje děti. Stejně jako já. I já jsem přišla o tuhle možnost. O tuhle úžasnou příležitost, prožít dlouhý lidský život se všemi jeho úskalími. A teď ji mám brát i ostatním? Kdo mi dal právo? Copak jsem bůh, že si mohu hrát s osudy jiných? Ne, tenhle život jsem si nevybrala. Ale mám možnost si vybrat způsob, jak ho povedu. A to taky udělám. Už nikdy, nikdy nezmařím lidský život jen kvůli své žízni.

„Tohle dělat nebudu, Wille, nejsem zrůda, abych zabíjela nevinné lidi. Vím, že to bude těžké a bude to trvat, než si zvyknu. Ale budu se živit zvířecí krví. Jsi tak pohlcený svou podstatou, že si nebereš nejmenší servítky s tím, koho zabiješ.“ Poslední slova mi spíš zněla, jako myšlenka, než jako řeč.

„Máš pravdu, z toho malého toho moc nebylo. Asi se budu specializovat. Třeba na vysoké tmavovlásky s neskutečně smyslnou postavou a opojnou vůní krve. Nebuď nechutná, Skylar,“ vyštěkl na mě posměšně, když si všiml mého znechuceného výrazu, „je to stejné, jako jíst jehněčí. To ti nevadilo, když si byla člověkem. Taky si požírala mláďata,“ vysmál se mi do očí.

„Jediný, kdo je tu nechutný, jsi ty. Přirovnat dítě k jehněčímu…To ti není ani trochu líto, že jsi mu překazil možnost vyrůst? No tak se na něj podívej. Sakra Wille, To je nechutné,“ křičela jsem na něj zoufale, „já tohle už nechci, já nechci takhle žít!“ opět jsem vzlykala.

„Jsi blázen Skylar. Jsi stejně divná jako ti seveřani, co žijí s tím doktorem. Jak chceš,“ řekl vztekle,

„zůstaň si tu v lese a hoň se za medvídky. Já se vracím zpátky do Chicaga, za lidmi,“ ušklíbl se a zmizel mezi stromy.

Spokojeně, že jej mám z krku, jsem se za ním dívala a přemýšlela o jeho slovech. Co to říkal? Že jsem stejně divná? Ano jsem a chci taková být, nevadí mi to. Hlavně už neprožít tohle. Svírající pocit na zvracení z přehlídky, kterou mi předvedl, pocit viny a výčitky z promarněného lidského života. Podívala jsem se na naše oběti. Ten obrázek jsem si vryla do paměti. Malá připomínka pro chvíle, kdy budu na vahách. Nebude to snadné, ale když o tom tak přemýšlím, mohla bych tu „jako rodinu“ najít a být s nimi. Určitě by mi pomohli. Mají víc zkušeností než já. A co to Will říkal o tom chlapíkovi? Že je doktor? To musí být studovaný. No vida, to znamená, že bych mohla jít studovat i já. Konečně. Rodiče by pukli vzteky, kdyby tohle věděli.

Zvláštní pocit v podbřišku mě utvrdil v přesvědčení, že jo dobrý nápad. Jenže vetřít se do skupiny upírů, které neznám…

Neměla jsem nejmenší tušení, kde je hledat. Mohli být kdekoliv. Možná bych to přeci jen mohla nejprve zkusit sama. Zjistit, jestli to půjde a až pak vyhledat jejich odbornou pomoct.

Rozesmála jsem se na celý les. Odborná pomoc? Znělo to nevhodně, ale i přesto jsem získávala pocit, že na tom něco bude.

Své kroky jsem nasměrovala do hloubky amazonského lesa. Co nejdál od lidí.

Psal se červen roku 1919…

mé shrnutní

Nomádka - 3. kapitola

Nomádka - 5. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 4. kapitola: