Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 2. kapitola

Kristn - gesta sněhurky... =D


Nomádka - 2. kapitola2. kapitola - Španělská chřipka... Skylar nachází nový smysl života ve chvilkách po boku svého nového přítele. Den ode dne je ale víc nespokojenější. Edward je odtažitý a přesto přátelský a to ji nedává spát. Je to právě ono, co ji na něm tak přitahuje? Chicago propadá epidemii a její rodiče se stahují ze scény. Co provedou s ní, když zjistí, že opustila dům a vydala se k nemocným?

Po několika týdnech jsme se s Edwardem setkávali častěji než dřív. Konečně bylo o čem povídat. Koncerty, opery, divadla, plesy. A i přesto se mi zdálo, že není tak nadšený, jako já. Neustále si držel odstup. Byla jsem rozhodnutá, nevzdat to.

Od naší poslední schůzky uběhl týden. Mezitím proběhly vánoční svátky, Nový rok, narozeniny mé matky a po Chicagu se rozneslo, že vypukne epidemie. Jak zvláštní. Špatné zprávy se šířili vždy, jako mávnutí kouzelnou hůlkou.

Tím, že jsem byla v Edwardově společnosti, jsem stoupla na ceně. Otec si mě víc vážil, matka si mě všímala a přítelkyně, které jsem měla, nedokázaly vzteky mluvit. Líbilo se mi to. Jenže ve skutečnosti to bylo celé jinak. Edward mi dělával doprovod, s nesmírnou radostí mi podržel dveře do muzea, pomohl přejít přes kaluž, jako správný gentleman, ale pokaždé jsem jej musela nějakým způsobem přimět, aby to udělal.

„Trápí vás něco, Skylar?“ vyzvídal jedno odpoledne, kdy jsme se procházeli Chicagským parkem.

„Ano, musím se přiznat, že ano. Vy mě trápíte, Edwarde. Neustále se vám musím vnucovat a to se mi nelíbí. Nějak mě to přestává bavit,“ mračila jsem se. Bylo možná férovější, vyrukovat s tím rovnou, než hrát šarádu. Jeho tvář zesmutněla. Nejspíš jsem se jej dotkla víc, než jsem chtěla.

„Prosím, nezlobte se na mně, Skylar. Jsem šílený společník. Nepatřím do této role. Neumím v ní chodit. Neskutečně mě mrzí, že vás tím obtěžuji. Pokud si přejete, můžeme se vrátit. Doprovodím vás domů.“ Naznačil změnu směru, jenže to byl přesný opak toho, co jsem chtěla. Vzala jsem jej za předloktí a nasměrovala opět správnou cestou.

„I vy blázínku. Jen vás kárám. Nebuďte tak zbabělý a neutíkejte z boje. To jste voják?“ Edward na mě překvapeně koukal. Nevěděl, co mi odpovědět. Chvíli se ani nepohnul, než promluvil.

„Jsem voják, cítím to. A cítím, že naše přátelství je nejspíš pro každého jinak důležité,“ mluvil tiše a smutně. Zamrazilo mě v zádech. Kam tím směřuje?

„Skylar, nezlobte se, ale já asi vím, jak to myslíte vy. Bohužel nesdílím stejné pocity.“ Na čele mu naskočila nepatrná vráska a jeho oči mě jemně hladily. Jen kdyby to tak nebolelo.

„Nesdílíte?“ vydechla jsem.

Jen zavrtěl omluvně hlavou.

„Skylar, jste nádherná a fascinující bytost. Máte právo vědět, jak to mezi námi je. Já vidím jen jedinou budoucnost. Za pár měsíců mi bude osmnáct a tím pro mě tento svět záře a peněz končí. Chci do armády, chci bojovat za vlast. Nechci se ženit a usadit.“ Trhla jsem sebou. Jako kdyby mi viděl do hlavy. Věděl přesně, co si myslím, nebo jsem si myslela, než podpálil celou mou víru.

„Myslím, že je nejspíš opravdu vhodný čas k návratu, pane Masene.“ Můj hlas byl víc, než chladný. I jeho tvář o tom vypovídala. Zesmutněl. I já se trápila. Pro ztracenou lásku, pro něj. Byl mi vším. Upínala jsem se k němu, jako malá květina k mohutnému kmenu stromu. Chtěla jsem ochranu, pomoc, přítele.

„Vždycky budu váš přítel, Skylar,“ zašeptal. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to vyslovila nahlas.

„Edwarde, jste až neskutečně vnímavý k pocitům jiných lidí. Nejste telepat?“ Zaváhala jsem, obávala jsem se, abych jej neurazila, jenže on se uvolnil a rozesmál.

„Ne, nejsem. Ale asi na tom něco bude. Moji přátelé to neustále tvrdí, že jim odpovídám na jejich myšlenky, nebo jim je beru z úst. Zvláštní, nemyslíte?“ spekuloval při zpáteční cestě.

Jakmile jsme došli k domu mého otce, opět se jeho tvář zachmuřila.

„Tak je to sbohem?“ zmatkoval. Sama jsem nevěděla, jestli ho dokážu ze svého života vypustit. Momentálně jsem se jeho blízkosti držela zuby, nehty.

„Jistě, že ne, Edwarde. Doufám, že naše procházka příští týden platí.“ Usmála jsem se a jemu se rozzářila tvář.

„Takže vám nevadí, že jsme jen přátelé?“ zkusil to znovu. Někdy byl až moc starostlivý, čímž si mě získával víc a víc.

„Vadí, ale i tak jsem ráda, že mám alespoň to.“ S lehkým krokem jsem se dala na cestu k domu. U dveří jsem se otočila přes rameno a on tam stále stál. Zubil se od ucha k uchu a vysekl mi galantní poklonu, než se rozeběhl, jako malý kluk ke svému kočáru. Možná mi jen to přátelství bude stačit. Možná mu to vymluví někdo jiný. Tak jako tak jsem nebyla ochotná se jej vzdát.

Ten pohled, kdy odbíhal od chodníku před mým domem, byl poslední.

Chicagem otřásla Španělská chřipka. Otec nás zabarikádoval v domě a nepouštěl na krok. Zprávy k nám přicházeli pod dveřmi, jako kdybychom byli nemocní mi a ne celé město.

„Ach ne,“ vřeštěla má matka, když rozbalila jeden z dopisů. Na ten zvuk jsem si za poslední měsíc zvykla. Opakovala jej každý den. Jenže se vždy jednalo o nějakou malichernost. Emigrace její osobní kadeřnice, švadleny, zrušení schůzky otce…

„Edward Masen podlehl chřipce, Duncane,“ ječela a mně se podlomila kolena. Edward? V duchu jsem viděla jeho tvář. Jeho smějící se oči. Úsměv. Pak byla jen mlha. Neviděla jsem přes příval slz do chvíle, kdy mě otec okřikl.

„Vy dvě jste to samé. Hysterky. Kdyby se zabarikádovali, jako my, nemusel jim umřít. A proč ty brečíš, Skylar?“ Obrátil svou pozornost na mě.

„Byl tak mladý.“ Jejich pohledy mě měli varovat, že je něco v nepořádku.

„Mladý? Byl jako já,“ vřeštěl otec a s dupotem odešel z obývacího pokoje. Tak nějak zvláštně a nepříjemně se mi ulevilo. Zemřel Edward Masen starší, ne můj Edward. Jenže co teď bude s ním? Chudák. Miloval otce, jako nikdo jiný. Ubohá Elizabeth.

Další měsíc jsem litovala celou rodinu Masenů a sebe. Byla jsem, jako vězeň. Podle otce z bezpečnostních důvodů.

„Ach ne,“ vyjekla opět máti. Tentokrát jsem se napjala, jako struna. Čekala jsem na další ránu, která mě měla srazit na kolena. V hlavě mi vířila jediná myšlenka: Ať to není Edward!

„Co se děje, máti,“ vydechla jsem vztekle, protože se jen dívala na dopis a kroutila hlavou.

„Ostatní Masenovi jsou už v nemocnici také. Elizabeth pečuje o Edwarda. Je na tom zle. Ona taky, ale je to bojovnice. To je hrůza. Musíme pryč.“ Poslední slova vyjekla a vyběhla z pokoje. Seděla jsem, jako opařená.

Je v nemocnici.

Je na tom zle.

Musela jsem za ním. Musela jsem jej vidět. Alespoň jednou. Můj plán byl vymyšlený rychle a provedený ještě rychleji.

Jakmile jsem stála v nemocnici a rozhlížela se kolem sebe, na nepatrný okamžik jsem zalitovala, že jsem to neuvážila.

„Neměla byste zde být, slečno. Řádí tu chřipka a je smrtelná.“ Ten hlas patřil sestře, která si mě měřila pohledem.

„Hledám Edwarda Masena,“ vyhrkla jsem. Sestra jen protočila panenky a nasměrovala mě. U dveří jeho pokoje jsem se zarazila. Okýnkem byla vidět jeho postel. Jeho tělo blouznící v horečce. Jeho matka, klanící se nad ním a otírající mu čelo. Mateřská láska. Krásný cit, kterého moje matka nejspíš nebyla nikdy schopna. Ležel tam, jako kdyby mu měl přijít kněz dát už jen poslední pomazání. Vzala jsem za kliku pokoje, jenže na poslední chvíli jsem se zarazila.

Sobec ve mně se probudil a začal mi vyjmenovávat důvody, proč zůstat na této straně dveří. Byla jich taková spousta, až jsem s pláčem vyběhla z nemocnice. Nedokázala jsem se na něj jen tak dívat. Sledovat jeho chřadnoucí tělo. Zoufalství Marty. Až se uzdraví, opět spolu budeme chodit ven. Opět na mě bude upírat ty safíry a vtipkovat. Vše bude v pořádku.

„Stůj,“ vyhrkl na mě hlas přes zavřené dveře. Zarazila jsem se.

„Otče?“ přemýšlela jsem, jestli se mi to jen nezdálo.

„Určitě jsi infikovaná. Nesmíš dovnitř,“ rozkazoval. Čelist mi spadla na hrudník, jak jsem byla zaskočená. Nesmím do vlastního domu?

„Nejsem infikovaná,“ bránila jsem se.

„Kde si byla?“ vyzvídal.

„V nemocnici za Edwardem.“ Jako bych mohla jít jinam. Jenže svou odpovědí jsem si podepsala ortel.

„Tak se tam vrať. Do dvou dnů budeš mezi lazary. Určitě ano. Zešílela si. Jít do nemocnice v době, kdy tu řádí tohle. Až řekne doktor, že jsi zdravá, vrať se.“ S tím mi pod dveřmi podstrčil ruličku bankovek a já jen z dálky slyšela jeho kroky. Ještě dlouhou dobu jsem stála před domem, který mi býval domovem. Tak lehce se mě vlastní rodina zřekla?

„Nejsem infikovaná,“ vzpurně jsem opakovala sama sobě a zároveň nahlas otci. Nejsem, nejsem, nejsem. Anebo jsem?

Psal se únor roku 1918…

mé shrnutí

Nomádka 1. kapitola

Nomádka 3. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!